Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Of Mirror, Boy and... Man – O zrcadle, chlapci a... muži

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

O zrcadle

Of Mirror, Boy and... Man – O zrcadle, chlapci a... muži

Autorka: Patoložka; Beta-read ANG: Suite Samba; Beta-read CZ: Claire

Snarry, pre-slash, skoro kánon

Rozsah: 3300

Shrnutí: Existuje tolik věcí, které zůstaly v kánonu mezi Harry Potterem a Severusem Snapem až do poslední chvíle nevyřešeny. Co když ale jedna otázka a jedna odpověď něco změní?

Disclamer: Don't own the characters. No profit is being made from this story.

 

ooOoo

O zrcadle, chlapci a... muži

První rok

Zase tam byl, seděl na kamenné podlaze, chlapec s pocuchanými tmavými vlasy a starými kulatými brýlemi, chlapec příliš vyzáblý a drobný na svůj věk. Nejprve se zdál tak nadšený, že tuhle místnost našel, tohle velké kouzelné zrcadlo, které mu přinášelo radost a klid, jaký nikdy předtím nepoznal. Ale teď mu zůstal jen smutek. Smutek a únava, protože to, co viděl ve třpytivém povrchu zrcadla, nemohl nikdy mít. A přesto sem chodíval, každý den po skončení vyučování, a musel se dívat, protože to bylo vše, co mu z jeho minulosti zbylo. Z jeho rodiny.

Ale teď, v tomto konkrétním okamžiku, už to bylo na tohoto malého chlapce s jizvou ve tvaru blesku a osudem tak komplikovaným, že nikdo nedokázal předvídat jeho další krok, prostě příliš. Sklonil hlavu a po jeho mladé tváři sklouzla osamocená slza. A pak… se objevily další slzy, více žalu v zelených očích, ještě více neštěstí, které mu proplouvalo hlavou. Příliš mnoho.

Bylo toho příliš dokonce i pro muže skrývajícího se ve stínech této starobylé místnosti s gotickým stropem. Pro muže sledujícího toho chlapce, nejprve v hněvu, pak se zvědavostí a nakonec s převahou obav. Pro učitele s očima tak tmavýma, že jistě musely být černé, s jazykem ostrým jako břitva, s cholerickou a přísnou povahou. Pro pána podzemí, bradavického mistra lektvarů, učitele dříve zmiňovaného chlapce.

Zavrtěl hlavou, vystoupil ze stínů a zamířil k tomu dítěti. A pak se tam postavil, vedle něj, a čekal, až se k němu zelené oči pozvednou.

Chlapec si otřel mokrou tvář a trochu se vylekal, když ve své blízkosti spatřil černé šaty, které tam předtím nebyly. Zalapal po dechu, když rozpoznal pět černých nablýskaných knoflíků na tmavých kalhotách, které patřily jeho nejnenáviděnějšímu učiteli. Neodvažoval se vzhlédnout či otočit hlavu. Skoro nedokázal ani polapit dech. A pak to uslyšel – šeptaná slova pronášení nízce položeným hlasem:

„Co vidíte, pane Pottere?“

Harry polkl, pozvedl svou zarudlou tvář, ale neviděl žádný úšklebek, žádné zamračení v mužově tváři. V černých očích byla jen únava a zájem.

„Své rodiče, pane, vidím se se svými rodiči… Co vidíte vy?“

Muž otočil hlavu a nakratinko zavřel oči.

„Vidím je také…“ odpověděl a pak byl se zavířením svého pláště pryč.

 

Druhý rok

Strach. Byl cítit všude. Ze všech. Strach z neznámého. Strach, který dokázal uhasit radost a úsměvy na tvářích studentů. Učitelé byli neklidní, vyděšení, děti začaly podezřívat sebe navzájem, své přátele, dokonce i své nejlepší přátele. Severus zdvojnásobil své úsilí, aby je ochránil, celé dny hlídkoval na chodbách, a přesto už na ošetřovně leželi tři studenti, kočka a duch.

A pak tu byl Potter, uprostřed toho všeho. Chlapec, který trochu povyrostl, ale zůstal stejně pohublý jako předtím. Chlapec plný zázraků, který dokázal mluvit s hady, jako by to bylo na denním pořádku stejně jako dýchání.

Na tom malém dítěti, které poutalo pozornost na každém svém kroku, bylo něco divného. Něco, co mohl snad rozeznat jen Temný pán, tehdy, kdy už pro něj bylo naštěstí příliš pozdě. Chlapec svíral v rukách moc a odhodlání, které se hodilo jen k dospělým a možná ani k nim ne. Severus to skoro dokázal okusit na jazyku.

Dnes Pottera našel na astronomické věži. Nebyl s ním nikdo, dokonce ani ten Weasleyovic kluk. Stál u kovového zábradlí, pevně ho svíral svými malými prsty. Vítr byl silný a chladný, cuchal mu vlasy ještě víc, než už byly, jaro bylo na dohled, přesto ten chlapec zůstával na místě a hleděl trochu ztraceně do širého světa před sebou.

„Proč jste tady a ne se… svými přáteli?“ zeptal se Severus, když byl dost blízko na to, aby ho slyšel.

Harry ke svému profesorovi otočil hlavu, ani ho nepřekvapilo, že ho tu vidí, a pokrčil rameny.

„Proč se o to staráte… pane?“

Zelené oči ho vyzývaly a Severus v nich viděl moc - jen jako jiskru, záblesk světla, ale tak silnou, že by dokázala podpálit dům. Zadržel dech.

Pak přikývl, stále zaklesnutý v jeho pohledu. „Pravda. Proč bych se staral?“ souhlasil zamyšleně a čekal.

Viděl, jak se Potterovi rozšířily oči, když si chlapec uvědomil, co tím možná myslí. Chvíle pochopení, která zřejmě započala už před kouzelným zrcadlem. Chvíle, od které uplynul rok plný nedorozumění, zmatku a heroických činů. A přesto tady na sebe hleděli, jako by nestáli na opačných stranách.

A pak to bylo pryč. Severus se otočil a zamířil po schodech dolů. Protože už nebylo co říct… ani cítit.

 

Třetí rok

Stalo se to tak rychle. V jedné vteřině seděl ve svém kabinetu a čelil studentům, kteří si odpykávali trest, a ve vteřině druhé pospíchal přes školní pozemky, aby vytrhl pošetilého kluka a jeho přátele ze zlovolné náruče vraha, zrádce a vlkodlaka.

Proč dnes?! Proč během úplňku? Nestačili snad už mozkomoři a Black? Musel je snad osud vystavovat ještě většímu nebezpečí? Proč, u Salazara?!

Všechno proběhlo tak rychle. Myslel si, že se mu podařilo vytáhnout všechny studenty z nebezpečenství v Chroptící chýši a zajistit oba zrádce pro spravedlnosti, ale objevilo se více faktorů. Faktorů, se kterými nepočítal…

Potter a jeho záchranářský komplex. Chlapec, který mu po všech těch letech nespravedlností nedokázal důvěřovat dost, aby prostě zavřel pusu a uposlechl jeho příkazy.

To kvůli němu přišel o hůlku, o své vědomí a teď musel běžet jako o život, aby zachránil, co ještě zbylo. Doufal jen, že tuhle strašlivou noc všichni přežijí.

Tunel náhle skončil a on se dostal ven. Grangerová tam byla, přímo za výlezem, Weasley a Potter také – Severus s úlevou vydechl i přes ten děs v jejich očích. Ale pak otočil hlavu a zalapal po dechu. Jeho noční můra znovu ožila – ten rozběsněný vlkodlak se vrátil z minulosti, aby ho zabil, a ne jen jeho. Zaštítil děti vlastním tělem a cítil, jak se k němu přitiskly, cítil jejich strach, zatímco nebyl schopen zastavit to monstrum z jeho nočních můr, aby je všechny dostihlo.

A poté se objevil velký černý pes a začalo mezi nimi docházet k varovnému vrčení a boji se zuby a drápy. Ten pes neměl šanci proti tak mocnému stvoření z temnot, přesto to stále zkoušel. Kousal a skákal a rozptyloval tohoto bývalého profesora a současného vlkodlaka, který se před nimi proměnil.

O chvíli později byli oba pryč, mířili do lesa. Severus nahlas vydechl, ale pak se mu znovu sevřelo hrdlo. Potter se mu vytrhl a uháněl za nimi. A Severus mohl jen zasípat:

„Pottere, ne, prosím!“

Ale bylo příliš pozdě. Zelené oči se na něj nedůvěřivě otočily, třebaže chlapec ani na okamžik nezpomalil, a Severus si pomyslel, že v Chroptící chýši nejprve ztratil Potterovu naprostou důvěru a teď, že ztratil i jeho.

Merlin nám pomáhej!

 

Čtvrtý rok

Sníh. Vánoce. A tanec. Nejenom, že Bradavice hostily zástupce dvou dalších evropských kouzelných škol, ale ještě organizovaly Vánoční ples. Všechna ta výzdoba, světýlka, cukroví, smích… tolik kontrastovaly s hrozbou války a návratem Temného pána.

Severus zavrtěl hlavou. První úkol už měli za sebou – všichni draci se vrátili do rezervací, ze kterých pocházeli. Všichni čtyři šampioni unikli jen s drobnými oděrkami. Bláznivý to rok, vážně. A to uběhla jen jeho první polovina.

Stál v rohu vyzdobené Velké síně a sledoval davy dětí a zaměstnanců v hábitech, jak si užívají zábavu i přes ten lehce rozpačitý úvod během tance čtyř šampionů a jejich partnerů.

Už měl dost sledování, hudby a smíchu. Musel na chvíli uniknout, nadýchat se čerstvého vzduchu. Takže vyklouzl ze síně na chodbu a pak hlavním východem ven. Ale nebyl sám. Na jedné straně nádvoří plného kočárů postávala nevysoká postava ve formálním oděvu s lehce svěšenými rameny, rozčepýřenými vlasy a poněkud vzdáleným výrazem ve tváři.

Severus k němu došel, ale Potter ani nehnul brvou. Jen naklonil hlavu lehce na stranu a čekal, co jeho profesor chce.

„Kde máte partnerku, Pottere? Nemá snad slečna Patilová tanec ráda?“

Harry se zamračil a pak pozvedl obočí skoro tak bravurně jako mistr lektvarů sám. Severus si musel odfrknout.

„Má, ale já nemám,“ odpověděl vzdorovitým hlasem, jako by se s ním o tom chtěl Severus dohadovat. Ale on nic takového nechtěl. Jen zamrkal a dál ho upřeným pohledem sledoval.

Harry si povzdechl a rukou si prohrábl své černé vlasy. „Chtěl jsem vědět…“ Hlas se mu vytratil, hlava zvedla. „Řekněte mi něco, pane…“

„A co přesně byste rád věděl?“

Chlapec ho zamyšleně studoval svýma zelenýma očima, se zvědavostí, se špetkou touhy odhalit záhadu se jménem Severus Snape. Ale pak to najednou zmizelo. Zase.

„Nic, pane, nic,“ zašeptal chlapec do tmy noci, než si pospíšil do hradu.

 

Pátý rok

Trápil se během snů, cítil všechno, co mu chtěl Voldemort ukázat; trápil se i za dnů, kdy nedokázal pochopit, co je to se světem v nepořádku. Jak bylo možné, že mu nikdo nevěřil? Jeho kamarádi, jeho přátelé, jeho učitelé, tisk i veřejnost? Dokonce i sám ředitel Bradavic se k němu obrátil zády. Byl úplně sám. Cítil příliš zármutku, příliš velký tlak odevšad. Ba co víc, po útoku na pana Weasleyho dokonce ještě musel snášet dodatečné hodiny se Snapem.

Cítil, jako by pro něj neexistovalo žádné světlo v temnotě. Jako by pro něj žádné nezbylo. Jen bolest a strach z budoucnosti, strach… ze sebe.

Severus to na něm také viděl. Sám strávil v takovém stavu dobrou polovinu svého života. Opuštěný. Ale co mohl pro Pottera udělat – jako špion? Sebral odvahu a znovu seslal kouzlo, protože se nedalo dělat nic.

Legilimens!”

Záblesky žalu střídaly záblesky ztráty. Cítil Potterovu bolest. Prázdnotu. Jeho utrpení. Kam odešla veselost mládí? Severus přesunul svou pozornost do jiné oblasti Harryho mysli – do té, která zůstala pečlivě skrytá – a našel jednu drahocennou vzpomínku.

Harry seděl na podlaze a díval se do zrcadla z Erisedu. Jeho rodina, Lily a James, mu stála po boku. A Harry se konečně cítil celý…

Severus ukončil kouzlo a okamžitě se stáhl z jeho mysli. Otočil se od chlapce pryč. Nastalo ticho. Ticho, které s každou uběhnuvší vteřinou, s každým nádechem, těžklo.

A pak… do toho ticha zazněla otázka jako prásknutí bičem, vyřčená překvapivě klidným hlasem:

„Jak je možné, že jste v tom zrcadle viděl mé rodiče?“

Severus si povzdechl, než se k němu pomalu otočil tváří v tvář.

„Protože, pane Pottere… bych také chtěl, aby byli naživu.“

Chlapec zmateně zamrkal a pak se lehce zamračil, jako by se mu jazyku vylíhly další otázky. Ale neodvažoval se je položit a Severus nebyl ochoten poskytovat žádné odpovědi.

Nakonec Potter prostě přikývl a odešel. Protože se právě dozvěděl, co chtěl od svého prvního ročníku.

 

Šestý rok

Konec každého Harryho školního roku byla katastrofa. Ale tento rok byl… ten nejhorší. Když zemřel Sirius, obviňoval se za jeho smrt. Když zemřel Brumbál, okamžitě věděl, že to celé byla jeho chyba. Byl si tak jistý, že už Snapeovi trochu rozumí, byl si tak jistý, že mu může svěřit svůj život. V jeho očích byly obavy a starost, když se jejich cesty na astronomické věži střetly a on ho přinutil, aby zůstal zticha. A pak… bylo všechno v háji. Jeho naděje, jeho sny, jeho budoucnost. Sirius byl pryč, Brumbál byl pryč a Snape… také.

Vyzval toho muže k boji o život a selhal. Jeho tmavé oči byly studené jako led, ústa stažená v typickém úšklebku. A přesto všechno Harry ve své mysli odmítal věřit svým očím. Prostě odmítal.

Vyslal další kouzlo a Snape ho vyblokoval. Harry chtěl svou kletbu zopakovat, ale pak Snapeovou tváří něco prokmitlo. Kamenná maska praskla a na pomíjivou vteřinu se odhalily jeho skutečné pocity. Pocity, které by Harry rozpoznal i za noci, kterou neprozařuje žádný měsíc.

Stál tam, čelil muži, který právě zabil jejich učitele, a nedokázal učinit ten poslední krok. Protože v černých očích viděl žal, žal, které se odrážel v jeho vlastních očích.

Žal promísený se všepohlcující vinou.

 

Sedmý rok

Opět padal sníh, bílé vločky se zdály Harryho smaragdovým očím tak krásné jako drahokamy. Opíral se o strom a na nic nemyslel, jen snil s otevřenýma očima a hleděl na padající sníh.

Ten rok se odehrálo tolik věcí. Jeho přesun do bezpečí, Billova svatba, následný útěk, vloupání na Ministerstvo, Ronův odchod, útok Nagini… Harry si povzdechl. Dokonce i hůlku měl zlomenou. A teď seděl v Deanově lese na hlídce, aby Hermiona mohla spát a později vymyslet, co budou dělat dál…

Kdyby jen věděli víc. Víc o Voldemortovi, víc o Brumbálovi, víc o Snapeovi a jejich vlastním osudu. Všechno by bylo jednodušší, kdyby jen věděli. Ale bylo to, jak to bylo, a Harry si byl zcela jistý, že v podstatě nevědí vůbec nic.

Zvedl hlavu a rozhlédl se po okolí. Na pozadí své mysli měl pocit, že ho někdo sleduje. A ten pocit každou vteřinou sílil. S obavami vyskočil na nohy, třebaže jejich ochranná kouzla nikdy neselhala.

A pak uviděl světlo… tvar… laň. Zíral na její zářivou krásu se zadrženým dechem. V jejích očích bylo něco… něco tak povědomého… skoro to cítil.

„Co…“ začal, ale laň se otočila a začala odcházet pryč. Harry nemohl než ji následovat do hlubin neznámého lesa, až k malému jezírku.

Laň se zastavila a natočila k němu hlavu. A on pocítil nutkání, touhu se dotknout, pohladit její srst, i když věděl, že je to nemožné. Byla přece ze vzduchu, ne?

Zvedl Hermioninu hůlku a vyčaroval kouzlo, které ho Remus naučil ve třetím ročníku.

Expecto Patronum,” zašeptal do šumění padajícího sněhu a v další chvíli před ním stál zářivý jelen, jelen, který se své vyvolené ze snů už dotknout mohl.

Protože, jak si Harry ve svém srdci uvědomil, tento stříbrný jelen a ta stříbrná laň k sobě patřili. Jen nedokázal najít důvod, proč tomu tak bylo…

 

Konec všehomíra

Severus věděl, že až se Potter vrátí do Bradavic, tak bude všemu konec. Konec veškerému předstírání, konec tomuto strašnému roku, možná konec Temnému pánovi a jistojistě konec jeho životu. Protože jeho osud vedl k tomuto okamžiku skoro od chvíle, kdy se narodil.

Věděl, že je Temný pán na stopě něčemu s jeho hůlkou, že jen čekal do poslední chvíle, protože Severuse potřeboval tam, kde byl – v Bradavicích, ve škole, kterou Harry Potter miloval jako svůj domov a pro kterou by udělal cokoliv, aby ji zachránil.

Boj už začal, všechna temná stvoření stála Temnému pánovi po boku spolu s jeho věrnými Smrtijedy a dalšími služebníky. Zdálo se, jako by strana světla neměla šanci, ale Severus věděl své – znal srdce těch, kteří za ni bojovali. Jejich tvrdošíjnost, jejich odhodlání. Měli něco, čemu Temný pán nikdy neporozumí.

Jeden druhého.

A když ho pak jeho pán zavolal do Chroptící chýše, byl si jistý, že cokoliv se tam stane, světlo bude mít naději. Vždy ji mělo.

Existovala jen jedna věc, kterou chtěl vědět, ještě než opustí tento svět – jestli ho jisté zelené oči na konci pochopí. Protože je po tom všem… začal mít rád, i když svému srdci zakázal, aby podle těch citů jednalo.

Protože to bylo zvrácené, protože to bylo špatné, protože to bylo… tak nemožné, že se mu žaludek zkroutil do uzlů, kdykoliv se mu ta myšlenka objevila v hlavě.

Jakmile se dostal k Temnému pánovi, všechno proběhlo rychle. Vzali mu hůlku, otevřeli ránu na krku a pak… přišla na řadu Nagini.

Ještě než ho však temnota pohltila, uviděl pár zelených očí, které na něj hleděly bez opovržení či výsměchu, ale s něčím skoro jako… náklonností a strachem ze ztráty.

 

Nový začátek

Probudil se do nového dne, i když netušil, který den to přesně je. Za okny bylo světlo, slunce jasně zářilo a on cítil vůni čerstvě posekané trávy.

Pak se očima zaměřil na muže u své postele. Jeho oči byly zelené, vlasy trochu zaneřáděné a špinavé, brýle měl bezmála na dva kusy, ale byl tam, živý a v pořádku a usmíval se, jako by se mu pohled na něj zamlouval.

Severus si odkašlal a Harry mu podal sklenici vody. Jakmile polkl trochu tekutiny a sklenička byla zpět na nočním stolku, spojil svůj pohled s Potterovým a prostě se zeptal:

„Jak?“

Mladší už se znovu pousmál. Jeho oči odrážely obavy, když začal se svým krátkým vysvětlením.

„To kámen vzkříšení. Dá se několik hodin po něčí smrti celkem bezpečně použít.“

Severus překvapeně zamrkal. On mě zavolal zpoza závoje?

Celkem bezpečně? Netvrďte mi, že…“

Harry si neklidně poposedl na židli, hlavu držel skloněnou.

„Jo, jsme spojeni na život a na smrt. Doslova.“ Pak zvedl ruku, jako by se chystal k přísaze. „Ale ujišťuji vás, že jste zcela volný, můžete si dělat, co jen chcete, potkávat se, s kým chcete, dokonce se i s kýmkoliv oženit, nemusíte zůstávat se…“

Severus ho za tu ruku chytil a pevně ji stiskl. „Harry… tiše, blábolíš.“

Mladší čaroděj zvedl hlavu k jejich spojeným rukám, zdál se zmatený.

„Co… co to znamená?“ ujišťoval se.

Severus se pousmál, pak zvedl jeho ruku, přiložil si ji ke rtům – skoro na dotek – než zašeptal:

„To znamená, Harry, že kdybych teď pohlédl do zrcadla z Erisedu, už bych tam tvé rodiče neviděl. Znamená to, že jsem přesně tam, kde chci být a nikde jinde…“

A pak… dokončil ten pohyb a vtiskl mu polibek na hřbet ruky. Protože pro teď už nebylo co dalšího říct. Protože od teď už si mohli dovolit i cítit

KONEC

 

O zrcadle

 

A/N: Povídka byla publikovaná v červenu 2014 a hned brzy poté jsem od YenGirl dostala nádherný komentář, který jsem si prostě musela pro potěchu srdce přeložit… Ten komentář je delší než některé mé krátké povídky a samozřejmě přehání ;-) ale… nedalo se odolat.

Povídce se také dostalo překladu do francouzštiny.

 

YenGirl, 30. 6. 2014:

Moje milá Pat,

už jsem ti to říkala předtím, ale neměla jsem čas na komentování. Ty píšeš poezii, děvče. Používáš stručné výrazy, ne moc dlouhé věty, tvoje povídky jsou krátké – no, víš, že tohle je jedna z těch delších – a přesto dokážeš zasáhnout přímo do srdce…

První rok

Miluji tvůj popis Harryho. Jeho malou výšku a jeho křehkost, jeho neschopnost vyhnout se tomu zatracenému zrcadlu, jeho osamocené slzy… A všechno tohle shromážděné v někom, s kým je špatně zacházeno a kdo je křehký. Přesto jsi ještě zřetelněji vystihla tu obrovskou odvahu v tom malém tělíčku.

Také miluju tvůj popis Severuse. Všechny ty tituly, jeho oděv, to, jak se skrývá ve stínech a – Merlin ti žehnej, drahá – ty obavy v jeho očích, ten tichý tón, který použil a – a je to tu – to jeho přiznání na konci, díky kterému mě okamžitě zaštípalo v očích. Neměla jsem tehdy čas na čtení, ale prostě jsem nemohla přestat.

A semínko začalo klíčit.

Druhý rok

Miluju stručnost, kterou používáš. Vyvolává zřídkavé pocity a přesto, jako by každé slovo zahrnovalo celé strany druhé knihy.

Zbožnuji, že je Harry stále malý, a ten obraz, jaký jsi mu vytvořila v mé mysli – jak tam úplně sám stojí, hledí na ty rozlehlé pozemky, tak drobný, tak statečný. A ty prstíky, děvče!

A díky Bohu, že tam Ron ani Hermiona nebyli, ale že Severus ano. Miluju, že viděl v Harrym tu jiskru a to, jak je mocný. Díky Bohu, opět, že se mu nezačal posmívat (hergot, já to tak nesnáším!), nepopichoval ho, nechoval se hrubě. Jen otázka a odpověď jinou otázkou a roztomilý skoro-začátek… něčeho. Jen něco, s čím bohužel nemůžou nic udělat.

Dva drobné lístky vyrostly na stonku.

Třetí rok

Ach, chudák Severus! JKR Snapea tak milovala a (stejně jako my) tuto svou oblíbenou postavu stále mučila. V knize vidíme jen pohled našeho tria, ale ty jsi to vystihla z jeho pohledu, děvče. A to se mi strašně líbí. Jak dokonale jsi popsala Blacka, Lupina a Pettigrewa – jako vraha, zrádce a vlkodlaka.

Zbožňuju, jak Snape ochraňuje děti a samozřejmě, jak Alan Rickman tu scénu dokonale přivedl k životu. Ale ty jsi ukázala vnitřek tohoto statečného muže a ty prchavé momenty jeho myšlenek, jeho zoufalství, strachů, úlevy, vzteku a… žalu, protože nejen že v něj Harry ztratil svou důvěru, ale on ho ztratil úplně.

Oba lístky zvadly!

Čtvrtý rok

Ha! Nejprve jsi tak dobře popsala scénu, že jsem viděla všechny ty překrásné šaty, formální hábity, kočáry, výzdobu… a pak se objeví náš muž cítící úlevu učitele, že je nebezpečí v tuto chvíli zažehnáno. A přesto se nedokáže bavit, protože jsi tohoto netopýra vytrhla z jeho přirozeného prostředí temnoty a lektvarů a knih… a včlenila jsi ho do pestrobarevné atmosféry… ve které chybí jen jediná osoba.

Och, zatraceně, ty víš… Harry ví… Severus ví… mají to přímo na jazyku, visí to ve vzduchu… ale ani jeden z nich to nepřizná, ty jedna podlá autorko! Ty nás ale napínáš…

A přesto miluju, jak Severus Harryho vidí – že chce klid a ticho, jako někoho podobného sobě. A jak Harry nesnáší tanec a my všichni víme, že je to jen proto, že nemá žádného člověka, se kterým by tancovat chtěl, i když to ještě sám ani neví.

Další dva lístky vyrašily.

Pátý rok

Och, chudák Harry! Vážně to v životě nemá lehké, celých těch šest let v Bradavicích. Jeho břemeno je příliš velké, veškerá podpora žádná, nemá nikoho, kdo by stál při něm, kdo by ho podpořil, zaštítil.

Nu, možná měl, ale tehdy to ještě nevěděl. A já jsem tak, tak moc ráda, že Severus tu drahocennou vzpomínku viděl. A děvče, tys tam přímo na konci nechala takovou svůdnou chuťovku. Nádherný patos – otázka, která zůstala nepoložená a nezodpovězená a Harry, který se něčemu naučil… Díky čemuž si zbytek z nás právě teď trhá vlasy a ječí na tebe, Pat. *usmívá se*

Na stonku se objevily nové dva lístky a začaly růst.

Šestý rok

Slzím. Harry ví o Severusovi trochu víc než v kánonu a věří mu, on mu věří! Věří! Pokaždé, když tu scénu vidím, říkám si, jak byla JKR krutá, že Severusovi nedovolila, aby věděl všechno, že to nechala až na konec sedmé knihy.

Ale alespoň tady, tady byl ukázán záblesk muže, o kterém Harry ví, že se skrývá v té tvrdé, chladné schránce, bez ohledu na to, co dává Severus na odiv.

Další lístky narostly… ale stejně tolik jich seschlo a upadlo.

Sedmý rok

Ach, tohle bylo krásné! No, samozřejmě ne ten neradostný začátek – sklíčenost, čekání, sledování, neklid, všechno dohromady (a opět – každé slovo obsáhlo několik stran z knihy – skvělé!).

Ale ta laň a já prostě… mně je prostě jedno, co to mělo znamenat v kánonu. Ta laň je důkaz, že Severus k Harrymu patří. Miluju, jak to poškádlilo Harryho mysl, miluju, jak vyčaroval svého jelena… a že je tak, tak moc blízko tomu, aby to všechno pochopil… Tady mě zabíjíš, děvče. Tím nejkrásnější možným způsobem.

Stonek je teď už vysoký a začínají se objevovat poupata.

Konec všehomíra

Ach… každé slovo bylo znamenité. Nevím, co říct – vykreslila jsi takový přesvědčivý, překrásný, rezonující obraz Severuse. Nelíbí se mi, že byl připraven zemřít, ale zbožňuju, že věděl, že by Harry Bradavice nikdy neopustil. Miluju, že zná moc světla a že věří, že má světlo něco, co Voldemort nikdy nepozná.

Ach ano, všechno proběhlo moc rychle, ale Severusovo přání se splnilo – ty zelené oči byly poslední věcí, kterou viděl, ty emoce v nich byly dokonalé. Moc děkuji, že to nebyla poslední věta tvého příběhu! *směje se na tebe skrz slzy*

Rostlina dorostla do výšky a síly a je celá posetá květy, ale jsou ještě drobné, křehké, protože všechno závisí na poslední scéně…

Nový začátek

Severus žije! *zářivě se usmívá na všechny kolem* Je příliš cenný, aby umřel, Bůh mu žehnej!

A Harry, ty statečný, úžasný muži, ty! Samozřejmě že použiješ kámen (a proč jsi ho krucinál nepoužil v knize, grrr!), abys přivedl zpátky toho jediného člověka, který tě může učinit šťastným. Jsem ráda, že jsi se Severusem spojený, to je přesně ten vliv, který potřebuješ.

A Severus to ví také, ví a konečně to může i cítit. Už neexistují žádní zlí čarodějové, žádní obrovití hadi. Je naživu a připoutaný k Harrymu Potterovi. Dokonalé. Je dokonalé, jak se drží za ruku. To, jak ho Severus utiší a řekne mu, že blábolí je dokonalé. Zmínka o zrcadle je dokonalá.

Jeho doznání, tak nepřímé, tak snapeovské je dokonalé… jako tento příběh. Je to šťastný konec až navěky bez všech těch klišoidních slov.

A snarry květinka kvete a kolem jsou včely a brzy ponese sladké ovoce… víš, jaké bude, že ano, Pat? Víc dalších snarry příběhů, samozřejmě! :)

Prostě krása. *dává do oblíbených*

 

A/N2: Tak jo, asi jste pochopili, že se s YenGirl už trochu známe, vlastně už poměrně dlouho. Mimochodem, je to autorka několika příběhů, které jsem tu už také překládala – třeba všechny Otočte se, dále Smrťákovy pohledy na věc z Mizivé šance nebo ten Halloweenský příběh, který jsme měli loni na Halloween. A tímto jí ještě jednou děkuji za komentář!

 

Komentáře   

 
0 # Angharad 2014-09-03 05:11
Krásné. Opravdu moc. Jen lehoulinké odbočky od kánonu, sem tam úkrok tu vpravo, tu vlevo, tak aby se vytvořil prostor pro přívětivý příběh, který jeho vedlejší postavy snad ani neměly šanci zaznamenat. :heart:
A blahopřeji k dobytí mezinárodních vod. :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-09-03 14:25
Hihi, díky, já už se je snažím dobýt rok a občas se zadaří;-)) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Regi 2014-09-03 06:01
Pat, tohle bylo opravdu krásné. YenGirl vlastně nenechala prostor pro žádný smysluplný komentář, protože už řekla všechno. Je úžasné, že jsi povídku psala v angličtině a teprve potom překládala do češtiny. Možná ale právě proto je tak civilně a jednoduše napsaná. A právě tím tak působivá. Díky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-09-03 14:26
No, ano, tak to vlastně je. Když píšu v angličtině, tak jsem určitým způsobem vázaná. Třeba ty věty - prakticky vůbec nepíšu dlouhé věty. A detailní popisy... na to jsem vlastně nebyla nikdy... Takže tak. Díky moc, jsem ráda, že se líbila;-) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mája 2014-09-03 12:46
Máš pravdu, ten komentář vydá za celou povídku :D A nedá se k němu nic dodat... Snad jen: Škoda, že to tak nenapsala už JKR. Ačkoli, to bys zase ty přišla zkrátka... :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-09-03 14:27
Och, ale klidně můžeš něco zopakovat;-))) Tomu komentáři se prostě nedalo odolat - fascinuje mě, jak někteří dokážou dílo rozebrat, to já neumím...;-) Díky! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-09-03 14:35
Rozebírat to nebudu. Mám jen jedno slovo. Nádhera! :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # nikol 1987 2014-09-03 19:00
Beautiful :heart: :oops:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # pajka 2014-09-05 18:38
Je mi líto, ale po YenGirl už žádný komentář nemá smysl... Takže jen stručně: nádhera, moc děkuji!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-08 19:07
Moc hezké. Těžko bych ti řekla víc než YenGirl. Vystihla to. Snad jen, že se mi líbila jemnost jejich vztahu, jemnost i komplikovanost, civilnost a jednoduchost příběhu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mrmla 2014-09-15 07:06
Moc pěkné.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Anonymka SS 2014-09-16 12:16
nádhera! pěkný příběh, nebyl ani moc odkloněný od knížek a přesto to dohromady udělalo dokonalo něco neuvěřitelně skvělého. prostě super!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # mravenec 2014-09-16 19:47
Vážně poetické. Smutné..., ale krásné. Pevný tvar a jasný úmysl, střízlivé prostředky. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # miriam 2016-05-23 20:18
jedno slovo: N Á D H E R A :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3451018
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com