Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Královský slib 5

Hodnocení uživatelů:  / 13
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

KS

Královský slib

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lanevra, Claire

Thorinduil (Thorin Pavéza / Thranduil)

Slash, 18+

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Shrnutí: Osudem krále trpaslíků byla smrt, osudem krále elfů naopak samota. Co když se tyto dvě veličiny změní a oni se ocitnou na společné cestě?

 

Pátá část – Noc čtvrtá

 

Uplynulo již téměř čtvrt roku. Thorin právě opětovně přemítal nad tím, jak asi bude probíhat další návštěva elfů, když dostal zprávu, že se ve spěchu blíží elfská družina čítající sotva pět mužů. Zamračil se, nasadil korunu a urychleně se odebral do trůnního sálu.

Nedokázal odhadnout, co mohli chtít. Žádný obchod naplánovaný neměli, ani závazky, které by bylo třeba dodržet, takže…

Usedl na trůn, po jeho boku se postavili oba jeho synovci, zatímco nad ním svou třpytivou silou zářil arcikam, a čekali. Bylo poledne, Hora byla touto dobou poněkud tišší, a tak k nim již doléhal hluk od vchodu i klapání koňských kopyt po vyhlazeném povrchu silnice. A pak zahlédli ty štíhlé postavy, jak jsou spěšně vedeny k nim.

„Vaše výsosti, zdravím vás,“ poklonil se první z elfů, světlovlasý, když se dostal až pod trůn. Všichni byli oděni do dlouhých šatů, ale nebylo na nich žádné zdobení, jaké vídal u vznešených rouch při jejich oslavách. Jen oděv na cestování a plášť. „Přicházím k vám se zprávou od svého pána, krále Thranduila.“

Thorin se zamračil, ale pokynul mu, aby pokračoval, zatímco se po sobě oba další trpaslíci kradmo podívali.

„Můj pán ti vzkazuje, vaše veličenstvo, že je mu to velice líto, ale že se bohužel na další návštěvu království pod Horou nedostaví. Necítí se příliš zdráv na takovou cestu a na to, aby ti mohl dělat náležitou společnost.“

Thorinovi se ještě více prohloubily vrásky na čele, přemýšlel nad tím, co se asi mohlo stát, ale elf ho z jeho rozjímání vyrušil svou otázkou: „Jakou mám přinést odpověď, výsosti?“

„Že vašemu králi přeji brzké uzdravení,“ odpověděl trpaslík rozmrzele. Elf se poklonil a pak již viděli jen jejich vzdalující se záda.

Kili se podíval po Filim přes trůn a tiše pronesl: „Myslíš, že se vymlouvá?“

„Jako že se mu sem nechce?“ poškrábal se Fili za uchem. „No, smysl by to dávalo. I když… posledně si tady docela lebedil, řekl bych. A Bilbo je už pryč, aby mohl zase něco natropit, tak…“

„Dost!“ zavelel Thorin přísně a oni se na něj překvapeně zadívali. „Žádné nemístné spekulace, dokud nezjistíme, co se děje,“ utnul je a sám vyrazil do svých komnat.

A oni za ním hleděli, jako by ho nepoznávali, dokud jim svým rázným krokem nezmizel z dohledu.

 

ooOoo

 

Sám ve svém pokoji za sebou Thorin zabouchl dveře a pak ztěžka dosedl do křesla. Mělo by se mu ulevit, jistěže mělo, tak proč přitom kolem srdce cítil takový tlak, jako by ho něco svíralo a hrozilo, že ho to zadusí?

Praštil pěstí vztekle do stolu, ale pak si nalil vína a okamžitě upil z poháru. Ten trpký mok mu vklouzl lehce do krku a vnesl do jeho těla trochu toho příjemného tepla.

Všechno to byla elfova vina. Všechno! Mohl za to, že ho odsoudil k tomuto způsobu života, i za to, že ho donutil toužit po něčem, co si sám zakázal. Mohl za jeho sny. Sny plné pocitů tak silných, až ho to budilo ze spánku a jeho tělo tepalo potřebou. A teď mohl i za to, že sotvaže uslyšel slova poselství, měl sto chutí nasednout na svého poníka a tryskem vyrazil do Temného hvozdu, jen aby se přesvědčil o tom, co se stalo.

Stal se z něj otrok. Král zpod Hory se stal otrokem svého těla a srdce, jen proto, že se to tomu elfovi zamanulo.

Zprudka dýchal a drtil pohár ve své ruce. Kdyby jen… kdyby jen poslechl rozum a nezacházel dál, než musel. Kdyby jen…

Pomyslel na to ráno, kdy se probudil v elfově ložnici a poníženě přivřel oči. Ležel s ním pod peřinou, hlavu odloženou na jeho polštářích, a tiskl se k němu jako dítě ke své matce, bradu vmáčknutou do jeho krku a ruce přehozené přes jeho záda. Bylo to tak… pokořující, že se k něčemu takovému nechal přemluvit jeho svůdným vábením. Bylo to… ostudné a nejraději by se v tu chvíli hanbou propadl do té nejhlubší propasti. Ale ani on neměl takovou moc. A tak se nakonec s nejvyšší opatrností vymanil z té náruče, vysmekl se zpod peřiny a po špičkách sesbíral všechno své oblečení, jen aby se v předpokoji oblékl a bludištěm chodeb zamířil do své komnaty.

Strávil tehdy v Temném hvozdu ještě celý den a noc, i když by nejraději vyrazil hned to ráno, co se probudil. Ale z obav o svého synovce cestu raději odložil. A tak se nakonec skrýval v temných zákoutích paláce, jako nějaký zločinec, hlavou mu kroužily chmurné myšlenky a kdykoliv ucítil, že je mu snad ten zpropadený  elf nablízku, zmizel nějakou jinou chodbou pryč, hlouběji a dál od něj, aby neudělal tu stejnou chybu jako předtím a nenechal se zmámit jeho svůdnými půvaby.

Protože on nemohl. Nemohl! Bylo by to jako… Ztěžka polkl a postavil svůj pohár zprudka na stůl. Bylo by to, jako se cítil právě teď. Jako nějaký motýl přišpendlený v obrazu a vystavovaný na odiv všem chtivým očím. Jako by byl obnažený, zbavený všech hradeb, které kolem sebe vystavěl, a zcela vydaný na milost někomu jinému.

A to… to prostě nemohl dovolit.

 

ooOoo

 

Následující týden byl pro krále trpaslíků pernou zkouškou jeho pevné vůle. Usínal sotva na pár hodin a budil se zkropený potem a s lapáním po dechu. A přes den… špatná nálada ho neopouštěla, štěkal své rozkazy jako starý, nevrlý pes a trpaslíci jen oněměle klapali pusou a mrkali nad jeho změněným chováním.

Věděl, že to, co dělá, je špatné, věděl to až moc dobře, jenže něco uvnitř něj jej nutilo tak jednat. Něco ho hnalo dál a dál, až do krajnosti a on musel všechnu tu energii vyventilovat, jinak měl pocit, že vybuchne.

A pak se ereborští havrani vrátili se zprávou, že se nic nezměnilo a krále elfů vskutku nikdo neviděl již po dva týdny, a Thorinův pohár pevné vůle definitivně přetekl.

Aniž by se nad tím příliš rozmýšlel, svolal sedm ze svých přátel, kteří byli zároveň i nejlepšími jezdci – Dwalina, Gloina, Bifura, Bofura, Noriho, Oriho a Doriho, království zanechal v rukách Filiho, Kiliho a Balina a vyrazil s touto malou výpravou na cestu na západ.

Nebyla to poklidná cesta, nikde se nezdržovali, nikde ani přílišně neodpočívali. Hnali poníky jako splašení, až po dvou dnech dorazili do jeskynního sídla svého elfského spojence.

Brána se před nimi otevřela a oni vklusali dovnitř, zatímco se kolem nich začali shromaždovali zmatení elfové. Thorin se s ničím nezdržoval. Celou cestu jel s utkvělou myšlenou na to, že ho prostě musí vidět. Ať se stane cokoliv, musí ho vidět a pak… pak se uvidí.

Sesedl z koně, sotva se ohlédl, aby nařídil trpaslíkům, aby se o všechno postarali a pak si odpočinuli, a už se hnal chodbami, které se pro něj již staly poměrné známými, až ke komnatám, o kterých věděl, že náleží králi.

Elfové se jej snažili zadržet, tvrdili, že nemají právo kohokoliv vpouštět, ale tvrdý, možná až děsivý pohled krále trpaslíků, je nakonec všechny jednoho po druhém odehnal, až se Thorin konečně dostal k těm zdobeným dveřím, u kterých minule stál v očekávání toho, co se stane.

Stiskl kliku a ona pod jeho sevřením povolila. A pak již procházel zšeřelým předpokojem, až tam k posteli, kde tušil postavu svého manžela.

Bylo tam teplo, na římse hořely svíčky a v krbu plápolal oheň, přesto se tělo pod přikrývkami chvělo. Thorin oněměle přistoupil blíž. Elf měl tvář otočenou k němu, oči zavřené a levou pěst, zatímco spočíval na břiše, sevřenou na polštáři. Byl pohublý a bledý, vlasy, jindy tolik upravené, mastné a slepené potem. A když se opatrně přiblížil ještě víc, téměř až k lůžku, elf otevřel oči a Thorin lapnul po dechu, protože ty oči vypadaly jako oči nevidomého. Vzdálené a překryté mlhovinou. Jako by hleděly do prázdnoty.

„Thranduile…“ zašeptal, ale víc se neodvážil. Bylo to… měl pocit, že kdyby se ho teď dotkl, toho těla, které se vždy zdálo tak silné, i přes svoji ladnost a éteričnost, kdyby snad zvýšil hlas, že by se mu rozpadlo pod rukama jako křehký porcelán, jako pavučina.

Elf se malátně usmál, jeho oči se trochu projasnily a sevření ruky povolilo. Přesto Thorinovi vyschlo v krku, protože tohle byl úsměv blázna, pošetilce, ne sebejistého a vznešeného krále, kterým byl.

Nadechl se, aby něco řekl, dostal ho z toho omámení, ale byl předejit jeho slovy.

„Sen… hmmm… opět jen sen. Duchové mě jím neustále mučí,“ pronášel elf zasněným hlasem se stále tím stejným úsměvem. Ale pak se na jeho čele objevily vrásky. „Měl by ses však usmívat. On se vždy usmívá. Tohle tvé mračení je až příliš skutečné…“ vydechl, než jeho oči znovu pohasly a on se opět ponořil do toho svého podivného spánku.

Thorin zamrkal, zaklapal ústy. Měl sto chutí začít křičet a popadnout ho za ramena a třást s ním, dokud by…

Z jeho šokovaných myšlenek ho vytrhlo klapnutí dveří a pak rychlé kroky, takže když se otočil, již za sebou viděl prince Legolase, který sem musel narychlo dorazit, aby ho zastavil.

Chtěl ho zbombardovat otázkami, možná dokonce obviněními, ale když si lépe pohlédl tu unavenou tvář a rysy, které prozrazovaly bolestné smíření, nechal se po jeho tichých slovech: „Pojď se mnou, Thorine, prosím,“ s posledním pohledem věnovaným manželovi odvést ven.

Legolas jej zavedl jen o několik dveří dál, zřejmě do svých pokojů nebo do společných prostor, to nevěděl a bylo mu to v tu chvíli jedno. Celý ten šok z toho, jak ho tam viděl, všechno to… hromadilo se to v něm, drtilo ho to svou silou.

Elf mu pokynul ke stolku a sám se usadil naproti. A pak jim oběma nalil štědrou dávku vína.

Sotva se napili, Thorin řekl to, co jej pálilo na jazyku, to, co považoval za obecnou pravdu: „Elfové nebývají nemocní.“

„Ne…“ odpověděl Legolas tiše a jeho víčka se při tom prohlášení lehce zachvěla.

„Tak proč…?“ chtěl vědět. „Jak k tomu došlo?“

Elf přivřel oči a pak vstal. Thorin ho sledoval s nevolí. Užuž chtěl něco podotknout o vší té vyhýbavosti a kluzkosti elfů, když se Legolas, otočený k němu bokem a hledící kamsi do stěny, ale spíše do dálek ve své mysli, rozmluvil.

„Můj otec…“ začal rozvážně, ale pak zavrtěl hlavou a věnoval mu přímý pohled. „Věděl jsi, pane, o mé matce, že ano?“

Thorin se zamračil. Jistěže věděl. Všichni ve Středozemi o ní věděli. Byla Thranduilovou družkou a matkou jeho syna, prý velmi krásná a vznešená elfka, ale zemřela někdy poté, co se narodil Thorinův otec, Thrain, nikdo přesně nevěděl proč. Kývl tedy na prince, aby pokračoval.

„Moje matka byla velmi hrdá žena, milovala slunce a smích, uctívala vše živé snad s ještě větší oddaností než všichni ostatní,“ pronášel se smutným úsměvem na rtech, „milovala tanec, pohyb a jízdu ve větru a také… mého otce.“

Thorin se ještě více zachmuřil, netušil, proč mu tohle všechno vypráví a co to s tím má společného. Nechtěl se tu zaobírat minulostí vládnoucí linie elfů z Lesní říše, jen přijít na to, co se to stalo s jeho manželem.

„Ale co…“ začal, byl však přerušen.

„Nech mne domluvit, pane, prosím…“ ozval se Legolas vlídně, jako by měli všechen čas světa.

Netrpělivě něco zavrčel a zle se na něj zadíval, ale jinak ho tedy nechal mluvit. Pokud mu má někdo poskytnout nějaké vysvětlení, pak on. A bude lepší ho nechat pokračovat, dokud je k tomu svolný.

„Jejich city byly vzájemné a velmi silné. Když ale v poslední válce druhého věku zemřel můj děd, Oropher, a můj otec se ujal vlády, přestávalo to stačit,“ řekl a pak se obrátil při svých posledních slovech přímo na něj. „Nevím, co je ti známo o elfí kultuře a svazcích, Thorine, ale náš lid, třebaže se zdá odtažitý a chladný vnějším očím, oplývá city tak silnými, že přetrvávají věky.“ Hořce se usmál a povzdechl si. „Někdy se ovšem stane, že zeslábnou, i když je ten druhý, kdo miluje, stále cítí plnou silou.“

Thorin mu věnoval plnou pozornost, třebaže stále nechápal, kam směřuje.

„My elfové také stárneme, třebaže se o nás říká, že jsme nesmrtelní. Ale vskutku stárneme každým započatým údobím, i kdy velmi pomalu. Naše těla jsou pevně spjatá s naší myslí. A když není naděje, když se cíl našeho života rozplyne nad horizontem jako červánky za soumraku, nevydrží ani naše schránky takové strádání a sejdou z tohoto světa, i když ještě nenastal jejich čas.“ Odmlčel se, lehce sklonil hlavu a pak mu znovu pohlédl zpříma do očí. „Má matka zemřela, Thorine Pavézo, protože té lásky nebylo pro ni dost.“

To prohlášení mu vyrazilo dech. Jak by mohl… elf… bytost, která se vždy zdála tak chladná a odpoutaná od všeho, zemřít jen kvůli neopětovanému citu? Jak by to bylo možné? To by pak přece téměř všichni vymřeli a nezbyl by žádný z nich. Vždyť láska, která nemá návratu… tolikrát to zažil, tolikrát to viděl… trápení, soužení, ano… ale smrt?

„Vidím v tvých očích nevíru, králi, dovol mi ti to tedy vysvětlit. Ne každý elf by mohl zabřednout do takového stavu, ze kterého by již nebylo návratu. Jen cit velmi silný něco takového dokáže, a to v jedinci, který takovému citu dovolí, aby ho pohltil. Ale když se tak stane a jeho mysl je toho citu plná a on zjistí, že ztratil toho druhého, když pak již nevidí cesty ven, jeho mysl ho zanese do míst našich stvořitelů, kde bloudí a hledá, uzavírá se před světem víc a víc, až té cesty již vskutku není. A jeho tělo nakonec seschne a život ho opustí.“

Thorin otevřel ústa, pak polkl. „Takže vaše matka…“

„Zemřela zármutkem, dalo by se říct,“ přikývl Legolas.

„Pak ale…“ začal nevěřícně, zatímco mu v hlavě myšlenky zběsile klokotaly a otázky z něj prýštily jako potok ze svého pramene. „Proč by se Thranduil něčemu takovému vystavil? A jak to vůbec bylo možné? Je to pouze rok a mezi námi není nic, co…“

Legolas si nahlas povzdechl a on k němu zvedl hlavu. „Nikdy ti nepověděl, proč tě zachránil? Proč vynaložil tolik úsilí a péče?“

Thorin se trhaně nadechl a zavrtěl hlavou.

„Vidět mou matku umírat bylo…“ začal princ truchlivě a znovu se od něj odvrátil, „bylo to těžké pro všechny. Uzavřela se před námi, ale nebylo návratu. Již se rozhodla. A cokoliv by otec učinil, jakkoliv by třebas napravil svou chybu, nemohl jí pomoci. Musel s tím vědomím žít po tři sta let. S vědomím, že to zavinil…“ odmlčel se a pousmál se, dalo-li se to takto z profilu říct, „Mohu se jen dohadovat, co se v něm odehrávalo pak, ale myslím si, že po těch tři sta let bylo otcovo srdce tou ztrátou mrtvé. A že se…“ nadechl se a věnoval mu znovu svůj pohled, „a že se probudilo až tehdy, když pohlédl na sílu odhodlání a ducha muže… krále, který ho tak moc nenáviděl, že od něj nepřijal nabídku pomoci, když byl v nesnázích, který přešel pěšky celou Středozem, aby si znovu vybojoval své místo na slunci, a který pak umíral na bojišti, aniž by měl naději spatřit svůj domov opět vzkvétat. Myslíš si, že je to tak nepochopitelné, Thorine Pavézo, že by se elf mohl zahledět do trpaslíka, který dokázal tolik, zatímco od něj všichni očekávali tak málo?“

Thorin zamrkal, pohled sklonil ke svým rukám, které, aniž by si toho byl vědom, sepjal k sobě a teď je mocně svíral. „Nikdy mi to…“

„Neřekl, já vím,“ odvětil princ. „Varoval jsem ho, aby nezacházel dál, než musí, ale nedal si říct. Byl příliš…“

Nedokončil svou větu a Thorin k němu vzhlédl, protože chtěl odpověď znát.

„Myslím, že to víš, Thorine. Myslím, že už víš, co mám na mysli…“

Thorin si olízl vysušené rty, zrak mu padl na pohár vína, ale přestože chtěl a cítil tu potřebu, nenapil se. Nedokázal na víno ani pomyslet.

„Co mám udělat?“ vyšlo z něj pak po chvíli, asi trochu mimovolně, ale přesto se na prince zadíval pro odpověď.

„Nevím. Začalo to už, podle mých zpráv, na jaře. Ale za poslední měsíc se to zhoršilo. A pak se před čtrnácti dny uzavřel docela. Myslel si, že se za tebou ještě vypraví, třeba na posled, ale byl už dost slabý, sotva něco snědl, a tak nakonec vyslal to poselství. Je příliš hrdý, než aby ti cokoliv řekl, dokonce vydal příkaz, aby tě k němu nepouštěli, kdyby ses sem, ať už z jakéhokoliv důvodu, vypravil. A my jeho příkazy plnili. Nečekali jsme, že bys ses dobrovolně…“

„Že bych se vrátil,“ dokončil za něj Thorin a kývl na to hlavou. Jistěže nečekali. Po tom svém minulém odchodu, kdy se kvůli všemu tomu studu králi elfů vyhýbal velkým obloukem a nakonec, když došlo na loučení, jen mu na pozdrav pokynul hlavou, aniž by mu dovolil se byť jen přiblížit… Měl rozluštit ten jeho pohled, měl překonat tu svou pýchu a nadutost a vztek na sebe sama a rozhlédnout se také kolem sebe. Měl…

Zprudka vstal a začal se zatnutými pěstmi přecházet po místnosti. Myslel si, že ho zavrhl, Thranduil si myslel, že ho zavrhl, zatímco on jen nedokázal ve svém srdci přijmout, že by mohl zatoužit po jeho blízkosti z čistého popudu duše a ne jen z povinnosti přetrpět jejich setkání a cítit se přitom jako mučedník.

„Musím ho vidět!“ vydechl nakonec a obrátil se k okamžitému odchodu.

„Můj pane, nejsem si jistý, zda…“ chtěl ho princ zastavit, ale on se nechtěl dát. Už byl přede dveřmi, natahoval se po klice, když za sebou zaslechl povzdech a pak nová slova: „Nechtěl by ses, Thorine, alespoň vykoupat a převléknout?“

A on prudce zamrkal a pak sklonil hlavu ke svému oděvu, který byl vskutku celý zaprášený a zaváněl koninou a potem z celé té cesty z Ereboru až sem.

Otočil se na něj a nakonec po chvíli váhání kývl.

„Nechám ti tedy přinést čisté šaty, pane. Zatím se můžeš osvěžit v našich lázních…“

 

ooOoo

 

Vlasy měl ještě vlhké, když se spěšně oblékal. Horká koupel z něj sice smyla nečistoty těla, ale jeho myšlenky byly stále tak chaotické a chmurné jako ještě před chvílí, vlastně jako již od té doby, co do trpasličího království vstoupilo to poselství. A když ho tam pak viděl ležet, v podivném stavu blouznění, kdy byla všechna ta hrdost a vznešenost ta tam a zbyla jen křehkost a vzdušnost… Thorin ještě nikdy v životě nebyl tak zmatený a zároveň naplněný zlostí.

Patřil mu. Thranduil mu patřil! A on se možná zachoval jako zbabělec, který utíká ze svého prvního boje, ale jak mohl předjímat takové následky po pouhých několika měsících svazku, ke kterému byl v podstatě přinucen?

Elfové se vždy vychloubali svou věkovitostí, neustále ostatním smrtelným národům dávali hlasitě najevo, že zatímco oni tady již dávno nebudou, ani jejich synové a synové jejich synů, oni budou stále kráčet po Středozemi, jako stálice, jako hvězdy na noční obloze. A teď tohle.

Zahleděl se na sebe do zrcadla a zavrčel. Musí zjistit, jestli je to pravda. A musí to udělat hned!

Vyšel ze dveří, prošel další místností, až se dostal na chodbu. A pak již spěchal k těm známým dveřím, u kterých nyní ale čekala hlídka, kterou zřejmě předtím, během toho jeho překotného vpádu, odvolali.

Nenechá se odmítnout, i kdyby na něj vytasili zbraně, byl odhodlaný se do té místnosti třeba probojovat. Nasadil svůj nejvýhružnější pohled a rázné tempo hlasitých kroků, když v tom…

„Thorine…“

Povzdechl si a nakrátko přivřel oči. Jak bylo možné, že měl ten všetečný stařec potřebu vždy se objevit v nejméně vhodnou chvíli?

„Tharkûne,” zavrčel a otočil se na něj, „také mě chcete odrazovat? Také mi budete říkat, co mám a co nemám dělat?“

Gandalf se zachmuřil a opřel se o svou hůl, když před ním stanul. „Ale kdeže, to bych si nikdy nedovolil.“

„Tak co tedy chcete?“

Čaroděj si smutně povzdechl. „Varovat vás. Doslechl jsem se od havranů v Mlžných horách, co se stalo, a přišel jsem, co nejrychleji jsem mohl. Thorine,“ zahleděl se na něj vážně, „cokoliv se mezi vámi stalo, je jen a pouze vaše věc, to zcela respektuji. Ale měl byste vědět, že elf v takovém stavu je nepředvídatelný. Měl byste vědět, že cokoliv se tam stane… hmm… řekněme, že může převládnout instinkt udržet si při sobě, co je tomu dotyčnému drahé, podobně jako u vašeho děda, když se u něj rozhořela dračí horečka…“

Thorin se zamračil a ztěžka se nadechl. Připomínka slabosti vlastního rodu mu teď vůbec nebyla milá, zvláště po tom všem, co se dozvěděl od elfího prince. „Co mi tedy radíte?“

„Opatrnost. A také to, abyste svého manžela za cokoliv, co se dnes stane, neobviňoval…“

Thorin k němu zvedl své modré oči a pak pevně kývl. Ale ještě než se zcela otočil a zamířil do těch dveří, ohlédl se přes rameno.

„Věděl jste to, že ano?“

Čaroděj se smutně posmál a sevřel svou hůl ještě pevněji v obou dlaních. „Ano, věděl…“ odpověděl tiše, načež k tomu ještě dodal: „Ale nemohl jsem nic dělat. Kdybyste se to dozvěděl moc brzy, nevěřil byste. Ani já sám jsem v to neměl moc víry. Ale když jsem ho tam spatřoval, jak o vás pečuje, zatímco vy jste ještě nevěděl o světě…“ pousmál se laskavým úsměvem, „inu, chodím po této zemi již dlouho a láska mě stále dokáže překvapit.“

A pak se otočil a nechal Thorina v zamyšlení vstoupit do komnat jeho chotě.

 

ooOoo

 

Ten pokoj byl stejně zšeřelý jako prve a ani světlo ohně a teplo nedokázalo vynahradit chlad, jaký cítil uvnitř. Vysvlékl se jen do košile a odklopil peřinu, aby mohl k elfovi, který nejevil zdání o světě, přilehnout. Stále spočíval na boku, a když se ho dotkl, celý se sám rozechvěl. Jeho ruce byly ledové, a jak se k němu posouval blíž, zjistil, že má studené celé tělo. Dokonce, i když se přivinul k pokožce jeho hrdla, cítil od něj stále chlad, zatímco do jeho tváře doráželo teplo pokoje.

„Co jsi to učinil…“ začal mu šeptat, zatímco rukama klouzal po jeho vyhublé postavě oděné v košili a zabalené do deky, jako by se nedokázal zadržet. „Ostatní označuješ za pošetilce a blázny, zatímco sám sebe uvrhneš do temnoty? A kvůli čemu? Kvůli čemu, řekni?“

Jeho hlas se stával naléhavějším, zoufalejším, jak si to všechno začal uvědomovat, a jeho paže k sobě tiskly elfovo tělo stále pevněji.

Přesto se odpovědi nedočkal. Mužovo srdce bilo v pravidelném, možná až moc pomalém rytmu, a jeho dech se zdál klidný. Jen ten třas, který prve viděl, ustával, a pak si elf mručivě povzdechl a ruku, kterou měl předtím odloženou na polštáři a pod kterou se Thorin uhnízdil, mu zapletl do vlasů.

Bylo to povzbuzení. Malé ale přece. A trpaslík nepřestával šeptat svá slova výčitek i taková, která utěšovala, nebo jiná, která nedávala pražádný smysl ani jeho vlastním uším, a předávat mu své teplo a hladit ho dlaněmi a rty se otírat o jeho pokožku.

Bylo to zoufalé. Jako by se ho snažil nalákat zpět do Šedých přístavů, ze kterých již elfova loď vyplula. Všechna ta mlha, která ho halila, chlad opředený jinovatkou. Thorin zavřel oči a představil si slunce vycházející nad Ereborem, horu ve své největší kráse, celou ozářenou světlem, paprsky, které se odrážely od sněhových ploch a oddělovaly prolákliny od stínů. Vznešená a majestátní, v celé své nádheře. Miloval ji. Neuměl bez ní žít alespoň ve svém srdci, to k ní se upínaly všechny jeho myšlenky, když byl v nesnázích, v úzkých, když jeho srdce sužovaly útrapy, jaké předtím nepoznal. To k ní. A teď něco z toho ukáže i elfovi. I kdyby jen tím, jak se bude usilovně snažit předat mu tou svou představou.

Dýchal do té jemné kůže a snažil se zklidnit svůj dech. Prostě na něj počká. Může počkat. Může…

Přitáhl si ho blíž, dlaní vklouzl na jeho týl, tak útlý, bez obtíží ho objal prsty, a pak se povytáhl, aby mu byl tváří v tvář.

Palcem přejel po jeho odkrytém uchu, zákrutech boltce, špičatém okraji, zatímco zbytkem prstů objímal temeno jeho hlavy, a druhou ruku přiložil k jeho stále chladné tváři. Nikdy nebyla chladná. Předtím nikdy nebyla chladná. Jakkoliv chladný se zdál jeho pohled a slova, když byli spolu, jeho pokožka vždy hřála, skoro pálila, zatímco se jeho oči nořily do Thorinových a děsily ho svou intenzitou.

Opřel si své čelo o jeho a rukama přejížděl hřbetem prstů po jeho tváři. Byla tak nehybná, tak moc, že se na to nemohl dívat. A pak se nadechl, trochu trhaně, a se zavřenýma očima zvedl hlavu, aby mu na ústa vložil polibek.

Pamatoval si, kdy to Thranduil učinil poprvé. V tu druhou noc, v tu, kterou strávili v Ereboru. Nikdy by si nemyslel, že bude jednoho dne líbat elfa, ani že to dokonce udělá dobrovolně, bez toho, aby byl přinucen, nebo jen odpovídal na jednání druhého muže.

Hladil ty rty svými a jemně po nich přejížděl, předával mu vzduch, který sám dýchal, zatímco pokračoval v drobných dotecích, maje na paměti vzpomínky i touhu vrátit se opět tam, kde byli. K tomu milostnému jiskření, které připravovalo o dech a nechávalo srdce provádět přemety v hrudních koších.

Se zavřenýma očima si představoval, jak druhý muž odpovídá, jak ho k sobě majetnicky tiskne a nepouští z objetí, až tomu pocitu propadl docela, natolik, že si ani neuvědomil, že se to i stalo.

Elfovy rty se pohnuly, maně, jen trochu, a ruka v jeho vlasech se sevřela a přitáhla si jej blíž. A Thorin se nadechl a odpovídal, jak jen mohl, nenásilně a jemně, zatímco v uších slyšel zrychlený dech jich obou.

Otevřel oči, když se polibek prohloubil a setkal se s modrýma očima, které toužil vidět. Již ne těma nevidomýma, i když ne ani zcela bdělýma. Stále byly pod příkrovem mlhy, ale dívaly se na něj, nespouštěly z něj pohled, zatímco jejich rty po sobě putovaly a ruce sváděly boj o objetí co největší plochy kůže.

Když se dýchání stalo příliš namáhavým, Thranduil zavrčel, a i přes zjevnou slabost svého těla, ho překulil po sebe. A pak ho objal kolem krku, a zatímco se o jeho tělo lehce otíral, do uší mu šeptal slova, která již Thorin jednou slyšel.

„Pul-nín melethril anann, nín meleth… Pul-nín melethril anann, nín meleth…”

Opakoval je stále znovu a znovu, jako by to bylo zaříkávání a Thorin se trochu obával, že je, proto se ho snažil přimět k tomu, aby mu je vysvětlil, aby ho přivedl do přítomnosti.

„Co to znamená? Co ta slova znamenají, Thranduile?“ vyzýval ho nahlas i přes svůj trhaný dech.

Muž opravdu přestal a lehce oddálil hlavu, až mu viděl zpříma do očí. „Buď můj navěky, lásko…“ odpověděl a Thorin polkl. Tváří v tvář těm očím, tomu pohledu, který nebyl zcela při smyslech, přesto ukazoval pravdu, se to zdálo skoro až děsivé. A když pak elf naléhavě hlesl: „Jsi můj? Jsi?“ trpaslík prudce vydechl a jako uhranutý přikývl.

Elf se usmál, hmátl za sebe po jeho pravé ruce a přiložil si ji k ústům, přivinul se k ní, aby políbil prsten, který si vyměnili během svatebního obřadu. A pak… jako by to bylo málo, začal odříkávat slova, která měla být pronesena již tehdy před mnoha měsíci.

„Srdce mi říká, že tě miluji a měli bychom být spolu. Co říká tvé srdce?“

Slova šeptaná, jako slib, jako skutečný slib, přísaha. Nemohl neodpovědět, nemohl o to připravit ani sám sebe. Propletl prsty i s elfovou druhou rukou, kde spočíval jeho zlatý kroužek.

„Mé srdce s tím tvým souznívá, a dokud naše životy neskončí, měli bychom být spolu.“

Pak sevřel tu ruku s prstenem a přiložil si ji na prsa, na místo, kde bušilo jeho srdce. A prsteny, jako tehdy ty první stříbrné, zazářily jemným světlem a oni ucítili, jak se z nich rozlévá příjemné teplo.

Elf vydechl a sklonil hlavu do jeho vlasů, kde se několikrát nadechl, než zašeptal: „Děkuji,“ a pak se jeho dech, po chvíli, kdy jen odpočíval, prohloubil a on konečně doopravdy usnul.

Thorin si povzdechl, zamrkal do příšeří pokoje dojetím, jak si ve skrytu duše pomyslel, těsněji je přikryl a nechal manžela spočívat tak, jak byl. Hrudníkem přitisknutým na jeho hrudníku, nosem u svého ucha a nohama propletenýma mezi svýma.

Měl to udělat už dávno…

 

Konec páté části

Komentáře   

 
0 # Kirasi 2015-02-16 21:01
moc povedená povídka :lol: už se moc těším na pokračování :lol: a chudáček Thranduil :lol: :lol: :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-02 19:50
:lol: :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Abequa 2015-02-16 21:44
Juj... Thranduil se nám až extrémně zakoukal... Wow tahle kapitola byla velice zajímavá... konečně jsme víc nahlédli do toho proč to Thranduil všechno udělal... jsem docela zvědavá jak to ted vyřeší budou bydlet spolu? Nebo stále každý zvlášť? No jsem zvědavá Pat co na náš čeká v tuším poslední kapitolce... Děkuju za další skvělý dílek...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-02 19:50
No právě, to byl celkem oříšek - dva království, dva králové a tak vůbec;-) Díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # marky22 2015-02-19 14:25
;-) naprosto úžasné....nemůž u se dočkat na další :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-02 19:51
Díky ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-02-19 15:40
Slintám blahom, inak sa to povedať ani nedá. Asi sa zas budem opakovať, ale oni sú boží! Totálne. Som rada, že sa Thorin rozhodol pre ten krok a zachránil si chlapa a dokonca si dovoliť priznať, že ho miluje.
Paty, vážne je to skvelé! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-02 19:52
No on Thorin podle mého po mnoha krocích vedle nakonec ten správný udělá - příkladem je vlastně i jeho vlastní smrt. :cry:
Děkuji, Tess, moc mě to těší;-) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3450961
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz