Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Královský slib 4

Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

KS

Královský slib

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lanevra, Claire

Thorinduil (Thorin Pavéza / Thranduil)

Slash, 18+

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Shrnutí: Osudem krále trpaslíků byla smrt, osudem krále elfů naopak samota. Co když se tyto dvě veličiny změní a oni se ocitnou na společné cestě?

 

Čtvrtá část – Noc třetí

 

Pozn.: Elfština je v kurzívě a na konci kapitoly je přeložená, takže pokud chcete znát význam ihned, zalistujte až na konec;-)

 

Březen přešel v květen a s ním nastal i čas Bilbova odchodu. Vlastně k tomu mělo dojít již dávno, ještě tehdy na podzim nebo zkraje zimy poté, co se trpaslíci vrátili domů, ale pak se stala spousta věcí a hobit cestu stále odkládal a odkládal a nebýt čarodějova upozornění, že takhle by v trpasličím království mohl zůstat navěky, možná by mu ani nedošlo, že zatímco jeho srdce toužilo setrvat s novými přáteli, jeho duše ve skrytu prahla po domově, návratu do rodného Kraje a po pohodlné noře, kterou tak narychlo opustil.

A tak se jednoho slunného dne nakonec opravdu přichystal na cestu. Vyrazil s hůlkou a svou tornou a poníkem a poměrně slušnou částí ereborského pokladu, který si poctivě odpracoval, jak měl ve smlouvě, a s čarodějem jako průvodcem po svém boku.

Rozloučit se s ním přišli všichni. Nedoslýchavý Óin i jeho bratr Glóin proslulí svou schopností rozdělat oheň za každého počasí, Dwalin, jeden z největších bojovníků a znamenitý hráč na violu, i jeho starší bratr Balin, kterého si Bilbo hned po Thorinovi vážil pro jeho moudrost ze všech nejvíce, tělem nesourodí bratři Bofur a Bombur s bratrancem Bifurem, kterým se ještě během jejich dobrodružství nevyhnula žádná nesnáz a Bombura museli dokonce dost velký kus cesty nést zakletého ve spánku jako břemeno, když spadl do řeky v Temném hvozdě, bratři Dori, Nori a Ori, kteří Bilba tehdy ztratili ve spletitých skřetích chodbách Mlžných hor, díky čemuž se dostal až do hlubin ke Glumovi, a samozřejmě také Fili a Kili, nejmladší z trpaslíků, Thorinovi synovci a možní nástupníci na trůn a Bilbovi vlastně nejbližší přátelé, nebýt těch jejich věčných šprýmů na jeho účet a poslední dobou naopak až úzkostlivé starosti o dvorskou trpasličí etiketu. Někdy si říkal, jestli nedospěli nějak podivně překotně.

Se všemi se objal. Na všechny se usmál. A když se otáčel na Thorina, oči se mu leskly dojetím i smutkem z toho, že odchází, a on opět pocítil potřebu mít u sebe svůj kapesník, který před rokem tak neuváženě zanechal v truhle na Dně pytle.

A pak tam před všemi stál, oni na něj hleděli a on najednou nějak nevěděl, co říct.

„Bylo mi…“ hlas se mu zadrhl dojetím, ale pak se znovu nadechl a s ještě větším odhodláním promluvil: „Bylo mi ctí, Thorine,“ pokynul ke králi, „a všichni.“ Pak se pousmál a nakratinko sklopil zrak, než hlavu znovu odhodlaně zvedl. „Kdybyste měli někdy cestu kolem tak… svačina je ve čtyři a dveře Dna pytle pro vás budou vždy otevřené. Nemusíte ani klepat. Všichni budete vítáni.“

Trpaslíci se zasmáli a Gandalf na něj vlídně pohlédl z místa, kde stál vedle něj. Dobře věděli, kolik ta slova pro všechny znamenají.

Thorin mu pokynul hlavou a odpověděl za celé shromáždění. „Bylo nám ctí, mistře lupiči. Jsme hrdí na to, že jste se stal součástí našich řad, i když jsme měli zpočátku pochybnosti.“

Bilbo se trochu zavrtěl a nervózně se usmál. „Taky jsem měl pochybnosti, však víte o… o všem,“ mávl rukou kolem sebe, jako by tím gestem chtěl ukázat, co všechno má na mysli.

„Toho jsme si vědomi, příteli,“ pronesl Gandalf se smíchem v hlase a položil mu ruku na rameno. „Je čas jít.“

Hobit si povzdechl a znovu všechny přelétl očima, jako by je měl vidět naposledy, což se možná i stane, až jako u posledního skončil u Thorina. Chvíli tak nějak kroutil pusu, jako by si něco rozmýšlel, ruce mu samovolně zabloudily do kapes u vesty, ale nakonec se zřejmě pro něco rozhodl, protože ke králi trpaslíků vzhlédl, sešpulil rty k sobě a řekl: „Možná mi to nepřísluší soudit, Thorine, přece jen jsem s vámi strávil jen chvíli, co se hobitího života týče, natož toho trpasličího nebo života jiných národů, ale… jste dobrý král a ještě budete. Přeji vám štěstí. Vám všem.“

A pak Thorina prudce objal a on mu to překvapeně vrátil. Chvíli tak setrvali za mumlavého a chichotavého dohledu ostatních, než se hobit trochu rozpačitě odtáhl a vážně mu pohlédl do očí. „Všechny vaše zvyklosti jsem si nastudoval, žádnou ostudu už neudělám, ale…“

Trpaslík pozvedl obočí, když se hobit odmlčel a vypadal, že čeká na pobídnutí. „Ale?“

„Ale přesto toho nelituji. Ničeho. Víte… oni elfové s tou jejich dlouhověkostí někdy zapomínají na přítomnost, alespoň tedy to si myslím. A když bude poblíž vždycky někdo, kdo jim to… ehm… připomene, tak třeba sestoupí čas od času na zem a no… možná si uvědomí, že je tam taky hezky…“ podotkl tiše a trochu se začervenal a Thorin se nemohl než tváří v tvář tomu stvoření s vlasy na všechny strany, velkýma očima, chlupatýma nohama a nesouvislými myšlenkami ušklíbnout.

„Budu na to pamatovat, mistře Pytlíku,“ odpověděl svým hlubokým hlasem zcela vážně.

A pak byl již hobit odveden ke svému poníkovi, i Gandalf vyskočil na svého koně a oba se vydali na dalekou cestu na západ, do Kraje, sotva coby půl dne orlího letu od Modrých hor, předchozího přechodného domova některých trpaslíků z družiny včetně samotného současného krále, aby se konečně opět dostali pod Kopec, až tam, kde Bilbo Pytlík, hobit a mistr lupič, přebýval.

ooOoo

Čas po Bilbově odjezdu ubíhal rychle. A ačkoliv Thorin želel odjezdu té veselé bytůstky, dobře věděl, co je to stesk po domově. Jednu chvíli se dokonce pozastavil i nad tím, co asi cítí Gandalf po celá ta staletí, kdy chodí po krajích Středozemě a žádný z nich nezve svým domovem, ale pak tu myšlenku raději zatlačil do pozadí své mysli a přestal se tím trápit. S čarodějem se opět shledají, až se je rozhodne navštívit. Jestli to bude za měsíc nebo za rok, to nikdo nevěděl. U čarodějů prostě nikdo nikdy nevěděl, byli to podivní patroni, zcela oddaní svému poslání, ať už bylo jakékoliv, a proto pro mnohé zcela záhadné.

Když se červen přehoupl v červenec a v oblastech zejména kolem jezera, ale i jiných, začaly žně, měli i trpaslíci plné ruce práce. Hora se stále zaplňovala Durinovým lidem a bylo třeba zajistit jejich každodenní potřeby. Brzy se obnovil řád, který v království pod Horou vládl za časů Thorinova děda a jeho předků, a i když to nebyly vždy časy jen plné blahobytu a hojnosti, dalo by se říct, že vše probíhalo k trpasličí spokojenosti. Měli svůj domov, měli svůj poklad, nikdo je neohrožoval a oni mohli v poklidu žít tím, po čem jejich srdce prahla.

Dohoda s elfy se také začala naplňovat a obchody mezi oběma národy byly na denním pořádku. Thorin se nejednou přistihl, že o nich začíná uvažovat jako o spojencích, se kterými by mohl jeho národ do budoucna počítat, a myšlenky, které upíral k jejich králi… ty se stávaly čím dál častějšími a urputnějšími. Bylo to zvláštní a znepokojivé. Čím více na jejich společné chvíle myslel, tím více jej naplňovalo rozechvění z toho, že na to dojde znovu. A tentokrát… tentokrát se Thorin rozhodl, že nebude stát až tak stranou…

ooOoo

Do Hvozdu dorazili první týden v srpnu. Jeli rychle, po cestě je totiž stihl prudký a vytrvalý liják a oni se snažili cestu překlenout co nejdříve, aby se dostali z toho nečasu se zdravou kůží. Takže když stanuli za branou jeskynního sídla, byli promočení, rozmrzelí a celý ztuhlí z namáhavé jízdy.

Sotva se naskytla možnost, Thorin hbitě seskočil z Bocula a začal udílet rozkazy své družině, aniž by se namáhal s nějakými ceremoniemi ohledně elfů, kteří se teprve sbíhali. Již po cestě měl dojem, že má starší z jeho synovců, Fili, horečku a jen letmá kontrola mladého trpaslíka mu ukázala, že je jeho podezření bohužel správné.

„U sta hromů!“ zaklel, když viděl, jak je jeho synovec v obličeji rudý a oči se mu lesknou a zavírají a celkově je malátný, zatímco jindy by ho nezmohla ani cesta přes hory a strže trvající týden. „Vezměte ho na lůžko.“

„Ne, to je…“ oponoval světlovlasý trpaslík, ale pohled jeho strýce jej spolehlivě umlčel.

Všichni se urychleně dali do práce, složili ze sedel věci a pak již, jak nejrychleji jim bylo umožněno, zamířili do vyhrazených pokojů.

Thranduil se tentokrát u jejich příchodu objevil. Přicházel jim v ústrety v dlouhé, tentokrát zlatavé róbě, na hlavě jen jednoduchou čelenku, jakou nosili výše postavení elfové při běžných příležitostech, a Thorin si až v tu chvíli uvědomil, že byli vlastně očekáváni nejdříve zítra dopoledne a že byl tedy jejich příchod neohlášený a dosti předčasný.

„Vítám tě, Thorine,“ pronesl elf přesto poklidně, bez ohledu na chaotičnost situace, jakmile se k němu dostal, „i když, jak se zdá, počasí tvé cestě nepřálo…“

Trpaslík se zachmuřil; to, co elf říkal, bylo slabé slovo. „Ano, můj pane, a pokud mě omluvíš, potřebuji se postarat o nemocného,“ odpověděl uctivě, ale přesto s jistou dávkou netrpělivosti, a rukou naznačil ke svému synovci, kterého odváděl jeho bratr Kili a z druhé strany mu byl oporou Ori.

Thranduil se zamračil a následoval jeho pohled. Pak se jeho rysy opět vyhladily, když svou tvář otáčel k Thorinovi, který se zdál myšlenkami zcela jinde, nebo spíše u nich.

„Dovol mi ti nabídnout svou pomoc,“ řekl svým jasným hlasem a trpaslík k němu překvapeně a s trhnutím zvedl hlavu.

Elfovy modré oči ukazovaly zájem. Nebyl v nich odstup, ani chlad, jaký vídal dříve, ale ani chtivost, jakou projevoval drahokamům a v prchavých chvílích jemu, byla v tom prostě snaha pomoci příteli v nouzi, a díval-li by se déle, možná by v nich našel i něco víc.

Nepotřeboval dlouho na rozmyšlenou, aby kývl na souhlas a poděkoval mu za ochotu. Kdyby se Filimu totiž něco stalo, kdyby snad, nedej Mahal, těžce onemocněl, nikdy by si neodpustil, že nezkusil všechno, co bylo v jeho moci, a odmítl pomoc muže, který se právě v léčení vyznal ze všech nejlépe, jen kvůli své ješitnosti a pýše. I kdyby to znamenalo přijmout pomoc od elfa.

A tak ho nechal jednat podle jeho uvážení. Protože když dokázal uzdravit jeho, zatímco se potácel na pokraji smrti, jistě dokáže pomoci i chlapci v plné síle, který byl zároveň i jedním z jeho nejdražších.

ooOoo

Přesto tu noc nespal vůbec dobře. Stále se obracel a nejednou odešel do komnaty svých synovců, jen aby nakonec, někdy před rozedněním, již svou snahu o spánek vzdal a zůstal raději u synovce bdít.

Thranduil za nimi poslal své nejlepší léčitele a sám osobně na jejich počínání dohlížel, třebaže se držel ve stínu a v povzdálí. A Thorina uvnitř svírala úzkost z obav, co se stane během několika hodin a nevystoupí-li Filiho horečka ještě výš. Protože vidět ho tak slabého, bezmocného… bylo to… nervydrásající. A to i přes ujištění manžela i lékaře, že bude stačit vydatný spánek a několik dní na lůžku, aby byl jeho synovec opět zdravý jako dřív.

Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale přítomnost elfa jej v tu chvíli uklidňovala, pohled do té sebejisté tváře byl jako kotvou v tom náhle rozkolísaném světě. Obavy se vrátily, až když se vzdálil a dopřál trpaslíkům soukromí. Tehdy se rozhořely naplno a jeho vlastní spánek nepřicházel.

Kili se od svého bratra nehnul ani na krok a většina trpaslíků se zdržovala v sousedních pokojích. Tiše tam spolu hovořili a teprve až tehdy, když jim Thorin nařídil, aby si šli odpočinout, konečně ulehli také. Sami potřebovali oddech po cestě.

Fili povětšinou spal. Čelo měl horké, potil se a rychle dýchal a občas se náhle rozkašlal. Přesto k ráno horečky vskutku polevily, a když se probudil, pominula i jeho zmatenost a malátnost, jakou u něj zažili zvečera a během noci, kdy jej nutili polykat odvary a přikládali mu bylinné obklady na čelo a hruď.

Thorin si mohl konečně oddechnout. Po tom všem se cítil vyčerpaný do morku kostí. Přesto se vzdálil, až když se přesvědčil, že se oba bratři něčeho najedli k snídani a opět spolu vesele hovoří, třebaže ten rozhovor vedl spíše mladší z bratrů, Kili, zatímco Fili jen mumlavě přizvukoval.

Zavítal do svého pokoje a netoužil po ničem jiném, než ulehnout alespoň na pár chvil na lůžko, i když mu smysl pro povinnost říkal, že by to nebylo vhodné, ani moudré.

Právě nerozhodně přešlapoval na místě, má-li se jít převléknout do nočního úboru nebo do čistého denního, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Otočil se a zavrčel. Pevně doufal, že je to vyrušení oprávněné, jinak za sebe neručil. Přešel tedy ke dveřím a otevřel je. A pak překvapeně zamrkal, když musel hlavu zvednout, aby nehleděl svému návštěvníkovi nezdvořile do hrudi, ale do očí.

Na chodbě stál Thranduil. Byl sám. Ve tváři výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst, prostě jen vyčkávající, a Thorin v tu chvíli jakoby zapomněl, co je to slušnost.

Vzpamatoval se až tehdy, když elf naklonil hlavu na stranu a s lehce pozvednutýma rukama v dlouhých rukávech se zeptal: „Mohu vstoupit?“

„Jistě,“ urychleně odpověděl a ustoupil trochu moc zbrkle, až se poněkud zapotácel a v duchu sám nad sebou zahřešil.

Vlastně na tom setkání nebylo nic až tak neobvyklého. Trpaslíci měli do jeho komnat přístup a občas toho využívali, když to bylo nezbytné, a oni se právě nacházeli v elfském paláci, měl předjímat, že si jeho manžel do jeho pokoje dříve či později cestu najde. Přesto to byl v tu první chvíli šok.

„Slyšel jsem, že se nemocnému ulevilo,“ pronesl elf, čímž ho vyrušil z rozjímání. Předtím se totiž nejprve rozhlížel po místnosti a až nakonec spočinul svýma pronikavýma očima na Thorinovi.

Trpaslík kývnul hlavou. „Ano. Děkuji.“ Vlastně nevěděl, co jiného říct. Všechno to bylo tak… divné. Všechno tohle mezi nimi. Včerejšího večera si to ani tolik přes všechny ty obavy neuvědomoval, ale teď tu stáli sami, únava a celé to cestování na něj doléhaly a Thranduil… u něj nikdy nevěděl, na čem si stojí.

„Měl by sis také odpočinout…“ slyšel ho říkat a překvapeně se na něj zamračil.

Nečekal na té bledé tváři pousmání, přesto se tam objevilo. „Není tak těžké rozpoznat, kam tvé myšlenky směřují. Nezapomínej, že jsme manželé. Ať je to jak chce, jsme si určitým způsobem blízcí a já poznám, když je někdo mně blízký v nesnázích, jakkoliv si o nás elfech myslíš, že jsme necitliví…“

Thorin užuž otevíral ústa k nějaké ostré odpovědi, pak si to ale rozmyslel a jen zavrtěl hlavou. Otočil se k němu zády a přešel několik kroků do místnosti, aby dal své zmatené mysli alespoň trochu času na projasnění.

„Nemohu spát, mám povinnosti,“ odvětil po chvíli neochotně a v duchu si povzdechl.

A pak tlumeně lapnul po dechu, když najednou zaslechl v těsné blízkosti u svého ucha: „Povinnosti počkají…“ aniž by tušil, kdy a jak se elf přesunul zcela nepovšimnut tak blízko něj. Opravdu byl asi unavený a zároveň byly jeho smysly vší tou blízkostí druhého muže zjitřené až do krajnosti. Kombinace, která ho zmáhala tím spíš.

A když se mu u ucha ozvalo: „Dovolíš mi…?“ a hřejivá ruka spočinula na jeho rameni, odkud se pomalu přesunula na jeho hruď, aby mu rozepnula košili, zavřel poníženě oči a sevřel čelisti k sobě, jako by se chtěl zdržet všech reakcí, ať už pozitivních nebo naopak.

Elfovy ruce pomalu pracovaly na zapínání jeho košile, s ladností, opatrně, pro Thorina to byla celou tu dobu pravá muka, až ji nakonec vyprostily z jeho kalhot a lehce mu ji stáhly z ramen. A Thorin celou dobu držel jako kůň, ztuhlý a s plytkým dechem, ale nevydal ze sebe ani hlásku, neodporoval, ale ani manžela k ničemu nepovzbuzoval.

Nakonec, když ho ovanul vzduch pokoje a způsobil mu husí kůži, se k němu elf přimkl, přitiskl lehce k jeho zádům a rty spočinul na jeho levém rameni, jako by se s ním mazlil. A Thorin se zachvěl otiskem té chladné látky i z toho neznámého, něžného doteku.

Thranduil ho chvíli držel v objetí svých rukou, prsty jemně přejížděl po svalech paží, poklidný dech hladil jeho kůži, pak se ale od jeho těla náhle odpoutal, Thorin slyšel zašustění látky a než stihl zareagovat, už mu na ramenou přistála látka jeho noční košile, kterou elf zřejmě našel pohozenou na posteli a teď ho do ní s jemným donucením nasoukal.

Když poté stál ve své ložnici již napůl oblečený na spaní, otočil se ke svému manželovi, otázku vepsanou v očích. Vlastně nevěděl, proč to udělal. Nevěděl, proč učinil většinu věcí. A chtěl na své otázky odpověď znát. Jenže byl příliš unavený a víčka mu těžkla jen ze samotného stání a přemýšlení. A tak to vzdal.

Elf mu věnoval drobné pousmání. Ještě jednou se k němu přiblížil, a když byl až na dotek, vzal jeho vousatou bradu do dlaní a pozvedl ji k sobě vzhůru.

A pak se sklonil.

Ten polibek byl až skoro cudný, jak si Thorin uvědomil. Nic podobného s ním předtím nezažil, možná tak ta políbení na čelo, která mu k jeho překvapení podvakrát věnoval. Byl krátký a lehký jako vánek. Jako příslib… něčeho…

Nakonec se elf stáhl a se slovy: „Budu tě čekat u večeře…“ vyšel okamžitě z jeho dveří.

A Thorinovi nezbylo nic jiného, než se podvolit jako malé dítě, stejně jako se jeho příkazům podvolili jeho trpaslíci a Fili a Kili. A když se dovysvlékl a uléhal, uvědomil si, že takhle nějak je vlastně cítit starostlivost, kterou on prokazoval ostatním, ale kterou nikdy nedovolil, aby někdo prokazoval jemu.

ooOoo

Probudil se na sklonku odpoledne, sám překvapený, že spal tak tvrdě a navíc ještě dlouho. Sotva se stihl upravit a obléci, objevil se u jeho dveří Balin, aby ho doprovodil na večeři.

Thorin nespěchal a po cestě spletitými chodbami jeskynního sídla si nechal vyložit, o co přišel. Balin se rozpovídal o tom, o co všechno se jejich hostitelé postarali, zatímco on spal, a Thorin nevycházel z údivu, třebaže jen v duchu. To až pokyn, který trpaslíci dostali od krále elfů, aby jej alespoň po několik hodin nerušili, ho donutil viditelně pozvednout obočí. I tak ke svému starému příteli jen zabrblal několik vrčivých slov, ale jiný komentář mu neposkytl.

Když dorazili do hodovní síně, přistoupil k nim jeden z elfů a uvedl je k tabuli k ostatním. Trpaslíci již jedli, ale přesto si všichni jako jeden muž stoupli, sotva jej zahlédli, a počkali, až se jejich král usadí po boku svého manžela. Netrval na takových formalitách a elfové nic takového neučinili, ale byl to zvyk zabudovaný v srdcích jeho mužů a on jejich gesto ocenil jasně patrným pokynutím hlavy a pohledem na každého z nich. Upokojovalo mít je u sebe a i když jeho duši drásala ta prázdná místa u čela stolu, neboť Kili a Fili se zatím zdržovali ve svém pokoji, věděl, že budou v pořádku, a tak si jen tiše povzdechl a raději obrátil svůj pohled k jídlu.

Sotvaže sklonil hlavu, byl překvapen zjištěním, že se elf vedle něj již natáhl k tácu s masem a plynulým pohybem mu nabízel, aby si vybral svou porci. Vonělo to, lákalo, a jeho prázdný žaludek se již hlásil o slovo, přesto k němu obrátil hlavu a věnoval mu tázavý pohled.

Jenže elf jen trpělivě čekal, výraz neutrální, možná trochu pobavený jeho otálením, a tak si tedy nabral jídlo a pustil se do něj.

Večeře plynula, zatímco Thorin, ač hladový, přesto s pramalou chutí k jídlu, uždiboval ze své porce, přikusoval chléb a upíjel vína z poháru, aniž by se zapojoval do rozhovorů nebo do nich byl zapojen.

To až když svůj talíř, ještě poměrně zaplněný, odsunul od sebe, otřel si ruce a natáhl se k číši pro další víno, oslovil ho Thranduil.

„Přemýšlel jsem, zda bys byl ochoten opět ozdobit mé síně svou hrou a zpěvem, než začnou tví muži pět své bujaré písně a rozbouří tuto naši poklidnou společnost naplno?“

Byla to pobídka, lichotka, prosba nebo snad výtka? Thorin vlastně nevěděl a když k němu otáčel hlavu, zatímco musel své tmavé vlasy odehnat za ucho, aby na něj viděl, lehce přimhouřil svůj pohled. Asi to bylo všechno z toho. Z elfovy tváře se nedalo nic vyčíst a jeho hlas zněl tak hladce a klidně jako vždy. Dobíral si ho, testoval hranice. Zřejmě ano. Vlastně to dělal neustále a neustále některé překračoval.

I tak Thorina v tuto chvíli překvapilo, že chtěl právě toto. Jak znal elfy, trpasličí písně nelahodily jejich sluchu a texty jeho lidu nebyly dost poetické pro jejich štíhlé špičaté uši. Přesto blankytem modré oči dál hleděly do jeho a Thorin zjistil, že se v nich ztrácí a bezmyšlenkovitě kýve hlavou na souhlas.

Přinesli mu harfu a král trpaslíků vstal a sevřel ji v dlaních. Ten nástroj s ním vyrůstal, opustil spolu s ním Erebor v jeho mladém věku a opět se tam vrátil, když nastal čas. A teď byl i nástrojem, který měl dokázat, že ne všechny první dojmy jsou správné. Vlastně již podruhé.

Přejel prsty po tom zdobeném ohlazeném dřevě a pak se dotkl kovových strun. Některé z nich byly zřejmě povolené z vlhka po cestě, ale stačilo pár zkušených tahů u rámu a jejích tóny se opět vyladily s ostatními.

Když byl připraven, otočil ke králi elfů hlavu a vyzval ho otevřeně: „Jakou píseň bys chtěl slyšet, můj pane?“

Thranduil se zvedl, jeho temně šedé rouchou se svezlo po jeho těle a opět zakrylo předtím odhalená kolena oděná v kalhotách. Stál tam jako vysoký jalovec, o jehož jehličí se otírá jemný vánek, jak se na něm vlnilo to lehké sukno a kolem hlavy záplava jeho dlouhých, rovných vlasů.

„Pokud mám tedy na výběr, pak bych rád slyšel nějakou milostnou píseň,“ vyslovil elf svou prosbu, zatímco ho stále propaloval svým pohledem.

Thorin se zamračil. Nechápal, kam tím elf směřuje. Neměl zapotřebí takových her, místo na jeho lůžku měl svatbou jisté, nemusel se ještě snižovat k takovým… zbytečnostem, nehleděl na to, že každý věděl, jak k jejich sňatku došlo. A i kdyby to snad chtěl udělat a vyhovět mu, neměl s tím pražádnou zkušenost. Jeho milostné pletky nebyly sice zanedbatelné, přece jen se narodil již před téměř dvěma staletími, ale jedinci různých ras, se kterým strávil noc a potěšil tělo, netoužili po písňových vyznáních a on by ani žádná nerozdával.

„Odpusť, výsosti,“ začal odměřeně, „ale neznám žádné milostné písně vhodné pro tvé síně.“

Thranduil pozvedl obočí. Jeho výraz prozrazoval překvapení i nevíru, neochotu věřit mu. Přesto Thorin neustoupil a svůj pohled ještě více zatvrdil.

Král elfů si nakonec teatrálně povzdechl a pokynul mu rukou. „Pak tedy nechám výběr zcela ve tvých ctěných rukách, můj pane.“ A zůstal stát tam, kde byl, s pohledem upřeným na trpaslíkově postavě a hlavně jeho tváři.

Znervózňovalo ho to. Byl zvyklý na to udílet rozkazy i stát před mnoha svými druhy, být vůdcem, velitelem, králem, přesto tato pozice rozechvívala něco uvnitř něj celou tu dobu, co přemýšlel, jakou píseň zvolit, i tehdy, když konečně rozezvučel struny harfy a začal se svým zpěvem.

A když pak vzhlédl, v polovině druhé sloky pomalé písně o nekonečných dálavách, a spočinul zrakem na zlatovlasém elfovi, vyschlo mu v ústech a téměř ztratil nit své hry.

Mužovy oči ho sledovaly nepokrytě, ale to nebylo to, co mu vyrazilo dech. To ta žádostivost v jeho tváři, neskrývaná, jiskřící, prozařující jeho rysy a vlastně i celou postavu. Netušil, jak to bylo možné. Jak by někdo mohl celou svou bytostí vyzařovat tolik touhy, aniž by cokoliv udělal, cokoliv řekl, ale když pohlížel na elfa před sebou, toho, kterého měl a musel zvát svým manželem, viděl to tam zcela jasně.

Ten muž ho chtěl. A nijak se s tím netajil.

S obavami přelétl zrakem své druhy i přítomné elfy, ale zdálo se, že si toho nikdo jiný nevšiml. A třebaže nechápal, jak by šlo přehlédnout něco tak do očí bijícího, ulevilo se mu. Tedy do chvíle, než se pohledem opět vrátil k němu.

Dokončil svou píseň a byl odměněn potleskem i úklonou od krále elfů. Chtěl se zvednout, odložit harfu a vrátit se ke stolu, i když netušil, jak bude moci po tomto výstupu pokračovat v hostině, ale pak za sebou ucítil elfovu přítomnost a rychle se na něj otočil.

Sotva k němu zvedl oči, Thranduil ho s úsměvem podobajícím se výrazu mlsné kočky oslovil: „Pojď se mnou, můj choti,“ načež se obrátil a zamířil ze síně ven.

A Thorin, ten ho se zamračením i chvíli později následoval, načež se k jeho vysoké postavě u vchodu připojil.

ooOoo

Procházeli chodbami, po schodištích obtočených kolem mohutných krápníků a podivných křivolakých kmenů stromů i místnostmi lemovanými jen sloupy nebo naopak stěnami z jemnozrnné horniny. Jejich kroky se ozývaly ozvěnou a Thorinovo srdce se zdálo hlasitější a hlasitější jeho uším. Tohle nebyla prohlídková trasa, ani cesta do veřejných prostor paláce či trůnního sálu, kde již stanul. Thranduil jej tentokrát vedl do svých soukromých komnat. Byl si tím jistý, třebaže je nikdy neviděl.

Polkl a snažil se uklidnit. Elf ho chtěl. Věděl to. Již podvakrát to dal najevo a teď to bylo potřetí. Ale v této šarádě jsou zastoupeni oba. Když jeden učiní svůj tah, druhý nějak odpoví. Doposud se jen bránil nebo ustupoval. Zřejmě nastal čas, aby začal vystrkovat drápy a útočit sám. Protože ačkoliv jsou elfové známí svými sny a toužením po věcech krásných a třpytivých, jsou to trpaslíci, kteří když mají něco ve svém držení a moci, přivlastní si to, drží při sobě a hlídají to lépe a dravěji než líté šelmy své mladé. Ne nadarmo se říká: Nikdy nepodceňuj trpaslíky. A Thorin se hodlal ujistit, že tu chybu Thranduil již nikdy neučiní.

Zamířili právě k překrásně zdobeným vysokým dveřím na konci jedné z dlouhých chodeb, Thranduil se již natahoval po klice, ale pak k Thorinovu překvapení nahlas nevrle zavrčel a otočil hlavu ve směru, odkud přicházeli. A odtamtud se opravdu blížily rychlé kroky, teď když se na to trpaslíkovy uši zaměřily, je slyšel zcela jasně, třebaže byly tlumené elfskou měkkou obuví.

Ada! Ada, dartho!“ volal něčí hlas naléhavá slova, kterým nerozuměl, ale byl si jistý, že krále elfů nepotěšilo, že ho zastavila; dával to celým svým postojem najevo.

Jakmile se tvář druhého elfa dostala do světla, zjistil Thorin, že je to Thranduilův syn, Legolas. Znal ho, byli i představeni, ale princ poté brzy po jejich svatbě, alespoň co se mu doslechlo, kamsi odešel a ještě nějakou dobu se neměl vrátit. Ale okolnosti se zřejmě změnily. A ti dva teď stáli proti sobě a cosi na sebe chrlili ve svém vlastním jazyce.

Legolasovo prosebné: „Ada, an ngell nîn, boe?“ bylo ale ostře přerušeno Thranduilovým přísným: „Farn, Legolas! Ego!“ A ještě dalším: „Ego!“, když se druhý elf neměl k žádné reakci, zatímco to prohlášení doprovázel ledový pohled a výmluvné gesto ruky, která ukazovala chodbou pryč. Thorin dobře věděl, co to znamená. Princ přišel nevhod, o něčem se ho snaží přesvědčit, ale je otcem nevybíravě odkazován do patřičných mezí.

Synův pohled se pak ale stal zoufalejším, když s první prosbou neuspěl. Thorina si vůbec nevšímal, zato veškerou svou pozornost věnoval otci. A Thranduil se nakonec zřejmě smiloval, jeho rysy o něco změkly a jeho slova již zazněla tiše a spíše unaveně:Av-'osto, ionneg, av-'osto…

A pak se od něj Thranduil odvrátil a s pohledem upřeným na Thorina prohlásil: „Musím jít. Vím, co dělám.“

V tu chvíli se ovšem král trpaslíků zamračil a zaskřípal zuby. Zcela ho opomněli, a i když byla jejich gesta výmluvná, netušil, co si povídali, ani čeho se to týkalo. Přesto se rozhodl, že si to s manželem vyříká později v soukromí, než aby ještě rozjitřoval třenice mezi těmi dvěma.

A tak se nechal provést dveřmi, zatímco za sebou naposledy uslyšel hlas mladšího elfa znějící, téměř by řekl, prosebně: „No dirweg, ada…“

Thranduil na to jen pokýval hlavou, spíše sám pro sebe, než v odpověď synovi, a pak se za nimi dveře nadobro zavřely a oni dva zůstali sami.

Elfovy oči se rozežhnuly zvláštním světlem v přítmí toho pokoje. A Thorin se nestihl ani rozhlédnout po prostoru a už ho měl přisátého na rtech, jeho pátrající ruce na své široké hrudi, zlaté vlasy vpletené mezi svými černými.

Zapřel se do něj a s prudkým vydechnutím ho odstrčil. Takhle ne! Dnes bude po jeho.

„Co ti tvůj syn chtěl?“ zavrčel na něj, sotva se elfova tvář trochu vyjasnila, když zpracoval svůj šok z přerušení svých úmyslů.

Po té otázce ji přeťalo zamračení a ty žhnoucí oči trochu potemněly. „Pouze se bojí…“ odvětil neurčitě, potřásl hlavou a chtěl se opět dostat k němu, ale trpaslík se jen tak nedal.

Vypjal se do plné výšky, ruce zkřížil na prsou a dál naléhal: „Čeho?“ zatímco se pokoušel zároveň rozhlížet po místnosti, ve které se nacházeli. Byl to malý předpokoj a průchod za ním vedl rovnou do prostorné ložnice, ve které rozeznal jen pelest postele se závěsem a nějaký ozdobný stolek. Víc nedohlédl nebo si nevšiml.

Elf se zasmál, nevšímavý k jeho kradmým pohledům po okolí, zastavený v půli kroku, smích vytryskl jakoby vynuceně z jeho rtů i hrdla. „Že bys mohl ranit mé city.“

„Já nejsem ten, kdo s tímhle vším přišel,“ procedil s chladným pohledem na něj již zcela namířeným a teď i přimhouřeným.

„Ne, nejsi…“ odpověděl elf a vypadal, že se již trochu uklidnil, dokonce pootočil hlavu a zahleděl se kamsi nad něj do obrubní dveří. Vypadal v tu chvíli jakoby na míle vzdálený.

„Tak proč?“ chtěl vědět trpaslík. Všechno tohle… ranit city… bylo to absurdní. Všechno to bylo absurdní. A jestli mezi nimi nakonec přece jen něco bylo, nebo vzniklo, tak to se to dalo zahrnout pod vášnivost a chtíč, nic víc. Však se k tomu také právě schylovalo. Všechno to shromažďované napětí prostě potřebovalo ven, ale něco jiného… Ne.

Thranduil k němu znovu sklouzl pohledem a pak se pousmál, v očích opět ty žhnoucí jiskry, které vyvolávaly mrazení po celém těle. „Pošetilost mládí… Legolas je snílek odloučený od skutečného světa tam venku,“ promlouval tiše a pomalu, kradmo se k němu přibližoval, zatímco ho Thorin dál sledoval nedůvěřivýma očima. „Ještě se nenaučil dost, aby věděl, jak to chodí…“

Na konci zněl jeho hlas jako šepot. Jen ševelení, pomalé pohyby rtů v bledé tváři, rty, o kterých už věděl, jak chutnají, zatímco se ty vyzývavé oči nořily do něj, uzurpovaly si ho pro sebe. Ale tentokrát elf neudělal nic víc, než že k němu jen přistoupil na šířku dlaně, tak blízko, že cítil jeho vůni, teplo z jeho kůže, i dech ovívající jeho tvář, kterou měl zakloněnou a hledící na něj vzhůru, zatímco elfovy oči shlížely naopak dolů.

Thorin se nadechl, předchozí neshody zapomenuty. Přímo tady před ním bušilo srdce, které mohl sevřít v dlaních a vzít si ho, když bude chtít. Když jen bude chtít a dokáže se s tím vyrovnat. I kdyby to bylo jen na pomíjivou chvíli, která ho, jakmile skončí, opět uvrhne do samoty a odloučení. Záleželo jen na něm. Natáhnout se a vzít si to, nebo se otočit a jít… Byl si v tu chvíli jistý, že by ho elf nechal. Cokoliv mezi nimi právě bylo, nechal by ho jít. Ne nastálo, tak blahosklonný král Temného hvozdu zase nebyl, ale pro tuto chvíli ano.

Klesl očima níž a postupně spočinul na jeho rtech, šlachovitém hrdle, klíčních kostech prozatím ještě skrytých pod látkou jeho šatů, až nakonec hleděl přímo před sebe, do jeho hrudi, která se zvedala a opět klesala s každým elfovým nadechnutím.

A tak se tedy rozhodl, třebaže v hloubi duše věděl, že se tak stalo již dávno.

Hbitě zvedl ruce a sevřel prsty kolem elfových boků. Thranduil prudce, překvapeně vydechl a pak se jeho koutky pomalu stočily vzhůru a on se na něj shůry usmál. Úsměv někoho, kdo konečně našel, po čem pásl dlouhý čas, a teď to získá. Nedozírný skvost.

Svaly jeho těla pod Thorinovým sevřením pracovaly a on po nich pátravě a snad i hrubě přejížděl, zatímco jeho mysl horečně uvažovala, co by měl udělat dál.

Kdyby byl stižen dračí horečkou a jeho myšlenky by zahlcovala jenom hustá mlhovina chtíče a touhy vlastnit, byl by elfa svou silou otočil, přirazil ke stěně a prostě by si bez ptaní vzal, na co měl právo. Jeho sluch by nedostihly žádné prosby, ani nářky, byl by jako utržený ze řetězu a všechny cesty zpět by pro něj byly uzamčené. Ale to nebyl tento případ. Dračí nemoc nad ním již neměla svou moc. Vysmekl se z jejích drápů a dá-li prozřetelnost, bude se mu to dařit i nadále, ať už za pomoci dračího kamene nebo své vlastní síly vůle.

Zvedl k němu hlavu a spojil s jeho světle modrýma očima pohled svých tmavých. „Odveď mě do své komnaty, můj pane,“ požádal ho a Thranduilův úsměv se ještě více rozšířil. Teď vypadal jako někdo, kdo je nejen nesmírně potěšený, ale i se mu v hlouby duše ulevilo.

Otočil se, vysmekl se z trpaslíkova sevření a se svůdným pohledem přes rameno zamířil průchodem do ložnice. A Thorin zatnul zuby a přinutil své nohy k pochodu.

Nebylo to tak, že by nechtěl. Bože, v tuto chvíli to chtěl tak moc, až to jeho tělo svíralo jako záchvat bolestivé křeče. Ale pochybnosti, ty si do jeho mysli nacházely cestu a on nesměl dovolit, aby ho zahltily. Musel jednat. Čím dříve, tím lépe. Nemyslet. Jen nemyslet. Dovolit si cítit, vychutnat a na ostatní zapomenout. A pak… Pak se vrátí do Ereboru a bude žít dál.

Stanul na prahu a rozhlédl se. Ta velká postel stále dominovala celému prostoru, který se teď ale již nezdál tak pochmurný jako předtím, když sem jen nahlížel. Asi to bylo těmi svíčkami v druhé části a vzdušnými závěsy, které se vlnily po stěnách, stejně jako u pelesti postele. Elf k němu stál otočený zády a vypadalo to, jako by se z něj stala socha. Thorin se zamračil. Čekal spíš, že učiní něco jako posledně – že se začne vysvlékat a odhalí své křivky, nebo že se pokusí zaútočit jako před několika okamžiky ještě u dveří. Ale ne. Tentokrát to byl zřejmě on, kdo na prahu svého toužení nevěděl, co dělat dál.

Trpaslík si projel rukama vlasy a odsunul je tím pohybem dozadu, aby mu nepřekážely. A pak již shodil svůj kabátec, přehodil ho přes křeslo v rohu a zůstal jen v tmavé košili a kalhotách. Zbavený krunýře se cítil o něco zranitelnější, ale také lehčí a svolnější k tomu, co chtěl udělat.

Vykročil k manželovi, a když byl na dosah, natáhnul se k němu a jeho prsty znovu sklouzly po jeho útlých bocích. Thranduil měl na sobě své temně šedé roucho dlouhé až na zem a s dlouhými rukávy a pod ním přiléhavé kalhoty, které se odhalovaly jen při rychlém kroku nebo když seděl. A všeho z toho musel být zbaven. Hned.

Z elfa unikl povzdech a pak se muž otočil. Jeho pohled byl v tu chvíli pátravý, mírný. Thorin přimhouřil oči, jako by chtěl vyslovit otázku, která ho pálila na jazyku, otázku, co se to s ním děje, ale již k tomu nedostal příležitost. Jakkoliv elf možná předtím váhal, teď se plavně sehnul a ukořistil jeho rty téměř stejně tak dravě jako předtím, jen s tím rozdílem, že na to tentokrát trpaslík odpovídal. Povytáhl se, aby to k němu měl blíž, a prsty přejížděl po jeho bedrech a svalech zad, zatímco elfovy prsty se prodíraly jeho vlnitými vlasy a zátylkem.

Bylo to… prudké. Jiskřící vší tou potlačovanou touhou být blízko. Cítit. Chtít. Vzít si a moci si vzít. Všechno to. Bylo to svůdné. Jako zlato. Jako moc. Mámivé a přitažlivé. Natáhnout se a uchopit. Sevřít a nepustit. Chtěl to. Tak moc to chtěl. Oni oba. Jako by v tu chvíli a pro tento účel byli jeden.

Thorin zavrčel a dostal se prsty na hrudník manželova těla. A stačilo pár pohybů, pár zkušených tahů a zapínání elfího oděvu se mu začalo poddávat a odkrývat mléčně jemnou kůži pod jeho dlaněmi. Byla horká. Skoro jako kdyby měl elf horečku. I jeho oči by tomu odpovídaly, tolik zanícené pro to, co právě dělal, lesklé a přivřené potěšením.

Polibek trval, dokud se jim dostávalo dechu. A když již nestačil, elf se sklonil ještě níž a vtěsnal se svými rty do ohbí jeho krku, zatímco sám odkrýval své hrdlo k průzkumům druhého muže.

Neodolal. S rukama na jeho hrudi a jeho rty na své kůži se přisál na tu bledost a ochutnal, co se v ní skrývalo. Sálala teplem, byla měkká, napjatá a lehce slaná. Elfa musely jeho doteky lechtat nebo spíš škrábat ze všech těch vousů na trpasličí tváři, ale nevypadalo to, že by ho to odrazovalo. Neodtáhl se, ani nepřestal. Spíše naopak. Přimkl se k trpaslíkovi ještě blíž a horkými dlaněmi s roztaženými prsty prozkoumával jeho záda.

Přesto to bylo nepohodlné. Všechen ten vzájemný výškový rozdíl. Elf skloněný, ohnutý téměř až v bedrech a trpaslík stojící na špičkách ve svých okovaných botách. Musel tomu učinit přítrž. Pro dobro jich obou.

Zatlačil do elfa a on zalapal po dechu. Pak si ale uvědomil, co trpaslík chce, a podvolil se mu. Spočinul zády na svém lůžku plném podušek a přikrývek. Zlaté vlasy rozhozené kolem sebe, s hrudníkem obnaženým a očima vyzývavě hledícíma před sebe.

Thorin zahnul čelisti a trhaně se nadechl, zatímco pracoval na tom, aby se zbavil oděvu. Boty pryč. Kalhoty pryč. Nakonec zbyla jen košile a u té stačila vteřina a také ji pozbyl. Bylo to… znervózňující i vzrušující – být pozorován těma uhrančivýma očima, každý jeho pohyb zmapován, každá část jeho tmavými chloupky posetého těla zhodnocena, všechny jeho jizvy odkryty a odhaleny. Ale dnes to nevadilo. Dnes ne.

Dokud se vysvlékal, elf jen ležel a pozoroval ho. Jakmile se ale sklonil i k jeho kožené obuvi, byl odměněn počínající aktivitou i z druhé strany. A brzy se před ním odhalila ta bledá kůže všude, kam dohlédl a kam sahalo elfovo tělo.

Thranduil zůstal ležet na svém šedém rouchu, ostatní oblečení skočilo na zemi, obnažený před ním, zatímco na něj Thorin bez dechu hleděl a snažil se vzpomenout si, kdy naposledy se stalo, že by někoho takhle moc chtěl.

V elfových očích bylo v tu chvíli něco zvláštního, opatrného, třebaže se až na svůj zrychlený dech zdál být klidný. Bylo to… cítil by se skoro nepatřičně nemít za sebou předchozí dvě společná setkání na lůžku. Nebýt toho, že věděl, že se elfovi jeho tělo nijak neprotiví, ani neoškliví. Že jím nepohrdá, jak o tom kdysi smýšlel. Takže tohle v tom nebylo. Přesto…

Přejel po tom těle znovu pohledem a polkl. Bude ho mít, vezme si ho jako jeden ze svých pokladů, zabrousí do něj svůj otisk, aby už nikdo, nikdo!, nikdy nemohl říct, že nebyl jeho. Ano. Tak to bude.

Nadechl se a poklekl na lůžku. Blankytné oči ho sledovaly a elfovy ruce, jako by po ničem jiném ani netoužily, se zvedly a objaly jeho paže v pevném stisku. Ty oči, oči ve štíhlé, hladké tváři, propalovaly ho svou intenzitou. Zamručel a s rukama po obou stranách elfových ramen se sklonil, aby pokračoval, kde předtím skončil. Škrábavě přejel po pokožce hrdla a stekl níž. Ochutnával ho rty, jazykem, zapojoval zuby a s plytkým dechem a nízce položeným vrčením, které mu rezonovalo hrudníkem, klouzal po tom těle, jako by bylo křišťálem, který je nutné vyhladit do nejvyšší jakosti a jasu. Rozzářit.

Elf se pod ním propínal a lapal po dechu, rukama bloudil po jeho těle, ale jinak byly jeho projevy tiché, skoro až jemné v porovnání s vášnivostí, kterou zažívali.

Thorin jej objal rukama, prsty zatnul do jeho hýždí a ony se pod tím dotekem pro něj vyklenuly. Jazykem přejel po prominujících žebrech, zapátral v pupeční jamce a pak rty zmapoval boky i vystouplé pánevní kosti pod tou napnutou kůží. Elf měl hlavu zvrácenou dorazu, ústa otevřená a hrdlo mu namáhavě pracovalo s každým nádechem. Byl štíhlý a šlachovitý. Štíhlejší než minule, skoro hubený, jak si Thorin náhle uvědomil, třebaže ho nahého viděl jen poměrně krátce a jeho myšlenky při posledním setkání putovaly zcela jiným směrem. Ale asi to tak mělo být. Těžko říct, jak všichni z jeho lidu vypadali pod svými hábity…

Dál putoval po jeho těle. Bylo to podivné. Dobře věděl, jak takové milování vypadá, jak je cítit, jak spaluje, jen ho nikdy nenapadlo, že by mohl něco podobného zažít s elfem. S elfem! Mužem vždy tak odděleným od okolního světa, že to vypadalo, jako by stál za skleněnou tabulí. Mužem, který nedával najevo, co si myslí, pokud jej nepohltil hněv a nenávist a jeho pohled nerozséval zkázu. Mužem jemných způsobů a mírných gest, zatímco z jeho úst plynula slova, která dokázala zranit nebo zcela zmást, záleželo jen na okolnostech.

Na jednu stranu to všechno nechápal, na stranu druhou se tomu vlastně nedivil. Silné city vždy dokázaly s myslící bytostí cvičit jako bouře nad krajinou a oni dva nebyli žádnou výjimkou. A že jejich vzájemné city silné byly, o tom nepochyboval. Všechny ta nenávist, nevraživost trvající staletí musela někam vytrysknout, i kdyby to znamenalo, že se uvolní přes milostné vzplanutí a žádostivost těl.

Povytáhl se a přesunul své boky doposud spočívající na pokrývkách na elfa. Jejich slabiny po sobě přejely a on ucítil zachvění, nejen své, ale i manželovo. Zvedl hlavu a počkal, až se elfova víčka zvednou a znovu se objeví modré panenky, právě teď zastřené vášní.

A pak s pohledem upřeným do těch očí lechtivě přejel bříšky prstů po levé straně jeho břicha a níž, pohladil kůži třísel a elf v odpověď vydechl zadržovaný dech a pokrčil kolena svých dlouhých končetin.

S Thorinem to cuklo, jak se jeho pánev dostala mezi jeho nohy a ruka spočívající na vnitřní straně štíhlého stehna měla náhle volný přístup do těch intimních míst. Neodolal a dotkl se měkké kůže varlat a ten jinak tichý elf vydal zvuk, hlasitý sten, jaký u něj ještě neslyšel.

Sklonil hlavu k jeho břichu a políbil kůži pod hrudním košem. A pak ta ztěžklá varlata sevřel celou dlaní a jemně promnul. Elfův dech přestával stačit, v hrudi mu s každým úderem srdce hlasitě zadunělo, ale Thorin pokračoval se svým mučením a vystoupal ještě výš, až na penis, který byl při předchozích setkáních v něm. Byl horký a pevný, přejížděl po něm prsty a palcem pohladil vlhkou hlavičku. A elf v tu chvíli zatnul čelisti a pevně sevřel oční víčka a dech mu na okamžik odumřel na rtech.

Líbí se mu to, pomyslel si Thorin uspokojeně, líbí se mu být opečovávaný, laskaný, jistěže ano. Naposledy stiskl jeho mužství a pak již jeho ruka zamířila zpět, dolů, mezi jeho půlky, až na jeho vstup.

Elf jej v tu chvíli pozoroval zpod přimhouřených řas, na tváři lehký úsměv. Nepatrně se chvěl, jestli chladem nebo očekáváním, to nedokázal říct, sám uvnitř cítil brnění, kterého se v tuto chvíli dalo zbavit jen jedním způsobem.

Zatlačil a s úsilím se prodral do jeho těla. Elfův dech se zrychlil, ale modré oči jej nepřestávaly pozorovat. A tak se jeho mozolnaté prsty nepřerušeny nořily dál a hlouběji, připravovaly prostor pro budoucí vpád, mělnily a uvolňovaly svaly, aby… vlastně nevěděl proč… aby si to usnadnil, aby to usnadnil jim oběma, aby neslyšel výkřiky bolesti a nemusel se dívat do obviňujících očí. Ano. Tak to bylo. Pro jeho vlastní dobro.

Elf zatínal zuby a dýchal skrz ně. I jeho ruce byly sevřené v pěst a drtily svým stiskem povlečení jeho postele. Ale sám neučinil žádný pohyb, aby ho zastavil, nevyšla z něj žádná slova, která by ho brzdila.

A tak se nakonec vytáhl z jeho těla, zapřel se podél jeho boků o ruce a se zavrčením do něj vnikl.

Bylo to… ta těsnost, která ho obklopovala, elfova prohnutá záda i odkryté hrdlo jeho zvrácené hlavy, obepínalo ho to, nutilo zadržet dech a zklidnit své bušící srdce, které mu hrozilo vyskočit z hrudi.

Opřel se hlavou o jeho hrudník, pod kterým do hrudní kosti zvonivě naráželo druhé srdce. Buch buch buch.

Ta chvíle mu na uklidnění stačila, protože touha ho opět hnala dál. Zvedl se na rukách, pánví se stáhl a pak znovu vyrazil dopředu. Prudký pohyb, kterým se dostal ještě více do nitra manželova těla.

Elfovy ruce našly jeho zápěstí, a zatímco spolu ladili svůj zběsilý rytmus, zatímco se jejich dýchání stupňovalo a vášeň stoupala na vrchol, ty štíhlé prsty se kolem jeho rukou stáhly až s děsivou pevností. A pak se rozeběhly po jeho pažích, s každým přírazem stiskly a pak opět povolily, až se dostaly na jeho ramena, kde hnětly a zatínaly se do nich a Thorin tiskl svůj ret zuby, zatímco se mu nedostávalo dechu a měl pocit, jako by právě podnikal zběsilý cval na koni, na kterém se nemůže udržet.

Všechno to úsilí, námaha, těsnost, elfova pánev mu vycházela vstříc, zatímco jeho boky kmitaly rychleji a rychleji, až to bylo prostě příliš. Příliš všeho a on automaticky jednou rukou hmátl po manželově mužství a začal ho horečně třít, třebaže na něj elfovy oči v tu chvíli hleděly nevěřícně a překvapeně, snad i šokovaně.

Nestaral se o to. Věděl, že je blízko a že když to neudělá teď, pak na to možná nebude mít později sílu.

Thranduilovi padla hlava znovu dozadu a pak zmizely i jeho ruce z Thorinových ramenou. To už trpaslík věděl, podle toho novou krví naběhlého penisu i přiškrceného dechu, že bude stačit málo a elf vyvrcholí.

A přesně tak se stalo.

Prudký sten proťal královskou ložnici, štíhlé tělo se prohnulo a jeho ruce znovu sevřely pokrývky. A třebaže jím procházely slastné křeče, svaly mu vibrovaly v těle, Thorin nezaváhal a dál přirážel, až nakonec dospěl k vlastnímu okraji a s vrčením se přes něj přehoupl.

Svalil se na elfovo tělo v doznívající rozkoši a prodýchával, co právě prožil, zatímco druhý muž dělal to stejné.

Trvalo hodnou chvíli, než opět slyšel své vlastní myšlenky a ne jen tep krve ve svých uších, než se i dunivá bouře pod ním začala uklidňovat, i než si začal uvědomovat, k čemu právě došlo a jaké to bude mít následky do budoucna.

Nadechl se a pokusil se odsunout, ale paže na jeho ramenou mu dovolily jen tolik, aby nadzvedl pánev a vyklouzl z těla druhého muže ven, a pak jej znovu přitiskly dolů, k sobě, na hřejivou a zvlhlou kůži hrudníku.

Vzhlédl právě ve chvíli, kdy se elf natahoval pro další přikrývku. Zamračil se a chtěl vzdorovat, ale manžela to nezastavilo, protože svůj pohyb i přes jeho nevoli dokončil a zahalil je oba.

A pak byl vtažen do objetí a jeho vlasatá hlava se ocitla v ohbí elfova krku.

„Nepřemýšlej a prospi se…“ uslyšel jeho hlas a tolik chtěl, aby se mu mohl podvolit. Jenže jeho mysl, jeho stále ještě trochu omámený rozum hlasitě namítal. Pokud to udělá, pokud tu zůstane, kam bude tohle všechno směřovat? Kam je to zavede? Co se stane potom?

Přesto to bylo příliš. Únava, doznívající pocity z milování, obklopující teplo a to tělo, které se k němu tisklo s náklonností a důvěrou.

Povzdechl si a upravil svou pozici, aby byla pohodlnější. A pak již zavřel oči a nechal se ukolíbat vlnami spánku, zatímco u jeho ucha elfův tichý hlas ševelil slova, která neznal, ale která zněla podobně jako: „Pul-nín melethril anann, nín meleth…”

 

Konec čtvrté části

 

***

Pozn1: Překlad Thranduilova a Legolasova rozhovoru:

Ada! Ada, dartho!“ – „Otče! Otče, počkej!“

„Ada, an ngell nîn, boe?“ - „Otče, prosím, je to nutné?“

Farn, Legolas! Ego!“ – „Dost, Legolasi! Odejdi!“

Av-'osto, ionneg, av-'osto…“ – „Ničeho se neobávej, můj synu. Ničeho se neobávej…“

„No dirweg, ada…“ – „Dej si pozor, otče…“

 

Pozn2: Thraduilova poslední slova:

„Pul-nín melethril anann, nín meleth…” – „Buď můj na věky, lásko má…“

 

Komentáře   

 
0 # Vithralith 2015-02-09 15:46
uaaaaa, no konečně se i Thorin odhodlal :lol: jen mne teda překvapilo co tam najednou dělá legolas. Jsem myslela že odjel pryč ne?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-09 18:08
No ano, odjel, ale opět se vrátil, ono od té doby taky uplynula trocha času. Dozvíme se, neboj;-) Díky. :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vithralith 2015-02-11 21:41
tak jsem zvedava kolikrat to do další kapči znovu přečtu :-* udělala jsi ze mne zavysláka :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-02-09 20:05
Ach, táto poviedka mi príde ako hojivý leukoplast na ranu. Krásna, tajomná, vzrušujúca...

Thorin je skvelý a chválabohu sa konečne odhodlal nestáť bokom a zapojiť sa do milovania. Chválim!!! Len ľutujem, že nejakú tú milostnú pieseň nezaspieval aspoň v spálni, keď boli sami, bolo by to milé...

Som rada aj za Legolasa, už som uvažovala, či bude aspoň spomenutý, ale áno, máme ho tu a pekne starostlivého.

No a Thranduil? Je proste káder. Niečo skrýva a predsa dáva najavo tak veľa. Je to až dojemné ako sa o toho svojho tvrdohlavého trpaslíka zaujíma.

A vôbec! Paty, toto je také krásne, že sama neviem, čo ešte napísať. Každá kapitola je doslova výkvet slov a ten dej... topím sa pri ňom ako hrudka masla :D Tá poviedka mi vážne, vážne berie dych.
Ďakujem ti za ňu :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-10 20:43
Tess, děkuji, něco takového slyšet opravdu moc moc potěší! Nemyslím si, že je to dokonalé, ani zdaleka, a stále vidím ty nedostatky a chyby, ale vcelku jsem spokojená na to, že toho o elfech zase tolik nevím a jen si domýšlím nebo předpokládám.
On Thorin prostě taky musel začít trochu jednat, myslím, že v něm není jen stát stranou. Ale na druhou stranu věřím, že v této pozici by se choval tak, jak se mi tam chová. Snad ano;-)
Děkuji moc, hodně si tvého názoru vážím;-) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # niki 2015-02-09 20:22
Vďaka tejto poviedke sa nemôžem dočkať pondelkov :lol: a to je už čo povedať :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-10 20:40
Ach, tak to je skvělé. Díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nex 2015-02-10 06:21
Tenhle díl se mi líbil, nějak mi ty předchozí přišly hodně politické, konečně to začíná být osobní, na více úrovních, včetně tykadlování s rodinou a zázemím toho druhého. :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-10 20:38
Politické? Vážně? No, to je zajímavé, když já politice vlastně vůbec nerozumím... Ale chápu. Problém je opět v tomto - psáno z Thorinova pohledu, zase tolik se toho o elfech nedozvíme;-) Ale tak snad něco málo ano. Děkuji za komentík :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Abequa 2015-02-10 17:14
Aaaaaaa já tohle vážně žeru! Je to neskutečně boží, nikdy bych nečekala že zrovna tenhle pár by mě mohl zajímat... docela jsem zvědavá cože to Thranduil pronesl za slova... Budou mít později nějaký hlubší význam? Nemá to souvislost s tím čím se ho pokusil varovat Gandalf? Hůůůů nemůžu se dočkat dalšího pokračování a moc moc moc děkuju!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-10 20:40
Joj, tak to mě těší, zejména, když jsem si ho tak nějak našla ještě předtím než jsem o nich začala cokoliv číst. Já jsem vlastně vůbec skoro nic nepřečetla, i než jsem tohle napsala...
No, ty věty jsou všechny přeložené úplně na konci, takže pokud chceš vědět, co znamenají, stačí se kouknout :lol:
Děkuji moc;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nade 2015-02-11 19:53
Páni, teď jsem úplně naměkko! :D Jenom se trochu obávám, jak bude vypadat jejich ráno.
Díky, moc se těším na pokračování. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-02 19:52
:heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3450928
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz