Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Je to, jak to je

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Je to, jak to je

Autorka: Patoložka

Fandom Hobit

Slash, Thorin/Ori, Romance, Fluff

Shrnutí: Po válce se z Oriho stal královský sekretář, stará se o Thorinovu spokojenost a udělá pro něj všechno, jen… jsou okamžiky, kdy by dal cokoliv za to, aby to mezi nimi bylo trochu jinak.

 

ooOoo

 

Je to, jak to je

 

„… odpoledne máte jako každý pátek veřejné slyšení… Předpokládám, že se tam opět objeví mistr Furin se svou žádostí o navýšení prostředků pro dolování, tolik jsem se alespoň doslechl od Bofura, dále pravděpodobně Grinin, který se nepohodl s jedním obchodníkem z Dolu a slyšel jsem, že se slyšení chystá zúčastnit i Gloin, kterého jste určil jako představeného obchodnického cechu. U večeře se pak máte setkat s vyslancem z Železných hor, který dorazil dnes ráno, abyste projednali úpravu smluv na další rok. Bylo by na místě, abyste…“

Ori před sebou držel pergamen s Thorinovým denním rozpisem, a zatímco stál u paravanu, za kterým se jeho král oblékal, předčítal mu, co jej dnešního dne čeká. Byla to jeho povinnost i výsada, jako královský sekretář měl na starosti královský majestát a musel se tedy postarat o to, aby byl jeho král ve správný čas na správném místě a ve správném rozpoložení.

A on svou práci miloval. Opravdu miloval. Jeho bratr Dori častokrát s hrdostí říkával, že se v celém Ereboru nenajde nikdo, kdo by dělal něco s takovou urputností, neunavitelností, přesností a vášnivostí jako právě Ori. A to nejstarší bratr nevěděl ani polovinu z toho, čemu všemu se Ori věnoval.

Když tehdy ještě přebývali ve vyhnanství v Ered Luin, dlouho před celou výpravou, drakem a bitvou, Ori studoval na písaře, četl knihy a vzdělával se, seč mu síly stačily, aby mohl v budoucnu pomoci zajistit jejich rodinu, ale přesto by si ani nepomyslel… ne, nikdy by si nepomyslel, že jednou stane po boku krále jako jeden z nejvýše postavených trpaslíků na jeho dvoře.

A že jako jeho sekretář měl na starosti opravdu mnoho věcí. Od zajišťování dodržování denního rozvrhu, přes včasné vyzvednutí a výběr prádla, dopravení jídla, neformální korespondenci, až po... další náležitosti, jak udržel Thorinovu spokojenost na té správné míře. Což nebylo vždy snadné. Ne, ani zdaleka.

Jako třeba právě teď. Neboť rána nebývala pro krále pod Horou právě blyštivá.

Thorin podrážděně zavrčel a pak vyšel zpoza zástěny do volného prostoru místnosti. Tmavé vlasy mu ve vlnitých pramenech splývaly na záda, vousy si od bitvy nechal narůst a nosil je zapletené jako kdysi na dvoře jeho děda, na sobě stříbrnou košili se stojatým límcem a výšivkou, kabátec z temně modrého brokátu a přes ramena plášť s kožešinou z černé lišky. Vypadal i přes svou nespokojenost majestátně. Vypadal důstojně. Vypadal… ohromně a Ori z něj nemohl spustit oči, jako pokaždé, když dal svému rozumu volno a jeho místo okamžitě zastoupilo to mladické a poblázněné srdce. Srdce, které…

Ori se zachvěl a odvrátil zrak. Nesmí se nechávat unášet takovými věcmi. Nesmí.

Zhluboka se nadechl a začal znovu číst: „Takže hned po snídani musíte…“

„Není třeba mi to opakovat,“ utnul ho Thorin a pak si unaveně promnul kořen nosu. „Slyšel jsem dost, aby mě z toho rozbolela hlava už teď…“

Ty pevné prsty se dotýkaly Thorinova nosu a čela s takovou silou, až se kůže pod jejich vůlí znatelně krabatila. Oči s dlouhými řasami měl zavřené a celá jeho postava, sehnutá hlava, ramena svěšená dolů, vyjadřovala vyčerpanost. Vlastně jako pokaždé, když jej čekaly nějaké státnické záležitosti. Vlastně jako pokaždé, když měl s někým jednat, někoho přesvědčovat, vynucovat si svou vůli, ať už se jednalo o trpaslíky, elfy nebo lidi. Ale takovou únavu dával najevo jen tady, ve svých komnatách, jen před Orim, protože jakmile Thorin prošel těmi dveřmi ven na chodbu, stal se z něj rozhodný vladař, který nehodlá ze svých požadavků ustoupit ani o krok, jen aby zajistil svým lidem to, co podle něj potřebovali. Takový muž, jakého v něm Ori vyděl vždy.

„Vaše Výsosti, chtěl byste…?“

„Co bych chtěl je alespoň chvíle klidu!“ odsekl Thorin tak hrubě, až v Orim hrklo. Ale zachoval chladnou hlavu. Tohle už zažil, mnohokrát. A když poté jeho král zvedl hlavu a zprudka vydechl, viděl, že se i on dal dohromady.

„Odpusť,“ pronesl Thorin smířlivě, přešel těch několik kroků až k němu a položil mu ruku na rameno, „prošli jsme si dobrým i zlým, zvítězili nad skřety, znovu dobili Erebor, to jen… byl to dlouhý týden a já se nemohu dočkat chvíle, kdy už bude za námi.“

Ori kývl a polkl. „Přál byste si na večer něco speciálního?“ zeptal se tiše a pak zamrkal, když Thorinův výraz ztratil něco ze své ostrosti a nahradilo ho pousmání.

„Co bych si přál, je něco, co mi můžeš poskytnout…“

Ten hlas, bylo to skoro jako vrnění a Orimu z toho podtónu na kůži vystoupla husí kůže. Znal ho. Ó ano, dobře ho znal. Za ta léta už poznal nejednu stránku Thorinovy osobnosti, tu přísnou, tu strohou, tu zachmuřenou, tu vzteky bez sebe, ale i tu hravou, živoucí, dokonce i něžnou a ochranitelskou. A třebaže si svého krále nadevše vážil a miloval ho, nikdy si nemohl být jistý, která právě teď převáží. Protože to mohla být v mžiku jakákoliv.

Když ho Thorin stiskem na rameni přinutil se nahnout víc k němu, zavřel oči, a pak se jejich čela ve známém gestu dotkla.

Kolikrát Ori už snil o tom, že by takhle zůstal napořád. Jenom tak. V jeho blízkosti, omámený jeho teplem, dechem unikajícím mu s každým výdechem z úst, v té podmanivé vůni, obklopen prameny černých vlasů, ve kterých spolu s prožitými roky stále více probleskovalo stříbro. Mohl by pro tu chvíli klidně žít věčnost.

Thorin sjel rukou výš, na ohyb jeho krku, palcem pod bradou a prsty obepínajícími jeho týl ho donutil hlavu zvednout. A pak už Ori ucítil na svých rtech jeho rty, proti svým vousům pohybující se druhé, na svých uších Thorinovy mocné dlaně, prsty ve vlasech. Unikl mu povzdech, ale než mohl polibek vést k něčemu dalšímu, k něčemu více… vášnivému, více… fyzickému, vysmekl se z něj a s polknutím o krok ustoupil.

„Máme… povinnosti, Výsosti,“ řekl přiškrceným hlasem, než k němu zvedl hlavu a vstříc vyčkávajícím modrým očím dodal: „Nechám pro vás na večer připravit horkou lázeň.“

 

Nešlo to, jak si to plánoval. S trpaslíky často nešlo nic, jak si plánoval, a Dainův vyslanec, dalo-li se mu tak vůbec říkat, byl navíc ještě někdo, koho by se Ori štítil dotknout i kopím, tak slizký a úlisný mu připadal. Natož Thorinovi, který podobné chování z duše nenáviděl. Takže místo, aby mu Ori nechal po únavné večeři připravit lázeň, do které by se ponořil a uvolnil se a Oriho by se posléze zavolal třeba proto, aby mu pomohl s vydrhnutím zad nebo umytím vlasů, jak to často dělával, našel se, sotvaže se za Thorinem zavřely dveře jeho komnat, přišpendlený na zdi, s jeho rukama pátrajícíma po jeho těle a ústy prolíbávajícími si cestu po čím dá větší ploše jeho odhalené kůže. Škrábalo to, lechtalo to, vzrušovalo. Ori se zoufale kousal do rtu, aby mu neunikaly ty potupné zvuky potěšení, jenže Thorin byl zřejmě jiného názoru.

„Chci to slyšet,“ zavrčel, „Za celý den jsem slyšel tolik věcí, které za to nestály, ale tohle teď slyšet chci.“

Ori se do rtu zakousl ještě hlouběji, ale jeho sebeovládání vstříc takové žádosti, příkazu, výzvě povolilo a z hrdla mu unikl sten. A pak další, když se Thorin potěšeně usmál a vysoukal mu košili z kalhot, aby se mohl dravě přisát k jeho hrudi.

Tolik energie. Tolik vášně.

Orimu padla hlavu dozadu, tvrdá, kamenitá stěna zcela nepodstatná vzhledem k pocitům, které v něm ty ruce, rty, to tělo vyvolávaly.

Bylo to tak…

Pamatoval si jako by to bylo včera, když ho Thorin políbil poprvé. Nebylo to tak dlouho poté, co nastoupil na tohle místo. Ani tak dlouho po bitvě pěti armád. Asi půl roku. Jednou v létě. Thorin se tehdy ještě stále zotavoval ze svých těžkých zranění, ale státnické záležitosti ho doháněly a přiváděly téměř znovu k šílenství. A tehdy, po jednom takovém obzvláště vypjatém jednání s elfy, kdy ho Ori s obavami doprovázel do komnat, aby se přesvědčil, že bude v pořádku, si ho k sobě ve svých komnatách prostě přitáhl a v objetí ho políbil. Čišelo z toho jakési zoufalství, touha ukojit potřebu dotknout se, ochutnat, okusit něco zcela jiného, něco, co mu nevyklouzne mezi prsty, které se mu v tu chvíli sveřepě svíraly na zádech. Vyděsilo ho to. A Thorina vteřinu na to, co Ori ztuhl jako socha, také. Pustil ho a ustoupil od něj dobré dva kroky dozadu.

Několikrát polkl a vydechl. A pak řekl něco, co následně zcela ovlivnilo Oriho další život.

„Jsem král. Ale ani jako král nemám právo tohle žádat. Přesto… žádám.“

Pohled modrých očí vážný, upřímný. Chtěly ho, prahly po uvolnění. Po pomoci.

Hleděl na něj tehdy s šokem vypsaným do každého ze svých rysů, ruce se mu potily a tělo chvělo zimnicí. Jenže jak by mohl odmítnout po tom, co k němu roky vzhlížel? Co za ním šel a spolu se všemi ostatními ho neopustil ani poté, co se ho zmocnila dračí nemoc? Ne…

Přikývnutí ho stálo skoro všechno sílu vůle, protože zbytek ovládal nesmírný strach z neznámého.

Ale nelitoval. Nikdy od té doby nelitoval. Bylo to, jak to bylo, a on mohl říct ne. Vždycky tady byla možnost říct ne. Věděl, že by ho Thorin nenutil. Dnes, ani před týdnem, ani před půl rokem. Přesto ho za temných osamocených nocí trápily pochybnosti, romantické představy, sny, které neměly naději na to stát se skutečností. Protože přes to všechno, čím vším si byli, nebyl Ori ničím víc, než sekretářem, opatrovníkem a příležitostným milencem. Někdy byly takové myšlenky mučivé, někdy se mu z nich nedostávalo dechu, ale v tuto chvíli, v okamžiku, kdy byl v jeho náručí, se všechny pochybnosti vypařily a zůstala jen láska, kterou k němu choval a o které se byl jistý, že nepomine až do jeho posledních dní.

Thorin zamručel a zpevnil kolem něj své sevření. Hlavou vystoupal zpět k jeho krku a pak celou jeho menší a štíhlejší postavu pažemi zvedl a oba přesunul ke stolu, na který ho položil.

Zachrastilo to, zašustilo a pak se ozvala rána, jak něco spadlo na podlahu. Ori sebou cuknul a otočil hlavu. Kalamář byl rozlitý a brky s pergameny a válely všude kolem. Bude to muset později všechno uklidit. Později, až…

Thorinovy ruce se přesunuly k jeho kalhotám a vousatá brada s korálky netrpělivě na pupek. Zastudilo to, zaškrábalo, a pak byl vysvlečen. S kalhotami kotníků zůstal obnažený před svým vladařem, který na něj hleděl se spokojeným a hladovým úsměvem na tváři.

Ztěžka polknul. Ten pohled znal. Lesk plný potřeby v těch milovaných očích. Bude to hrubé. Bude to rychlé. A Orimu se při tom budou kroutit prsty na nohou, ale…

Musel to udělat. Nedokázal by nikomu vysvětlit proč. Prostě musel. Chtěl. Hodně pocitů dohromady. Dávno to nebyl jen vděk, obdiv, touha učinit ho šťastným, spokojeným, co ho nutilo hnát se dál, dělat toho víc, přebírat na sebe další a další břemena, jen aby…

Jen aby občas, nakratinko zahlédl v jeho očích stejný cit, jaký on choval k němu.

Přikývl a Thorin si přehodil jeho nohy i s botami a kalhotami přes ramena. A pak to bylo přesně takové, jaké očekával. Kůže drsně pleskající o kůži, dech, kterého nedostávalo, a napjetí, které se uvnitř stupňovalo s každým tahem, dotekem, přírazem vstříc vítěznému vrcholu a očím intenzivně upřeným na jeho tvář.

„Řekni to!“ zavrčel Thorin s rukama majetnicky zatnutýma na jeho bocích, aniž by povolil tempo.

„Můj pane…“ vydechl Ori v odezvu.

Thorin se sklonil níž, tváří blíž, změnil úhel a šeptavě zachrčel: „Ještě!“ Oči v tu chvíli skoro černé.

A Ori pevně zatnul čelisti k sobě nad tím přemáhajícím pocitem, než odpověděl: „Můj králi…“

Říkal to často, za nocí, za dne, zval ho svým králem. Kéž by to byla pravda. Potlačil v sobě lítost, kterou ta myšlenka přinesla, a soustředil se na polibek, kterým ho Thorin obdařil, zatímco plenil jeho tělo, jako by na tom záviselo všechno.

Ori pevně sevřel oční víčka k sobě a zvedl ruce k jeho hlavě, aby ji skloněnou až u sebe přidržel do konce. Svírat ho kolem krku, vplétat prsty do vlasů a probírat se jimi, to byla jedna z jeho romantických představ, kterou si mohl právě vyplnit, aniž by musel jeho vlasy mýt nebo česat, když mu to Thorin po dlouhém dni přikázal.

Pohrával si s černými prameny, hnětl týl jeho hlavy, zatímco zadýchaně oplácel polibek a pohyboval pánví proti němu.

Nebyla to jeho povinnost. Často si to opakoval. Ale Thorin to potřeboval. A on prostě nesnesl… ano, nesnesl by, kdyby si Thorin šel hledat příležitostného partnera jinam. Zlomilo by mu to srdce. Takže i když takto jeho srdce občas krvácelo, když si zas a znovu uvědomoval, že pro něj není ničím víc než poddaným, přítelem a prostředkem k uvolnění, stále mu to za to stálo.

Když bylo pak po všem a Thorin se zhroutil svou vahou na něj, věděl Ori, že má ještě malou chvilku, kdy ho může držet, malou chvilku štěstí, než bude muset dát přednost své profesionalitě a opět se stát královským sekretářem.

Protože to bylo, jak to bylo.

A on to přece změnit nemůže.

 

Odcházel právě z kanceláře, aby nechal po havranech odeslat poštu, když narazil na jednoho ze svých bratrů - Noriho. Opíral se na druhé straně chodby o zeď, vlasy opět vyčesané vysoko nahoru, a pokuřoval ze své dýmky.

Pozvedl na něj obočí, nečekal ho tu. „Co tu děláš? Chceš u Jeho Veličenstva sjednat schůzku?“

Ale Nori jen zavrtěl hlavou a pak ji naklonil na stranu, zatímco ho očima sjel od hlavy až k patě.

Ori doufal, že na svých hnědých šatech, rukávech nebo obličeji nemá žádné skvrny od inkoustu nebo od něčeho jiného. Ale Nori nevypadal, že by hledal právě to. Spíš…

Necítil se pod jeho pátravým pohledem dobře, a tak ho netrpělivě vyzval: „Tak co tedy? Mám naspěch…“ naznačil rukou s dopisy směrem nahoru a dál do chodby.

Nori pokrčil rameny a pak vyjmul naústek dýmky z pusy, aby mohl odpovědět. „Královské pochůzky, že? Šikla by se ti společnost? Mám podobnou cestu.“

Ori se zamračil, ale nic nenamítal. A tak se společně vydali nahoru, do části, kde sídlili ereborští havrani, kteří se k nim po bitvě pěti armád opět slétli a začali pro ně posílat vzkazy a jiné písemnosti.

Nejprve šli mlčky, stoupali po schodištích o něco pomaleji, než jak byli oba zvyklí, a Ori si překvapeně uvědomil, že mezi nimi stojí nějaká neviditelná zeď, bariéra, která tam dřív nebyla, a že se tvoří z obou stran.

Než se stačil zeptat, jestli se něco nestalo, protože oba bratry již delší čas neviděl a neměl s nimi čas hovořit, Nori promluvil a to, co řekl, mu vyrazilo dech.

„Neměl bys mu to dovolit, Ori. Bez ohledu na to, kým je, kým pro tebe je, neměl bys mu to dovolit…“

Ori zalapal po dechu a okamžitě zastavil se na schodě, na který našlapoval. „O kom to tu mluvíš?“ Shlížel na svého bratra trochu z výšky, ale jej to nerozhodilo.

Zůstal tam, kde byl a pohled mu sveřepě opětoval, pravá ruka sevřená kolem dýmky trochu moc pěvně. „Víš moc dobře, o kom mluvím. Já nejsem slepý, ani hluchý. Myslel jsem si… Ne, věděl jsem už dávno, že se mezi vámi něco děje, jen jsem si nemyslel, že bys to nechal zajít tak daleko.“

„Nemožné…“ vydechl Ori, ale pak se vzpamatoval, zvedl hlavu a přimhouřil pohled. Už nebyl ten mladíček, za kterého ho jeho bratři měli. Ne. Byl jedním z nejvyšších úředníků v Ereboru, podobně jako kupříkladu Balin, který se staral o písemnosti, smlouvy a vůbec všechny oficiální pakty. Měl v rukách zodpovědnost, hodně na něm záviselo, byl…

„Mýlíš se,“ řekl mu do očí chladně a chtěl se prostě otočit a odejít.

Ale Nori jen zavrtěl hlavou a dál trval na svém. „Zneužívá tě. Zneužívá tvojí naivity a ty ho ještě bráníš.“

Ori šokovaně zalapal po dechu, otočil se na patě a vykřikl: „Nikdy by něco takového neudělal! Nikdy! Rozumíš?!“ Byla v tom dávka hněvu, bylo v tom obrovské rozhořčení. Jak by se jen Nori mohl myslet, že by Thorin…! Ne!

Ale jeho bratr se jen smutně pousmál, jako by ho v tu chvíli litoval jako nějakého chudáka, a Ori se, aniž by si uvědomil, co to právě ve vzteku vyhrkl, rozohnil ještě víc: „Ty tomu nerozumíš! On je… nikdy by… ne, chápeš to? Prostě ne!“

S rukama v bok a dopisy v jedné z nich na svého bratra hleděl tak zlostně, jako by to byl jeho protivník, nepřítel a ne spojenec.

„Oriško…“ promluvil Nori tiše a zkusil se k němu přiblížit, jako se zachránce plíží k vystrašenému zvířeti.

Jenže mladší bratr jen ještě o krok ucouvl, až se mu zábradlí schodiště zarylo do zad a on nemohl dál. „Neoriškuj mě tady!“ procedil pobouřeně. „Není mi dvacet, ani čtyřicet, aby sis mohl hrát na nějakého mého ochránce!“

„Jsem tvůj bratr, Ori, vždycky jím budu, i když ti bude třeba dvě stě, pořád budu tvůj starší bratr,“ řekl mu upřímně a pak se jeho jinak vždy hravý a laškovný výraz doopravdy zatvrdil. „Nenech se mýlit, Ori, mám Thorina rád jako svého přítele a ctím ho jako svého krále, ale aby z jednoho z mých bratří udělal sotva ohřívací lahev do postele, to nestrpím.“

„To ale není tvoje věc,“ odsekl Ori, aniž by bral bratrova slova do úvahy. Bolelo to už tak dost.

Nori se znovu smutně pousmál a opět o něco popošel, ale pak se na krok před ním zastavil a vážně, skoro slavnostně k němu pronesl: „Jestli to do měsíce nevyřešíš, Ori, půjdu za Thorinem sám a přinutím ho učinit správnou věc, i kdyby to bylo to poslední, co tady v tom království udělám. To přísahám.“

A pak se obrátil na patě a seběhl dolů ze schodů cestou, kterou přišli, zatímco na něj Ori hleděl s otevřenou pusou a slzami vehnanými do očí.

 

Ori svou práci miloval, zbožňoval ten pocit, že je to právě on, kdo dělá Thorinův život příjemnější, jednodušší, že je to právě on, kdo k němu má nejblíže, koho si volá, když nemůže usnout a chce přinést horkou medovinu, komu si říká o službičky, koho zve do své velké postele, když jsou noci obzvláště chladné a on se nemůže zahřát, komu říká o svých nočních běsech, komu si stěžuje na své útrapy a kdo z něj dokáže sejmout tu tíži vládnutí ve chvílích, kdy se jeho tvář rozzáří a uvolní potěšením či slastí. Všechno to zbožňoval do morku kostí a nikdy se nechtěl muset rozhodovat, jestli v tom bude pokračovat dál, nebo ne.

Ale nyní před sebou tu volbu měl. Protože jeho bratr nikdy nemluvil naplano.

Ano, Nori byl hračička, šprýmař, veselá kopa i zloděj a lump, ale jakmile se jednalo o rodinu, pak nikdy neslevil ze svých zásad, i kdyby kvůli tomu měl přijít k úhoně nebo snad dokonce riskovat život.

Tak to v rodinách trpaslíků chodilo, stáli za sebou do posledního dechu.

Jenže Ori měl pocit, že by tahle volba mohla zlomit vaz i jemu…

 

„Thorine,“ zamumlal, zatímco se budil se do příjemného tepla a štěklení na břiše.

„Thorine…“ zopakoval šeptavě a štěklení se změnilo v pomalé hlazení, přejíždění po jeho těle.

Bylo to příjemné, nechávat se opečovávat, asi musel ještě snít, takové sny byly dobré, takové sny byly příjemné, takové sny byly… neškodné.

Jakmile se ale doteky změnily v nezaměnitelné laskání jistých prstů, věděl, že to není žádný sen. Nestihl se ze svého omámení ještě ale plně dostat, a když pak ucítil na hlavičce penisu vlhkou horkost, která ho sebejistě vsála do sebe, vytřeštil oči a zapal po dechu.

A pak šokovaně zvedl hlavu a vyjekl potřetí: „Thorine! Tedy… Vaše Výsosti… to přece…!“

Snažil se, seč mohl šmátrat po přikrývce, jenže trpaslík ho držel jistě a pevně na místě, zatímco svými ústy devastoval celé Oriho odhodlání i soudné uvažování.

Bylo to… Nemohl myslet, jen dýchat, vydávat sténavé zvuky a svírat přikrývku mezi prsty. Takové to bylo. A on se tím nechával unášet.

Když ale cítil, že je blízko, jako by se v něm něco zlomilo, něco mu dalo sílu, jakou předtím neměl, vysmekl se mu, vyklouzl z jeho úst a návdavkem, protože se svým manévrem dostal až na samý kraj postele, spadl ještě na podlahu.

Nevěděl v tu chvíli, co bylo víc potupné. Jestli to, že se bránil králově vůli, nebo to, že se vlastně nacházel nahý v jeho posteli poté, co si jej minulého večera zavolal.

Thorin zvedl přikrývku a zamračeně se na něj zadíval, protože on stále ještě seděl na holé zemi u postele. Nepohnul se. Jen se tam třásl.

„Pojď sem zpět,“ pronesl k němu trpasličí král a v nabídce nadzvedl přikrývku.

Ori zvedl hlavu a upřel na něj svůj pohled, byl to smutný pohled, plný… všeho, co cítil. Tolik smíšených pocitů.

„Nemůžu,“ vydechl a byla to pravda. Nemohl se tam vrátit. Ale ani odejít. Nemohl v tu chvíli… nic.

Thorinovo zamračení se prohloubilo a trpaslík se rychle podepřel na ruce, aby na něj lépe viděl. „Ublížil sis? Jsi zraněný?“

Z toho starostlivého tónu Oriho až píchlo u srdce. Ale v odpověď jen zavrtěl hlavou a znovu ji sklonil dolů ke svým neposedným rukám v klíně.

„Tak co se děje? Vrať se sem.“ Byl to rozkaz? Byla to prosba? Kdo mohl říct? Thorinovi se neodporuje. Nikdy. Přesto…

„Nemůžu,“ zašeptal Ori znovu, aniž by k němu vzhlédl.

„Nerozumím tomu,“ odpověděl starší trpaslík a v jeho hlase zazněla netrpělivost smíšená se zlobou.

Ori se znovu zachvěl a zvedl k němu hlavu. Byl tak… připadal mu krásný. Vždycky mu připadal krásný, mužný, statný, jako tesaný z pevného kamene, nezdolný. Ale také protkaný drobnými jiskřivými drahokamy, diamanty, smaragdy, safíry… Oriho očím hrál všemi barvami duhy v jakémkoliv okamžiku, v jakoukoliv denní dobu.

Očima přikovaný k jeho vousaté tváři na něj jen hleděl. Protože jak to měl říct. Jak se mohl zeptat na něco, co ho dnes a denně trápilo tolik let, ale na co se odmítal… na co si zakázal vůbec se ptát? Protože by v tu chvíli mohl dostat svou odpověď a ta by mohla být bolestnější než neustálá nejistota, krutá pravda, která by jeho duši zadusila. Takže nemohl. Nemohl.

Thorin si jej prohlížel, hluboké vrásky nahrazeny výrazem zmatku. „Udělal jsem ti něco? Řekni?“

Ori zavřel oči, aby v sobě našel dost síly. Mohl v tomto své snu zůstat další měsíc, nedělat nic s vědomím, že jakmile uplyne, bude po všem, nebo se mohl vrátit do reality a čelit jí. Sám. Nenechávat to na druhých.

Zhluboka se nadechl a oči opět otevřel, na jazyku ho pálila jedna otázka znamenající všechno nebo nic.

Bylo to jako skok přes propast, u které nevidíte druhý okraj.

Ori čekal ke skoku příliš dlouho.

A tak se nakonec odrazil a… skočil.

 

„Co pro vás vlastně znamenám?“

Co pro vás… ta otázka se přelévala v Thorinovi mysli jako ozvěna nesoucí v sobě stopy výčitek, ublíženosti i zoufalé naděje. Co pro něj znamenal?

Všechno.

Ani nezaváhal.

Znamenal pro něj všechno.

Někoho, na koho se mohl spolehnout. Na koho se mohl obrátit. Komu se mohl svěřit. Ori ho nesoudil, nečastoval ho otázkami, nevysmál se mu, neposlal ho pryč. Nikdy. Ori byl… vždy k dispozici, vždy připravený pomoci, připravený vyplnit každý jeho rozmar, který na něj naložil. Zvykl si na jeho přítomnosti, uklidňovala ho. Zvykl si na jeho blízkost a vyhledával ji. Bavilo ho být s ním, líbil se mu jeho jemný humor, jeho plachost i ostýchavost, to, že si uchovával určitou dětskost, třebaže si to sám neuvědomoval. Užíval si dotek toho těla, které se mu s takovou ochotou poddávalo. Když byl hrubý, vyčítal si to. Když byl něžný, obával se, že to nebude pochopeno. Když ho držel, musel poroučet svým pažím, aby netiskly příliš pevně.

Neplánoval si to. Ani tehdy, když se to stalo poprvé, když ho přemáhal hněv, který musel být upuštěn a jeho sebeovládání polevilo, ani teď, když se to stávalo pravidelně. Ori prostě patřil do jeho náruče, byl v ní jako doma, stačilo jen říct a on do ní ochotně vklouzl, a když bylo po všem, stále tam byl pro něj, stál při něm, dělal všechny ty věci, které Thorin z duše nenáviděl.

Myslel si, že je to dost zřejmé.

Jenže… nebylo.

A Ori před ním teď seděl, nahý a chvějící se zimou a asi i obavami jen proto, že čekal na odpověď na svou otázku už příliš dlouho.

Thorin se zvedl do sedu, peřina ho zakrývala do půl těla, a zhluboka se nadechl. „Nevím, jakou odpověď chceš slyšet, ani jaká tě uspokojí, Ori,“ řekl upřímně, měkkým hlasem. Hnědé, vykulené oči se na něj prosebně upíraly, ale on jim nedokázal pomoci. Nevěděl jak.

A pak… „Zeptej se znovu,“ požádal ho tiše.

Ori polkl, asi hledal hlas, opravdu se mu chvěl, když promluvil. „Co… co pro vás zname-nám?“

A Thorin přikývl a po pravdě odpověděl. „Všechno. Znamenáš pro mě všechno.“

Rozšířené oči v té hnědovlasé tváři vypovídaly o překvapení, obrovském překvapení. „Tak proč… Nikdy jste to neřekl… Proč?“

Jeho hlas zněl slabě, rozkolísaně, husí kůži měl teď po celém těle. Thorin viděl i vystoupnou pihu na rameni, které se rád dotýkal, hrudník, který se mu zvedal, rozpohybované copánky v hnědých vlasech z toho třasu.

Bezbranný. Roztříštěný. Musel ho opět poskládat dohromady.

Zvedl se z postele a vzal s sebou i pokrývku. Obešel lůžko, zatímco k němu Ori upíral svůj zrak, a pak se k němu sklonil k zemi a oba je přikryl, právě tam, kde Ori zůstal sedět. A pak… skrčený na úrovni mladšího trpaslíka odpověděl:

„Jsem král, Ori, synu Koriův, můžu mít, koho jen chci, ale za celé ty roky nebyl nikdo jiný, komu bych mohl důvěřovat natolik, abych tak učinil. Nejsem někdo, kdo by… hýřil proslovy o citech. Nemohl jsi očekávat, že…“

„Neočekával jsem…“ vstoupil mu do toho Ori rychle. „Nikdy bych… Ne... nikdy bych se neodvážil doufat…“ zašeptal a sklopil pohled.

Thorin mu zvedl bradu a zadíval se mu do očí. „Ty jsi jediný, kdo se mohl odvážit doufat.“ Když obdržel od mladšího trpaslíka váhavé pousmání, letmo pohlédl na postel a pak se také pousmál, nebo možná ušklíbl. „Mohu tedy doufat, že se ke mně vrátíš, abychom mohli dokončit, co jsme začali?“

„Co jste začal,“ nedal se Ori jen tak.

A Thorinův úsměv se vyjevil zcela. „Co jsem začal, můj milý.“

Načež se zvedl a natáhl k němu ruku. Ruku, kterou mladší trpaslík s rozechvělostí a radostí přijal.

Protože to bylo, jak to bylo, od začátku to tak bylo, jen to vlastně nevěděl…

 

Ori seděl právě za svým pracovním stolem, když se do jeho kanceláře jako velká voda vřítil Nori a dožadoval se slyšení u krále. Ori pozvedl obočí, ale setkání přesto sjednal. Thorin měl dobrou nápadu a návštěvě přítele, jakkoliv unáhlené, se nebránil. A dokonce si vyžádal i Oriho přítomnost.

Nori se zamračil, ale nakonec sebejistě zamířil s Orim v patách do Thorinovy kanceláře.

Sotva se stihli posadit, Thorin Norimu pokynul, aby začal. A Nori se nenechal pobízet dvakrát. Zatnul ruce do pěstí na opěradlech křesla, ve kterém seděl, upřel na Thorina svůj pohled a spustil.

„Nedovolím ti, abys s Orim tahle zacházel, zaslouží si něco lepšího, než se skrývat po koutech, Thorine. Právě od tebe, od tebe, bych si nikdy nepomyslel, že se dočkám takového jednání. Je to můj bratr, nerozumím přesné té vaší hierarchii, ale je po Balinovi jedním z nejvyšších oficírů v Ereboru, a ty… ty… nedovolím ti, abys s ním dál jednal tímto způsobem!“

Trpasličí král pozvedl obočí a spojil svůj pohled s Oriho rovněž pobavenýma očima. „Nedovolíš? A dovolíš mi, drahý příteli, požádat tě o Oriho ruku?“

„Thorine, já ti nedovolím, abys…“ Nori se zarazil, přelétl pohledem od krále k jeho sekretáři a zase zpět, jen aby se zcela zmateně zeptal. „Ty… mě… co?“

Thorin si propletl prsty rukou na břiše a zcela trpělivě se ho mírným hlasem znovu zeptal. „Dovolíš mi tě požádat o Oriho ruku?“

„Já… já…“ zakoktal se prostřední -Ri bratr a pak se otočil na Oriho. „Ori?“

Ale ten jen pokrčil rameny a ušklíbl se.

Když se Nori konečně vrátil pohledem ke svému králi, byl ji zcela zbavený vzteku, jen teď rozrušený zcela jiným způsobem, než když přišel. Nakonec mu svou odpověď však dal: „Obávám se, že mi taková otázka nepřísluší. Obrať se na našeho nejstaršího bratra, můj pane…“

A pak se uklonil a zvedl se a zcela konsternovaně odešel, nechávaje za sebou jednoho černovlasého samolibě se usmívajícího se trpaslíka a jednoho hnědovlasého naprosto šťastného.

 

KONEC

 

Komentáře   

 
0 # katie 2015-04-25 13:11
naprostá nádhera !!! :lol:
jinak už jsi strašně dlouho nenapsala nic na pár Thranduil/Thori n :oops: nechystáš náhodou něco? ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # LoveThorin 2015-05-14 10:33
Je to super povídka a líbí se mi ta nejistota, jak Ori neví, zda ho Thorin opravdu miluje. Úžasné 8) ;-) :-) :lol: :D :eek: :roll: :sigh: :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1575
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3260773
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz