Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Život nebo smrt

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

snarry

Život nebo smrt

Povídka původně publikovaná 18. 7. 2012

Autorka: Patoložka; Beta-read: Claire

Romance, slash, AU

Upozornění: 18+ (je tam sex, možná ho neuvidíte, ale je tam)

Postavy: Harry Potter, Severus Snape

Popis příběhu: Další interakce Harryho Pottera a Severuse Snapea, tentokrát tu jde malinko o život.

Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladů různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří tuto ságu přeložili do češtiny a paní Petrikovičové a paní Kralovičové, které ji přeložily do slovenštiny. Autorská práva k povídce vlastní Patoložka, která napsala tuto fanfiction. Tato povídka nebyla napsaná za účelem zisku.

 

A/N: Tess, královno mého srdce, tahle povídka je svým způsobem zvláštní. Chtěla jsem ti napsat nějakou veselou a romantickou, vážně chtěla, a zatím jsem vytvořila příběh, který je smutný, bolestný, ale i krásný. Znáš ten pocit, kdy se díváš na nějaký film a víš, že je tam žal a přece nedokážeš odtrhnout oči a odejít? Tak takový mám pocit. Myslím, že je to jedna z nejlepších pocitových povídek, co jsem za tu krátkou dobu napsala. A kdybych v ní stála na místě Severuse, pak ty bys pro mě musela být... Harry. Ne doslova samozřejmě, je to přece slash, ale mám takový pocit, že možná budeš vědět, jak to myslím...

 

PS: Slovy Claire - Pozor, kánon jsem odstřelila až do jiné dimenze a vytvořila paralelní realitu.

 

Doufám, že se ti to bude líbit.

 

KONEC DOBRÝ, nebojte.

 

Jak jsem mluvila o tom filmu, tak jsem odkazovala na Posledního samuraje. Je to tragické a přesto není... Příběh, který se nehodí na každou příležitost.

 

ooOoo

 

Viděl jsem ho. Vnímal jsem ho každou buňkou svého těla. Ano.

Stál tam v kruhu bystrozorů, hlavu skloněnou, ruce volně podél těla. Čekal na svůj ortel. Pokojně, bez odporu.

…Severusi. Ne. Přežil jsi tolik nástrah života, udělal tolik dobrého, abys odčinil hříchy svého mládí. Přece tě nezlomili. Tebe ne.

Zelenýma očima se mihl strach. Co když jsem čekal moc dlouho? Pevně stiskl oční víčka. Nedovolím.

„Severusi Tobiasi Snape, byl jste obviněn ze spolčování se s černokněžníkem, jehož jméno se neříká, z mnohonásobného mučení a podílení se na mučení a vraždy Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála. Byl jste jednomyslně shledán vinným ve všech bodech…“

Ne… „Ne!“ pronesl Harry pevně a povstal z přední lavice.

„Pane Pottere, laskavě si sedněte a nerušte zasedání vrchního soudu,“ pohrozil mu soudce přísně.

„To nemohu dovolit, pane. Budu vypovídat!“ vyhlásil mladý hrdina a rozhlédl se po místnosti.

Soudce si ho zkoumavě přeměřil a posunul si brýle na nose. „Svého práva jste se vzdal…“

„Tak to beru zpět. Musíte mě vyslechnout!“ naléhal Harry.

„Co ta náhlá změna?“

Harry se nadechl a zadíval se na Severuse tiše stojícího mezi bystrozory. „Je nevinný!“

„No, trváte-li na tom…“

„Trvám, …pane,“ přisvědčil mladý kouzelník.

Soudce kývl. „Předstupte tedy a mluvte.“

A Harry James Potter mluvil…

ooOoo

Když jsem uslyšel rozsudek, nedokázal jsem potlačit třas těla. Život mi pomalu proklouzával mezi prsty. I když to vlastně nebyla žádná novinka. Dělo se to už od mého narození.

Nedíval jsem se. Nemohl bych. To bych prostě nedokázal. Už jen vnímat jeho přítomnost bylo téměř k zešílení. Byl tak blízko a přece stovky světelných let vzdálený.

Dovolil jsem si vydechnout zadržovaný dech. Můj. Jednou byl můj. Prožít takovou chvíli a zemřít. Je to přijatelné? Možná. …Ano. A přesto si zoufale přejete zažít to znovu. Ještě aspoň jeden dotek, jeden pohled, jedno pohlazení, lehké políbení… Vyvede vás z temnoty, do níž neodvratně směřujete.

Všechno se zdá být tak nepodstatné, když žijete jednou chvílí. I kdyby to byla jen pomíjivá vteřina.

Vzpomeneš si ještě, Harry? Myslíš na ty chvíle s láskou nebo s odporem? Mně daly sílu žít a pokračovat. Co provedly s tebou? Dokážeš mi někdy odpustit? Ne… Vyvrženci pekla si odpuštění nezasluhují. Měl jsem si na to už dávno zvyknout.

A přesto bych si to přál. Strašně.

Tolik jsem ti za ty roky ublížil. Jak by mohla jedna chvíle vášně všechno jen tak smazat…

Vybavuješ si ještě Deanův les, Harry? Já ano, každou vteřinu mám vyrytou v srdci jako otisk kopýtek mé laně ve vlhké půdě… Pamatuji si na to zlostné zablýsknutí ve tvých očích, když ti došlo, kdo před tebou stojí a komu patří ten zářící patron.

Slyšel jsem to prudké nadechnutí, když ses chtěl uchýlit k nějakým tvrdým a krutým slovům, na která ovšem nikdy nedošlo. Umlčel jsem tě. Ale asi ne tak, jak by sis to býval představoval.

Má ústa drtila ta tvá s naléhavostí a intenzitou a ty ses…, můj ty Merline, tys mě neodmítl. Ne. Možná tě to v prvním okamžiku napadlo, možná jsi chtěl začít křičet záští, ale pak se v tobě něco změnilo. A něco se změnilo ve mně. V nás obou.

Moje srdce není z kamene. Nikdy nebylo. Možná bylo předtím zmrzlé na kost, ale kámen to nebyl. Jak by také mohl, když se v té chvíli všechny krusty roztříštily a sesypaly se na zem. Bože, ten pocit mi málem vyrazil dech. Jak dlouho už jsem něco takového necítil?

Mé prsty se zamotaly do tvých vlasů a ty tvé se roztančily po mé tváři. Málem jsem zakřičel blahem. Při kontaktu s tvou kůží se mým tělem rozeběhlo mravenčení. A polibek neustával. Ne. Pane, dej, ať tahle chvíle trvá věčně. Vím, že kdybys chtěl, mohl bys to zařídit…

Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem zůstal bez šatů. Netuším, kdy jsem svlékl tebe. Žíznil jsem tou potřebou. Jen se natáhnout a dotknout. Ano, opravdu jsem to mohl udělat. Všechny krásy nebes jsou tak přeceňované v porovnání s tebou. Ten, který dával dohromady sedm divů světa, musel být prostě blázen…

Jen jsem tam tak stál a zíral na tebe, to vím jistě. Jak jinak si mohu vysvětlit, že jsi mi vyšel vstříc? Že ses mě opravdu dotknul? Zlehka přejel bříšky prstů po mé klíční kosti a sevřel rameno? Kde byla ta zloba, zhnusení, které jsem vídal tolik let? Není pro ně ve chvílích vášně místo? Možná. …Ano.

Natáhl jsem okouzleně ruku a přejel po tvé tváři. Přivřel jsi oči. Merline… Měl jsem tehdy zemřít, protože tohle bylo k nepřežití.

Kůže se ti ve třpytu hvězd jen leskla. Vypadalo to, že jsi žádnou zimu nevnímal. A konečně se objevily smaragdy, pohlédly na mě a… hořely plamenem. Byl to jen sen, musel být. Protože copak se vaše touhy opravdu plní? Copak se zázraky stávají? Nemám tušení, mně se vyhýbají obloukem…

Snažil jsem se nadechnout a vyšlo ze mě jen zachrčení. Buď můj a já budu tvůj… navždy.

Kůže na kůži se tiskla v naléhavém objetí. Prsty nenechavě přejížděly po těle. Byly moje nebo tvoje? Hladové. Žebraly a prosily, toužily. Kdo by jim nevyhověl, kdo by odolal? Železná vůle pukla vedví, každé předsevzetí se rozplynulo v nicotě. Byl jsem ztracený. Mohl bych oslepnout, mohli by mi vzít hmat, sluch by mohl vyhasnout a stejně bych neodolal. Všechny moje receptory byly zahlcené a mým tělem se vzdouvala rozkoš jako větrná bouře. Neuhasitelná. Copak jste se už někdy pokusili vzepřít živlům? Nemožné. Bojujte s větrem a on vás srazí na kolena jemným vánkem. Bojujte s vodou a ona vás pohltí. Bojujte s ohněm a ten vás pozře. Se zemí bojovat nelze, vždyť jste z ní povstali, ona vás přijme s otevřenou náručí…

Vše marné.

Tvé tělo bylo tak pružné a poddajné a to moje chtělo stále víc. Ochutnat něco ze tvé sladkosti. Lačnil jsem po tobě celou svou duší.

Svezl ses na pevnou zem a mě jsi vzal s sebou. Naše oblečení bylo všude kolem nás. Čert ho vzal. Švihl jsi hůlkou a vzduch kolem se trochu ohřál. Proč jen mě tohle nenapadlo? Když má člověk před očima slunce, mozek uvízne v zatmění.

Možná si to nikdy neodpustím, ale litovat nebudu. Jak bych také mohl…

Tvůj dech mě hladil, tvé tělo obepínalo a já jen hořel. Přemýšlel jsem, jestli vzplanu jako pochodeň a rozpadnu se ve tvých rukách na prach. Možná by to bylo lepší. Zdejší les by se mi k poslednímu odpočinku líbil… Udýchané tělo pode mnou se napjalo jako luk. Tvář jsi měl téměř bolestivě sevřenou, a pak se uvolnila slastí. Dech se mi zadrhl a měl jsem pocit, jako bych měl vyletět z kůže. Zmítal jsem se v blažených křečích, srdce mi v hrudi skákalo přemety, ale díval jsem se na tebe dál. Možná už nikdy nedostanu druhou šanci.

Zabořil jsem hlavu do tvého hrudníku. Ještě malou chvilku míru, prosím!

Pak jsem se nadzvedl a pomohl ti vstát. Už ses na mě nepodíval. Chápal jsem to. Oblékl ses, sevřel v rukách meč a odešel jsi do tmy.

Zatnul jsem prsty do pěsti a třísknul do nejbližšího stromu. Bolelo to, ale ne tolik jako ten pocit na hrudi. Chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem. Stejně bylo pozdě. Byl jsi už dávno pryč.

Když jsem tě následně viděl, byl jsem na pokraji smrti. Události v Chroptící chýši už mám jen v mlze. Naginiho jed dávno klokotavě proudil mými žilami a požíral mě zevnitř. Ale pohlédnout na tebe, naposledy spatřit zelené nebe a dokončit svůj osud bylo v té chvíli vše, co jsem si mohl přát.

Myslel jsem si, že jistojistě zemřu, ale přežil jsem, ani nevím jak. Neřekli mi to. Probudil jsem se v cele. Čemu jsem vděčil za to, že mými spolunocležníky nebyli mozkomorové, nevím… Ale jsem tomu neskonale vděčný. Nevzali mi vzpomínky. Tuhle jednu by s určitostí smlsli jako malinu.

Čekal jsem na odsouzení a věděl jsem, že není žádná naděje. Přijmu trest s klidným srdcem. Peklo nebo Azkaban, jaký je v tom rozdíl?

A pak jsem tě uslyšel. Mluvil jsi tak pevně a odhodlaně. Taková víra. Nikdo by tě nedokázal zadržet. Proč?

Oči mám jen pro tebe. Je mi jedno, co říkáš. JE MI TO JEDNO! Není to důležité. Nic už mě nezachrání, ani ty ne… Tak odhodlaný, mladý a krásný… Jednou jsi byl můj.

Trvalo to dlouho a ty jsi stále mluvil. Uši nic nepřijmou, když se na vás dívají smaragdy. A tak mě překvapilo, že mi sundali pouta. Nechápal jsem to. Tělem mi vibroval úžas. Jak se ti to jen mohlo podařit?

Ale to už mě vedli pryč. A neviděl jsem bránu smrti, ne, byly to dveře ke svobodě… Postrčili mě dovnitř. A já šel. Proč bych také nešel? Možná proto, že mi nohy vypověděly službu. Opřel jsem se o stěnu a zem pode mnou se začala neochvějně přibližovat. Pak mě ovšem sevřely silné paže a zastavily můj pád.

„Pojď domů, Severusi,“ pronesla ještě mladá ústa a já se podvolil.

Jen by mě zajímalo, kde to DOMŮ vlastně je…


 

Původní komentáře:

 

1  Tesska | Neděle v 20:40 | Reagovat

 

Hmm, nič krajšie som si ani nemohla priať. Ďakujem, ďakujem, ďakujeeeem! Nádhera. Milovanie bolo krásne, pocity mnou zamávali a prehnali sa vo mne ako tornádo! Fajn, bol tam aj ten smútok, ale... ach. Úžasné. Ty si úžasná! Ešte raz ďakujem. Culím se jako blázen

 

2  Patoložka | Web | Neděle v 20:50 | Reagovat

 

[1]: Tesska: Jsem ráda, protože jsem se bála, jestli to nebylo moc smutné. Protože vím, že bylo, ale zároveň... já nevím Vlastně jsem to psala ve čtvrtek a byla to povídka určená pro tebe. Měla jsem tehdy trochu splín a do toho ještě v uších hudbu z Posledního samuraje, no a vzniklo tohle...

 

Ale pokud se na konci culíš jako blázen, pak to splnilo svůj účel

 

Krásný večer, vílo Amálko

 

3  lady corten | Web | Neděle v 20:55 | Reagovat

 

Krásné, chvílemi smutné ale moc krásné a hlavě se šťastným koncem. Toto se ti opravdu moc moc povedlo.

 

4  Patoložka | Web | Neděle v 21:04 | Reagovat

 

[3]: lady corten: Víš, měla jsem z toho hroznou radost. Už když jsem to psala (a to bylo právě v práci při přebírání semínek, jílek a kostřava podotýkám), tak jsem si říkala, že by to mohlo být opravdu dobré. A myslím si to stále. Vílí dech zaúčinkoval Díky "Corty"!

 

5  Mája | Web | Neděle v 21:55 | Reagovat

 

Trochu jsem se bála toho, jak jsi tuhle povídku uvedla. Nemám ráda tragické příběhy a ty, u kterých vím, že nebudou mít šťastný konec radši ani zbaběle nečtu. Ale tahle měla skvělý konec. A nejen konec. Celá to byla opravdu krásná citovka.  Tak trochu mi připomněla Elysejský klíč. Severuse, kterého soudili kvůli Sáře. U té mi také pobíhalo po těle podobné chvění...

 

Díky za tento poklad. K této povídce se určitě ještě vrátím...

 

6  Patoložka | Web | Neděle v 22:05 | Reagovat

 

[5]: Mája: Ano, takhle píše Patoložka pod vlivem vílího dechu (neboli hořepníčku). Kapitola "Sáro" je jedna z mých nejoblíbenějších, i když asi zbožňuji všechny.

 

Ale nemusíš se bát, nikdy bych tragický konec nenapsala...

 

Děkuji za krásný komentář!

 

7  Lachim | Web | Pondělí v 4:15 | Reagovat

 

Nádhera. Tohle nešlo přestat číst dřív. než jsem došel na konec. Neví, co napsat. Na začátku jsi to vystihla přesně. Nádhera.

 

8  kali | Pondělí v 9:47 | Reagovat

 

Tohle byla taková nádhera,ta směs pocitů a popsaný akt byl prostě dokonalý,vážně mě to zasáhlo.

 

9  marci | Pondělí v 11:30 | Reagovat

 

Naprosto dokonalé!!! přečetla jsem to bez dechu a tak nějak se mi ještě te´d všechno svírá. Tolik emocí a smutku a lásky - klobouk dolů. Vážně.

 

Ukládám do archívu oblíbených :)

 

Díky moc.

 

10  Claire | Pondělí v 12:50 | Reagovat

 

Tahle povídka ve mně vyvolala takovou menší emocionální bouři, která se zopakuje i při dalším přečtení. Pocizy se ovšem tvrdošíjně vzpírají jakémukoliv převedení do slov. Vážně, nechala jsem jim celou noc na změnu názoru, ale stojí si na svém a neuhnou ani o chloupek.

 

Takže mi nezbývá, nežli se omezit na jediné - naprostá a čistá nádhera.

 

Podobný pocit ve mně umělecké dílo vyvolalo zatím jen jednou, a to šlo o hru Paco de Lucii v chrámu v Seville - hrál na klasickou kytaru skladbu J.S.Bacha, určenlou pro varhany. Nepopsatelné a srovnatelné.

 

11  Patoložka | Web | Pondělí v 16:26 | Reagovat

 

[7]: Lachim: Děkuji moc! Teď zas nějak nevím, co mám napsat já..

 

[8]: kali: Je to zvláštní, svým způsobem jiná povídka, stejně jako její předloha... Děkuji!

 

[9]: Marci: Znám tvou slabost, stejně jako tu svou, a prostě jsem si myslela, že by se ti to mohlo líbit. Velmi mě těší, že jsem se trefila! Díky!

 

[10]: Och, Claire, hvězdičko...

 

...

 

Kruci...

 

Ehm, Ehm, však víš, jak to bylo. Když jsem si k tobě tehdy přišla pro útěchu, protože se to tady trochu mlelo a já jsem finišovala dárek pro Lady Corten... Ale druhý den z toho vzniklo tohle a z Patoložky se stal fénix. Ještě několikrát shořím, o tom nepochybuji, ale mám jistou naději, že se z toho popela opět vyhrabu... Děkuji moc!

 

Děkuji všem za krásné komentáře, vážně mě těší, že se vám zrovna tohle líbí, protože přesně pro takové věci mám sama slabost

 

12  grid | Pondělí v 18:05 | Reagovat

 

Krásnosmutná poviedočka  s dobrým koncom.Harry opäť potvrdil Brumbálové tvrdenie, že jeho sila je v láske. V schopnosti milovať a pre svoju lásku obetovať všetko. A veta: "Poď domov, Severus." mi spôsobila hrču v hrdle a snažila som sa zachovať dekórum a potlačiť slzy, ktoré sa tlačili do očí. Vďaka.

 

13  Patoložka | Web | Pondělí v 18:16 | Reagovat

 

[12]: Ach, grid, mám pocit, že tu dneska pláčeme všichni...

 

Víš, že se nad tím příběhem většinou takhle vůbec nezamýšlím? Prostě vidím Severuse nějak a Harryho zase jinak a pak mi v tom najdete něco, co mě absolutně překvapí. Děkuji za krásný komentář!

 

14  Saskya | Úterý v 21:14 | Reagovat

 

veľmi pekné, momentálne sa na viac nezmôžem O

 

15  Patoložka | Web | Úterý v 21:59 | Reagovat

 

[14]: Saskya: Och, to přece vůbec nevadí, jen pokud se to líbilo Díky za koment!

 

16  Vendea | E-mail | Web | Včera v 14:00 | Reagovat

 

Ou - klaním se a smekám   Vyrazilo mi to dech. Je to jiné, než jsem čekala - jemnější. A opravdu krásně se to čte  Takových příběhů víc...

 

17  Patoložka | Včera v 20:04 | Reagovat

 

[16]: Vendea: Máš dobrý vkus na ty nejlepší kousky, co jsem za poslední dobu vyplodila. Karkulku, Sokola a Život a smrt. A ač si cením každé povídky, tak tahle je prostě... jedinečná. Ani sama nevím, kde se to ve mně vzalo. A jsem moc ráda, že to vyvovalo takovouto odezvu. Děkuji za komentík!

 

Komentáře   

 
0 # destiny 2012-07-26 19:53
Myslela jsem ,že nikdo nedokáže napsat něco stejně krásného jako je elis. klíč.Mýlila jsem se.Musím ti poděkovat za nádhernou povídku.Máš talent a to se počítá :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-07-27 05:31
Možná to mám trochu v sobě, protože jinak bych to asi nedokázala, ale vlastně za to vděčím Alici. Možná sama ani netuší, co všechno Elysejským klíčem způsobila... Teprve před nedávnem jsem ten román znovu dočetla a stále nevycházím z údivu a úžasu. A stejnou měrou mě strašně mrzí, že už nic takového nikdy nebude.
Moc děkuji za krásný komentář, jsem ráda, že jsem ti mohla udělat radost!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # KalamityJane 2013-04-25 15:29
Posledních několik dní se proklikávám úžasnými příběhy na tvém webu a až dnes jsem se odhodlala registrovat. Tvé příběhy mi vždycky zlepší náladu, a přestože mnohé jsou smutné, jsou zkrátka nádherné a pohádkové a já pohádky zcela zbožňuju. Děkuju... Několikrát už jsi mě vytáhla z deprese i nudy a naprosto tvé příběhy i překlady zbožňuju. A tenhle příběh je tak nádherně procítěný, jsem dojatá.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-04-25 19:52
Tuhle mám moc ráda, i když je vlastně smutná. Děkuji moc za krásný komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Desire 2013-09-07 21:56
Dokonalé. To je popis, který bych k tomu mohla připojit..
I kdybych chtěla nenašla bych tam nic, co vytknout. Umíš nádherně popsat pocity, myšlenky také.. A to se cení :3
Miluju smutné povídky, tahle má šťastný konec, přesto zůstává ve smutných.
Každopádně je hrozně krásná :)) Díky za ni.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # miriam 2016-05-12 19:58
Takové povídce se říká "Třešnička na dortu". Takové pohlazení po dušičce :heart: Děkuji.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3315622
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com