Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Královský slib 3

Hodnocení uživatelů:  / 10
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

KS

Královský slib

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lanevra, Claire

Thorinduil (Thorin Pavéza / Thranduil)

Slash, 18+

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Shrnutí: Osudem krále trpaslíků byla smrt, osudem krále elfů naopak samota. Co když se tyto dvě veličiny změní a oni se ocitnou na společné cestě?

 

Třetí část – Noc druhá

 

Uběhly tři měsíce od zimního slunovratu a jaro již bylo v plném proudu. Šmakova poušť, kterou drak svým řáděním způsobil a kvůli čemuž bylo okolí Hory tak dlouhý čas zcela pusté, se začala probouzet k životu. Tráva opět narostla, objevovaly se první květy, zejména tedy ve vlhké oblasti kolem Bystré řeky a silnice vedoucí do Hory. Nebylo to takové, jak si to Thorin pamatoval z dědových časů, ale byla to jistě změna k lepšímu.

V Ereboru bylo v tu dobu již na dvě stě trpaslíků, i s celými rodinami, a proudili do ní další. Obnovovala se těžba v dolech a rozproudily se staré obchodní stezky. Trpasličí horníci, lamači kamene, kováři i zedníci pracovali naplno. Za zlato, nástroje, kovové nádoby a další výrobky bylo měněno jídlo, sukno, zvířata a věci nutné k životu. Trpasličí řemeslo a království ereborské opět získávalo zašlou slávu, zvuk a lesk.

Ani lidé z jezerního města nelenili. Bard Drakobijec i přes svou neochotu zůstal na místě představeného města, však byl také potomkem Giriona, pána Dolu, ještě před příletem draka, a pod jeho velením bylo město zvelebeno a započala i nová výstavba Esgarothu. Jezerní lidé zůstávali s Ereborem v míru a uzavřeli s ním nové spojenectví.

Thorin se od svého návratu z království elfů věnoval cele vládnutí, i když jeho myšlenky často opanoval stín a chmury. Stávalo se, že se uchyloval do samoty a že dlouho do noci nemohl usnout. Říkával si, že je to břímě kralování, ale uvnitř sebe cítil, že za to mohlo něco jiného. Něco, co ho sužovalo a nenechávalo ho to v klidu. Pocit vnitřní nervozity, napětí, chvění útrob, ze kterého mu někdy až váznul dech.

Za takových nocí pak častokrát raději vstal z postele a uchýlil se do křesla ke krbu, kde se zabalil do kožešin a zahleděl do plamenů nebo starých knih. Protože na lůžku jakoby nedokázal vydržet, ani se zahřát a jeho mysl… tu okupoval jistý elf, jeho tvář, dlouhé prsty na jeho těle, jeho hlas… Promlouval k němu ze zákoutí jeho mysli a Thorinovi se vůbec nelíbilo, co říká. Bylo to příliš smělé, příliš krásné, příliš… falešné, než aby to bylo byť jen částečně pravda.

A přesto Thorin věděl, že nebude trvat dlouho a jeho manžel se opět objeví, tentokrát na prahu jeho domova.

ooOoo

Na západním úbočí hory na hlásce nenápadně zavlály prapory. Odpověděly mu ty z hlásky na jihu. A poté ty u brány. Až se zpráva téměř coby drozdím letem donesla tunely a chodbami až hluboko do nitra hory.

Bylo to tady. Elfové přicházeli. Thranduil a na třicet jeho elfů mířili do Hory, aby tu… aby trpaslíky navštívili. Aby se vzájemně lépe poznali. Tak jim to Thorin řekl a nikdo se neodvažoval pochybovat nebo něco namítat. Proč také? Nebylo to přece nic neobvyklého po smluveném spojenectví, ač k němu došlo svatbou. To jen, že…

Zamračil se a kývl na Noriho, který opět zmizel za dveřmi, ve kterých se předtím objevil s tou zprávou. Věděl, že ta chvíli opět nastane. Že se manžel opět shledá s manželem. To jen… možná se tu myšlenku silou vůle snažil potlačit, zapomenout na ni, nepřipouštět si to. Bylo to snazší, než všechny ty sny, které ho sužovaly, než všechny ty představy, které mu kroužily hlavou v nestřežený okamžik, než všechny ty… vzpomínky. Ano. Všechno bylo snazší než toto, dokonce i s čarodějem bylo snazší vyjít, dokonce i vyřešit opravu umýváren a výstavbu latrín bylo jednodušší než celá tahle nesnesitelná manželská… patálie.

Promnul si unaveně tvář a pohlédl na sebe do zrcadla. Kéž by ho možná havrani nevarovali, nemusel by se tím tak trápit. Hleděl na rysy, které už zažily odpočatější časy, na kruhy pod očima a přibývající stříbro ve vlasech a skoro, jen skoro, se začal litovat za to, co všechno ho postihlo. Pak ale vzpurně trhnul hlavou. Synové Durinovi se nikdy nelitují, jsou tvrdší než skála, odolnější než diamant a stejně ryzí. To, co by jim hrozilo zánikem, spálí jako žhavé olovo na škvarek.

Ušklíbl se. Ano. Už to tak bylo. Nastal čas uvítat manžela ve svém domově.

ooOoo

Příchod elfů probíhal jinak než předchozí příchod trpaslíků do skalního města. Nevítalo je žádné mávání, ani vískání, trpaslíci srocení v trůnním sále zůstali tišší a zamračení, i když to snad přes ty jejich dlouhé vousy a husté obočí v bohatých kšticích nebylo vidět. Dokonce i hobit s čarodějem zachovávali dekorum. A král zpod Hory elfy na rozdíl od krále Lesní říše přijímal sám, jak se u nich patřilo.

Přesto elfové zůstávali alespoň zdánlivě klidní. Již sesednuvší ze svých koní kráčeli tiše slujemi, Thranduil ve své vznešenosti v čele celé výpravy v dlouhém rudém rouchu. Bezstarostný, s pousmáním a ani stopou obav ve tváři se rozhlížel kolem. Oči mu zářily. Vypadal… kouzelně, uchvacoval svým zjevem, oparem světla kolem sebe. Jiná slova Thorinovi na mysl snad ani nepřicházela a i tato rychle vytřepal z hlavy. Bylo nepatřičné o něm takto přemýšlet. A přesto, přesto… když pohlédl do těch modrých očí, očí, které věděly s jistotou, jaké to je objímat trpasličí tělo, dotýkat se ho, dobývat ho, dokud mu pod rukama nepukne v extázi...

Thorin ztěžka polkl. Všechny ty nebezpečné myšlenky byly v tu chvíli snad ještě palčivější a vtíravĕjší. Ale stačil jeden nádech výdech a jeho vyrovnanost se vrátila do jeho nitra jako řeka do svého koryta, i když ji přehradíte dřevy. Pak vstal, odhodlanými kroky sestoupil z trůnu a uvítal se s nimi. S Thranduilem úklonou hlavy, s ostatními prostými slovy. Pevně doufal, že všechno proběhne bez komplikací a brzy bude Hora opět o jednatřicet špičatých uší chudší než v současné chvíli.

Nechal hosty doprovodit do připravených prostor, odvést koně a zavazadla a Thranduil mu poděkoval dalším pokývnutím. A pak král elfů s pohledem na Thorina upřeným naklonil hlavu lehce na stranu a pronesl svým hedvábným hlasem:

„Slyšel jsem mnoho bájí o Osamělé hoře, o její rozlehlosti, labyrintu síní a pokladech, které ukrývá, ještě než jsem ji navštívil poprvé, a vždy jsem ji toužil vidět v celé její kráse. Od té doby, co jsem zde pobýval naposledy, se ale mnohé změnilo. Mohl bych tu vzpomínku v tvém doprovodu obnovit?“

Byla to slova adresovaná Thorinovi, ale šum, který se kolem rozhořel, dával znát, že ani ostatním trpaslíkům neunikl jejich smysl. A v tu chvíli si Thorin II. Pavéza uvědomil, že tohle byla jedna z rozhodujících chvil, ve které musí buďto zapomenout zcela na staré spory a přijmout, k čemu se již zavázal i ve své mysli a srdci, nebo si podřezat větev a otevřeně vytáhnout do boje. Protože i když mohli být s králem elfů svoji, mohli uzavřít dohody a spojenectví, mohli si vyměnit dary a všechno stvrdit podpisy a slovy… dokud neotevřou brány i svých domovů, nikdy nepřeklenou podezřívavost a nepřátelství, které se mezi jejich národy utvořilo.

Vyrovnal svůj výraz do neutrálního a učinil krok, který by jeho děd jistě odsoudil a označil za zradu.

„Bude mi ctí tě doprovázet, můj pane,“ pronesl nahlas a zřetelně, tak, že to bylo slyšet v celé síni.

Král elfů lehce pootevřel ústa, jako by byl překvapen nebo chtěl něco dodat, ale pak se jeho výraz změnil v pousmání, když odpovídal: „Budu tě tedy následovat…“

ooOoo

Vydali se z trůnního sálu, který po jejich odchodu zůstal až truchlivě tichý, nejprve po schodištích nahoru do horních částí, které byly obytné. A čím níž klesali, tím méně tam bylo pokojů a více důlních šachet, skladů, dílen, až nakonec spočinuli v nejspodnějším průchozím podlaží, u tavicích pecí.

Kráčeli povětšinou mlčku, Thorin s rukama za zády a Thranduil tyčící se nad ním a obhlížející okolí. Mnohokrát se na něco zeptal, mnohokrát dostal stručnou a zdvořilou odpověď. V jednu chvíli vypadal dokonce překvapeně, to když se dostali do severní části s lázněmi. Elfové asi nevěděli o horkých pramenech v Hoře, ani o nádržích plných teplé bublající vody. Museli trpaslíky považovat za barbary, stejně trpaslíci je.

A pak se dostali do toho osudného sálu pokrytého tenkou vrstvou zlata všude kolem, který získal svou podobu, když se trpaslíci v zoufalém pokusu zachránit své holé životy pokusili draka Šmaka přemoci jedinými prostředky, které měli v ten okamžik na dosah – rozžhaveným zlatem.

Thranduil se zastavil uprostřed té kovem pokryté plochy a zahleděl se před sebe, do míst, kde, jak Thorin věděl, měla stát ta obrovská Thrórova socha. „Schopnosti trpaslíků jsou vskutku obdivuhodné…“ podotkl tiše, ale jeho hlas se rozléhal všude kolem.

Thorin stojící mlčky vedle něj překvapeně vzhlédl a pozvedl obočí. „Nic takového žádné elf neřekl již dvě staletí.“ Jeho hlas byl příkrý, stejně jako výraz.

„Žádný elf neměl, Thorine Pavézo, důvod k takovým slovům,“ odpověděl Thranduil klidně, aniž by se na něj podíval. Jeho zrak stále směřoval dopředu.

Thorin se zamračil a postavil se k němu čelem, ruce obranně zkřížené na prsou. Byli teď sami, nemuseli zachovávat dokonalé zdání zdvořilosti. „A teď snad má?“ vyzval ho nedůvěřivě. „Proč ta náhlá změna elfího smýšlení? Proč všechen ten zájem?“

Thranduil k němu sklonil hlavu, chvíli vyčkal, a pak, ve zvláštním ladném gestu, zvolna zvedl ruku, kterou nakonec spočinul na jeho lokti. Stisk vysílající do jeho těla zvláštní chvění.

„Stejně jako se mění roční období, Thorine, králi zpod Hory, a vítr si pohrává s větvemi stromů, přijde čas, kdy se i pohled elfů musí upnout k zemi, má-li mít naději, že po ní ještě někdy bude moci kráčet bez obav a bos...“

Ruka na jeho paži zpevnila své sevření a Thranduilův pohled zažhnul podivným světlem. Chtěl něco říct, oponovat těm nesmyslným slovům pozbývajícím smyslu, ale místo toho zjistil, že ten pohled opětuje a slova mu samovolně odumřela na rtech.

Musel tomu učinit přítrž. Hned!

Vyprostil se z jeho sevření a kvapně se otočil. A pak, se slovy: „Měli bychom se vrátit,“ začal směřovat zpátky, odkud vyšli, bez ohledu na to, jestli jej bude král elfů následovat, nebo jestli chce ve zlaté síni setrvat do skonání věků a třeba v ní zemřít hlady.

Vždy ho dokázal dokonale zmást, převrátit význam všech jeho slov, odpovídat tak, že by potřeboval sto životů, aby přišel na smysl tomu všemu. Omamoval jeho mysl a obíral ho o dech. Jak to bylo možné? Byl to jen pouhý elf! Elf… který to dokázal již tehdy, před více než půl druhým stoletím, kdy byl ještě tuze mladým trpaslíkem. Pamatoval se, jak se na něj díval… Měl snad v sobě ten lesní šotek něco, co zabrnkalo na nějakou strunu uvnitř něj, anebo byl jen on, Thorin, syn Trainův, syn Thrórův, prostě tak… slabý, že se mu nedokázal bránit?

Ta poslední myšlenka zrychlila jeho dech i krok. Protože pokud tomu tak bylo… pokud nad ním měl opravdu ten muž takovou moc… jaká byla naděje, že by se mu dokázal ubránit?

S chmurnými představami v hlavě je vyvedl chodbami zpět do Thrórovy síně a skoro si oddechl, když tam našel několik srocených trpaslíků a Gandalfa, který se k nim, odpichující se od hole, svižně blížil, jen co je zahlédl. Měl na sobě stále ten svůj šedý hábit a vysoký špičatý klobouk a na tváři úsměv, který u něj vídávali jeho přátelé. Thorin se lehce zamračil, když zjistil, že patří Thranduilovi a ne jen jemu.

A pak, když byl Gandalf již skoro u nich, vylinula se z jeho rtů otázka: „Ach, můj pane Thranduile, směl bych s vámi, teď když už jste zpět, prohodit pár slov?“

V elfově tváři se mihlo něco jako údiv, než to bylo nahrazeno jeho obvyklým lhostejným výrazem a mírnou úklonou hlavy. „Jistě, Mithrandire, jaký čas by pro vás byl příznivý?“

„Ach, hned, hned. Občerstvit se zajisté stihnete i pak,“ vydechl čaroděj a už si elfa odváděl stranou, zatímco je Thorin provázel zadumaným pohledem a přemítal, co mělo tohle všechno znamenat a k čemu to asi povede.

A pod tím vším hlodal v jeho mysli červíček pochybností a dráždivosti, i když netušil, kde se tam vzal. Měl by být rád, že se toho elfa konečně zbavil, že ano? Měl by být tomu pošetilci vlastně vděčný. A místo toho se našel žárlit na starce, který měl náhle elfovu plnou pozornost, všechno to světlo pro sebe, místo toho, aby se upíralo jeho směrem.

Zamručel si sám pro sebe několik nevybíravých slov v rodném jazyce a rázným krokem vyrazil pryč. Na podobné malichernosti prostě neměl čas, alespoň si to pro tuto chvíli myslel.

Když ale později viděl krále elfů vzdalovat se od čaroděje bez rozloučení, se zlobným výrazem na tváři, která jako by neviděla před sebe, začalo mu to v hlavě vrtat tím víc. Co mohl Gandalf vyslovit, aby si tím vydobyl elfovu nelibost či dokonce projev zlosti v jeho jinak vždy stoické tváři? Další záhada, která ho rozčilovala a podkopávala mu půdu pod nohama. Přesto mu jeho tvrdohlavost nedovolila vyzvídat ani na jednom z nich. Na to byl příliš hrdý, příliš vznešený a příliš zatvrzelý trpaslík. Stejně jako kdysi, když bojoval proti skřetům pozbyv meče i štítu jen s dubovou pavézou…

ooOoo

Měsíc již dávno zářil nad Osamělou horou, když se ten večer po hostině odebírali všichni na lůžka a Erebor konečně usínal. Byla to teplá noc, jedna z nejteplejších za tohle jaro, přesto se Thorin zachvěl, když vstupoval do komnaty, kterou nechal připravit pro společnou noc, kterou stráví se svým chotěm.

Tentokrát na něj již jeho manžel čekal. Seděl na druhé straně místnosti, na židli u zrcadla, jednu štíhlou nohu přes druhou, a zvolna si pročesával své dlouhé vlasy, v tom příšeří vypadající a lesknoucí se jako tekuté zlato.

V Thorinovi ten pohled vyvolal otřes, ne jen kvůli tomu přirovnání, ale zejména… jak mohl… polkl… jak mohl být tak třeskutě klidný? Jak dokázal nepohnout ani brvou tváří v tvář tomu… tváří v tvář jim? Toužil k němu v tu chvíli přiskočit, zacloumat s ním a vykřičet mu všechny ty křivdy do obličeje, jen aby viděl, co to s výrazem toho stále povzneseného elfa udělá.

Přesto tomu popudu odolal. Nemohl… nechtěl podlehnout takovému nutkání. Stačí, že bude muset pohlednout… jemu, a to jeho vzkypělou mysl zcela zchladilo.

Thranduil otočil hlavu a věnoval mu zkoumavý pohled modrých očí. A Thorin měl v tu chvíli nakratinko pocit, že by se nejraději propadal pod zem, někam hluboko do trpasličích dolů, kam žádné světlo nedohlédne, ani světlo loučí nebo ohně z krbu.

Stál tam před ním, svým mužem, který se ve světle přímo celý koupal, jen v prosté košili, která ho halila od krku až po paty, a jediná věc, která snad byla v tu chvíli hodna obdivu - jeho prací a bojem vypracované svaly - byla všem zrakům skrytá. Byl pyšný i na plno jiných věcí, trpasličích věcí, než jen na sílu svých paží, ale tváří v tvář elfovi, který se zdál zcela dokonalý, byl jako obnažený nerv. Citlivý na sebemenší dotek. Vnímající bolest šířící se ve vlnách do celého jeho těla.

Thranduil odložil hřeben na stolek a zvolna vstal, tak plynule, jako by byl laní a ne elfským mužem. Opět měl na sobě ten noční háv, jaký zřejmě elfové nosívali, když uléhali k odpočinku, ačkoliv tentokrát jiného odstínu. Zdůrazňoval všechny jeho křivky, jako by to snad bylo ještě třeba. Leskl se na jeho těle a přitahoval k sobě trpaslíkovy oči tak pevně, až to Thorina vyděsilo.

Hleděli na sebe, dvoje modré panenky propojené pronikavým pohledem rozšířených zornic, a ani jeden z nich se v ten okamžik nehýbal žádným směrem.

Nevěděl, jestli to bylo váhání, které v určité chvíli spatřil v elfových očích. A ani to vědět nechtěl. Raději se odpoutal od toho znepokojivého pohledu a pro sebe si beze slov znechuceně zavrčel. Všechno, aby odedřel a udělal sám!

Znovu vydal ten frustrovaný zvuk a nepatrně zavrtěl hlavou. A pak hlasitě znějícími kroky rázně přešel přes místnost a usedl na pelest postele, aby si stáhl boty. Byl tak odhodlaný mít to za sebou, co nejrychleji to půjde, že ani neslyšel tiché zašustění někde za svými zády. To až dotek v oblasti lopatek přiměl jeho hlavu k prudkému otočení, zatímco se jeho čelo nakrčilo a ústa stáhla do tenké nesouhlasné linky.

Elf seděl za ním, stále ještě oděný a zahalený a shlížel na něj těma blankytnýma očima, jako by ho o něco žádal.

Thorin nechápal o co, sám si nežádal ničeho. Ne.

Věnoval mu vzpurný pohled, ale slova žádná. A Thranduil dál jen hleděl do jeho vousaté tváře, zatímco jeho hřejivá ruka na trpaslíkových zádech začala zvolna přejíždět po hladké látce košile a šimrala ho na kůži.

Thorin se zachvěl. Sotva znatelně, ale jistě to cítili oba.

„Co to děláš?“ utrhl se na elfa bez veškerých zdvořilostí. Chtěl alespoň nějaké odpovědi. Sice neměl ani zdání, zda by se mu prozřením ulevilo, ale nejistota, kterou cítil, už dosahovala takových výšin, že mu na tom v tu chvíli ani nezáleželo.

Jenže ten proradný elf se prostě neměl k odpovědi. Žádné.

A tak Thorin nakonec znovu jen rozmrzele zavrčel, odvrátil tvář a tak, jak byl, se položil obličejem na polštář, břichem na povlečení lůžka. Dovolí tomu elfovi, aby udělal, co bylo jeho právem, a pak…

„Thorine…“ zaslechl za sebou povzdechem. Bylo to tiché, ale nedokázal za tím rozeznat žádnou emoci, snad ani zlost nebo jinou podobnou nevoli.

Zavrtal hlavu do polštáře a sevřel ruce v pěst, aby trochu ulevil tomu napětí. Ale silná ruka na levé paži ho jedním plynulým tahem přinutila vzdát se té pozice a on překvapeně otevřel oči vystavené všanc tváři svého manžela.

„Co?!“ vyšlo z něj hněvivě, když byl tak náhle zbaven té pomyslné zdi mezi nimi. Dokud na něj neviděl, nevěděl, co dělá a nemusel se na něj dívat… bylo vše tak nějak snazší. Mohl sám sebe ve své mysli ochránit. Jenže on ho o to chtěl svou krutostí připravit, chtěl vidět, jak se pod ním svíjí, i všechno to ostatní. „Co zamýšlíš, elfe?“ zopakoval svou otázku, která zůstala nezodpovězená. „O co tvé výsosti jde?“ zeptal se s nádechem posměchu, kterým maskoval všechno to, co uvnitř něj kypělo netrpělivostí, obavami i vztekem.

Thranduil se zamračil, na čele mu vystouply vrásky a jeho tvář získala výraz zmatku. „Nejsem zvyklý na…“ začal s dalším povzdechem, ale Thorin si odfrkl a hrubě ho přerušil.

„Na co? Na odpor? Jistěže ne! Jak bys ty, lesní král, jen mohl! Všichni ti přece padají k nohám a rádi,“ prskal jako naježená kočka, která se právě utrhla ze řetězu, na které byla uvázaná, a chrlí kolem sebe svůj spravedlivý hněv.

Thranduil mu věnoval ještě hlubší zamračení. „Nejsem zvyklý na neshody a hrubost na lůžku,“ odpověděl mu.

Kdyby byl Thorin již nepřekročil jistou hranici sebekontroly, zřejmě by se byl ovládl, ale pro teď už bylo pozdě na nějaké zachování klidu, na nějakou obezřetnost, když mu věnoval nevěřící pohled a odsekl: „Nejsem křehká květinka ze tvé zahrádky, elfe!“ Načež se prudce a vzpurně obrátil zpět tak, jak předtím zamýšlel být.

Myslel si, že se tím vyjádřil zcela jasně, jenže to se přepočítal. Thranduilovy paže ho znovu přetočily, tentokrát hrubě, zcela v kontrastu k předchozímu, až skoro jemnému zacházením, a elfí tvář byla tentokrát odrazem naprosté zloby jen několik milimetrů od té trpaslíkovy.

„Neříkej mi, co nejsi, trpaslíku!“ procedil skrz zatnuté čelisti, jako by se zuby nehty držel z posledních sil, aby nevybuchl, „Obcházím tento svět od prvního věku, byl jsem tu již dávno předtím, než se tvůj jmenovec, Thorin I., batolil v prachu slují tvého lidu, a viděl jsem i prožil již mnoho, abych dokázal odlišit, co mi tu přehazuješ svým posměchem!“ Z toho hlasu čišel chlad, z jeho očí šlehaly blesky schopné všelijakého běsnění a celá tvář byla jako vytesaná z ledu.

Ale trpaslík si nic takového nechtěl nechat líbit. Byl silnější a robustnější než ten šlachovitý elf a jistě by se dokázal ubránit i beze zbraní, klidně i zaútočit, ne jen svými slovy, ale i pěstmi, nohama, celé tělo by se stalo jeho zbraní. Donutil by ho klečet na kolenou a škemrat o milost, kdyby chtěl. Byl o tom přesvědčen.

Jenže k tomu nedostal příležitost. Elf se s divokostí spalujícího úderu jarní bouřky sehnul k němu, uvěznil jeho ruce v sevření svých prstů a nohy svými stehny a přisál se na jeho rty v prudkém, majetnickém polibku, který Thorina donutil překvapeně zalapat po dechu.

Na jeho rty i vousy dotíraly elfovy rty a sváděly s ním souboj o podmanění. Ten výpad byl tak rychlý a zběsilý, až o sebe zacvakaly zuby a on ucítil na jazyku kovovou pachuť krve z prokousnutého rtu. Nevěděl, jestli svého nebo elfova, nestaral se o to, protože muž nad ním ještě zdaleka neskončil se svým trestem. Nedovolil mu se ani hnout, svíral ho, jako by byl jen muší vahou, a prodíral se do jeho úst svým jazykem. Mapoval je úsilím hledače pokladu, nedovolil mu pořádně ani dýchat nebo zpomalit. Všechno to bylo zanícené, vášnivé a dravé. Čišelo z toho zoufalství. Jestli zoufalství z touhy po rozkoši a dlouhého čekání nebo zoufalství jiného druhu, to nedokázal říct. Všechno se mu před očima zatmívalo, zatímco elf pronikal do jeho úst, okusoval jeho rty i vousy a prsty zatínal do jeho uvězněných zápěstí.

Nic takového si k němu ještě nikdo nedovolil, nikomu ještě nic takového nedovolil. Thranduil by první, který ho lapil v nestřeženém okamžiku a využil své momentální převahy.

A pak to náhle všechno, jak začalo, také i skončilo.

Elf zvedl hlavu, v očích výraz divoké šelmy a vlasy kolem hlavy poskládané v neupravených pramenech.

Thorin na něj hleděl s doširoka otevřenýma očima a bolavá ústa se mu otevírala a zavírala, zatímco nad ním muž stále spočíval a věznil jeho ruce a nohy ve svém držení.

„Už nikdy,“ zachrčel elf a lapal při tom po dechu, „už nikdy neznevažuj má slova, Thorine Pavézo. Možná o mně nesmýšlíš nejlépe, možná mnou stále pohrdáš, ale jednou jsme manželi, kteří se mají ctít. Nechtěj, aby tomu bylo naopak.“

Neodpověděl na to. Neměl proč odpovídat na jasně patrnou výhružku skrývající se za jeho slovy. Jen mu jeho pohled zatvrzele oplácel a čekal, co přijde s další chvílí.

Elf, stále ještě hlasitě oddechující, sklonil na okamžik hlavu a vlasy se mu svezly přes zavřené oči. Jeho sevření polevilo a Thorinovy ruce byly opět volné.

Rychle je odsunul z jeho dosahu, ale poté sykl, to když se elfovy prsty přesunuly na jeho boky a pak putovaly níž na jeho nohy. Elf znovu zvedl hlavu a nadzvedl se, aby měl lepší přístup k jeho tělu.

Takže takhle to tedy bude. Thorin skoro zaskřípal zuby, když mu Thranduil shrnul košili až nad kolena a druhou rukou rychle rozvázala tkanice na její horní části, čímž obnažil Thorinovu ochlupenou hruď. A pak mu zdola košili nahrnul ještě výš a přinutil ho, aby si ji svlékl.

Zůstal před ním obnažený, úplně nahý, vystavený na odiv jeho pátrajícím očím a teď již klidnému výrazu. Ať předchozí výpad způsobilo cokoliv, bylo to prozatím pryč.

Elf zvedl ruce ke svým vlasům, plynulým pohybem si je odsunul na záda a pak po svém těle nechal sklouznout saténový háv, který měl do té doby na sobě.

Tak a jsme si tedy rovni, pomyslel si Thorin, oba jen ve svých tělesných schránkách. Až na to, že tělo jednoho bylo hladké a bez poskvrnky, zatímco u toho druhého…

Elf se k němu opět sklonil, jeho ruce doputovaly na jeho paže a ústa se mu přisála do úžlabiny nad klíční kostí. Trhnul sebou a kousl se do již rozedřeného rtu.

Nebolelo to, tentokrát ne, jen to bylo… nečekané jiným způsobem než předtím. Tohle nebylo prudké. Ale byla v tom jistá smutná něha. Možná konejšivá. Elfovy rty vytrvale přejížděly po jeho kůži a on se trhaně nadechoval.

Mít jeho tvář tak blízko, cítit vůni šířící se z jeho pokožky a vlasů, bylo to na jeho smysly… příliš. Jeho srdce nestíhalo a bušilo mu do hrudníku jako kovadlina. Elfův špičatý boltec se prakticky dotýkal jeho vousaté tváře, zatímco ty rty pracovaly na jeho kůži dál a prsty mapující svaly paží stékaly na žebra, palcem a ostatními prsty obepínající jeho tělo z obou stran. Napínal se proti všem těm dotekům, kroutil se a skrz zuby mu unikala chrčivá zasténání.

Pak se ty ruce přesunuly na jeho břicho, kde zůstaly, a elfova ústa mučivě pomalu klouzala na jeho hrudní kosti, zatímco jeho kůži spaloval jeho horký a zrychlený dech.

Zavřel oči a povolil ruce sevřené v pěst. Ještě nikdy necítil takové nutkání zvednout je a přiložit druhému muži na záda, nutkání, které by si zároveň i odpíral. Chtěl… chtěl zjistit, jaké to je po nich přejet bříšky prstů, promnout mezi prsty elfovu kůži. Chtěl zjistit, jestli by to u elfa vyvolalo nějakou reakci. Chtěl… ale nemohl. Zakázal si to.

Ale pak se ty dlouhé prsty zatnuly do jeho stehen, prohnětly je a do jeho pupeční jamky se dostal vlhký, mrštný jazyk. A on v té vteřině prostě bezmyšlenkovitě ty ruce zvedl a přiložil je tam, kam právě dosáhly - na elfova ramena pokrytá jeho vlasy, ale částečně i odhalená, jak se mu prameny svezly stranou, zatímco hlavou postupoval po jeho těle.

V první vteřině nevnímal nic než pocity, jaké v něm to všechno vyvolávalo. Jazyk kroužil po jeho břiše a rozkmitával v něm milostné touhy, zatímco on sám prsty svíral elfovu kůži, jemnou a hřejivou, a bez skrupulí ji hladil a tiskl, až to muselo bolet. Přesto elf nedal nic najevo víc než svým zrychleným dechem.

Rukama jen sklouzl níž, pod Thorinova stehna, a trochu je pozvedl, přinutil je trpaslíka lehce pokrčit v kolenou. A pak se už na rukách posunul výš, k jeho hrudníku a hlavě. Zahleděl se na něj podepírající se na loktech, výraz vyčkávavý a opět klidný, a Thorin ztěžka polkl.

Věděl, co bude následovat.

Modré oči se zahleděly na jeho čelo a vrchol hlavy, jako by je zkoumaly a hledaly nějakou krásu, přejely pohledem přes spánky a skončily na jeho ústech, zároveň, co Thranduil přenesl váhu na levý bok, aby k němu měl lepší přístup a mohl si uvolnit jednu ruku. Zvedl ji, oči znovu upřené do jeho očí, a pak ji nechal vklouznout do Thorinových vlasů, až na jeho týl.

Trpaslík nejprve překvapeně lapl po dechu a pak otevřel ústa k protestu. Ale to elf již překrýval jeho rty svými a spolu s tím dotekem, tentokrát jemným a neuspěchaným, tu ruku stáhl a přejel s ní po celé levé straně jeho těla, až se svým pátravým dotekem dostal mezi jeho pokrčené nohy.

Líbal ho důkladně a hladil, po předchozí roztržce ani stopy. Bylo to tak… neskutečné, až se to zdálo jen jako představa vyprodukovaná mámením duchů z hlubin nekonečných vod.

Z elfa prýštilo jeho teplo a zvláštní vůně sněhu a trávy a ještě něčeho dalšího, jeho kůže se tiskla na tu jeho, jedna jeho paže ho téměř objímala, zatímco druhá otevírala svými prsty.

Intenzivní. Takové to bylo.

Thorinovi uniklo zpoza rtů zakňučení, jeho ruka uvězněná mezi jejich těly zabloudila na elfova bedra a nehty se zatnuly do jeho zad tak mocně, až musely jeho jemnou kůži pohmoždit.

A pak to bylo jako na vlnách. Když vás vor unáší vstříc něčemu děsivému a krásnému zároveň. K cíli. A vy musíte zavřít oči, abyste unikli osudu, který hrozí, že vás pohltí. Necháváte se omývat proudem a pevně se držíte, dokud všechen ten příval nezmírní svůj spěch a vor s poslední vlnou nepřirazí k dalšímu břehu…

Thorin sevřel oční víčka pevně k sobě, když do něj jeho manžel pronikl, a prsty již zaryté v bedrech se stáhly kolem kůže obalující svaly jeho zad. Elf sykl bolestí i slastí a náhle přerušil polibek. Jen na chvíli se dělili o namáhavý dech, tváře stále tak neskutečně blízko, než Thranduil zvedl hlavu docela a s ní na rukách i svůj trup. Vzpínal se teď nad ním, naplňoval jej s každým svým výpadem víc a víc a Thorin s hlavou zakloněnou viděl, jak zatíná zuby a hrudník se mu namáhavě zvedá, jako by byl běžcem stoupajícím vysoko do hor, který má za sebou již dlouhou cestu, ale vrchol je již na dohled.

Sám měl potíže s dýcháním a na čele se mu leskl pot ze všeho toho úsilí.

Netrvalo dlouho, aby elf hlavu opět prudce sklonil ke svému hrudníku a zatajil dech, zatímco mu z úst unikal tichý, táhlý sten.

Thorin hleděl nad sebe na jeho žebra, zatímco se Thranduilovo napjaté tělo lehce chvělo, a dlaní přejížděl po kůži jeho prsou, dolíčcích mezi kostmi, aniž by si vůbec uvědomoval, že to dělá.

Všechno tohle.. mohlo to proběhnout jinak. Mohlo to být kruté, mohlo k tomu dojít bez jakýchkoliv skrupulí, jen pro elfovo uspokojení. Mohl… nemusel na něj brát ohledy, trpaslík by to přežil, zvládl by takové zacházení, třebaže by to v jeho mysli jen rozhořelo ještě větší zášť a nenávist, kterou živila všechna ta léta ve vyhnanství, všechna setkání, kdy na něj elfové hleděli jako na někoho podřadného. Ale on nic takového neučinil… zachoval se jinak. A všechno tohle dotvářelo v trpaslíkově mysli další zmatek.

Thranduil změnil úhel hlavy a spojil svůj pohled s jeho. V těch modrých očích bylo zvláštní světlo a na rtech se rýsovalo drobné pousmání. Něžné, řeklo by se, i když to trpaslíkova mysl nechtěla přijmout a okamžitě to odvrhla do nenávratna. Elf zvedl ruku a palcem přejel po vráskách, které se Thorinovi utvořily na čele, aniž by si toho byl sám všiml. A pak tou rukou obkroužil jeho skráň a vousatou tvář v pohlazení, přejel po tmavých vlnitých vlasech protkaných stříbrem a s pohledem stále upřeným do jeho očí začal klesat celým tělem níž a níž.

Trpaslík na něj hleděl, na tu protáhlou tvář, a jen dýchal, zatímco se jeho tělo do toho doteku podvědomě přimykalo, jako by jej už nedokázal sám ovládat, ač se o to všemocně snažil. A nejhorší bylo, když ty štíhlé prsty obkroužily jeho mužství a stiskly. Tehdy nad sebou ztratil kontrolu zcela, jeho plíce přišly o všechen vzduch a z úst se mu vydralo takové zasténání, které by ze sebe nevydobyl, ani kdyby to při plném vědomí chtěl.

Všechen ten vnitřní tlak ho napínal, jako by byl strunou své harfy, jen se rozeznít. A stačilo tak málo. Několik přejetí po celé délce až po tu nejjemnější kůži na hlavičce a pak se jeho dech zkrátil na sotva snesitelnou hladinu a on zachroptěl a prohnul se, zatímco ho přemáhala vlastní vlna orgasmu, pohlcující ho tak, až cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě a zuby se mu bolestivě otírají o sebe.

Bolest z pronikání i z křeče vlastního těla a rozkoš ho naplňovaly jako dvě strany téže mince.

Když se začínal vzpamatovávat, vzhlédl k elfovi a byl si jistý, že má v tu chvíli ve tváři zranitelný výraz. To ten pohled v jeho očích. Říkal to. Promlouval o jeho slabosti a nutil elfa k tomu zvláštnímu výrazu, kterým musel být soucit. Nechtěl ho. Ale přerývavý dech a tlukoucí srdce a dozvuky vyvrcholení nedovolovaly jeho tělu odpovědět jinak než odevzdáním. I když jen na vteřinu.

Elf se sehnul a přiložil své rty na jeho čelo. Chvíli tak setrval, zatímco Thorin dýchal do jeho hrdla a nutil své ruce, aby se stáhly z jeho těla, i když netoužily po ničem jiném, než tam setrvat. Nevěděl, proč to elf udělal, za co byl ten lehký polibek, ale byl vděčný za tu chvíli, kdy na něj nehleděly jeho pátrající oči. Za chvíli požehnaného míru.

Pak se ale elf jedním pohybem zcela zvedl z jeho těla, posadil se a hmátl po svém odloženém hávu, aby se zahalil. Mžik, během kterého nezbylo po jeho odhalené kůži mnoho, jen hrdlo, jeho ruce a bosé nohy.

Thorin otevřel ústa, aby ho zastavil, ale nedostal se k tomu.

Elf na něm naposledy spočinul svým zrakem, než lehce pokynul hlavou a tiše pronesl: „Děkuji ti za dnešní noc.“

A pak se otočil, vyzvedl si svůj hřeben na stolku se zrcadlem a než se Thorin zmohl na slovo, byl znovu pryč.

Když si to král trpaslíků uvědomil, vztekle praštil rukou do polštáře a zavrčel. „Kéž by vás všechny elfy spral ďas!“ ulevil si nahlas, než si povzdechl, stočil se na bok a přehodil přes sebe peřinu.

Zavře jen na chvíli oči v tom přetrvávajícím teple a vůni, než se odebere do svých komnat k odpočinku. Jen chvíli a pak půjde. Ano.

Načež usnul, sotvaže zavřel oči, zatímco jeho manžel procházel jako stín chodbami do své ložnice, nikým neviděn a nikým nečekán.

ooOoo

Sotva se Thorin probudil, věděl, že je něco špatně. Nebyl, kde měl být. Nespal ve své posteli. Vzpomínky mysli i těla na včerejší noc na něj začaly útočit a osvěžení spánkem bylo okamžitě to tam.

Vyskočil z postele jako dětská hračka na pružině, hrudník stažený záchvatem úzkosti, a začal se zběsile rozhlížet kolem sebe, jako by odněkud z koutů čekal výpad. Žádný ale nepřišel, byl ve vychladlé místnosti sám, to jen jeho zrádné tělo si s ním dělalo, co chtělo. Předchozího večera ho nechalo usnout a teď… teď mu hrozilo, že ho rozdrtí obavami.

Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, a zatímco se uklidňoval, sebral u postele odhozenou košili a s povzdechem si ji natáhl. A pak přešel k zrcadlu, aby se trochu upravil. Vlasy měl spánkem rozleželé, tělo se mu chvělo tou náhlou změnou tepla za chlad a košili měl rozvázanou a celou pomačkanou jako by ji sežvýkal jeho poník. To od toho, jak mu ji elf… polkl a odvrátil hlavu od povrchu zrcadla. Ztracený v myšlenkách prsty projížděl skrz své vlasy, aby rozdělil spletené prameny a ony mu opět ve vlnkách splývaly kolem hlavy.

Všechno to, co včerejšího večera začalo jako povinnost, jako donucení, bylo nakonec proměněno v něco jiného. Něco, co nedokázal popsat slovy ani jinak. Protože jak popsat něco, z čeho se vám sice třesou a kroutí všechny vnitřnosti v těle, ale vzpomínky vás nakonec nutí k povzdechu a drobnému pousmání?

Cítil se jako vyvrhel, jak zrádce svého vlastního přesvědčení, jako by ho omámili krásou, šlechetnými gesty a kouzly. Jako by byl slabý človíček, jehož vůle je polámaná, jako kosti bytosti hozené do propasti. Nenáviděl se za to.

Pěstí uhodil do desky stolku a pak si s hlavou v dlani promnul kořen nosu. Všechno tohle… všechny tyto nechtěné pocity… bylo to špatné, mátlo mu to hlavu, křivilo myšlenky i rozum. Pokud se toho nezřekne nebo se od toho neoprostí, zešílí z toho, i kdyby měl v držení tisíc Šmakových šupin, které mu bránily podlehnout chamtivé dračí nemoci.

Zprudka vstal a přešel ke dveřím, aby takovým myšlenkám učinil přítrž a opět se ve svých šatech, za svou zbrojí cítil alespoň trochu jako muž a král.

Rozhlédl se, neměl to ke svým komnatám tak daleko, ale procházet po chodbách v tuto hodinu… kdekdo ho z jeho blízkých nebo poddaných mohl vidět, a to si rozhodně nechtěl dovolit.

Vyrazil tedy svižně a ve spěchu, sotva se zaposlouchal do ticha rušeného jen vzdáleným šumem probouzejícího se Ereboru.

Přesto mu štěstí nepřálo. Sotvaže zahnul za druhý roh, ocitl se tváří v tvář Bifurovi, Bofurovi, Bomburovi a Bilbovi. Vesele se pochechtávali a něco spolu probírali, a on v duchu zavrčel nad takovou lehkovážností. Všichni se zarazili. Oči tří trpaslíků a jednoho hobita na něm překvapeně i zvědavě spočinuly; ještě nikdy ho neviděli tak málo oděného, natožpak oděného do košile. Jistě, byl to tradiční spací oděv, ale při jejich putování vždy uléhali přímo ve svém oblečení, ať už proto, že by jim jen v tenkých přikrývkách jinak byla zima, ale také proto, že kdyby se během noci ocitli v nebezpečí, nebyl by na nějaké oblékání ani čas.

Znovu zamručel a sjel je své rozmrzelosti tak tvrdým pohledem, až jim viditelně zaskočilo. Nechtěl to udělat, byl to instinkt – vzít někomu trochu toho bezstarostného veselí, když sám žádné necítil.

Hleděli na něj, smích odumřelý na rtech a on jim pohled tvrdě oplácel, jako by je nachytal při něčem špatném, ba snad zakázaném.

Mlčeli. Všichni.

Až se nakonec ozval ten nejmenší z nich - hobit. Malý tělem, ale velký odvahou.

„Ehm, Thorine, dobré ráno. Jste… jste v pořádku?“ hlesl tím svým hláskem a trochu se při těch slovech ošil, jak to dělával, když byl nervózní.

„Jistě!“ vyštěkl král trpaslíků ještě o stupeň hruběji, než snad zamýšlel, protože oni se… míchali do jeho věcí a ještě se na něj tak – TAK – dívali! Sotva stačili zamrkat, prodral se neurvale skrz ně a bryskně zamířil ke svým komnatám, aby už byl konečně bezpečně za dveřmi, kde na něj nikdo civět nebude. Byl natolik rozezlen, že ho přistihli tak zranitelného, v rozpacích a celkově v nerovnováze, že si ani nevšimli, jak trpasličí bratři a jejich bratranec oněměle zalapali po dechu a Bilbo se starostlivě dívá na jeho vzdalující se záda.

ooOoo

Elfí družina se pomalu začala srocovat u hlavní brány Hory, na silnici vedoucí kolem řeky na pláně. Jejich koně už netrpělivě ržáli a pohazovali hřívami, jako by jim předchozí pochod z Hvozdu sem nestačil. Anebo se již těšili domů, do svých stájí a na své stájníky; Thorin neuměl řeč zvířat, pokud nebyla z těch, která s jeho lidem mluvila běžně, takže to nemohl říct jistě.

Sledoval celé balení z terasy o patro výš a tvářil se natolik nezaujatě a povýšeně, jak jen dokázal. V tu chvíli blahořečil svému národu za vousy a dlouhé vlasy a oděvy tak vrstevnaté, až se pod nimi trpaslíci téměř ztráceli. Když měl na sobě všechno, sotva mu pod korunou vykukovala jeho tvář. Spodní košile, dlouhá tunika s límcem, kožená vesta, kabátec s kožešinou, kožené kalhoty a vysoké boty, to vše chránilo před vlezlým chladem slují a podzemních prostor spolu s přirozenou otužilostí jeho lidu.

Díval se, jak se k družině připojuje Thranduil a jak ho jeho elfové uctivě zdraví. Znal ten pohled v jejich očích. Respekt, oddanost a pod tím vším i trochu bázně. Vídal ho v očích Durinova lidu. Takhle se dívali na svého krále, když byl něčeho takového hoden. A on snad byl hoden, už ano. Ten krátký záchvěv slabosti před bitvou už mnohokrát odčinil a ještě odčiní, bude-li toho schopen. A mezitím…

Jeho pohled znovu padl na jeho manžela, vlastně ho neopustil od té doby, co jej zahlédl vcházet, a v duchu se snažil pochopit, co je na tom elfovi zvláštního, že by ho to snad mohlo přitahovat. Protože kdyby šlo jen o fyzickou krásu… pak by nepochyboval, že by ho alespoň trochu zajímali i ostatní. Že by i k nim obracel svůj zrak. Jenže tomu tak nebylo. Podíval-li se na kohokoliv jiného, ať už muže či ženu, musel se v duchu jen ušklíbnout. Tak to snad byla moc? Moc byla silným lákadlem pro každého trpaslíkem spolu se zlatem a poklady. Shromažďovali ji stejně jako klenoty, jako všechno, co čem jejich srdce zatoužilo. A on byl tím, kdo byl k moci předurčen, zrozen k jejímu ovládnutí. A tento elf… Stačilo jen zahlédnout jeho vlas a věděli jste to, věděli jste, co z něj proudí ve vlnách. Bylo to jako zář diamantů zabroušených do toho nejvyššího lesku. Jako… polkl a několikrát zamrkal, protože jakmile na to pomyslel, před očima se mu objevil Nauglamír, který mu daroval. Takové to bylo a tak to cítil. Byl jako noční můra lapená světlem těch nejdražších kamenů a nemohl z toho ven.

Odvrátil hlavu a pohledem spočinul na svých mozolnatých rukách. Svíraly ozdobné, kamenné hrazení terasy, u nějž stál. Prsty se mu do toho kamene zatínaly silou, která by ho bezmála mohla lámat. A tak znovu potichu vydechl a přinutil se k uvolnění. Opřel se o zábradlí celým tělem a ten tlak na jeho břiše mu dodal potřebnou sílu, než si dovolil opět shlédnout dolů.

Což neměl dělat. Ale to si uvědomil až později. A ještě později mu došlo, že i kdyby tak neučinil, stejně by mu to bývalo nepomohlo. Jenže teď, v okamžiku, kdy k tomu došlo, jen zprudka vydechl a doširoka otevřel oči nad tím výjevem.

Z bočnice na druhé straně rázoval tou rozlehnout síní Bilbo Pytlík, zvaný mistr Zloděj. A za ním Bifur a Bofur. A pak ještě obtloustlý Bombur. A nakonec i Balin a Dwalin. Vlastně… stačilo by už jen několik trpaslíků a byli by tam všichni jeho společníci z výpravy za dobytím Hory.

Hobit kráčel odhodlaně, hlavu vztyčenou, oči přimhouřené a ruce zatnuté podél svého sametového kabátce, zatímco jeho nohy, které většinou nenadělaly téměř žádný hluk, dupaly tak, že by v tu chvíli mohl konkurovat i většině trpaslíků, a také že konkuroval.

Thorin užuž otevíral ústa, aby jej zle okřikl. Znal půlčíka již více než rok, dokázal předjímat jeho kroky, stejně jako dokázal určit, jak se asi zachovají Fili či Kili nebo i ostatní z jeho nejbližších. A tady se schylovalo k něčemu velkému a ostudnému. Měl by to zastavit už v zárodku. Musí to zastavit! Jenže… kdyby býval stál dole, bylo by se mu podařilo, zjednal by si pořádek pouhým pohledem, a kdyby to nestačilo, slovem. Ale tady nahoře, kde měl sice všechno před sebou jak na dlani, ale od ostatních byl zcela odloučený výškou a prostorem, tady by působilo nepatřičně, ať by udělal cokoliv. A tak rychlý, aby dolů doběhl po schodech a chodbami, opravdu nebyl. Bude muset spoléhat na půlčíkův zdravý rozum. Což ho stálo skoro všechnu jeho sílu vůle.

„Vaše výsosti?!“ zvolal hobit hlasitě, když byl ještě pěkných pár kroků od osloveného. „Vaše výsosti, rád bych s vámi mluvil!“

Thranduil se pomalu otočil, kdo že ho to volá, kdo že se to odvažuje, a pak zmateně shlédl ke svým nohám, protože půlčík, který mu sahal sotva do pasu, již docupital přímo k němu. Nebo spíš pod něj.

„Ano? Pan Pytlík, jak vidím,“ pronesl zlehka a pozvedl obočí. Okolo něj stojící elfové byli připraveni zasáhnout, ale on je mávnutím ruky zastavil a oni se stáhli. Měl je vycvičené dobře.

Thorin, který teď ze svého místa viděl celé to srocení, si unaveně povzdechl. Na jedné straně stál Thranduil se svými elfy, na straně druhé Bilbo a za ním skupinka trpaslíků, kteří si sice drželi větší odstup než půlčík, ale jejich zkřížené paže na hrudi prozrazovaly mnohé.

Přišli bránit jeho čest. Oni všichni a ze všech bytostí na světě to vedl jediný hobit, kterého znal. Fascinovalo ho to a hněvalo zároveň. Něco takového by se jistě v hlavách trpaslíků nezrodilo. Ačkoliv… jak to tak vypadalo, i jeden hobit stačil, aby svými vášnivými slovy naočkoval ostatní. A přesto si hobit alespoň částečně zachoval chladnou hlavu.

„Můj pane, chtěl bych s vámi probrat jistou záležitost, která se týká mne i mých přátel. Vlastně o to jde, víte? O přátelství. Protože přátelství je to hlavní a já jsem ho za poslední rok poznal víc, než za celý svůj život.“

Thranduil vypadal zmateně, ale dokonce snad i zaujatě a Thorin se musel kousnout do tváře, aby dokázal mlčet. Nebýt celé té nemístnosti a prekérnosti situace, bylo by to všechno vlastně i dojemné.

„Mluvíte vzletně, mistře hobite, ale přesto z vašich slov nedokážu nic vyčíst,“ odpověděl elf a pobídl tím Bilba, aby mluvil dál.

Thorin zaskřípal zuby, doufal, že to elf spíš zastaví, než aby to nechal zajít dál. Ale to se přepočítal.

„Nemějte mi to za zlé, můj pane, já jsem vychovaný hobit, taky jsem velmi vážený muž v celém Kraji, to si můžete ověřit, kdybyste tam někdy zavítal, takže vím, co je to slušnost a kdy se něco nehodí, ale chci, abyste věděl, že nestrpím… vlastně nestrpíme, my všichni tady, abyste s Thorinem takhle jednal.“

Teď Thorin lapl po dechu a Thranduil se viditelně zamračil a zvedl bradu, oči stále upřené na toho mužíka. „Ano?“ protáhl ledově.

„Ano!“ přisvědčil ten pošetilec horlivě, aniž by si uvědomoval nebezpečí, ve kterém se sám nacházel. Jestli krále elfů urazí a on to jako urážku přijme, nezbude nikdo, ani on, kdo by ho dokázal zprostit trestu, který by jistě po takové opovážlivosti následoval. „Víte, poznám, když se trápí, když má starosti, a poslední měsíce on…“

„Bilbo!“ zazněl prudce a rozzlobeně jiný hlas, nový hlas, a Thorin zvedl hlavu ke stropu a s poděkováním ke svým božstvům si konečně trochu oddechl.

Kili.

Blížil se ke srocení a mašíroval ještě rychleji, než předtím hobit. Elfovy oči se k němu vyčkávavě přesunuly a Thorin se trochu více překlonil, aby dobře slyšel.

„Vaše výsosti,“ poklonil se Kili uctivě těsně před králem elfů a zastoupil tím cestu velmi zmateně a pobouřeně se tvářícímu hobitovi, „omluvte, prosím, nerozvážnost našeho mladého společníka. Pobývá v našich končinách jen krátce a nezná ještě patřičné způsoby.“

Bilbo otevřel pusu, aby se ohradil nad takovou pomluvou, ale to už byl po jeho boku i Fili, který do něj dosti tvrdě šťouchnul loktem a hobit jen s úlekem zamrkal.

„Můj pane,“ mluvil Kili dál, jako by ho nic nevyrušilo, zatímco z elfa uctivě nespouštěl svůj zrak, „ujišťují vás, že se nic takového již nebude opakovat. Prosím za prominutí.“

Načež, a když dostal od Thranduila téměř pobaveně vypadající svolení, popadl ohromeného Bilba za klopy a odtáhl ho zpět, odkud všichni přišli.

A Thorin v duchu blahořečil své milované sestře Dís za to, že jeho synovce tak dobře vychovala.

ooOoo

Když se Thorin dostal do hodovní síně, poté, co se formálně rozloučil se svým manželem a kdy mu Thranduil, k jeho ještě většímu zmatení, věnoval drobné pousmání a polibek na čelo, seděl již Bilbo jako přikovaný na židli a hleděl na své druhy, jako by je viděl poprvé ve svém životě, ústa a oči dokořán, zatímco ti dva na něj ječeli a ostatní tomu jen přihlíželi a tvářili se všelijak.

Jakmile vstoupil, stanul před nimi jako král, všichni jako na povel ztichli a prokázali mu úctu. Dokonce ani hobit se neodvažoval nic říkat, i když na něm bylo vidět, že na sobě stále cítí křivdu a nechápe, co málem způsobil.

Thorin si dal ruce za záda a pohlédl na něj ze své výšky, v očích nečitelný výraz.

„Mistře Pytlíku,“ začal pak celkem klidně, rozvážně, protože to již všechno dokázal vstřebat, „vážím si vaší snahy, třebaže lehkomyslné, chránit mé blaho, ale víte, že i ty nejčistší úmysly mohou vést na scestí?“

Bilbo zaklapal pusou, rozhlédl se po ostatních a pak se znovu podíval na černovlasého trpaslíka, krále zpod Hory. „Thorine, já… já… já se asi omlouvám?“

„Asi?“ Trpasličí král pozvedl obočí a lehce naklonil hlavu na stranu, zatímco čekal, až si svou chybu uvědomí, a doufal, že se nenačeká věky.

„Já…“ hobit se zamračil a zvedl ruce, které měl na klíně, jako by prostě nerozuměl svému přečinu. „Já… dobře, tak já se tedy omlouvám doopravdy. Mrzí mě to, jasné? Protože už nechci zase slyšet zvonění v uších, až na mě všichni začnete řvát, ale přesto nechápu, co je tak špatnýho na tom někomu něco vytknout, když máte pravdu.“

Thorin se pousmál, snad poprvé za dlouhou dobu, a skoro by se i zasmál od srdce, kdyby to nebyla tak vážná situace. A celé to pousmání, jakkoliv malé, nakrátko projasnilo jeho tvář a Bilbo otevřel ústa v úžasu a úsměv překvapeně opětoval.

„Měl byste pravdu, kdybyste byl král. A kdyby k tomu došlo v soukromí,“ vysvětlil mu trpělivě.

„Ale já… nechci… nikdo tady nechce, abyste byl nešťastný, když nemusíte,“ nedal se hobit tak lehce. „Thorine, prosím…“

Ale trpaslík jen zavrtěl hlavou a povzdechl si. Pak pohlédl na své synovce, kteří k němu také upírali zrak, a pokynul jim. „Děkuji, chlapci, že jste nás i našeho hobita ušetřili ponížení i trestu.“

Ponížení?“ hlesl Bilbo. „Trestu? Jak… Proč?“ mumlal si pro sebe, ale Thorin mu v tu chvíli nevěnoval pozornost.

Soustředil ji plně na Kiliho, který před něj předstoupil s velice zvláštním výrazem a zřejmě něčím na srdci. Prohlížel si ho a on jeho pohled vytrvale opětoval. A když Kili stále nic neříkal, jek k němu upínal své oči, prostě si povzdechl a přiložil své čelo na jeho v trpasličím napůl objetí.

„Budeš v pořádku?“ zamumlal Kili tiše do jeho hrudi a on souhlasně kývl hlavou.

A pak hlavu zvedl a hřejivě se na všechny usmál, v očích šibalské jiskřičky, které u něj snad ještě neviděli. „Poučte našeho hobita o našich zvyklostech a pokuste se to stihnout do večeře. Kdyby to nestačilo, budete pokračovat zítra a poté po tak dlouho, dokud to nebude mumlat ze spaní a na povel odříkávat jako cvičená veverka.“

A pak se otočil a vyšel ze dveří, duši o chloupek lehčí než ještě před chvílí, zatímco za sebou slyšel přidušené pochechtávání svých druhů.

 

Konec třetí části

Komentáře   

 
0 # Tesska 2015-02-01 21:05
Nemôžem si pomôcť, ale pri tomto príbehu sa mi tají dych. To napätie medzi nimi je pekne vykreslené a Thorin nie je jediný, koho čosi trápi, že? Z tých nádherných opisov som mimo, rovnako aj z toho ich vzájomného krúženia okolo seba. Thranduil má v sebe viac, než dáva najavo a Thorin na to musí prísť. Elfovia nie sú iba chladný, podľa mňa oplývajú aj hlbokými citmi, ktoré môžu trpaslíka pekne zaskočiť.
Tá ich noc bola žeravá ako rozpálené uhlíky. Miestami som im závidela :D V tej spálni sa podľa mňa ukázala najavo jeho zúfalstvo z tvrdohlavosti trpasličieho manžela, ale hádam, že ho presvedčil o tom, že to nemusí byť zlé. Tie pohľady a pohladkania o niečom svedčia.

Paty, toto je vážne geniálne dielko a ja si užívam každé jedno písmenko, každú čiaročku! :heart: Ďakujem!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-02-01 21:06
No a ešte Bilbo, ten ma vážne pobavil. Strká nos tam, kde nemá, ale je vidno, že je to verný a oddaný kamarát :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 17:00
Hihi, děkuji, moc si toho vážím;-)) Snad se to tedy povedlo, i když si ty moje postavy občas dělají, co samy chtějí, aniž by na mne braly ohledy;-)
Jinak za Bilba může Lanevra, ale měla samozřejmě pravdu a přesně tohle by malý hobit udělal, kdyby měl tu možnost;-))
Díky moc! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Abequa 2015-02-02 00:36
Jůůů to bylo boží možná dokonce začnu mít toho Thranduila i trošku ráda a Bilbo byl tak sladký :-D Nechápu jak ho někdo nemůže mít rád :-D ty hobití zvyklosti... Mimochodem dost by mě zajímalo zda si trpaslík s elfem taky vymění role? :-D No jsem moc zvědavá co nám přinese další nový dílek, moc děkuju :-*
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 17:01
Oj, no... to se uvidí příště;-) A ano, Bilbo je prostě sladký, ale i věrný a ochranitelský;- ) Díky moc ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nade 2015-02-02 19:04
To bylo docela dech beroucí... Sice mám trochu problém srovnat si ty dva (výškový rozdíl), ale jiskra v tom nesporně byla.
Bilbo je prostě Pytlík. Upřímný, nezáludný a tak trochu slůně v porcelánu. Ale jeho připomínky byly trefné. :-D
Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Díky. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 17:02
No, to těžko říct, výškový rozdíl tam bezesporu je a pevně doufám, že se mi ho podařilo aspoň trochu zachovat...
Děkuji moc :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Akkarra 2015-02-03 12:41
Tak tahle kapitola se mi líbila nejvíc a nebylo to kvůli sexuální scéně. Bylo to kvůli Bilbovi, Kiliho zásahu a následné Thorinově nádherné reakci. To se opravdu povedlo - dojemné a přitom humorné. :D :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 17:03
Ano, ten konec je vskutku opravdu celkem povedený. Ono už bylo na čase, aby se taky někdo ozval. Problém je v tom, že my moc nevíme, co si ostatní myslí. Víme jen to, co si myslí Thorin;-) :-) Děkuji :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3503314
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz