Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Recepční II.

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

R

Recepční II.

Autorka: Patoložka; Beta-read: Claire

Slash, Romance, 18+

Všechna práva vyhrazena Patoložce, která je autorkou této povídky.

ooOoo

Po tom dnu, kdy poprvé sněžilo, už jsem si kvůli němu službu neměnil. Nebo vlastně ano, ale naopak. Jak to jen šlo, nechával jsem si víkendy, kdy měl přijet, volné. Ne, že by se to vždy povedlo, ale snažil jsem se.

Povážlivě se mi díky němu rozrostla knihovna. Jedna malá polička najednou nestačila. Zřejmě jsem se v nějaké nestřežené chvíli zmínil, že se mi líbí fantasy, a požár byl na střeše. Ne, směju se. Ale nejsem na takové jednání zvyklý. Že stačí něco nakousnout – co má člověk rád, čemu dává přednost – a ten druhý nejen že to slyší, ale ještě si to zapamatuje a dá si práci se po tom poohlédnout jen proto, aby vás potěšil.

A tak jsem měl zase co číst. Nikdy bych neřekl, jak je ta literatura variabilní a kreativní. Kolik zápletek a světů dokážou jednotliví autoři stvořit. Nikdy by mě třeba nenapadlo, že Eragona mohl napsat patnáctiletý kluk. Má můj obdiv, nemohl jsem se odtrhnout. Jen když začal Richard mluvit o Rowlingové, rychle jsem to utnul. Jsou toho plná média a já nemusím mít všechno. Třeba jednou, až se to šílenství uklidní… Uvidíme.

Vlastně jsem nevěděl, co si od toho všeho okolo nás dvou slibuji. Moje dosavadní představy vždycky skončily u pozdravu. Tedy ty, co jsem považoval za reálné. Kam moje fantazie zabíhala mimo tento rámec raději nechtějte ani vědět. Rudnoucí recepční za pultem by nebyl nijak úžasnou reklamou hotelu.

Ale líbí se mi to. Richard je… Já nevím, jak to, že na mě má takový vliv. Už když na něj jen pomyslím, srdce si skotačí. Radostně, víte? Zahání chmury a všední shon a plaší samotu v duši.

Prožil jsem tolik osamělých let. Na škole zamlklý kluk, podivín, co to neuměl rozjet, všechno hodit za hlavu a prostě se jen bavit. Ani nevím, jestli jsem prošel takovou tou pravou pubertou. Jistě, skoro všechno, co tehdy rodiče udělali, mi přišlo pitomý a otravný, ale vlastně jsem byl v podstatě kliďas. A i s partou kamarádů kolem sebe, sám.

Po maturitě jsem dostal na výběr – buď si najdu nějakou práci, nebo zkusím pokračovat ve škole. Moc se mi do dalšího studia nechtělo, přiznávám, všechen ten zkouškový stres nebyl nic pro mě, ale nikdy jsem nebyl špatný žák, tak proč to nezkusit, že?

Nakonec jsem si mohl dokonce vybírat, až jsem zvolil cestovní ruch. Dobrá volba nebo špatná? Těžko říct. Že bych se z toho zalykal nadšením, to zrovna ne. Ale popasoval jsem se s tím a ten titul ze dvou písmenek a tečky nakonec dostal.

Mělo to i další výhody. Našel jsem si brigádu a už při škole si přivydělával. Nemusel jsem pak dlouho přemýšlet, kde se uchytím. Zůstal jsem prostě tam, kde jsem už byl – v restauraci. Že se to později vedoucímu rozleží v hlavě a v rámci úsporných opatření mi dá sbohem, to už je jiná věc. Dostal jsem alespoň šanci vrátit se domů. Nikdy jsem v Brně stejně skončit nechtěl.

A tak jsem tady. Zpátky, kde jsem se narodil. No, ne až tak úplně přesně, ale alespoň ve stejném kraji. Na úpatí Železných hor, na kraji vysočiny. Ano, nemusím říkat, že to tady mám rád, každému je to na první pohled jasné.

Takže to jsem já a můj život. Celkem fádní, ne? Nudné, obyčejné… Tak co na mě vlastně, můj ty světe, vidí? Čím jsem ho mohl okouzlit? Vždyť má všechno – vysněnou práci, rodinu, zázemí… Nic z toho mu dát nemůžu. Jistě, často myslím na ten příběh, který mi vyprávěl. Jenže, pak si stejně říkám – proč já? Není to nejistotou ohledně jeho osoby. Však, co by mohlo být větším důkazem, než to, že sem kvůli mně jezdil skoro celý rok? Spíš je to mou nejistotou k sobě samému. Co když… ho zklamu? A to mě děsí víc, než by možná mělo.

ooOoo

Naposledy kouknu do zrcadla. Dobrý. Lepší už to stejně nebude. Poslední nezbytnost – brýle. Mám je teprve druhý týden. Nějak se mi zhoršilo vidění, ale kupodivu se v nich cítím dobře. Byl to takový můj dětský sen. Bláhovost? A kdo říká, že sny jsou racionální povahy?

Musím si pospíšit, už mám dvě minuty zpoždění a já nesnáším, když jdu pozdě. Zejména, když vím, že ten druhý určitě přijde včas. Blikající světla vánočních příkras se mi trochu posmívají. Úplně je slyším. Pozdě, pozdě, pozdě, hi hi. Člověk by skoro nenáviděl Vánoce. Až na to, že… Právě! Až na to, že s tou správnou atmosférou jsou prostě kouzelné.

Vyjdu za roh a… Scéna, jak z milostné romance – vrazím do něj. Samozřejmě. S hrůzou klopýtnu a on mě chytí, samozřejmě. Všechno je tak nějak samozřejmé, když jsem s ním…

„Ahoj,“ usměje se. Nechal se ostříhat, má teď vlasy trochu kratší.

Věnuji mu rozpačité pousmání. „Ahoj.“

„V pořádku?“ zeptá se a stále mě drží.

Jak by mohlo? „Ano, díky,“ odpovím místo toho.

Šibalská jiskra v oku, i šedá to dokáže. „Tak pojď, máme nejvyšší čas,“ zahlaholí a už mě táhne k východu.

Směju se. „Ta zřícenina tam stojí už devět století. Tedy ne v tomto stavu, ale určitě to ještě chvilku vydrží!“

Rozhodně vrtí hlavou, baví se. „Myslím, že ne!“

„Ne?“ vyjeknu. Jsme před budovou, můj hlas se nese v krajině.

„Ne,“ přikývne smrtelně vážně.

Vyprsknu smíchy. Když ne, tak tedy ne…

Richardův sebevědomě rozpustilý výraz nepolevuje. „Jako staršímu mi prostě v tomto bodě musíš věřit!“ prohlásí a dál mě vláčí známou cestou.

Dalšímu smíchu se neubráním a ani se nebráním. Je mi prostě dobře.

A pak se to semele.

„Richarde?!“ ozve se rozjařeně, a když se ohlédnu, spatřím pěknou černovlásku v rudém kabátu a botách na podpatcích, jak se k nám blíží. Až moc pěknou.

On se trochu překvapeně otočí. „Kláro?“ zeptá se ne zcela jistě.

„Ano, přesně tak,“ přikyvuje vehementně. A mě se začíná dělat trochu mdlo. „To je ale náhoda. Nevěděla jsem, že tu budeš… Myslela jsem, že si po té pondělní schůzi někam zajdeme, ale ty ses nějak moc rychle vypařil,“ vytkne mu rádoby žertem a našpulí namalovanou pusu. Asi jí to přijde sexy.

„Tak to sis špatně vyložila. Jasně jsem říkal, že mám práci…“ pronese Richard zdvořile, ale začínám mít dojem, že v sobě silou vůle dusí rozmrzelost.

„Ale to přece říkají všichni,“ odmávne to přezíravě a očima ulpí na mně.

Cítím, jak blednu. Tohle mi ještě scházelo.

„A kdopak je tohle?“ zaševelí medově, až se mi udělá špatně.

„Tohle,“ zdůrazní Richard pevně, „je můj přítel Tomáš.“

„Och,“ usměje se zeširoka a odhalí dokonalé zuby. A já zblednu ještě víc. Slyšel jsem v tom to, co si myslím? Nebo už mám halucinace z přemíry červené a z toho protivného parfému, který ta ženština rozsévá všude kolem?

„Richardovi přátelé jsou i moji přátelé,“ zašvitoří a natáhne ke mně ruku s dlouhými zdobenými nehty. „Klára Jahoudková.“

Potřesu jí rukou. Co mám taky jiného dělat, že? Mám v jednání s takovými lidmi praxi, jsem přece recepční… „Tomáš Trotina, těší mě.“

Spokojeně pokývne, než se pohledem vrátí k Richardovi. „Když jsme se tady tak osudově sešli, tak už si ale musíme zajít na tu večeři, Richarde,“ pronese naoko natruc a zároveň má asi pocit, že nahazuje tu správnou udičku.

Richard se zamračí a já si uvědomím, že jsem ho ještě nikdy neviděl se mračit. I tohle se mi na něm líbí. Beznadějný, že?

„Ne, to tedy nemusíme. Ani nemůžeme. Řekl jsem přece, že je Tomáš můj přítel,“ hlas má pevný, ale uvnitř bouří. A já se začínám vznášet.

„Ale, ale, ale…“ zakoktá, než se přes její výraz přežene šok a následně hněv zaměřený na mne. „To mu jako dáš přednost přede mnou?“ vykřikne zběsile. Už zuří.

„Vždycky,“ odpoví blahosklonně a moje srdce vylétne až do nebes a obličej se mi roztáhne do připitomělého úsměvu. Páni.

Vlastně jsem ani neviděl, jak si vzpurně dupla nožkou a odkráčela pryč. Bylo to totiž v ten okamžik úplně jedno.

Richard se na mě podívá tak nějak rozpačitě, jako by se bál mojí reakce. „Promiň.“

„A co?“ zeptám se a opravdu nevím, o čem to mluví.

Nadechne se, tak nějak namáhavě. „Nechtěl jsem porušit tu naši nevyřčenou úmluvu, že o tom nebudeme mluvit.“

„Jakou úmluvu? Nechápu.“ divím se. Tohle mi bude muset objasnit.

„Že… Že jsme spolu. Třeba bys nechtěl, aby to někdo věděl. Aby se na tebe lidi nedívali skrz prsty…“ dodá trochu schlíple a vypadá, jako by se z něj vypařil všechen jeho zářící elán.

„Ty sis myslel, že…?“ Zavrtím hlavou, usmívám se. Asi jsem blázen. „Bože, Richarde, celý ten rok jsem tě měl plnou hlavu. Nepřišlo ti divné, že jsem měl službu pokaždé, když jsi přijel?“

Pokrčí rameny. „Připisoval jsem to šťastné náhodě…“

„Náhoda byla spíš to setkání u jezera,“ pronesu zadumaně.

Zatváří se tak nějak podivně. Jeho výraz vyjadřuje – přistižen při činu. „No, tak to… nebyla. Zeptal jsem se na tebe. Chtěl jsem s tebou mluvit někde mimo hotel,“ doplní.

Zavřu oči a rozpřáhnu ruce. Unikne mi trochu hysterický smích. „Tak to vidíš!“ Otevřu oči, usmívám se. Dívá se na mě zděšeně. „Dobrého třičtvrtě roku se tu naháníme a ty si pak myslíš, že mi bude vadit, když zcela veřejně odmítneš krásnou ženu a řekneš, že mně před ní dáváš přednost?“

„Takže… nevadí?“ zeptá se stále trochu nevěřícně. Přiblíží se.

„Ne,“ zavrtím hlavou a doufám, že ví, co všechno mu tím vlastně chci říct.

Nakloní hlavu na stranu, trochu mlsně se usměje a popadne mě za ruku. „Tak pojď, tohle jsme měli zřejmě udělat už dávno.“

Vleče mě za roh, kam není odnikud vidět.

„Co jsme měli udělat už dávno?“ vydechnu.

On se zastaví, přitáhne si mě blíž a spojí naše pohledy. „Tohle!“ pronese sebejistě.

Sehne se a políbí mě, rukou svírá kolem pasu. Ten dotek rtů je trochu váhavý, jako by si na poslední chvíli říkal, jestli neudělal strašlivou chybu. Ale když se uvolním a pohnu ústy vstříc těm jeho, přestane se bát a polibek zintenzivní. Ano. Stojím u něj, bezpečně v jeho náručí, a přesto se mi tak trochu točí hlava. Z jeho vůně, z doteků, kterými mi říká, že jsem jeho…

Zalapám po dechu a trochu se oddálím, abych se na něj mohl podívat. Ruka se mi zvedne a něžně se přitulí k jeho tváři.

Usmívá se, oči mu svítí.

„Richarde…“ zašeptám.

„Ano?“

„Udělej to znovu.“

Zřícenina hradu tam prostě bude stát i dál…

ooOoo

Přicházíme z venku celí prochladlí a promočení. Počasí se totiž zbláznilo a nemohlo se rozhodnout, zda má pršet nebo chumelit. Ale my jsme rozesmátí a šťastní. Nemusím snad zdůrazňovat, že si tam na nás ten hrad opravdu počkal a na kráse mu to nic neubralo.

Zastavíme se před pokojem šestnáct. Je mi to trochu líto, nechci se ještě loučit…

A pak Richard vysloví tu osudovou větu: „Nechceš jít dál?“ a mě zamrzne úsměv na rtech.

Polknu, přešlápnu, znejistím.

Jen se dívá, nesoudí mě.

„Nevím, jestli… mám,“ pronesu vážně.

Shovívavě se usměje. „A chtěl bys?“

Ó Bože ano, zaúpím v duchu a stojí mě hodně sil to neříct i nahlas. Místo toho odpovím prostým: „Ano.“

Přikývne, odemkne a už jsme tam. Předsíň, koupelna, ložnice s malinkým obývacím koutem – náš hotelový pokoj. Sundá si kabát a koukne po mně. Nějak jsem se pozapomněl u dveří.

„Dej mi bundu, nechám ji uschnout,“ řekne a kabát přehodí přes židli u kamen. Musel si všimnout mojí nervozity, ale snaží se chovat přirozeně a já se díky tomu pomaličku uvolním.

Nakonec jsme oba bez bot a bund, stále provlhlí, z vlasů nám kape. Přistoupí ke mně a obejme mě. Klidní ty rozbouřené emoce. Polibek do vlasů, otření tváře. „Čeho se bojíš?“ zašeptá.

Obejmu ho těsněji, hlavu schovám do ramene. „Nikdy jsem to…“

Usměje se. „Kolik ti je, dvaadvacet?“

Trhnu hlavou na souhlas.

„No, tak to vidíš. Mně je skoro o patnáct víc a taky nemám skoro žádné zkušenosti. Můžeme cokoliv a nemusíme nic… To je přece jen na nás,“ zašeptá a já se neubráním, abych nezvedl hlavu a nepolíbil ho. Přejedu po jeho rtech, hřejivých i přes to počasí tam venku, a rukou mu zajedu do mokrých vlasů. Pramínky mě studí na kůži a já se jimi okouzleně probírám.

Nakloním hlavu, abych se k němu dostal blíž. Co si to nalhávám? Víc, chci víc. Toužím po něm. Jen mám prostě trochu strach.

Rozevře rty, oplácí mi polibek, mně unikne povzdech, už se zase vznáším na oblacích roztoužení. Ruce má na mých zádech, prsty přejíždí přes lopatky až k bedrům. Zachvěji se.

On se odtáhne a podívá se na mě. „Je ti zima?“ zeptá se a já si uvědomím, že vlastně ano. Nehty mám úplně fialové, nos jeden rampouch.

„Pojď, musíš si dát horkou sprchu. Takhle leda nastydneš.“

Má pravdu, uznávám, jenže… nechci od něj odcházet. A pak mi to dojde. Chytím ho za ruku, když se otáčí ke koupelně. „Já…“ polknu, najednou je to nějak těžké vyslovit, „měl bys jít taky. Se mnou.“

Asi to mám napsané ve tváři, protože si mě chvilku prohlíží, než přikývne.

Zavřeme se v koupelně. Je poměrně velká. Při stavbě tohohle hotelu místem nešetřili. Věčný problém s tím, kam dát oblečení, vyřešíme jednoduše – naházíme ho na zem. Tedy až potom, co si ho navzájem svlékneme.

Svetry jsou dávno v zapomnění, ruce pod vykasanými tričky objevují nahou kůži. Stojíme na dotek a přesto je to příliš daleko. A tak uděláme krok, aby nás už konečně nedělilo nic. Trička jsou dole, kůže se tiskne na kůži, ruce kloužou, kam stačí dosáhnout, hladové, stejně jako naše ústa. Chlad je odsunut do pozadí mysli a jen se zlořád připomíná všudypřítomnou husí kůží.

Sehne se, rozepne mi kalhoty a já z nich trochu nemotorně vyklouznu. Přejíždí po mně očima, jako bych byl nějaký lahodný dezert. Nemůžu se nečervenat.

„Jsi krásný,“ zašeptá a já se uchechtnu.

„Teď ty,“ vyprsknu, „jinak to není fér!“

Rozpřáhne ruce na znamení, že to nechává na mě. Moje roztřesené prsty mají co dělat, aby to zvládly, ale nakonec tam oba stojíme jen ve spodkách.

Nemůžu si pomoct. Pobavení odeznělo a už to na mě zase jde – ta nerozhodnost, nervozita, stud…

Asi to pochopí, protože si bez ostychu sundá i ten poslední kus oděvu. Otočí se a začne nastavovat vodu na příjemnou teplotu, a pak vejde do sprchového koutu a dá mi prostor, abych se rozhodl. Stojím tam a dívám se na něj, jak mu proudy vody kloužou po dokonale nahém těle. Chci to? Ano! Tak na co jako čekám? Svléknu se, odložím brýle, vkročím za ním a zavřu dveře.

V tu ránu se kolem mě obtočí jeho paže. Jen mě drží a nějak je prostě všechno zase v pořádku.

Stojím tam, hlavu sehnutou v ohbí jeho krku a není mi pomoci. Rty se mi samovolně pohnou a políbí tu zmáčenou kůži jeho ramene a šíje. Něžně, roztřeseně. Z vlasů mu crčí voda, ale mě to nevadí, nosem je odsunu, abych se dostal až k uchu, i to políbím a rovněž to místečko pod ním.

Jen stojí, oči zavřené, ruce volně kolem mého pasu, ústa pootevřená. Slyším jeho zrychlený dech a neodolám, abych se o něj nepodělil. Odpoví na první dotek. Cítím, jak se jeho paže přesouvají podél mé páteře vzhůru. Jen zvolna, jako by se bál, že mě vystraší.

Nevystraší, už ne.

Přeruším polibek a zmírním proud vody na trochu jemnější. Otevře oči, pohled má zamlžený, zastřený takovou touhou, že mám pocit, že se musí zuby nehty držet, aby zůstal klidný. Ale to nemusí.

Vezmu jeho tvář do dlaní, políbím ho a zašeptám: „Dělej, co chceš…“

Zachrčí, zřejmě to byl poslední stupínek před propastí. Rukou mě chytne v týle, druhou pevně objímá v kříži, tiskne k sobě a žádostivě líbá. Nebráním se, chci to. Snil jsem o tom, jen jsem nikdy nevěděl, že to může být takové…

Naše jazyky se k sobě tulí, ústa drtí v naléhavé potřebě, prsty zatnuté do svalů zad a hýždí, a pak se k tomu všemu naše vybičovaná těla proti sobě pohnou, sklouznou po rozmáčené kůži. Hrudník přes hrudník, břicho přes břicho, klín proti klínu. Jen trochu, i to stačí, abychom zjistili, že už není cesty zpět. Vzrušení probublává na povrch a už hoří. A ani padající kapky vody tohle nedokážou uhasit. A proč taky, byl by to hřích!

Další pohyb, zalapám po dechu. Neskutečné. Dusím to v sobě, nemohu jinak. Jenže, jak se naše vzájemné tempo zvyšuje, už to nedokážu přemáhat. Steny a vzdechy se mísí se šplouchavými zvuky kapek. Rozběsněná ústa do sebe narážejí a chvílemi zavadí i o zuby. Ruce tisknou a hladí, jen aby se pak zoufale držely, aby těla neupadla na zem.

Když na mě přijde ta poslední vlna, násilně se odtrhnu od jeho úst, zatnu mu prsty do zad a s hlavou skloněnou na jeho rameni v rozechvění zadržím dech. Zaskučí mi v náručí a těsně omotá ruce kolem mých zad. Chvějeme se jako listy osiky, ale už se alespoň můžeme nadechnout.

Dlouho tam jen tak stojíme, pod vodními kapkami, kolébáme se na vlnách doznívající rozkoše.

Pak se jeho ruce zvolna, znaveně rozběhnou po mých zádech. „Už je ti teplo?“ zeptá se.

A já se rozesměju. Oči mi září jako paprsky slunce.

Rty mu provlní úsměv. „Zůstaň na noc u mě. Nemůžu tě tady nechat poletovat v mokrých šatech… A ani nechci.“

Položím mu ruku na rameno, lehce hladím. „Zůstanu…“ slyším se říkat. Třeba navždy, když budeš chtít…

Za týden budou Vánoce a co pak? Kdo ví? Netroufám si odhadnout. Ale když už nás osud svedl dohromady, jistě nám navrhne i nějaké řešení. Anebo se dál budeme dělit o chvilky štěstí ve vymezeném čase, který dostaneme. Nevím, to přece neví nikdo. Ale vděčný budu za každou minutu…

 

A/N: Tento příběh je zcela smyšlený, nepostavený na žádných skutečných událostech. Avšak prostředí, které jsem zvolila je zcela autentické. Jen místo přehrady používám jezero.

Nikdy jsem si neuměla představit, že bych mohla sepsat i něco mimo rámec Harryho Pottera, potažmo snarry, ale pak jsem se odhodlala něco si přečíst a nějak mi došlo, že by to vlastně jít mohlo. Ano, jistě, všichni tam vidíte prvky Aliciny tvorby a máte pravdu.

(EDIT 15. 11. 2012: Pro přebytek odporujících názorů část poznámky vymazánaSmile)

Doufám, že se vám příběh líbil, ač je v něm plno hloupůstek a naivity. Zatím to jinak neumím…

 

Komentáře   

 
0 # Nora 2012-11-13 09:14
:-) pěkné to bylo, nevím jaké prvky jsou ovlivněné Alicí a abych řekla pravdu, je mi to jedno:-) Je to pěkný příběh, plyne tiše, mile, nikde nedrhne. JO:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-13 19:38
Tak to jsem moc ráda, děkuji moc!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2012-11-13 11:59
Nádherné. Romantické, sladké-tak akorát- a uvěřitelné. Nádhera.
PS: Bude pokračování? ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-13 19:40
Lachime, ty ses mi ale rozepsal, jsem nadšená, děkuji! A odpověď zatím zní ne, bohužel. Na pokračování se nechystám, ale znáš mě, nikdy nevíš... :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Claire 2012-11-14 10:58
Omlouvám se za vměšování, ale probleskla mi hlavou otázečka....
Pat se na pokračování nechystá, co kdybys navázal na zdejší oblíbenou občasnou tradici a zkusil navázat sám? :-* Jen takový nápad... :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # kamci 2012-11-13 17:40
moc hezké, oba díly :-) :-) :-)
tak něžné, přirozené a laskavé, jako pohlazení. Bylo by krásné, kdyby byl život takovýhle, a nebo možná bysme pak neměli o čem snít :sigh:
díky
PS: Seč? 8)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-13 19:41
Člověk musí mít sny a pokud je nemá, pak si myslím, že je pěkné si o nich alespoň přečíst... Jsem ráda, že se ti to líbilo. A bod pro tebe za správné určení místa:-) Děkujia!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mája 2012-11-13 20:01
Díky, Pat, to bylo pošušňáníčko. Já tam tedy Alici moc nevidím, zlato. To si jen namlouváš, nebo je ta její inspirace pouze někde hluboko v tvé hlavě. Tvoje povídky hladí po duši a přivolávají přiblblý úsměv na tvář. Miluji Klíč, ale často jsem u něj brečela jak mimino. Některé její povídky jsem ani nedokázala dočíst. Neměla jsem na to dost odvahy. To se mi u tebe nestává...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-13 20:04
Aha, dobře, nemyslela jsem zápetky, ale to je jedno:-) Jsem ráda, že se ti to líbí:-) Díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Snarrynka 2012-11-13 21:21
Príbeh sa rozhodne páčil a budem asi jediná, kto tam nevidel nič súvisiace s Alicou, lebo som ten oslavovaný Kľúč nečítala. :) Podľa mňa to bolo absolútne fantastické a koniec ako sa patrí. Dobrý!!! :lol: Bolo to úžasné čítanie napísané s citom, humorom a presýtené emóciami. Ďakujem Paty. Si majster brka! :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-14 09:23
Och, Tess, děkuji, moc si toho vážím:-) Zatím jsem tedy byla jen mistrem ohně:-) Ale být mistr brka to je výsada největší:-) Děkuji, ma chére!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Slimča 2012-11-13 21:50
Moc pěkné, Pat, děkuji za milé počteníčko! :-) Tvou inspiraci docela chápu, nejde přečíst Alici a alespoň chvíli se nedívat na svět jejíma očima. :-) Ale také platí, že čím déle píšeš, tím více jsi sama sebou. Tvé HP příběhy jsou přeci jen a jen tvé a pokud se někdy vrhneš na další reálku, Alici v ní třeba nenajde už ani ten největší znalec. :lol: A jednou se možná někde dočteš: Opravdu krásný příběh, Krutibrčko, a cítím z něj inspiraci Patoložkou. ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-14 09:26
Slimčo, bojím se, víš? Už jsem sice trochu jistější v kramflacích, ale stejně se bojím:-) Uvidíme, kam se jednou dostanu, třeba najdu ryze svou cestu, ale zatím ji nevidím:-) Ale opravdu děkuji, moc jsi mě povzbudila!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Claire 2012-11-14 11:04
Je jasné, že sis více než úspěšně ověřila, že jsi schopna napsat velmi uvěřitelný a dobře čitelný příběh z "reálného" světa mimo fandom HP. Nicméně, a teď tedy mluvím sama za sebe, mužem tohoto webu pro mne je (a doufám, že pro tebe i nadále zůstane) Severus Snape. :lol:
Ta Alice z toho nejenže nečouhá, ale ani méně okatým způsobem jsem ji tam nikde nepociťovala - obávám se, že to bude spíše problém tvého subjektivního cítění a samohodnocení. Nepodceňuj se, hvězdičko, nejsi kopista, ale originál. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-14 11:31
Pokud bych měla Severuse na tomto webu předčit něčím jiným, pak bych se asi upsala k smrti. Takže si myslím, že to opravdu nehrozí, zajíčku.
Ač zajisté jsem originál, a jak by také Patoložka mohla nebýt, stejně se mém subjektivním pohledu na věc nic nemění:-) Budete mi to asi muset říkat často:-)
Děkuji za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # samba 2012-11-17 11:09
Velmi něžné a oni jsou krásný pár.Já tam tu Alici kouskem vidím ale to vůbec nevadí,máš svůj moc pěkný styl psaní a musím podotknou ,že si se nesmírně zlepšila,prostě si se vypsala.Děkuji
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-19 21:12
Och, já ji tam vidím v tolika směrech. Tu a tam nebo v celých kusech. Občask mi naskakují celé věty, než si řejnu - Merline, stop, takhle to přece nejde!
Snažím se. Ať už co se stylu týče, tak co zápletek. Děkuji za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vendi_Kačka 2012-11-19 14:05
Vzala jsi mi slova. Všechna... krásný příběh s mnoha kouzelnými a něžnými detaily...nemám co dodat :-*
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-19 21:13
Děkuji moc. Někdy stačí pár stránek, aby vznikl kouzelný příběh. A tehle je až příliš idylický. Měl by potenciál, ale už jsem ho ukončila a tak ho nechám tak. Stejně mě nenapadá nic pořádného, jen bych to zkazila... :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Illidrien 2014-02-25 17:50
Omlouvám se, neb jsem toto dílko objevila až teď. Vážně nechápu, jak je možné, že jsem ho přehlédla.
Líbilo se mi to. Skoro až lituji, že se to nestalo. Mám z toho takovou melancholickou (báječně melancholickou) náladu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # ester 2015-04-12 05:19
Bolo to krasne, romanticke a nezne.Kludne pis originalne poviedky, ide ti to. Alicu tam nevidim
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # P.rofesor 2015-05-21 13:42
Moc pěkná povídka.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # wera 2016-04-02 21:38
Jelikož už jsem trochu zoufalá z toho,že přestáváš psát,projíždím tvoje stránky a našla jsem originální povídku.Dřív jsem je nečetla,ale postupem času jsem zjistila,že i tyto povídky mohou být úžasné.Jako tvoje povídka Recepční. Je skvělá,bezvadně se čte(všechny tvoje povídky se čtou dobře)je milá,taková příjemná,nenási lná.Ostatní fandomy nečtu,nezaujaly mě.Je mi líto,že už nepíšeš,ani nepřekládáš. Vím,že nic netrvá věčně a hlavně nic se nedá vynutit. Je to jenom na tobě!Také je mi líto,že zůstalo několik povídek otevřených. Škoda! Asi si tento komentář už nepřečteš,ale co vím,třeba ano. Takže velký dík za všechny povídky(hlavně snarry),kterých máš opravdu požehnaně. Pořád se k ni m vracím!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2016-04-04 07:11
Přečtu, nemusíš se bát, čtu všechny komentáře, ale často je to tak, že jsem někde na cestě a pak zapomenu... a stále tu jsem, jen je obtížné dělat více věcí naráz. Psaní mi chybí, zkoušela jsem znovu začít několikrát,ale pokud to není krátká věc,kterou brzy dokončím, rychle se najde jiná věc, kterou bych měla udělat raději... Takže uvidíme:-) Děkuji moc za komentář!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # ZJTrane 2016-08-28 15:57
Alicinu tvorbu milujem, ale je dosť smutná a depkoidná, Ty máš v jen takú ľahkosť, možno je to naivita, ale aspoň nebolí, len hladí. Ďakujem aj za túto kapitolu. Je krásna.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Karin 2018-08-12 21:38
Krásné milé atd prostě vše co k dobré povídce patří.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1414
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3134216
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com