Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Kočku doma mít

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Kočku doma mít

Autorka: Patoložka

Fandom Kuroshitsuji (manga, anime), Humor, Angst

A/N: Snažím se trochu naladit na další povídku na Kuroshitsuji, kterou mám v hlavě, a protože se mi moc líbila povídka That Butler, Cat Lover, kterou jsem četla, nechala jsem se jí inspirovat;-)

Shrnutí: Sebastian je jako kočka, Ciel to vždycky věděl.

 

ooOoo

 

Kočku doma mít

 

Místnost ozářená odpoledními paprsky je ponořená do ticha. Jako by se v těch čtyřech stěnách čas na chvíli zastavil. Ano, i to se stává v životě hraběte sedícího za stolem, třebaže jen zřídkakdy. Ale teď to je ten okamžik. Jeho modrý pohled lenivě putuje po popsaném papíře ležícím před ním, zatímco si prsty mimovolně pohrává s jeho okrajem. Dopsal již před chvílí, a sotvaže tak učinil, nemohl nepocítit pýchu nad soupisem, který stvořil.

Podvědomě to věděl už dávno, něco takového hlídací psi cítí v krvi, a jeho rodina byla těmito psy anglické královně po desetiletí, ale nikdy si nevyhradil dostatek času na to, aby jemné nuance postřehů a znalostí spojil dohromady a konečně… uzřel.

Až dnes odpoledne, poté, co byl jeho život znovu ohrožen, jeho egem znovu zacloumáno, jeho tělo opět bez újmy vysvobozeno, jeho šaty dány do pořádku, poté, co ho Lizzy, aniž by tušila, co všechno ho už postihlo, zahrnula krajkami a oslepila barvami, poté, co Mey-Rin a Finnian a Baldroy, když již bylo po všem, na oslavu jeho návratu vyhodili kuchyň do povětří i s přilehlou chodbou a Sebastian opět zachránil situaci, aniž by byl kdokoliv z nich zraněn, teprve pak se zamkl ve své pracovně, usadil se uvolněně do křesla, zahleděl se z okna ven a spolu s klesajícím sluncem nechal své myšlenky volně plout.

Ano.

Bylo to tak.

Nevěda, co činí, povolal tehdy ve chvíli největší beznaděje a zoufalství na pomoc… kočku.

Ciel se ušklíbne a znovu si prohlédne svůj seznam kočičích vlastností, předností, neřestí a zlozvyků. Heh. No, opravdu. Lidská mysl ho nikdy nepřestane překvapovat - jak jinak si vysvětlit, že se mu podařilo i ve chvíli největší slabosti vyvolat kočičího démona a ještě ho pojmenovat po svém starém psovi?

 

Kočka je dravec

Když Ciel Sebastiana uviděl poprvé, přese všechno své zarputilé odhodlání pocítil záchvěv strachu. Mohl za to démonův žhnoucí pohled, mohlo za to jeho našlapování, se kterým se k němu pomalu přibližoval, mohlo za to to, čemu by dnes řekl… číhání.

Měřili se pohledy, Cielovi v hrdle vázl dech, a pak se démon… usmál. Koutky tenkých úst lehce zvednuté, bílé zuby jen trochu odhalené, dravčí úsměv, smrtonosná šelma těsně před výskokem. Být v té chvíli na druhé straně barikády, rozklepala by se mu kolena.

A přesto… přesto stačila jedna vemlouvavě pronesená věta, to Sebastianovo: „Čeho si žádáte, můj pane?“ a Ciel hrabě Phantomhive se stal tím, kdo byl tady pánem.

 

Kočka je hravý tvor

„Ale ale, mladý pane, to od vás nebylo pěkné.“

Sebastian pronáší ta slova s podtónem výsměchu i pobavení a Ciel neví, jestli se má povzneseně usmát nad jeho chováním nebo se pobouřeně mračit. Konec konců, jeho komorník je démon a démoni nikdy nebyli připodobňování k naivním, upípaným kuřátkům. Ne. Spíše ke zlým a krutým bytostem roznášejícím zkázu a zmar. Ke krvežíznivým vlkům. Jenže ani to se nedá o Sebastianovi říct. On má v sobě hravost, jeho oči prostupuje potměšilost, soutěživost vyzařuje z každého jeho kroku… a co by byl život bez výzev a překonávání překážek?

Ciel se nakonec ušklíbne a hodí po svém komorníkovi další šipku s ostrým hrotem, jako by byl prostým, neživým terčem, který má být zasažen.

Ne. Bez výzev a překážek by byl život jen plytkým proudem plným kalné vody.

 

Kočka má šlachovité tělo

Sebastianova podoba vzbuzuje úžas. Ani Ciel není tak zaslepený, aby to neviděl, třebaže si svůj obdiv schovává jen pro své nitro. Jeho tělo je štíhlé, jeho svaly pevné a šlachovité, jen připravené splnit každý pánův rozkaz pod všemi těmi vrstvami odění, skryté za vysokým límcem naškrobené košile a pod rukavicemi. Barva jeho vlasů je černá jako havraní peří a kdyby na sebe vzal pravou kočičí podobu, leskl by se jeho kožich na slunci jako noc jiskřící hvězdami, zatímco by na svých nožkách našlapoval za křiku pověrčivých dam, které by před ním uskakovali jako před špatným znamením.

 

Kočka loví škodnou

„Sebastiane, toto je rozkaz, okamžitě nás zbav těch sršní!“

Ciel se nikdy nemusí obávat o svou bezpečnost, ani o bezpečnost svých blízkých. A to ani, když se v jeho společnosti právě nachází jeho snoubenka Lizzy nevědomě se rozhlížející po zahradě a hledající hnízdo toho obávaného, velkého bodavého hmyzu, který by jí mohl způsobit nepěknou alergickou reakci.

Takže zatímco se ona v doprovodu hraběte zaklesnutá do jeho předloktí vydává k domu, Sebastian na nic nečeká a jako černý stín zbavuje okolí vetřelců, kteří si dovolili počíhat si na hraběte na jeho panství nebo kdekoliv jinde. Jedno, že mají početní převahu, muž létající vzduchem s dlouhými šosy se vynoří za nimi, před nimi, omráčí je, zraní je, nikdy jim nedá zapomenout, že tady se přepočítali, a je-li to nezbytné a hrabě tak nakáže, jsou bez milosti zlikvidování.

Démon se jejich dušemi neživí, ale ohrozí-li tu jeho vyvolenou, je to jako kdyby se přiblížili ke mstícímu se panterovi. Nikdo už by se už nikdy nedozvěděl, k čemu to tehdy na panství Phantomhive došlo…

 

Kočka je elegance sama

Ciel se někdy nechá unést a pozoruje Sebastiana při práci. Nedělá to záměrně, Bože chraň! Jenže… dívat se není přece zakázané a on Sebastiana vlastní, doopravdy vlastní, no ne?

Jeho pohyby jsou plynulé, jeho kroky ladné, ať už myje nádobí, krájí zeleninu nebo právě oprašuje knihovnu. A když bojuje? Ani akrobat by se mu nevyrovnal, natož nemotorný Ciel, který si se sebou neví rady ani na hodině toho nenáviděného tance. Jaká to potupa. Ach.

„Ehm, ehm.“

Ciel sebou trhne, modré oči rozšířené šokem. Kdy se dostal před něj? To se tolik zasnil? Chce se ohradit, jenže to už Sebastian sklání hlavu, tmavé pobavené oči upřené do jeho, a s nataženou rukou se ptá: „Smím prosit, mladý pane?“

A Ciel si moc přeje, aby dokázal té žádosti odolat.

 

Kočka má vždy našpicované uši

Sebastian slyší i to, co jistojistě nemá. Slyší, když Ciel mumlavě zakleje u Hrobaře, co si to na ně ten šílenec opět vymyslel, slyší, když polohlasem zaprosí, aby nic z toho, co vidí, nebyla pravda, zejména když se té týká jisté červenovlasé smrtky, slyší, když skuhrá ze spaní nad nočními můrami nebo když tichounce pláče, slyší, i když omylem uklouzne v koupelně, kde se chtěl alespoň jednou v životě vykoupat bez cizí pomoci. Na některá slova reaguje, na některá odpovídá přezíravým úsměvem, nad jinými se mračí tak, až se mu u očí dělají vějířky vrásek, třebaže je démon. Přesto vždy odpoví, když mu Ciel rozkáže, protože taková je jejich smlouva.

Za Cielovu duši vyplní démon všechna jeho přání, dokud nebude pomsta dokonána.

 

Kočka je sebevědomá

„Jaký bych to byl komorník, kdybych něco takového nedokázal?“

Ciel tu či onu obdobu podobných slov slyšel za svůj život již tolikrát, že by je odříkal i ze spaní. Mohl by o svém komorníkovi říct cokoliv, ale že postrádá sebevědomí, to by jistě nebylo ani trochu… výstižné. Protože Sebastian sebevědomím přímo srší. Mohl by ho trochu propůjčit i Mey-Rin nebo Finnimu, možná by pak nenadělali po celém domě takový nepořádek, pravdou ale zůstává, že si je svých kvalit a schopností vědom a naplno je využívá – k Cielovu štěstí jemu k vůli. A tak když hrabě nařídí: „Sebastiane, ty tu soutěž v přípravě kari vyhraješ,“ pak si může být jist, že odpověď: „Ano, můj pane,“ není planým slibem.

 

Kočka vyskočí, i kam nemá

Předvádí se. Ciel si je jistý, že se Sebastian předvádí rád a kde může. Všechny ty přemety, otočky, výskoky, krkolomné hody za letu… Skoky po střechách nejsou ničím neobvyklým. Ještěže si Londýňané většinou hledí svého, souboj Sebastiana a Grella Sutcliffa by jejich mysli nemusely zvládnout ve zdraví. Přesto… bez ohledu na to, co ten muž dokáže, let musí mít démon zřejmě v oblibě a ve výškách si libuje.

A proto si jednou věcí může být Ciel jist – Sebastian nikdy nebude kočka, která by musela být z výšky zachraňovaná. Pff, to by spíš v takové situaci dokázal představit toho Grella.

 

Kočka umí vystrčit ostré drápy, ale má překvapivě měkké packy

Jakkoliv je Sebastian nelítostný a vražedný v boji, jeho dotek na Cielově kůži je vždy jemný. Možná si je křehkosti jeho těla vědom, nebo tak činí z jiného, více démonického důvodu, ale když se mladý hrabě zadívá do jeho tváře během koupele nebo oblékání, jako by jeho komorníkovi změkly hrany a on v tu chvíli uctíval poklad, který před ním leží.

Ciel se z toho pocitu zachvěje, neví, jestli je to nepříjemné nebo naopak. Znervózňuje ho to i naplňuje pýchou. To on je tou duší, které démon slouží, to on má tu výsadu ho vlastnit, to on je tím, koho Sebastian chrání. A když se ocitá v jeho náruči jako nevěsta nesená dveřmi nového domu, přes všechny pocity, které mu kolují v hlavě, převládá ten, který říká – tohle… tohle je to pravé bezpečí, nepouštěj se.

 

Kočka dobře vidí ve tmě

Sebastian má zbystřené všechny smysly, je to přízrak pocházející z temnoty, temnota je jeho součástí. Nijak mu neubližuje, ani ho o nic neokrádá. Není žádného divu, že vidí ve tmě, že vidí, i když sfoukne všechny svíčky a popřeje svému pánovi dobrou noc.

Ciel by si někdy přál vidět jeho tvář, když odchází, vidět víc, než jen ty zářící oči, které ho vyprovázejí do snů…

 

Kočka má devět životů

Kočka má devět životů, ale démoni mají od soumraku do soumraku všechny životy světa. To si Ciel myslel, o tom byl ubezpečen. Když ale vidí svého komorníka zraněného a slabého, když ho vidí krvácet a neschopného polapit dech, zahltí ho pochybnosti - co když těch životů doopravdy není nekonečno? Co kdyby se stalo, že by byl jen jeden?

 

Kočka je žárlivá

Žárlivost je vlastnost, kterou Ciel nikdy nepoznal. Žárlivost je zbytečná a člověk s ní jen ztrácí čas. Žárlivost je podřadná. Hlavní je neústupnost, odhodlání a snaha dosáhnout svého cíle. Přesto… co je to za emoci, která prosvítá rudýma očima, když se ho Hrobař z rozmaru, jehož příčinu zná je on, pokusí vtáhnout do své náruče?

Ciel ještě nikdy neslyšel Sebastiana tak vrčet a prskat jako toho dne. A pak že jsou kočky tichá stvoření. Kdepak.

 

Když je kočka spokojená, vrní

Sebastian trpí nelibostí, pokud jeho pán odmítne jeho zákusek nebo nechá vychladnout pečlivě připravovaný čaj. Ciel si je toho dobře vědom. Přesto někdy neodolá. O to víc si vychutnává okamžik, kdy se mu čerstvě upečený čokoládový dort na jazyku přímo rozplyne a sladkost zaplní jeho chuťové pohárky docela. Když v tu chvíli zavře oči a jeho vidění pohltí tma, může přísahat, že se pokojem ozývá spokojené vrnění, a to i přesto, že mu na klíně žádná kočka neleží a on ji jisto jistě nehladí.

 

Když přijde její čas, kočka se mrouská

Všechny ty záležitosti těla přijdou Cielovi nechutné. Je to až… skandální. Je to… Ne, nebude nad tím uvažovat, o tom slušný muž přece vůbec nemluví, nemyslí na to a rozhodně si to nepředstavuje za bílého dne s otevřenýma očima. Ne. A už vůbec ne s tím potřeštěným, extravagantním…

„Mladý pane, jak se tedy mám ke Grellovi Sutcliffovi zachovat? Přece jen… slíbil jste mu, že si se mnou může dělat, co jen bude chtít, pokud vás ochrání namísto mne.“

Ciel pobouřeně zavrčí a dál se na svého komorníka mračí.

„Mladý pane?“

Ciel si odfrkne a pak nelibě odsekne: „Dělej si, co jen chceš!“

Černé obočí se vyklene zcela pobaveným způsobem a hrabě zrudne vzteky.

„Jde vám jen o to jedno, že ano? Jste jen párek nevybouřených, podivínských…“

Sebastianův úsměv se rozšíří a Ciel okamžitě zmlkne a polkne poslední slovo. „Ano, můj pane?“

Hrabě zarytě mlčí, modré oko komorníka nelítostně propaluje pohledem. Řekl víc, než chtěl, ach… daleko víc, než chtěl.

Trvá to chvíli, ale Sebastianův úsměv nakonec zjemní, a když se k Cielovi tváří sníží, jeho hlas zašeptá: „Budu se chovat, jak se sluší a patří, můj pane. Bude to trvat jen chvilku, ani nepoznáte, že tu nejsem.“ A pak se otočí a s úklonkou odejde.

A Ciel je možná ještě zmatenější než předtím, protože vlastně neví, co to všechno znamená.

 

Kočky jsou prostě kouzelná stvoření

Když byl Ciel malý, vyprávěla mu maminka pohádky o magických bytostech, o vílách, sudičkách a kouzelných rybkách splněných přání. Ciel se tehdy domníval, že jsou skutečné. A pak, když došlo k tomu hroznému dni, když se probudil a vše kolem něj hořelo, rychle prozřel. Přesto… kouzlo se k němu opět vrátilo, i když musel dát něco na oplátku.

Cenu.

Strašlivou cenu.

Hrabě Ciel Phantomhive se skrz okno dívá na své komorníka, který stojí venku v zapadajícím slunci a s přivřenýma očima hladí jednu ze svých toulavých koček.

Strašlivou cenu?

Nu, možná… Přesto… stálo to za to, víte?

 

KONEC

 

Komentáře   

 
0 # ZJTrane 2016-08-28 16:32
Prekrásne, mám veľkú chuť pozrieť si všetky diely znova. Asi to aj v dohľadnej dobe urobím:)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # nyssa 2016-10-13 18:38
Jednoducho super. Po prečítaní takto krásne zhrnutých sebastianových vlastností som proste neodolala a začala som už znovu pozerať Kuroshitsuji :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3439350
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz