Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Recepční

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

R

Recepční

Autorka: Patoložka; Beta-read: Claire

Preslash, Friendship

Všechna práva vyhrazena Patoložce, která je autorkou této povídky.

POZOR: Toto opravdu není tvorba ze světa HP!

 

ooOoo

 

„Dobré ráno, pane Rašíne,“ pozdravím příchozího hosta, jakmile překročí práh dveří.

Odloží kufr, stáhne z prstů elegantní kožené rukavice, rozepne černý zimní kabát, upraví bílou šálu a… usměje se. Vždycky se usměje, tak nějak mile, přívětivě. Vím, že měl přijet, vyměnil jsem si kvůli němu službu.

„Dobré, Tome, dnes se poněkud ochladilo,“ prohodí a čeká, než mu vyplním kartu.

„Máte pravdu, pane, v rádiu říkali, že bude dokonce sněžit,“ odpovím a vyberu klíč od pokoje šestnáct. Pokaždé si bere šestnáctku. Dvoulůžkový v prvním patře, s výhledem na jezero.

Podám mu ho, a když ho přebírá, drobně zavadí o moje prsty. To rozechvění, které cítím v jeho přítomnosti, ještě zesílí.

„Děkuji,“ usměje se a celý se rozsvítí, jako bych právě udělal něco pro dobro světa.

Sehne se pro svoje věci, pramínek našedivělých vlasů mu spadne do tváře. Narovná se a ladným pohybem ruky si ho zastrčí za ucho.

„Eliška zítra nedorazí, jen abyste s tím počítali,“ ohlédne se.

„Děkuji,“ polknu. Dobře, že sedím.

Kývne nazpět.

Dívám se, hypnotizovaný, jak odchází ke schodům. Ještě, že tu nikdo jiný není. Jistě by si myslel, že… Co vlastně? Nevím sám. Mám v hlavě příliš velký zmatek, který trvá od okamžiku, kdy jsem ho poprvé potkal…

Silvestr. Všichni víte, jak takové Silvestry probíhají. Lidé se přijedou bavit, pít, dobře najíst. Zapomenout na všední starosti, radovat se, dovádět… Celý hotel byl nacpaný k prasknutí, a to nejsme žádné malé zařízení, máme kapacitu pro více než dvě stě hostů.

Teprve jsem tady začínal, vzali mě na místo číšníka a takového poslíčka pro všechno. Nestěžoval jsem si, o předchozí práci jsem přišel a tahle mě jakžtakž bavila a peníze jsou potřeba. Měl jsem štěstí, že jsem vůbec našel takové místo, i když to bylo málem v divočině.

Přidělili mi stoly poblíž vchodu. Možná na truc, možná na zkoušku, zda to dokážu. Bylo to nejdál od kuchyně a nejvíc jsem se naběhal. Všechna místa už byla obsazená, až na dvě u stolu pro šest lidí. Už tam seděly dva páry a živě si mezi sebou povídaly.

A pak – proboha, vždy jsem si myslel, že takový ten záblesk, vnuknutí okamžiku, člověk zakusí jen v holywoodských filmech. Dokud jsem to nezažil na vlastní kůži.

Vstoupil do místnosti a jakoby s sebou přinesl auru majestátnosti. Žena v blýskavých červených šatech, důvěrně zavěšená na jeho paži, byla proti němu jen stínem.

Vyrazilo mi to dech a skleničky, které jsem držel na tácu, se povážlivě zachvěly, ale nějak jsem to nevnímal. Jako bych byl omámený nějak drogou, lapený v motýlí síti.

Měl vlnité vlasy střižené někam po ramena. Původně zřejmě světlé barvy, ale nyní prošedivělé, přesto působil tak maximálně na pětatřicet. Hladce oholenou tvář, šedomodré oči, ne jako pomněnky či obloha za slunného dne – spíš jako nebe, když má začít sněžit a vy stojíte venku a čekáte na první zdobnou vločku. Šedivé sako těsně obepínalo jeho postavu, černá košile doplňovala celkový dojem. Tanečním krokem došel ke svému stolu a jako gentleman usadil ženu na místo.

A pak zvedl hlavu a podíval se přímo na mě. Poplašeně jsem uhnul pohledem a urychleně se vzdálil do kuchyně jako nějaký školák. Přistižený při… čem vlastně? Byl to zvláštní pocit. Opojný, rozechvělý. Nahánějící vzrušení i strach. Dýchej!

„Copak, Tomášku, jsi nějaký bledý,“ zašvitořila Kamila a provokativně, jako by nenápadně, se o mě otřela. Dělala tam servírku už půl roku a těžko říct, proč se mě od prvního dne snažila svést. Asi jsem jí chyběl do sbírky.

„Nic,“ odhradil jsem se trochu hrubě a sjel ji nabroušeným pohledem.

Jen se zvonivě zasmála a vrátila se s plným podnosem do sálu.

Copak si myslí, že se svou hezkou tvářičkou, dokonalým nalíčením a svůdnými tvary dokáže zapůsobit na každého? No, patrně ano. Hlava plná pilin byla zřejmě všem ukradená. Každému až na mě… Tyhle nadržené husičky mě nikdy nezajímaly. Užít si a jít dál? Co z toho člověk má?

Hystericky jsem se zasmál sám pro sebe – co to dělám? Analyzuju tady sexuální život svých kolegů a přitom mám na starosti hosty.

Rozhlédl jsem se a urychleně převzal objednané večeře. A šup na plac.

„Prosím, madam, tady.“

„Dobrou chuť, přeji.“

„Dáte si něco k pití? Zákusek? Kávu?“

„Jistě, hned to bude.“

„Mohu nabídnout specialitu šéfkuchaře?“

Obsluhuji, co to jde. Ruce a nohy kmitají. A teď stojím tam. U TOHO stolu. V ruce objednávkový sešit, v druhé ruce tužku. Píšu si.

„Co si dáte?“

Ženy s chichotem zvolí mojito, muži rundu tulamorky, významně povytažené obočí značí, že bude několikanásobná.

Stočím pohled k němu, zatím si nic neobjednal.

Šedé oči se zvednou od menu, rty zvlní TEN úsměv. „Černé espresso, prosím, a pařížský dort.“

„Á náš Ričí a jeho obliba sladkého,“ vyprskne hnědovláska, se kterou přišel. „Jak to jen děláš, že jsi stále jako proutek?“

Jen se na ni laskavě podívá a tajemně se usměje. „Vy ženy všechno berete moc vážně,“ pokrčí rameny.

„Riči, Riči…“ zavrtí hlavou hnědovláska, položí mu ruku na předloktí a znovu se ponoří do hovoru.

Odkašlu si, zřejmě mi nějak vyschlo v krku. „Ještě nějaké přání?“ zeptám se.

Nikdo mi nevěnuje pozornost. On se drobně usměje. „Prozatím zřejmě všechno, děkujeme.“

Kývnu a vzdálím se.

Jak často se člověk setká se zdvořilostí? Jak často vám někdo poděkuje a poprosí? Zkuste si toho začít všímat. Není to tak časté, jak by mělo, to mi věřte. Alespoň v mém životě určitě ne.

Šel jsem k tomu stolu ještě osmkrát. Stejně jako k ostatním, ale jen u nich jsem to počítal. A vždy se usmál a poděkoval. Tehdy poprvé jsem měl pocit, že tu práci opravdu nedělám jen pro peníze. Toho večera se díky němu mohl i číšník cítit tak trochu jako král.

Setkali jsme se ještě mnohokrát během následujícího roku. Pak jsem povýšil na recepčního, vedení zřejmě usoudilo, že jsem se osvědčil nebo neměli jiné kandidáty, těžko říct. Těšil jsem se na ta shledání. Skoro to vypadalo, jako bych žil jen pro ně…

Vrzly dveře, zamrkám. Zasnil jsem se.

„Paní Andersonová, dlouho jste u nás nebyla,“ nasadím příjemný výraz.

Nejprotivnější baba ze všech hostů se zamračí a vyštěkne: „Ušetřete mne svých vtipů, mladíku!“

A takové to bylo pěkné ráno…

ooOoo

Devět hodin, služba končí. Střídám se s Andreou. Rozhoduji se, jestli si půjdu na chvíli lehnout nebo raději ven. Přiznávám, spát se mi moc nechce. A co jiného dělat na pokoji tři krát čtyři metry, kde mám jen postel, skříň a malý stolek se židlí? Alespoň, že bydlím sám. Občas si čtu, ale v poslední době jsem si žádnou novou knihu nepořídil a všechno od Pratchetta už jsem zdolal třikrát. Někdy zabrousím na internet nebo poslouchám rádio, ale většinou prostě vezmu bundu a vyrazím kolem jezera.

Mám to tam rád a teď, když už je dávno po sezóně a zima ještě nezačala, je to pro mě nejhezčí období. Nikde ani živáčka, víte? Stromy se barví podzimní náladou, listy šumí, vítr pofukuje po stráních, ale je to tak nějak uklidňující v kontrastu s tím vším shonem a moderním prostředím v práci. Ano, přesně tak, být zavřený mezi skleněnými zdmi prostě není přesně můj šálek kávu. Cha, od kolegů si tím často vysloužím jen posměch, ale co… Každý je svým pánem, alespoň do takové míry, kam až může.

Projdu bočním vchodem a vydám se po cestě do lesa. Rostou tu většinou smrky, ale občas člověk zahlédne i pár jedlí, borovic. Mám rád tu bučinu u jezera směrem k přítoku, kousek dál od hotelu. A v olších za ní často objevím kozáky. Nesbírám je, nechám je tam. Ať má radost nějaký chatař – co já bych s nimi dělal? Jo, to když jsme jezdili na prázdniny k dědovi, to bývaly houbové hody. Neminul den, abychom nevyrazili do lesa. Zřejmě mi to zůstalo po něm.

V noci patrně přituhlo. V místech, kde ještě včera bylo bahno, mi cesta pod nohama trochu křupe. Dávám pozor, abych neupadl na kluzkém listí.

Obejdu osamocenou chatu. Zvláštní, někoho jsem tam zahlédl asi jen dvakrát za tu dobu, co tu jsem. Myslel bych si, že když už si ji postavili na takovém opuštěném místě, tak ji budou využívat. Ale zřejmě je to mylný předpoklad.

Opustím cestu a vydám se lesem dolů k břehu, podél jednoho z mnoha potůčků.

Slunce zmizelo, celá obloha je pokrytá mraky. Zvláštní. Vypadá to, že se meteorologové tentokrát trefili. Nevěřím na předpovědi, tenhle kraj je jako Bermudský trojúhelník – nevyzpytatelný a tajemný, alespoň pro mě.

Nasadím si čepici, třebaže mi to jistě rozhodí můj nový slušivý zástřih, jak se vyjádřil můj vedoucí. Vlastně ještě dodal: „Teď se za tebou holky jen pohrnou.“ Kdyby jen věděl…

Na střední jsem to táhnul s několika spolužačkami, jenže když pak přišly na to, že ode mě nedostanou to, co chtějí, ať už to bylo cokoliv, vrhly se na lepší partii. A tak už jsem to dál nezkoušel. Žádná mě nezaujala. Asi neměly ty správné oči. Ty pravé šedivé jsou jen jedny…

Och, krucinál, co to jako děláš? Měl by sis dát sprchu, chlapečku! Můžeš si třeba zaplavat v jezeře, to by tě zaručeně probralo!

Moji frustraci nad sebou samým odnese nedaleká smrková šiška. Odkopnu ji s takovou vervou, až to zaduní. A druhou a třetí… než se ozve: „Jau, ta sedla,“ a není to tak daleko.

Strnu a konečně se rozhlédnu kolem sebe. Pitomče! Fantazíruješ o něm a málem ho zabiješ? To se ti teda povedlo!

„Pane Rašíne, není vám nic?“ zavolám a už k němu spěchám.

Levačkou si tiskne pravou paži k tělu a vypadá, že není právě na samém vrcholu blaha. Ty jsi takový pako!

Když se k němu dostanu, bolest už zřejmě trochu poleví, protože se jeho výraz zjemní a změní do obvyklé přívětivosti. Opráší si kabát a zvedne hlavu. A…, já se asi zblázním, zase se usměje. Kde bere sílu stále se usmívat na svět kolem sebe? Já někdy nevím ani kde ji vzít, abych vstal z postele.

„Jsem v pořádku, Tomáši, jen mě to překvapilo…“ odpoví, jako by se na něj právě nekonal atentát.

„Omlouvám se, pane,“ pronesu a opravdu se strašně stydím. Co si o mně teď bude myslet, co?

„To nic,“ mávne rukou. Pak se pousměje. „Byl jsem právě na procházce, když jsem vás viděl jít lesem. Tak jsem si řekl, že vás pozdravím,“ pronese lehce. „Ale zřejmě nemáte na společnost náladu…“ dodá ještě a koukne na místo, odkud na něj přilétla ta pohroma.

Když se vzpamatuji, rychle zavřu pusu otevřenou dokořán. Splašené srdce si říct nenechá. „Ne. Ne! To jen…“ odvrátím se.

„To jen, že život někdy není jednoduchý?“

„Ano,“ odpovím tiše a raději ještě kývnu. Nějak nemám sílu nic předstírat. Skoro mi přijde, že v jeho přítomnosti prostě nejde lhát.

„Hmm,“ zamyslí se, ale dál neřekne nic. Co taky. Každý člověk má nějaké své trápení. A že to moje stojí právě přede mnou…?

„Znáte to tady? Provedete mě?“ pronese zvesela a trochu z jeho nálady se musí přenést i na mě. Jak jinak si vysvětlit, že má odpověď zní: „Pokud se nebojíte, že po vás zase něco hodím?“

Jen se zasměje. Je to takový harmonický zvuk, který mi vlije novou krev do žil. Asi jsem prostě ztracený případ…

„Tak kudy?“ zeptá se a dívá se tam a zpět a po pěšině.

„Byl jste někdy u těch rybníků za přítokem?“ zeptám se a mám takový divný pocit, že se taky začínám usmívat.

„Ne,“ zavrtí hlavou.

„Je to asi dva kilometry, nevadí?“ ujistím se raději, ne každý je takový chodec jako já.

„Ne,“ odpoví pobaveně. „Myslím, že mám docela slušnou kondičku.“

Och, kruci! „Nemyslel jsem to…“

Zvedne ruku. „Klid, já vím, jak jste to myslel. Takže, dál podle břehu?“

„Ano,“ honem odpovím, než zase plácnu nějakou hroznou pitomost. Měl bych si tu nevymáchanou pusu nechat jednou provždy sešít. Taková hloupost…

Jdeme cestičkou podle vody. Nikde ani noha. Je pátek. To minimum lidí, které by se tady snad procházelo, dorazí až zítra. Pěšina je celkem úzká, takže většinou musíme jít za sebou. Jdu jako druhý a mám tak výhled na jeho postavu. Kalhoty od saka vyměnil za pohodlné rifle, a přes sebe má nějaký jiný kabát, než ve kterém dorazil ráno. Vlasy mu volně splývají na ramena. Vítr si s nimi občas pohraje, a tak si je každou chvíli musí upravit, aby mu nepadaly do obličeje. Tohle jsem vždycky nesnášel, to proto je zásadně nosím nakrátko.

Když se dostaneme na širší cestu v kousku smrkového lesa, ohlédne se, počká na mě a zeptá se: „Líbí se vám tady?“

Pokrčím rameny. „Ten kraj je pěkný. Sám jsem vyrostl nedaleko, v takovém menším městě.“

„Hmm, já to štěstí neměl. Moje rodina byla vždycky z velkoměsta. Ale být pořád zavřený uvnitř mě strašně vyčerpává. Jsem rád, že jsem to tady objevil.“

„Tak proč si nepořídíte nějakou chatu, proč jezdíte do hotelu?“ vyhrknu, než se stihnu zastavit.

„A kdo by se o to staral, když jsem pryč? Nemám zájem o něco, co by jen zůstávalo ladem…“

„Ale proč tady? Je přece spousta různých míst, která byste měl blíž?“ vyptávám se dál trochu nevěřícně. Má to sem sto padesát kilometrů a za noc zaplatí přes tisícovku, jídlo nepočítám, tak je ta otázka jen nasnadě.

Otočí se ke mně a chvíli se jen tak dívá. „Myslím, že jsem tady našel prostě zalíbení…“

Odtrhnu pohled. Kdyby jen věděl, co to se mnou dělá…

„Vaše žena zřejmě také?“ utrousím dutě, ale pak se musím překvapeně otočit, protože on se rozesměje.

„Moje žena? Och, kdyby to jen drahá sestřička tušila, byl bych mrtvý muž.“ Oči mu svítí pobavením.

Zase taková bota. Já se snad pominu. Kristepane! „Já…“ Vymýšlím omluvu, ale nějak mi přijde, že jsem je za dnešní den už všechny vyčerpal.

Zavrtí hlavou, úsměv nepolevuje. „Myslím, že mě sem jezdí kontrolovat, abych neudělal nějakou, jak se to říká, skopičinu. Starší sestry bývají někdy velmi panovačné, možná to znáte…“

„N-ne,“ vykoktám. „Mám jen mladšího bratra, ale nikdy jsme si nebyli blízcí.“

„Hmm, mít rodinu ještě neznamená, že člověk není sám,“ zafilozofuje.

„Jak to myslíte?“

Usměje se, v očích stín. „Měl jsem přítele, už to bude deset let. Měl jsem ho moc rád a myslím, že to bylo vzájemné, ale rodina ho za to nenáviděla, a tak se pro ni obětoval a zpřetrhal se mnou všechny kontakty. Jenže tím se hrozně změnil. Už nebyl jako dřív. Všechno to, co jsem na něm obdivoval, jeho sílu a odhodlání, jako by se vypařilo. Začal pít a až podlehl svodům alkoholu docela. Rodina, místo, aby mu pomohla, ho ještě více srážela ke dnu. Zůstal sám, i když si myslel, že tím, že mě opustí, právě nebude…“ odpoví smutně.

Polknu. Přítele? Asi na mně ta otázka byla znát.

Pousměje se. „Nenašel jste nikdy nikoho, Tomáši, ke komu byste cítil náklonnost, i když vám to přišlo jakkoliv podivné? Tohle nemusí souviset s pohlavím. Pohlaví je jen o rozmnožování. Spřízněná duše může ležet v jakémkoliv těle.“

Odvrátím se.

Zase ten úsměv, cítím ho, i když nevidím. Pokračuje: „Eliška mi byla oporou, když Sam odešel, a od té doby mě tak trochu hlídá. Vytáhla mě i na ten Silvestr tady. Chtěla, abych přišel na jiné myšlenky. A udělala dobře. Myslím, že jsem opravdu našel nový smysl života.“

Odmlčí se, asi čeká na moji reakci, tak mu ji dám. „To je dobře, pane,“ zašeptám a horečně přemýšlím, o čem to tady u všech všudy mluví. Nikdy jsem ho po tom Silvestru s nikým neviděl, jen s ní. Vždycky přijeli spolu nebo jen on, usmál se na mě, a pak odešel do pokoje a dělal bůh ví co. Znovu a znovu, měsíc co měsíc. Tak kdo…

Ruka na rameni mě překvapí natolik, že sebou cuknu. Otočím hlavu a jsem polapen jeho pohledem. „Řekněte, Tomáši, že jste to necítil a já navždy odjedu…“ zašeptá.

„Co?“ vytřeštím oči. Stisk ruky zesílí nebo si ho jsem možná jen opravdu dobře vědom, protože mě ten dotyk pojí s realitou.

„Možná jsem se jen hluboce zmýlil, a jestli ano, pak se omlouvám,“ promluví tiše a v těch očích najednou hoří smutek. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl…

Nevím, co si mám myslet. Nemůžu mluvit, nemám ponětí, co mám říct, protože, co když se pletu, co když…

„Urazil jsem vás, že ano? Zmýlil jsem se. Odpusťte. Já teď půjdu a odjedu…“

„Ne!“ zachrčím konečně. Chytnu ho za paži. „Ne,“ vrtím hlavou. „Ne, to nesmíte,“ řeknu zoufale.

Zavře oči, vydechne. A když je zase otevře, tančí mu v nich zárodky štěstí, odsouvají žal někam daleko pryč. A pak se usměje. Ano. Chci ten úsměv, je můj. Zřejmě mi patří.

„Děkuji,“ vydechne.

Pustíme se navzájem, už není nutné se tak křečovitě držet, protože svět se zase točí kolem své osy.

„Takže vás někdy můžu pozvat na oběd, bude to tak v pořádku?“ zeptá se a mrkne na mě.

Kývnu na souhlas. „Jen, prosím, někam jinam. Někdy mám dojem, že by to chtělo změnit kuchaře…“

A on se rozesměje a já s ním. Z nebe se snášejí první letošní vločky…

Dívám se.

Možná, že přece jen je na světě trochu té krásy, když se člověk dobře rozhlédne kolem sebe. A někdy se té krásy může člověk i dotknout, když ví, kde hledat. A když má štěstí, tak se mu hned nerozplyne pod rukama…

 

ooOoo

A/N: Tak, co myslíte - má smysl psát něco dalšího nebo mám zůstat na "známém" písečku?

Komentáře   

 
0 # Mája 2012-11-06 14:51
To bylo tak krásné, Pat... Normálně se mi dojetím opotily oči.
Nenašel jste nikdy nikoho, Tomáši, ke komu byste cítil náklonnost, i když vám to přišlo jakkoliv podivné? Tohle nemusí souviset s pohlavím. Pohlaví je jen o rozmnožování. Spřízněná duše může ležet v jakémkoliv těle. Tohle bylo nejkrásnější...
Díky :roll:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-06 14:57
Víš, Májo, vlastně se celému tomu tématu ohledně homosexuality dost vyhýbám... možná sis všimla. Ani nevím, jestli jsem to někde vůbec naplno napsala (a teď nemyslím překlady). Vždycky jsem si říkala, že se mi líbí snarry spíš proto, že jde o ty dvě konkrétní postavy. A pokud by k sobě měli pasovat oni dva, tak proč by tomu nemělo být i u někoho jiného?
Děkuji, Májo, jsem ráda, že tě to potěšilo:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2012-11-06 15:35
Piš, piš, piš! Nádhera. Jen mě napadlo, co bylo dál? :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-06 15:45
8) Ha, nemám tušení. Asi počkám, až zamrzne přehrada... Díky moc, třeba něco vymyslím:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # MMichlik 2012-11-06 21:53
Krásné. Moc se mi líbila myšlenka vyjádřená větami: Pohlaví je jen o rozmnožování. Spřízněná duše může ležet v jakémkoliv těle.
Taky mám pocit, že když si z nějakým člověkem rozumím, tak neřeším pohlaví nebo věk.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-07 06:46
Myslím, že by to tak mělo být. Jen naše společnost se k tomu stále staví jinak:-) Děkuji za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # samba 2012-11-07 05:46
Milý příběh ,krásně se četl,nikde nic nedrhlo a pohladil mi dušičku.Určitě piš cokoliv tě napadne.Hodilo mě to nazpátek v čase ,kdy jsem hltala babičiny staré romány,tam bylo impozantně,proš edivělích pánů továrníků Rašínů požehnaně. :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-07 06:49
No tedy, já vím, že to tak nebylo myšleno, ale tohle mě tedy zcela zchladilo a to jsem mu ještě ani nevymyslela, co bude dělat... Budu se tvářit, že jsi napsala jen ty první dvě věty:-) Díky za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # samba 2012-11-07 10:21
Oou,to byla pouze a jen reakce na příjmení,ju
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-07 10:29
Klid, já vlastně nevím, kde jsem k tomu příjmení došla, ale pak tam bylo a bylo to (hrozně jsem se nesmívala, když jsem říkala - jejku, to je jak Dušín - Mirek Dušín:-)). Stejně jako to jméno. Dokonce jsem procházela i kalendář, abych se mu vyhnula a nepovedlo se... Každému v podvědomí zůstane něco a je pravda, že ty staré filmy s O. Novým zbožňuju, tak tam někde třebas je:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Claire 2012-11-07 16:53
Velmi zajímavá exkurze do jiného světa - tedy reálného světa. Náznaková, něžně poetická, jako návnada pár krásných myšlenek, z nichž jedna (nebudu opisovat autorku ani dříve komentující - všichni víme, kterou mám na mysli) je silně nadčasová a neohlodatelná zubem času.
Vzhledem k tomu, že se mi k sluchu donesla šeptanda, začala jsem se těšit na pokračování, které možná (o tom šeptanda mlčela jak ryba) posune aktéry dál... či blíž?
Poněkud opožděně díky za pohlazení. ;-) :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-07 17:04
Jitřenko, já ještě nevím, co a jestli něco bude. Zatím jsem měla ráno nápad jen na pár řádků... A ano, samozřejmě, že bych je chtěla nechat se zblížit a třeba si konečně vychutnat i nějakou tu lechtivou scénu, ale uvidíme. Nikdy nevím, co přesně bude. Nechám to na intuici:-)
Děkuji moc za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Snarrynka 2012-11-07 19:38
Cara, tak toto bola absolútna lahôdka! Vôbec by som nebola proti pokračku. Som za všetkými dvadsiatimi. Po celý čas som mala pocit, že ten človek sedí vedľa a rozpráva mi svoj príbeh! Krása! :P Ďakujem za túto perlu!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Patoložka 2012-11-07 19:43
Ten příběh je uměle vyfabulovaný, ale prostředí velmi reálné. Vyrostla jsem v něm a stále se tam ráda vracím. Vlastně je to možná vidět i na tom banneru, ač je vytvořená ze dvou mých fotek fotek...
Jsem ráda, víš, nebyla jsem si úplně jistá, jestli to vůbec má hlavu a patu:-)
Děkuji, ma reine!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Snarrynka 2012-11-07 19:47
Má to hlavu i patu. Rozhodne! :roll:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-07 19:49
Děkuji, zlato!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vendi_Kačka 2012-11-19 13:45
Oči se mi lesknou a vlastně pořádně nevím, co říct... je to dost výmluvné? Pokud ne, dodám jen... Nádherné... a Děkuji
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-19 21:10
Děkuji, zlatíčko, moc si toho vážím. Hlavně - ty víš proč... 8)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Azrea 2013-06-25 13:16
Určitě něco dalšího! To bylo magické.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-06-26 10:42
Druhý díl existuje, ale je pod registrací:-) Díky, jsem ráda, že se ti to líbilo... ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # ZJTrane 2016-08-28 15:43
To je krásny začiatok poviedky. Veľmi sa teším, že som ju rozklikla.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Karin 2018-08-12 21:11
Parádní povídka piš dál.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1414
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3134224
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com