Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

In the Hour of Shadows – V hodině duchů

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

HOS

In the Hour of Shadows – V hodině duchů

Autor: Emynn; Překlad: Patoložka; Beta-read: Mája

Angst, Hurt/Comfort, Slash

http://archiveofourown.org/works/251908

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emynn, czech translation was created by Patolozka.

Popis příběhu: Severus Snape za ty roky zjistil, že existovala jen jedna věc, která činila jeho narozeniny snesitelnými.

PP: Je to Emynn, není to Emynn? Když jsem to četla, přišlo mi, jako by to napsal úplně někdo jiný. Ne, tohle není veselý příběh, ale neskutečně silný. Alespoň mě tedy zasáhl, a nedal mi spát, dokud jsem ho nepřeložila.

Věnováno trojici dam, bez kterých by tento web nemohl vůbec fungovat – Claire, Lady Corten a Vendi. Děkuji vám, jsem ráda, že vás mám!

Velké poděkování patří rovněž Máje, která se ochotně ujala betace. Díky!

ooOoo

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus neměl ponětí, co to narozeniny byly, nebo proč by měl chtít cítit všechno nejlepší, ale když ho maminka držela v náručí, neměl proti tomu žádné námitky. Voněla vroucností a sluncem. Severus se otřel tváří o její rameno, hrubost jejích šatů mu vůbec nevadila. Jeho maminka vypadala, že ji těší, když se k ní tulil, protože se začala tiše smát. Ty jemné vibrace donutily Severuse rozhihňat se též.

Maminka se pohnula, aby Severuse uložila do postýlky. Okamžitě začal naříkat. Nenáviděl postýlku, být sám, obklopený ohrádkou, schopen vidět svět tam venku, ale nemoci do něj uniknout. Utišila ho a vytáhla pestrobarevnou tašku, kterou měla za sebou. Severus přestal s brekotem, aby viděl, co maminka vyndá z tašky.

„Podívej, Severusi, není to pěkné?“

Bylo to od jeho maminky, takže, ano, bylo to pěkné. Ale co bude přesně dělat s chomáčem zelených a stříbrných hadů visících z kostnatého klacku, to nevěděl. Trpělivě na ni hleděl, věda, že mu to vysvětlí.

„Hýbe se to,“ řekla, jako by to objasňovalo všechno. „Dívej se.“ Upnula to na šprusli postýlky a ta vymyšlenost se hned začala pohybovat. Hadi se usmívali a tančili, syčeli ukolébavku, kterou Severus od maminky častokrát slyšel.

„Budou ti dělat společnost, můj malý princi.“

Severus se usmál. Měl hady rád. Jen si přál, aby rozuměl tomu, co říkali. Natáhl se jednou buclatou ručičkou vzhůru, doufaje, že bude schopen jednoho z nich chytit, ale hadi jen zasyčeli a vyklouzli z jeho dosahu.

„Není to trochu morbidní?“

Severus se zamračil. Jeho dětský pokoj nyní páchl tabákem a hromobitím. Hadi nad ním pokračovali ve svém tanci, ale on se teď soustředil pouze na svou maminku.

„Není to morbidní,“ řekla, hlas se jí trochu třásl. „Je to čest. Naše dítě je kouzelník a až jednou půjde do školy, bude…“

Severus zanaříkal, když uslyšel hlasité plesknutí.Jeho maminka zavrávorala, ale nespadla.

„Říkal jsem ti už předtím, že se o TOM v tomto domě, dokud jsem tady, nebudeš zmiňovat! Chceš snad, abych…“

Severus dál plakal, když otec vyvlekl jeho maminku z pokoje. Hadi syčeli hlasitěji, marně se pokoušejíce přehlučit křik, který přicházel od schodů. Severus k nim vzhlédl rozmazaným zrakem a na pomíjivou vteřinu zahlédl zelené oči smutně hledící přímo na něj.

E6

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus zasmušile civěl na svou tetu Amélii. Bolelo to. Byla tolik podobná jeho mamince, měla ty stejné tmavé vlasy a bledý podlouhlý obličej. Jediná věc, která jí chyběla, byla čerstvá modřina přes levou tvář.

„Tvoje maminka tu chtěla být s tebou. Kdyby ji pustili z nemocnice, byla by tu v okamžení. Nestává se každý den, aby bylo jejímu chlapečkovi sedm let.“

Severus neřekl nic. Přímo za tetou zahlédl pavoučka visícího na hedvábném vlákénku a zaměřil se místo ní na něj.

„Dala mi tohle,“ řekla teta a podala mu obálku. „Miluje tě, Severusi.“

Severus přelétl rukopis na obálce (mému princi) a dal si ji do kapsy. Upřel svou pozornost zpět na pavoučka.

Teta si povzdechla. „Večeře bude v sedm.“

Severus by si ani nevšiml jejího odchodu, kdyby prásknutí dveří nezpůsobilo přetržení pavoučkovy nitky. Jakmile si byl jistý, že je jeho teta opravdu pryč, vzal do rukou obálku, důkladně ji prozkoumal, dokud neviděl i kaňky na jednotlivých vláknech pergamenu. Mému princi. Mému princi. Mému princi.

Kdyby byl princ, pak by svou maminku ochránil. A pokud by jeho maminka byla skutečná čarodějka, dokázala by se ochránit sama.

Magie nedokáže spravit všechno.

Severus se horečně rozhlédl po pokoji, aby zjistil, odkud ten hlas přichází, ale místnost byla stejně prázdná jako vteřinu před tím.

„Kde jsi? Kdo jsi?“

Dosud nikde a nic. Ale jednoho dne, jednou budu s tebou každičký den. Neboj se.

Nad obálkou protančil jemný vánek.

„Počkej! Co tím myslíš?“

Jednoho dne.

Obálka zašustila ve větru a pak byla místnost najednou tichá jako hrob.

„Prosím! Bojím se.“

Právě ve chvíli kdy vítr ustal, Severus pocítil, jak mu nitrem prochází příjemné teplo. Uviděl něco postávat v rohu místnosti, ale tvář té bytosti i její tělo byly tak rozostřené, že všechno, na co se dokázal zaměřit, byly zelené oči tesklivě hledící přímo na něj.

E9

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus zíral na svého otce s tím nejarogantnějším pohledem, jaký dokázal dát dohromady. Nenáviděl ho a bál se ho. Nenáviděl ho za to, že zabil jeho matku, bál se ho, protože jen opravdová mudlovská zrůda jako on dokázala zabít čarodějku.

„Teď už to nebude trvat dlouho, že?“

Severus se nezatěžoval předstíráním, že neví, o čem jeho otec mluví. Zavrtěl hlavou.

„Usnadní nám to život,“ pokračoval Tobias Snape. „Šarlota nemá tušení, samozřejmě. Byla by zděšená, kdyby to věděla.“ Divoce sebou trhnul, jen pro případ, že by si Severus neuvědomoval, jak zděšená by Šarlota byla, kdyby zjistila, že má její přítel za syna kouzelníka.

„Ale když budeš ve škole, pryč odsud, nebudeme se muset obávat žádných, ehm, nepředvídatelných událostí, že?“

Severusova ruka se reflexivně sevřela kolem hůlky, kterou vyjmul z nočního stolku své matky hned po její smrti. Neznal žádná kouzla, ale dávala mu pocit moci, jako by byl odvážným a ctnostným princem se spojenci kráčejícími za všech okolností po jeho boku.

„Myslím, že se vezmeme v říjnu. Ano, budeme mít dost času to naplánovat, zatímco ty už budeš v té době dávno pevně usazený v nové škole.“

Severus si v duchu nařídil, že je mu jedno, že se jeho otec tak rychle přesunul k jiné ženě, protože to byl strašlivý člověk a jeho matce je bez něj stejně lépe.

„Aha, dobře. Tvoje narozeniny. Tady.“

Severus od svého otce převzal nezabalenou krabičku. Uvnitř byly fotografie, stovky fotografií, rodinné záběry, některé vybledlé, některé se hýbaly… ale na všech byla Eileen Princeová-Snapeová.

„Miloval jsem ji. Vím, že tomu neuvěříš, ale miloval. Kdyby jen nebyla…“

„Ale ona byla,“ odsekl Severus, překvapuje dokonce i sám sebe. Bylo to už dávno, co promluvil nahlas.

Otcovy oči se zatvrdily. „Posluž si.“

Když opětovně osaměl, klekl si Severus na podlahu, aby ty fotografie prozkoumal. Dokázal v matčině tváři téměř spatřit sám sebe, cítit její srdce bušit proti svému, když ho pevně objímala po všech těch nočních bitkách.

Pokojem prosvištěl proud větru. Severus se, vyburcovaný a rozrušený podivným pocitem déjà vu, rozhlédl po místnosti. Fotografie jeho matky povlávaly ve vichřici, její tvář, osvětlená blesky, mu spadla do klína. Během toho, co Severus sledoval kapky deště klouzající po jejím obličeji, si uvědomil, že spatřil zelené oči zamyšleně hledící přímo na něj.

E4

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.”

Severus vytáhl hůlku dřív, než se stihl Sirius Black znovu nadechnout. „Co chceš?“

Black měl tu drzost vypadat dotčeně. „Copak mi už, Severusi, není dovoleno ani rozdávat narozeninová přání?“

„Nikdy dříve jsi to neudělal.“ Zvědavost převážila. „Jak jsi věděl, že mám narozeniny?“

„Regulus se zmínil. Řekl, že mají zmijozelové nějaký věstník, kde jsou takové druhy věcí vyznačeny.“

Severus sklonil hůlku, ale neuvolnil stisk. „To nevysvětluje, proč cítíš potřebu popřát mi k narozeninám.“

„Vyrostli jsme, Severusi!“ zvolal Sirius. „Je čas chovat se trochu dospěleji. Nemyslíš, že už jsme moc staří na ty malicherné triky a žertíky?“

Severus proklel své srdce, že se zatřepotalo nadějí. Dosud neměl v Bradavicích žádného přítele. Jistě, byli tu známí, a Lucius vypadal, že ho má docela rád, ale byl o tolik starší… Avšak skutečný přítel v jeho věku? Nikdy.

Byl pro to důvod, pomyslel si v duchu. Umaštěný, ošklivý, kletbou všechno roztrhá na kousíčky, když se k němu dostanou na méně než délku paže… nevěřte mu.

A přesto nedovedl setřást pocit štěstí, který hrozil, že se v něm rozpoutá. Dokázal vedle sebe téměř zacítit přítomnost své matky, její tvář zářící hrdostí, že si její princ našel přítele.

„Podívej, dokonce jsem ti přinesl i dárek,“ pokračoval Sirius. Podal Severusovi těžký balíček zabalený v lahvově zeleném papíru. „Když jsem to uviděl, pomyslel jsem na tebe.“

Severusovi nebylo pomoci. Tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. Přítel! Přítel! Přítel!

„Och, koukni, to je hodin!“ zaúpěl Sirius, když pohlédl na hodiny. „Za pět minut musím být na vyučování. Uvidíme se později, Severusi!“

Severus za Siriusem trhaně mávnul, zápěstí nenavyklé k takovému pohybu, a poté se nadšeně vrátil k dárku. Když ho otevřel, měl pocit, jako by spolkl porci rozžhaveného olova. Kouzla osobní hygieny pro mladé kouzelníky. Byl ponížený, v krku ho brnělo, tvář hořela, dokonce i jeho ruce…

Když se Severus ocitl osamocený v nemocničním křídle, ruce pokryté bílými obvazy, jedinou útěchou mu byly zelené oči zarmouceně hledící přímo na něj.

E2

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus se ani neobtěžoval zvedat hlavu od knihy. Lily Evansová mu nestála za ten čas. Špinavá šmejdka. K jeho hrůze si ale sedla vedle něj.

„Slavíš to nějak?“

Severus okázale otočil stránku.

„Mohl bys se mnou aspoň promluvit?“

Severus se zhluboka nadechl a pomalu knihu zavřel. „Slečno Evansová, možná to uniklo vaší pozornosti, ale jsme v knihovně. V knihovně se obvykle čtou knihy. Knihovna není určená k rozhovorům.“

Zasmála se. Neřekl nic směšného. Jak se jen opovažovala smát? Severus otevřel knihu tak rozhodně, že její hřbet zakřičel v agónii. Lily na ni rychle seslala tišící kouzlo.

„Zvládl bych to sám.“

„Vím, že ano. Ale pak bys to využil jako výmluvu, abys se mnou nemusel mluvit. A já neodejdu, dokud nedostanu odpověď.“

„Fajn, tak to vyklop,“ řekl Severus, netrpělivě mávaje rukou.

„Přemýšlela jsem o tom, jestli bys nechtěl spolupracovat na tom projektu pro Křiklana.“

Severus na ni zíral, omráčený. Plným právem očekával, že bude na tom pokusu dělat sám. Ne že by mu to vadilo, samozřejmě že ne. Vychutnával si výzvu pracovat bez partnera, který by mu pomáhal, a on tak přebíral plnou kontrolu. Ale pak Křiklan, jako vždy, poznamenal něco o tom, že by takový talentovaný zmijozel neměl pracovat sám, a proč nikdo nevyužije šanci spolupracovat s géniem? Severus pak musel předstírat, že mu to hihňání nevadí (protože princové mají hroší kůži a nestarají se o to, co ty podřadné masy říkají, a Severus byl, když už nic jiného, princ) a místo toho si zběsile zapisoval poznámky do lektvarové knihy své matky. Nikdo s ním nechtěl mít nic společného, a to z dobrého důvodu. Evansová jistě nemyslela svou nabídku vážně a to pro ni bude zlé. Ponese následky pokusu o zesměšnění Severuse Snapea. Než stihl otevřít pusu, Lily promluvila znovu.

„Mám pár nápadů, samozřejmě, ale zajímalo by mě, co bys k tomu řekl.“

Severus byl náhle zasažen tím, jak intenzivně zelené (zelené zelené ZELENÉ) byly dívčiny oči. Vždy o svém přízraku uvažoval jako o příslušníku mužského pokolení, protože jedině tak mu mohl nabízet ochranu, kterou vyzařují silní muži, ale možná se spletl, třeba to byla Evansová, jež nad ním bděla, byla s ním.

„Já…“

„Evansová, co tu děláš? Srabus tě unesl?“

„Jamesi, nech mě být.“

„No ták, Lily, nechceš přece po zbytek dne smrdět jako pelyněk a žabí slezina.“

„Budu smrdět, jak budu sama chtít! Ptala jsem se Severuse na něco. Severusi?“

Severus odtrhl své oči od těch smaragdových. Co si to jen myslel? Stejně tak se mohla jmenovat Lily Potterová. A s Potterem zákonitě přicházel Black a Lupin a krvavozub. Nikdy nebude jeho. A on ani nechtěl. Dokonce i jeho přízrak se mu vysmíval, hrál si s jeho pocity k osobě, která ho nikdy chtít nebude.

„Měl jsem v plánu pracovat sám,“ řekl, a pak se vrátil ke své knize, neschopen setřást smutek ze ztráty přítele-přízraku.

Jaké bylo jeho překvapení, když té noci u postele zahlédl záblesk zelených očí laskavě hledících přímo na něj.

E3

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Tohle musela být noční můra. Protože nikdo, dokonce ani ten nešílenější člověk, by se dobrovolně neúčastnil takovéto podívané. Nacházeli se uprostřed elegantního tanečního sálu, který jiskřil zlatem a drahými kameny. Všude kolem tekl alkohol a krev proudem, a pokud se Severus nemýlil, v pozadí hrála harfa menuet.

A pak tam byl jeho otec, ležící před ním, spoutaný a oslepený páskou, jeho tvář brunátná, tělo pokryté krví a podlitinami. Svíjel se na zemi v agónii, snaže se přehlušit smrtijedské radovánky.

„Zabiju vás všechny! Půjdete do pekla! Ďábelští parchanti! Kde je Severus? Vím, že se s vámi zapletl! Ukažte mi ho, zbabělci!“

Lucius se zasmál a podal Severusovi sklenku šampaňského. „Tak co říkáš? Splníme požadavky toho mudly?“

Šampaňské chutnalo jako kyselina, prožíralo se jeho hrdlem. Severus polkl žluč, než promluvil. „Ano. Vyhovme tomu pošetilci.“

Páska na očích zmizela. Trvalo několik minut, než si Tobiasovy oči uvykly na světlo, ale brzy se zafixovaly na Severuse.

„Ty.“ Krev mu prýštila z úst.

„Ano, otče, já.“

„Temný pán byl nad míru potěšen tvými pokroky za poslední rok, Severusi,“ pronesl medově Lucius, pobaveně sledující Tobiasovo zápasící tělo. „A je si celkem dobře vědom tvého… odporu vůči otci. Užij si svůj dárek.“

A najednou už tam nebyl jen Severus, jeho otec a Lucius. V místnosti se ocitl i Temný pán s Lestrangeovými, Rockwoodem, Crabbem, Goylem… Kápě a masky tvořily neprostupnou černou hradbu kolem něj.

„Věděl jsem to,“ zachraptěl jeho otec. „Věděl jsem, že pro tebe není žádná naděje. Ne, když byla tvoje matka tím, čím byla.“ Odmlčel se a vykašlal další krev. Na podlahu vypadl zub. Severus znechuceně ustoupil.

„Do toho, myslíš, že mě dokážeš zabít, chlapče? Jdi na to. Proč ta váhavost? Neuvědomil jsem si, že jsou kouzelníci takoví zbabělci.“

Severus si byl až příliš vědom vší té aktivity kolem sebe. Bzučení, vzrušení téměř hmatatelné. Ve vzduchu se vznášel nakyslý zápach jásotu. Dělalo se mu na zvracení. Byl pyšný na svůj relativně neposkvrněný smrtijedský statut. Nikdy žádného člověka přímo nezabil. Mučil, ano. Připravil lektvar, který připravil o život, ano. Ale doopravdy někoho zavraždit? Jeho ruce ještě nebyly toliko pokryty krví.

Všichni přestali se svými tanečky a sledovali ho. Taneční sál hučel energií tak intenzivní, že se Severus obával, aby se ta místnost nerozštěpila v půli a oni všichni nespadli s vřískotem do hluboké jámy v zemi a neroztavili se v lávě.

Život by byl příjemnější, až na to, že jeho pouť, ke zlosti Severuse Snapea, pokračovala dál.

Neměl na výběr, vážně. Ušetřit svého otce a být zabit Smrtijedy? Zabít otce a prostě odsoudit svou duši k ještě většímu peklu? Když pozvedal hůlku, přál si jen, aby se mu ruka přestala tolik chvět.

„Vadný, nečistý, nechutný princ, přesně jako tvoje matka, shnij v pekle.“

Severus zavřel oči, neschopen snést to oslňující smaragdové světlo, které mělo přesně ten stejný odstín jako oči jeho přízraku.

Když Severus usedal do křesla před Brumbálovým stolem, hladil fénixova peříčka a poslouchal ředitelův proslov o novém začátku, hřál ho pocit, že dokáže alespoň trochu odčinit své hříchy pro zelené oči zneklidněně hledící přímo na něj.

E5

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus vzhlédl od esejí, které známkoval. Netrénovanému oku by připadalo, že už na pergamenu nezbyl žádný černý inkoust, ale Severus stále viděl ty nesčetné chyby, které na něj zíraly, prosily o opravení tím nejméně milosrdným způsobem.

„Igore, řekl jsem ti, abys mě už dál neotravoval.“

Igor se usmál a vklouzl na sedadlo naproti Severusovu stolu. Severus nenáviděl jeho úsměv. Žluté, pokřivené zuby, jako by je sežvýkal pes, a pak, protože mu přišlo moc obtížné je spolknout, je vyplivl nazpět. Severusovy zuby pravděpodobně vypadaly podobně, ne, že by se o to staral. Protože on se nestaral.

„Nemyslím si, že bych tě tím, že se zastavím, abych ti popřál všechno nejlepší k narozeninám, otravoval, Severusi.“

Severus přesunul svou pozornost zpět k papírům. Měl byste si pořídit intelekt-posilující lektvar, pokud si nedokážete zapamatovat, že chrobáci musí být rozmělněni na prášek. Ačkoliv jsem přesvědčen, že jakýkoliv lektvar, který uvaříte, bude s největší pravděpodobností toxický dost na to, aby otrávil celý svět jen svými výpary.

„No tak, Severusi, mohl bys říct alespoň děkuji.“

Severus udeřil brkem o stůl. „Děkuji ti, Igore, děkuji ti z hlouby svého srdce. A teď, mohl bys laskavět vypadnout z mé třídy?“

Igor se rozesmál. „To je přesně ten Severus, které jsem vždy tak obdivoval. Co takhle se napít?“

A náhle už neseděl před ním, ale dotýkal se Severusova ramene, jako by byli ti nejbližší přátelé a možná i něco víc, ne politováníhodní kolegové, kterými ve skutečnosti byli. Severusovým tělem se přehnaly vlny zhnusení.

„Nemám žízeň.“ Ach, Bože, cítil se jako školačka.

„Ale já mám,“ zašeptal Igor, jeho tenké, červovité rty se pásly na Severusově pravém uchu. „Nemůžeš mi něco obstarat?“

Severus freneticky zalapal po vzduchu. Cítil se tak strašně klaustrofobicky. Jen chtěl být sám! V samotě byl v bezpečí. Jeden nikdy nevěděl, co by se mohlo stát, když se ocitl v místnosti ještě s někým dalším. „Ne. Nemyslím si. Ještě musím opravit minimálně patnáct esejí, než si budu moci udělat přestávku.“

„Ach. Jak vidím, tak odírání ega mladého Pottera může být uspokojivé.“

Potter? Kdo tu mluvil o Potterovi? Severus shlédl k pergamenu, který opravoval. Och, tak to byl Potterův? Měl to předpokládat už z té naprosté absurdity všech tvrzení. Byl zázrak, že se chlapci ještě nepodařilo zabít sebe sama při nějaké kotlíkové explozi.

„Prostě dělám svou práci.“

„Zajímavé, jak se tak náhle objevil v tomhle turnaji,“ prohlásil Igor, než začal přecházet po místnosti, očividně ztráceje zájem o podbízení se Severusovi. „Nezletilý… druhý student z Bradavic.“

„Už jsme to probrali, Igore. Nemám nejmenší tušení, co se stalo. Pokud jde o mě, dal bych přednost jeho neúčasti. Věková hranice byla stanovena z nějakého důvodu.“

„Starostlivý?“

Severus využil všechny roky špionského výcviku, aby nezaprskal úžasem. „Jaká to myšlenka proboha krouží ve tvé nepochybně méněcenné mysli?“

„Nic, nic. Viděl jsem tě během prvního úkolu. To nebyla nenávist, Severusi. Bál ses. Myslel sis, že ho zabijí, že se jeho hlava rozplácne o skálu, že ho trnoocasý pošle do návalu plamenů, že už nikdy neotevře ty své oslnivě zelené…“

Přestaň, přestaň. „Přestaň, Igore. Chováš se směšně.“

Další smích. „Říkej tomu, jak chceš. Jen mi přišlo matoucí, že by byl muž, který se kdysi prohlašoval za nejoddanějšího služebníka Temného pána, tak… upoutaný právě tou osobou, která zapříčinila jeho pád.“

„Neztrácím čas přemýšlením o Pánovi zla.“

„Ne, to ani nemusíš, ne, když máš toto.“

Severus upíral zrak na Igorovu paži, když muž zvolna nadzvedl rukáv, aby odhalil temné znamení, dnes jen lehce zbarvené.

Tohle nemůžeš popřít, Severusi.“

„Věřím, že zjistíš, že mohu.“

Igor pokrčil rameny. „Uvidíme se u večeře. Třeba domácí skřítci přinesou i dort.“

Severus vydechl úlevou, když Igor odešel z místnosti. Už se necítil tolik jako zvíře v kleci, ale narážka na Pottera ho zanechala s pocitem zvýšeného nepohodlí. Nenáviděl toho kluka, opravdu ano. Byl domýšlivý, každodenně odmítal používat mozek a neprokazoval naprosto žádný respekt vůči pravidlům, která ho měla udržet naživu. Ale také měl oči, které vypadaly jako řeka, pokrytá osamocenými trsy lilií a smaragdy, odrážejíc na hladině zelené listoví převislé vrby, pronásledující, nekonečné, všudypřítomné…

Severus se rozhlédl po učebně, dychtivý znovu spatřit svůj přízrak. Byl to vyčerpávající rok, musel se vyrovnat s nevyhnutelným návratem Temného pána, nesnesitelnými studenty a Igorovými neustávajícími žádostmi o rozhovor. Ve svém životě měl jen málo, na co by se mohl těšit, a pokud jediné potěšení, které věděl, že dostane, pocházelo od tajemného, beztvarého ducha, tak budiž.

Ale neviděl žádné oči. Igor je proklel svými hrubými slovy, Severus si tím byl jistý. Už byl napůl v pokušení uvařit zelený lektvar, jakýkoliv zelený lektvar, s tak účinnými výpary, že by měl halucinace a spatřil by zelené oči v mlze, jen aby se dokázal prokousat dalším rokem.

Zostuzený tím, jak ubohý život vedl, se Severus otočil k učebně zády. Ale když se kolem něj jeho hábit zavlnil, zelené oči konejšivě hledící přímo na něj přinesly útěchu, kterou hledal.

E8

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus zíral do srdce krbu už tak dlouho, že si ani nevšiml okamžiku, kdy se v něm vynořila Narcissa, dokud nepromluvila. Nějak se mu její světlé vlasy smísily s plameny, plameny skotačícími v prvotním tanci celé hodiny a hodiny, dokud se nezamihotají naposled a neskonají, neskonají jako…

„Děkuji ti, Narcisso. Je od tebe laskavé, že sis vzpomněla.“

„Něco jsem ti přinesla,“ řekla, vytahujíc lahev vína. „Ale vypadá to, jako bys to už ve skutečnosti nepotřeboval.“

O čem to tu mluvila? Severus zvedl ruku, aby si zastrčil za ucho pramen vlasů, jen aby zjistil, že v ní drží sklenku nějakého alkoholického nápoje. Obezřetně začichat. Ohnivá whisky.

„No tohle? Narcisso, prosím, posaď se. Přinesu nějaké skleničky a můžeme si společně vychutnat tvoje nepopiratelně kvalitní víno.“

„To není nutné, Severusi,“ odvětila a mávla přitom svou šlechtěnou rukou. „Nemohu se zdržet dlouho. Jen jsem ti chtěla popřát všechno nejlepší a pak také…“

Ach, ano. Jestli je Draco v bezpečí. Jestli jejich plán pokračuje, jak má. Jestli je Severus stále připraven vzdát se svého života kvůli pohlednému, rozmazlenému štěněti.

„Všechno je v pořádku, Narcisso.“

„To jen, že mi v dopisech říká tak málo! Stále tvrdí, že ví, co dělá, a že nepotřebuje žádnou pomoc. Ale je to jen chlapec, Severusi! Jak by mohl?“

Severus se zhluboka napil své ohnivé whisky. „Nicméně je rovněž mimořádně schopný jako jeho otec. Nepochybuji o tom, že Draco má plán.“

„To měl i Lucius a hleďme…“ Narcissa se zarazila, na tváři se jí objevil záblesk naprostého zděšení. „Och, nemyslela jsem to tak! Vážně ne! Je to čest, že se Draco tak moc podobá svému otci! Severusi, musíš mi věřit!“

„Samozřejmě že ano.“ Ne, že by na tom tak či tak záleželo. Stala se z něj chodící mrtvola. Zemřít pro nedodržení Neporušitelného slibu? Zemřít za zabití Brumbála? Jediný rozdíl byl v tom, že to druhé bude možná méně bolestivé. Minimálně fyzicky.

Narcissin výraz zjemněl. Opravdu to byla krásná žena. „Jsem ti tak vděčná, Severusi, ty to víš. Plně ti důvěřuji.“

A to bude můj pád. „Děkuji ti, Narcisso. A teď, nechci být nezdvořilý, ale…“

Usmála se. „Ach, narozeninový host? Blahopřeji, Severusi. Vážně jsi byl sám až příliš dlouho. Doufám, že budeš mít rozkošný večer.“

Načež Severuse nechala samotného jen s alkoholem, rozdivočeným ohněm a vlastními myšlenkami. Velmi nebezpečná kombinace.

Ach, jak to bolelo! Měl pocit, jako by se mu tříštila každá kost v těle, každý sval zpřetrhal, všechny orgány popraskaly. Byl v Bradavicích spokojený. Byly mu nejblíže domovem, kolegové nejblíže přátelům. A za necelý rok mu budou ty dveře zapovězeny. Znovu bude nucen zabít, jenže tentokrát na Brumbálům příkaz. Stane se z něj ještě větší vyvrhel než na škole, s odměnou urážlivě vypsanou na jeho hlavu. Hodil do sebe ještě trochu alkoholu a pomyslel si, jestli by prostě nebylo jednodušší, kdyby se tehdy zabil, než přešel na Brumbálovu stranu. To by si alespoň stále ještě zachoval svou důstojnost.

Co kdyby na to všechno prostě zapomněl? Utekl na odlehlý ostrov a užil si poslední měsíce svobody, než si Neporušitelný slib uvědomí, že ho podvedl, a pomalu Severuse zadusí k smrti? Ale pak by zklamal všechny: Řád, Brumbála, svou matku, svůj přízrak. Jaké to plýtvání s princovým životem. Zabití Brumbála bude užitečné alespoň pro někoho. Třebaže bude muset znovu vzít život, tentokrát kvůli Brumbálovi.

Severus vždy věděl, že musí přestat přemýšlet, když začnou jeho myšlenky běhat v kruzích, pokud nechce strávit další den v posteli s pulzující bolestí hlavy. Opatrně odložil nápoj na nejbližší stolek. Ale poté, když to lépe rozvážil, chňapl po skle a mrštil s ním veškerou silou o zeď, nacházeje potěšení ve způsobu, jakým se roztříštilo kolem a alkohol stekl po stěně jako zlatavá krev.

Když se otočil ke své ložnici, všiml si, což bylo pravděpodobně naposledy, dvou zelených očí s jistotou hledících přímo na něj.

E7

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus přenesl svůj zlostný pohled na miniaturní portrét spočívající na provizorním stolku složeném ze dvou dřevěných bedýnek, které sebral u nedalekého obchodu. Avšak, Albus Brumbál se nikdy ničeho nebál a jeho obraz nebyl z mračícího se bývalého profesora vyděšený rovněž. Ve skutečnosti, pokud Severuse nešálil zrak, vesele cumlal jedno z těch přeslazených mudlovských cukrátek.

„Albusi, člověk by si myslel, že když už jste skonal, přestanete mi třeba připomínat dny, na které bych rád zapomenul.“

„A člověk by si myslel, že se ten, který se konečně zbavil upovídaných dětí, o kterých tvrdil, že jimi pohrdá, alespoň jednou za čas usměje, ale očividně tomu tak není.“

Severus pozvedl oči k nebi a pak je sklonil, aby pohlédl na nevábnou přikrývku, kterou se štěstím ukořistil, když ji nějaké dítě vyhodilo toho odpoledne z kočárku. Ach, sláva uprchlíkovi. Věděl, že by měl pokládat za štěstí, že má možnost zůstávat v této chatrči více než týden. Samozřejmě, že tím důvodem bylo to, že se pomalu potápěla do bažiny a více než týden asi nevydrží. Ale Severus Snape byl zoufalý, a zoufalí muži nežádají hedvábné povlečení a nadýchané polštáře, jako by byli princové. Opětovně pohlédl na bedýnky. Dostal nápad. Možná, kdyby je převrátil a z každé odřízl jednu stěnu, dokázal by z nich udělat provizorní rakev. A třeba by to pomohlo zbavit se toho chladného vzduchu.

Nahrbil se, náhle přemožen záchvatem kašle. Znechuceně odplivl trochu hlenu do rohu místnosti.

„Měl bys s tím něco dělat, můj chlapče.“

„Samozřejmě, Albusi,“ odsekl Severus odměřeně. „Prostě si to nakráčím ke svatému Mungovi, oznámím jim, že jsem Severus Snape, ďábel, které zavraždil vznešeného Albuse Brumbála, a že požaduji léčbu obyčejné chřipky. Jsem si jistý, že to půjde naprosto skvěle.“

„Možná, kdybys našel Harryho…“

„Albusi, říkal jsem vám už tisíckrát, že mi Potter nepomůže. Nenávidí mě. A bez ohledu na to, že o něm stále prohlašujete, jak je čestný a dobrosrdečný, skutečností zůstává, že mě vidí stejně jako zbytek kouzelnického světa. Jako Smrtijeda. Dal bych přednost tomu vybrat si způsob smrti sám, než se stát terčem hůlky toho kluka.“

Severus odvrátil svůj pohled od portrétu pryč, neschopen snést soucitný pohled svého mentora.

„Je mi moc líto, jak se to všechno vyvinulo, Severusi.“

„Jak jinak,“ zareptal Severus, rozhlížeje se po místnosti. Stěny z překližky, ušmudlané okno, několik závěsů, které mohly být kdysi považovány za vkusné. Když si odmyslel ten chudinský vzhled, došlo mu, že bylo něco jinak.

„Je, opravdu. A stále trvám na tom, že Harryho podceňuješ.“

Severus zíral na malý zarámovaný obrázek visící napravo od něčeho, co bývaly dveře. Nakonec, když si uvědomil, že na něj Brumbál mluví, drobně se usmál a zašeptal, tak tiše, že to sám sotva zachytil. „Možná máte pravdu.“

Ale ani na okamžik nepřerušil kontakt s párem očí vlídně hledících přímo na něj.

E1

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus nepřestal pozorovat pavoučka, kterého studoval. Fascinovalo ho, jak se rychle pohyboval po kamenné zdi. Tolik nožiček v souladu, v nepřetržitém, plynulém vzoru, jako mrňavá černá řeka vlnící se směrem k nebeské klenbě. Někdy docházel ke zjištění, když se dostatečně soustředil na drobné známky života v té vlhké kobce, že zvládne alespoň mlhavě cítit svou příčetnost, zatímco se k němu mozkomoři přibližovali, nenasytní se nakrmit na jeho duši.

Od okamžiku, kdy byl uvězněn v Azkabanu, ztratil veškeré povědomí o čase. Věděl, že ho zajali měsíc poté, co Potter konečně zabil Temného pána, a to že se stalo někdy zkraje června. Od té doby musely uběhnout měsíce, protože vlasy mu nyní dosahovaly pod lopatky a na tváři měl docela hustý vous. Když byl profesorem, pohrdal obličejovými vousy, ale nyní mu to svědění sloužilo jako jediná připomínka toho, že je stále ještě naživu, což byla věc, o které si jen nejasně uvědomoval, že by za ní měl být vděčný. Neměl vůbec hlad – bylo těžké mít chuť k jídlu, když byly vaše myšlenky stále protkány krví, výkřiky a oslepujícími zelenými světly.

Mozkomoři mu rádi připomínaly jeho narozeniny a on je tak prožíval velmi často. Dokonce i radost z jeho narozenin, ať byla jakákoliv, byla pošpiněna hořkostí. Ale nyní, když si na ně Severus vzpomněl ve vězení, zelené oči na beztvaré tváři, jediná věc, která mu přinášela hřejivou naději celé ty dlouhé, chladné roky, se změnily na rozhněvané a obviňující. Severus se ještě odhodlaněji zaměřil na pavoučkovy pohyby – dnes na tyto věci vzpomínat nebude.

„No, ve skutečnosti ještě narozeniny nemáte,“ pokračoval ten hlas. „Budete je mít až zítra. Ale Azkaban nedovoluje nedělní návštěvy. A mimoto, myslel jsem, že byste o tom rád věděl hned.“

Tohle bylo nové. Mozkomoři se mu obvykle nevysmívali. Odvážil se vzhlédnout.

Žádný mozkomor. Harry Potter. Harry Potter v jednoduchých zelených šatech, vlasy měl stejně neupravené jako vždy, možná trochu delší, jizva přítomná na svém místě. V jedné ruce nesl tlustý svazek pergamenů a v druhé měl hůlku. Což bylo další překvapení – Severus by mohl přísahat, že návštěvníci nesměli během pobytu v Azkabanu nosit hůlky.

„Um, v každém případě, je to tak trochu váš dárek. Poslední měsíce jsem strávil vyjednáváním s Ministerstvem. Konečně se rozhodli, že proběhne váš soudní proces. Skutečný. Ne, ta fraška z minulého srpna. Svědci, důkazy a tak všechno.“

Severus sklonil hlavu k podlaze. Neobleče se do této naděje. Nový proces znamenal jen další dny, po které bude opětovně prožívat hrůzy své minulosti, ale tentokrát bude sedět na dřeveném trůnu před soudním dvorem, který ho už odsoudil. A na konci dne se vrátí zpět do své cely, aby mohl dál sledovat pavoučka splétajícího svou síť.

„Hodně věcí mluví ve váš prospěch. Brumbál zanechal velmi jasné instrukce a všechny jeho portréty úporně bojují na straně obhajoby. A to ani nezmiňuji myslánku. Myslím, že ta ve skutečnosti vyhraje váš případ. Je zcela zřejmé, že se nedá žádným způsobem zmanipulovat. Opravdu se domnívám, že byste mohl dosáhnout svobody.“

„A pak co?“ Severus se nevěřícně kousl do jazyka. Neměl v úmyslu promluvit, dokonce si ani neuvědomoval, že je stále obdařen tou schopností. Potter vypadal stejně tak polekaně. Severus si jen matně vybavoval, že ho ten chlapec přišel navštívit i několikrát předtím, ale nikdy si nebyl jistý, jestli viděl skutečnou osobu, nebo jen blouznil.

„No, já nevím. Prostě uvidíme, co se stane. Um, bez ohledu na to, nemyslím si, že byste mohl získat svou práci v Bradavicích zpět, ale mám za to, že vás to nebude nějak moc trápit.“ Potter se nervózně zasmál. „Nevím. Možná byste si třeba mohl otevřít obchod nebo sepsat paměti nebo tak něco. Cokoliv chcete dělat, vážně. A… však víte, já vám pomůžu. S čímkoliv. Um, pokud to chcete.“

Severus se posadil na kavalec. V jiném životě by to bylo nesnesitelně směšné - Harry Potter ostýchavě nabízející svou pomoc umaštěnému Severusi Snapeovi. Ale dnes toho bylo prostě příliš, k nesnesení. Severus začal znovu pomýšlet na to, jestli si z něj mozkomoři jen nedělají legraci. A častokrát vítězíme, abychom ublížili, nástroji temnoty vám říkáme pravdu, získáme si vás upřímnými maličkostmi, abyste byli zrazeni nejhlubšími následky. Ale to, co Potter nabízel, nebyla nějaká maličkost – mozkomoři by se skutečně překonali.

Potter se zachvěl. „Omlouvám se, nemyslím, že to tady zvládnu déle. Nechápu, jak to můžete vydržet. Nemohl jsem věřit, že Brousek přivedl mozkomory zpět. Člověk by si myslel, že už se Ministerstvo poučilo.“ Potterovým tělem projel další třas. Severus zauvažoval, jestli sám vyhlíží stejně, nebo jestli se jeho tělo prostě stalo imunním vůči hrůzám a už se nechvěje. „Omlouvám se. Musím jít. Vrátím se, slibuji.“

Severus přikývl. Možná měl Brumbál pravdu, když říkal, aby Potterovi věřil. Severus si lámal hlavu s tím, jestli dokážou mozkomoři požírat i naději. Doufal že ne – líbilo se mu to třepotání vznikající v jeho břiše.

„Och, počkat,“ řekl Potter, než zašmátral v kapsách. Nakonec vytáhl jednu čokoládovou žabku a podal ji Severusovi. „Není to nic moc, ale je to všechno, co teď mám. Určitě to bude lepší než ten hnus, co tady dávají. Nemusíte čekat na své narozeniny, abyste si ji snědl, pokud nechcete. Nebo můžete. Jak budete chtít. Jsou to vaše narozeniny.“

Severus čokoládovou žabku pečlivě prozkoumal. Pamatoval si, jak je nenáviděl. Byly tak nezdravě sladké, postrádaly plnost pořádné čokolády z Medového ráje. Ale nějak se mu to drobné pohoštění z jeho školních dní zdálo jako ten největší dar světa. Jeden malý kousek si sní dnes a zítra další, bude si to vychutnávat tak dlouho, co bude moci.

„Děkuji vám.“

Harry se usmál, viditelně mu odlehlo. „Uvidíme se příští týden. Nashle.“

Následující noci byl Severus stále ještě tak pohlcený svým pokladem, že si jen sotva povšiml zelených očí nezpochybnitelně hledících přímo na něj.

E10

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

Severus si musel zaštítit oči před tím oslepujícím světlem. Potter se nezdál být zasažen, takže to muselo být typické, anglické počasí. Pro Severuse bylo sluneční světlo nesnesitelné. Nesnesitelné a nádherné zároveň.

„Docela pěkný narozeninový dárek, ne? Moci odejít z toho proklatého místa. Dokonce, i když musíte jít se mnou.“

Oslňující světlo se zvolna zmírňovalo na přijatelnou zář. „Oceňuji, že jste se nabídl poskytnout mi přístřeší, Pottere. Budu se snažit nestát vám v cestě. Nebudete dokonce ani vědět, že bydlím ve vašem domě.“

Potter se zasmál. „Nemějte ohledně toho obavy. Celkem se mi ta myšlenka, že se mnou bude někdo bydlet, zamlouvá. Bylo tam moc ticho poté, co Ginny odešla. Mám pocit, že mě budete udržovat ve střehu. Těším se na to.“

„Nicméně to od vás bylo velmi… milé, že jste mi nabídl svůj domov. Pohybuji, že by se mi podařilo zanechat dům jednoho z vašich kolegů vcelku.“

„Proč to, Severusi,“ řekl Potter a usmíval se, „zní, jako byste mi věřil?“

Severus sklonil hlavu k zemi. Tráva byla zelenější, než si pamatoval, zrníčka prachu větší. Byl rád, že se zbavil vousů, protože věděl, že by nebyl schopen zvyknout si na jejich výskyt na zarostlé tváři vystavené slunci, stejně jako na všechny ty další pocity. Předpokládal, že by měl Potterovi také poděkovat. „Nemám moc na výběr, ne?“

Úsměv z mužovy tváře nevymizel. Severus se podivil, kdy o Potterovi začal smýšlet jako o muži. Možná toho první dne procesu, kdy strávil hodiny mluvením na Severusovu obranu, dokud se nezdálo, že se vším tím úsilím zhroutí. Nebo jestli to bylo dvacátého dne, kdy Potter zápasil s možným úkladným vrahem na zemi a držel ho tak dlouho, dokud se nedostavili bystrozoři, kteří ho neochotně odvedli pryč. Nebo předchozího, kdy mu Potter podal matčinu hůlku s nenucenými slovy, že se prostě tak nějak našla v jedné ministerské kanceláři, i když jeho oči sdělovaly úplně jiný příběh. Ať to bylo kdykoliv, bylo jasné, že Harry Potter byl nyní rozhodně mužem. Mužem se silnými, pěkně formovanými lícními kostmi, pronikavýma zelenýma očima a ústy, která se v současné době usmívala jen na něj.

Několik minut kráčeli v družném tichu. Potter se náhle zastavil před záhonem bílých květů, klekl si a pohladil malého zeleného zahradního hada, který se vyhříval na slunci. Zatímco se had třásl spokojeností, Severus ohromeně sledoval, jak se přímo před nimi zhmotnil malý domek. Tak dlouho žil v izolaci, že málem zapomněl, jak magie funguje.

Potter ho řádně provedl domem. Navzdory malému vzezření budovy se zdály všechny místnosti velké a prostorné. Sluneční světlo pronikalo všemi okny, dokonce i jedním malinkým v přízemní koupelně. Bylo to pravý opak Azkabanu – skoro jako zámek vhodný pro prince.

Severusova ložnice nebyla výjimkou - nábytek vyrobený z lesklého mahagonového dřeva, zelené povlečení na posteli přímo vybízelo k návštěvě. Sekretář a noční stolek byly pusté, kromě lampičky a zrcadla, ale to nedodávalo místnosti méně příjemný vzhled. Vlastně vypadala jako vystřižená z nějakého časopisu.

„Zakoupil jsem pro vás pár knih, které vám mohly chybět, když jste byl… no, však víte,“ prohlásil Potter, ukazuje směrem k dvěma knihovnám táhnoucím se až ke stropu. „Pak jsem požádal Hermionu, jestli by mi neporadila něco akademičtějšího. Zdálo se, že si myslela, že by se vám mohly líbit.“

Severus přeběhl prsty po řadě v kůži vázaných publikací. Bylo to skoro jako knihovna v Bradavicích. Možná by jednoho dne mohl vyrazit do Příčné ulice a koupit si nějaké další… Rychle tu myšlenku zaplašil. Potter s ním jistě nebude chtít jít nakupovat a jemu není dovoleno vycházet z domu bez dozoru na další tři roky. Bude lepší o takových věcech do té doby nepřemýšlet.

„Myslel jsem, že bychom mohli jít zítra na nákupy. Budete potřebovat nějaké oblečení. Upravil jsem vám pár kousků svého, aby vám sedělo, ale můžete mít své vlastní.“

Severus si lámal hlavu nad tím, kdy přesně se Potter naučil nitrozpyt.

„A pak, pokud byste potřeboval více osobního prostoru, můžeme vedle salonku přidat další pokoj. Mohl byste si tam zařídit laboratoř nebo studovnu, cokoliv byste chtěl, opravdu.“

„Od kdy jste se stal tak přemýšlivým a velkorysým, Pottere?“

Potter zrůžověl. „Chci, abyste se tady cítil pohodlně,“ zamumlal. „Budete tu muset zůstat po sedm let. Jen jsem se chtěl ujistit, že tu budete šťastný. Tak šťastný, jak budete moci, jakkoliv.“

Severus se posadil na postel, hlava se mu motala. Tenhle poslední rok, vlastně poslední čtyři roky, byly zkrátka až příliš k nesnesení. Člen Řádu, Smrtijed, vězeň a nyní… čím vlastně přesně byl Potterovi? Vězněm, jak naznačilo Ministerstvo, ne, protože žádný žalářník by se tak moc nestaral o blaho svého chovance. Severus vcelku netušil, čím byl, čím Potter byl, čím všechno tohle bylo.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem se vás dotknout, pane Pottere.“

Potter se znovu usmál. Severuse zajímalo, co přesně toho muže nutilo se dnes tak moc usmívat, ale doufal, že nepřestane. Celkem se z pohledu na něj těšil.

„Víte, že když už spolu bydlíme, můžete mi říkat Harry.“

Severus přikývl. „Jak si přejete.“ A pod tíhou Harryho vyčkávavého pohledu dodal: „Harry.“

Harryho úsměv se ještě rozšířil. Severus cítil, jak některé z jeho nejasností ustupují. Pot-Harry podnítil něco uvnitř něj. S tím rozzářeným pohledem na jeho tváři bylo dosti obtížné si představit, že bude všechno tak strašné, jak si Severusova negativistická mysl představovala.

„Během soudního procesu, a pak když jsem dával dohromady váš pokoj, jsem nějak neměl čas pořídit vám dárek k narozeninám,“ prohlásil Harry, očividně ignoruje skutečnost, že příjemná postel a ještě příjemnější hostitel byly větším darem, než jaký Severus kdy dostal. „Ale nechal jsem vám v nočním stolku takové malé pohoštění. Není to moc, ale minule se zdálo, že se vám to líbilo.“

I přes podivný pocit očekávání, Severus nedokázal potlačit zívnutí. Bylo to dlouhý den.

„Měl byste si odpočinout,“ řekl Harry. „Začnu ve svém pokoji pracovat na nějakém papírování. Je to přes chodbu. Obávám se, že toho v domě moc není, ale pokusím se později najít něco k večeři.“

Severus přikývl, a pak ulehl na čerstvě načechrané polštáře. Neschopen déle odolat, se přetočil a otevřel šuplík u svého nočního stolku. Usmála se na něj čokoládová žabka a zamíchala se Severusovými pocity, u kterých ani nevěděl, že je jimi ještě obdařen. Jak ho mohl dětinský kus čokolády, který stál méně než pár svrčků, přinutit cítit se, jako by vstoupil do horké, levandulí vonicí lázně po noci strávené ve sněhové bouři? Azkaban musel udělat něco s jeho hormony.

Na sběratelské kartičce se objevil Harry. Severus byl neurčitě zklamaný z toho, že jeho obrázkový úsměv nebyl tak oslnivý jako ve skutečném životě. Přečetl si krátkou biografii kouzelnického hrdiny, která jen podpořila jeho už tak se rodící víru v to, že Harryho Potter byl vskutku velký kouzelník.

Dychtivě snědl čokoládovou žabku, nějak přesvědčený o tom, že se mu dalších jistě dostane. Poslední věcí, kterou viděl, než upadl do spánku, byl pár zelených očí nadějně hledících přímo na něj.

E8

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“

„Děkuji, Harry.“

Severus by si nikdy nepomyslel, že se dožije svých šestačtyřicátých narozenin. Nicméně přesto se tak stalo, byl tady, jedl palačinky s chlapcem-který-přežil a pokoušel se ignorovat hromádku darů, která zaplňovala pult. Život měl tedy rozhodně zvláštní smysl pro humor. Zvláštní a přesto skvělý.

„Co bys chtěl dneska podniknout? Myslím, že budou mít v antikvariátu otevřeno, mohli bychom se tam zastavit, a pak se najíst v té italské restauraci, ve které se ti minule tak líbilo. Nebo bychom si mohli prohlédnout novou expozici v mudlovském muzeu. Nebo…“ pokračoval Harry, hledě na své ruce, „bych ti prostě mohl jít na celý den z očí. Vzal jsem si den volna, ale určitě bych se dokázal něčím zabavit. Můžeš klidně zůstat celý den v posteli nebo tak něco.“

Na tom nervózním zardění, které stále občas prolnulo Harryho tvář, když na Severuse mluvil, bylo něco velmi zábavného. Dokonce i po tolika nocích, které strávili ječíce na sebe, nebo po jiných, kdy se nezlomně ignorovali, či po těch dnech, kdy skončili zhroucení smíchy a jindy v slzách, dokonce i poté, co se navzájem viděli, jak zvrací a blouzní v horečkách, stále se červenal jako vyděšená školačka, která se obává, že jí někdo vynadá. Severuse těšilo, jaký efekt měl jeho léta trvající statut učitele na jeho bývalého studenta.

„Co kdybych si přál pohrát si ve sněhu?“

Harryho tvář nabrala svou obvyklou barvu. Severus se snažil nebýt zklamaný. „No, proč ne? Pokud bys to chtěl, pak bych šel pohledat nějaké záhřevné kabáty a boty. Možná bychom si mohli půjčit i sáňky, kdybys to toužil zkusit.“

Severus se zasmál, neschopen odolat Harryho zmatenému výrazu. „Myslím, že ne. Ale teď, když vím, že jsi ochotný udělat cokoliv, co bych si přál…“

Harryho úsměv byl dokonce ještě přitažlivější než červenání. „Dobře, dobře. Ale já mluvím vážně. Co bys chtěl podniknout? Cokoliv chceš, úplně cokoliv.“

Severus se zapřel v křesle a složil bradu mezi palec a ukazováček. „Myslím, že bych byl dnes spokojený, i kdybych dostal byť jen jednu z těch čokoládových žabek.“

„No, to se dá docela dobře zařídit,“ zasmál se Harry. Přešel k pultu a hodil Severusovi zářivý balíček. „Nějak se stalo, že přesně tohle tu pro tebe mám.“

Severus rychle vybalil čokoládu z krabičky. Zatímco si pochutnával na hlavě toho nešťastného stvoření, pohlédl na přiloženou kartičku.

„Opět jsi to ty.“

Harry obrátil oči v sloup. „Myslím, že se teď nacházím skoro na všech. Člověk by si myslel, že po téměř deseti letech přestanou mít potřebu vystavovat všude můj obličej.“

„Nějak ti nevím,“ pronesl Severus přemýšlivě, „asi si ji přidám do své sbírky.“

„Víš,“ zeptal se Harry nonšalantně, „že založili petici, aby na kartičkách přibyla i tvoje tvář?“

Severus si odfrkl. „Tím oni jsi, předpokládám, mínil sebe.“

Harry pokrčil rameny. „Jaký je v tom rozdíl? Důležité je, že je vůbec nějaká petice v oběhu.“

Severus si ukousl další kousek čokoládové žabky, aby se pokusil skrýt potěšený úsměv. Už tu svou panovačnou, zastrašující stránku osobnosti nechal v Harryho přítomnosti vymizet až příliš. Nebylo by vhodné, aby mu ukázal, jak snadno podlehne lichotkám.

„Nikdy jsi mi neřekl, co bys chtěl k večeři. Mohl bych udělat telecí, kdybys chtěl. Nemáme v domě žádnou rybu, ale můžu se pro nějakou zastavit, pokud bys ve skutečnosti…“

„Harry,“ prohlásil Severus, neochotně odkládaje osvobozenou čokoládovou žabku, „proč si ohledně mých narozenin děláš takové starosti? Ujišťuji tě, že už jsi mi poskytl daleko víc, než co jsem dostal předešlé roky. Nemusíš se dál zatěžovat.“

„Já se nezatěžuji! Je snad příliš chtít, aby tvůj… abys měl hezké narozeniny?“

„Pro mě je termín hezké relativní. Pokud nejsem nucen někoho zabít, hrát hostitele mozkomorům nebo strpět přítomnost Igora Karkaroffa, pak to budou hezké narozeniny. Pro tohle všechno, co děláš, není žádný důvod.“

Harry nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nedošlo ti to, že?“ Když Severus neodpověděl, Harry pokračoval: „Jsou to tvoje poslední narozeniny tady. Tohle je tvůj poslední zdejší den. Tvoje podmínka o půlnoci skončí. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi byl ve svůj poslední den se… ve tvůj poslední den tady šťastný.“

Za ty roky už se Severus naučil, že Harry Potter skrývá mnoho tváří a většinu z nich si oblíbil. Hněvivou, radostnou, pobavenou, nevrlou… ale jedinou, kterou Severus nemohl vystát, byl ta smutná. V tom okamžiku totiž Severus, s pocitem, jako by se mu vlastní srdce mělo rozskočit, nechtěl nic jiného, než přichvátat k Harrymu a držet ho, dokud ten žal neodejde z jeho těla pryč.

„Opravdu je to můj poslední den zde?“

Harry vzhlédl, smutný obličej byl nahrazen jedním z rozmrzelých. Což bylo pro Severusovy city daleko přijatelnější. „Nehraj si se mnou, Severusi. Víš dobře, že ano. Sedm let v domě s Harry Potterem. Tvůj trest vypršel. Můžeš jít, kamkoliv budeš chtít. A nepředstírej, že nechceš.“

„A co kdybych chtěl říct, že bych si přál zůstat tady?“

„Dobrá,“ odvětil Harry se zahořklým smíchem. „Proč bys chtěl udělat něco takového?“

„No, je to jediné místo, kde jsem kdy dostal narozeninový dort.“

„Druhé patro jsem spálil, a pak to celé pustil na podlahu,“ odpověděl Harry, ale jeho rty se stáčely vzhůru.

„Mám tady pohodlnou studovnu a jednu z největších knihoven v Anglii.“

„Víš, že ji můžeš mít i kdekoliv jinde, a víš rovněž, že jsou všechny ty knihy tvé. Můžeš si je vzít s sebou.“

„Mám tady někoho, kdo mi vždy zajistí podnětnou konverzaci.“

„Spíš křik a sarkasmus,“ řekl Harry žalostně.

Severus si frustrovaně povzdechl. Copak si Harry nikdy neuvědomí, že jeho touha odejít z tohoto domu nebyla větší, než touha uříznout si svou pravou ruku, a pak polít tu ráno octem? Postavil se a přešel k Harrymu, dokud se jejich tváře nenacházely jen centimetry od sebe.

„Tady mám pohledného mladého muže, který se ke mně chová jako k princi, který udělá všechno, co je v jeho silách, aby se ujistil, že jsem spokojený, v bezpečí a že nikdy nejsem sám. Mám…“

Hlas se mu zadrhl v hrdle. Všechny racionální myšlenky mu odtekly z hlavy. Už nevěděl, co chtěl říct, nebo proč byl tak odhodlaný zajistit, aby Harry věděl, že on prostě musí zůstat. Všechno se zdálo nepodstatné při pohledu na tu překrásnou tvář, na tuhle hladce oholenou, překrásnou tvář se zelenýma očima a růžovými rty, které se otevřely pod nejnepatrnějším dotekem jeho palce, na to tělo, které se chvělo stejně jako jeho vlastní, když se skláněl blíž a blíž. A pak se jeho rty náhle ocitly na Harryho a on věděl, že je prostě musel políbit, se vší úctou a láskou, kterou cítil, protože jinak by tahle nádherná bytost mohla zmizet v mlžném závoji jako duch (či jeho přízrak).

Harryho rty se nepohnuly ani o píď. Obávaje se, že si nesprávně vyložil jeho signály, že právě padl za oběť dalšímu krutému žertu, že právě zničil jedinou představu o náklonnosti, začal se Severus odtahovat. Zbývalo mu jen několik hodin trestu; mohl by se zamknout v ložnici a bezprostředně po půlnoci prchnout, aniž by Harryho Pottera znovu kdy viděl. Kdyby si jen byl jistý, že už nikdy znovu neuvidí oči svého přízraku, protože ta muka by byla k nesnesení.

Ale pak se Harryho ruce objevily na jeho tváři, stahujíce ho dolů, dokud neměl jinou možnost, než ty rty políbit znovu. A tentokrát mu Harry polibek opětoval. Jejich rty se pohybovaly společně, jako by prováděly nějaký dokonale secvičený balet. Bylo to dokonalé, bylo to nebe, bylo to lepší než cokoliv, co ve svém životě dosud zažil.

Když se oddálili, aby se mohli nadechnout, Severus si všiml Harryho nové tváře. Vlasy měl snad ještě rozcuchanější než obvykle, rty napuchlé, líčka zrůžovělá – řádně zlíbaná byla jistě Harryho nejlepší tvář ze všech.

„Možná,“ pronesl Severus, překvapený chraplavostí svého hlasu, „by tvůj námět na den strávený v posteli měl nějaké přednosti.“

Harry se usmál. „Jsou to přece tvoje narozeniny.“

Severus uchopil Harryho ruce do svých. Stáli tam chvilku společně, ani jeden se nepohnul. Severus zjistil, že je téměř nemožné odtrhnout oči od těch zelených láskyplně hledících přímo na něj.

 

KONEC

Komentáře   

 
0 # Vendi_Kačka 2013-08-11 10:06
A my jsme rády, že máme tebe. Na čtení se vrhnu večer - je to obsáhlé a mám tu kupu práce ♥ :-*
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Claire 2013-08-11 11:37
Tolik let muselo uplynout, tolikery hnusné narozeniny musel prožít - než konečně dostal naději, a možná i něco víc. A i navzdory tomu nadějnému konci mě teda povídka poměrně dost sebrala.
Díky za věnování, jsi moje zlato. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-08-13 18:39
Mrzí mne to, ale já prostě nemohla odolat. No, budiž to poučením - pro příště raději ty humorné:-) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lidka H 2013-08-11 14:40
Naprosto skvělé dílko. Díky moc! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # kamci 2013-08-11 19:22
opravdu docela smutná povídka, ale s tím nejlepším možným koncem :heart:
nádhera, díky
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vendi noťas 2013-08-11 20:37
Prvně - jo - jsem skleróza a nepamatuju si vlastní heslo.... druhně - celý ten příběh je tak krásně nostalgický jako moje současná nálada. Ale zároveň je i krásný (i když snarry nemusím). Musím přiznat, že se mi to velice líbilo, i když mám slzy v očích. V člověku to cosi zanechá.. takovou hořkosladkou stopu kdesi vzadu... slzy, ale i touhu s usmívat. Díky, Pat :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-08-13 18:40
Och ano, mášm pravdu, hleděla jsem na to jak puk, když jsem to četla poprvé a ne a ne najít něco pozitivního... Ale na druhou stranu - tohle je Severus... Děkuji! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2013-08-12 10:41
Moc pěkná povídka.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mája 2013-08-12 11:24
Opravdu hořkosladká povídka. Když se takhle shrne vše, co si Severus za svůj život musel protrpět, tak je hrozně depresivní. Je div, že se z toho prostě nezbláznil...
Ale jedno mě opravdu překvapuje... Sedm let spolu žili jako manželé v jednom domě a k sexuálnímu napětí došlo až po té, co ta soudem určená lhůta skončila? To muselo být hrozně dlouhých sedm let pro oba... Nějak to nedokážu pobrat. Dobře, Severus byl asi na život v celibátu zvyklý, ale Harry? Pochybuji, že si mohl dovolit jiného sexuálního partnera, dokud měl Severuse na krku a tak dlouhá abstinence u kluka jeho věku mi připadá prostě nemožná :-*
Ale to je jediný detail, který mi tam moc neseděl. Jinak i při druhém (nebo třetím) čtením na mě tato povídka působila stejně děsivě a hořkosladce jako poprvé... :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # wera 2013-08-12 12:14
Úžasná povídka. Vlastně shrnula celý Severusův život. Ještěžě byla na konci naděje,že zbytek života prožije s někým,že už nikdy nebude sám!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara 2013-08-12 13:45
Nádherná povídka :cry: Už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy při čtení tak pálily oči. Depresivní pomyšlení, že až 46. narozeniny byly dokonalé se vším všudy... nicméně celých těch sedm let s Harrym muselo být... zajímavých :lol:
Děkuji za skvělý výběr i překlad Pat, bylo to ohromné :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Symphony 2013-08-12 21:25
Tak tady teda mohe sebeovladani fatalne selhalo a brecim jako zelva. Skvele.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2013-08-13 18:16
Děkuji, že jsem jedna z těch, kterým si se rozhodla tuto povídku věnovat. Četla jsem jí na etapy (svět se proti mě od neděle spikl, ale vyhrála jsem a dočetla až do konce :-D ). Byla krásná, ač ze začátku smutná. Ještě jednou moc děkuji. Jsi zlatíčko. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-08-13 18:38
Bylo mi potěšením a pokud se líbilo, tak se vyloženě tetelím blahem:-) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2013-08-19 00:24
Smutné? Ne! Zádumčivé? Ano! Ale krásné!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mrmla 2014-04-08 11:08
Moc pěkné.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3503323
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com