Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Královský slib 1

Hodnocení uživatelů:  / 10
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

KS

Královský slib

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lanevra, Claire

Thorinduil (Thorin Pavéza / Thranduil)

Slash, 18+

6 kapitol, dokončeno

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Shrnutí: Osudem krále trpaslíků byla smrt, osudem krále elfů naopak samota. Co když se tyto dvě veličiny změní a oni se ocitnou na společné cestě?

 

Úvod k povídce

Námětem povídky je dohodnutý sňatek mezi dvěma králi – tedy Thorinem, králem trpaslíků, a Thranduilem, králem elfů z Lesní říše. A z tohoto námětu postupně vznikl na mne poměrně rozsáhlý příběh o těch dvou a jejich setkáních po bitvě pěti armád, neshodách, nerozumění a nakonec i souznění.

Celkem úzkostlivě jsem se snažila držet faktů, která nastolil autor použitého světa, a jít spíš i podle knihy než filmu (který ovšem posloužil mé fantazii více než kniha samotná, takže prostě někdy nešlo odolat). Ovšem mohlo se samozřejmě stát, že jsem někde nechtíc něco změnila nebo zaměnila, protože Tolkienův svět, co se celku týče, až tak dobře neznám a čerpala jsem tedy z různých zdrojů, ať už zahraničních nebo našich.

Změnila jsem rozhodně osud některých postav, hlavně tedy trpaslíků, které jsem nechala žít všechny, a samotná změna nastala už jen tím, že jsem ty dva, tedy Thorina a Thranduila, postavila před nucený svazek.

Než jsem začala psát, dělala jsem také výzkum manželských zvyklostí, elfských, trpasličích i lidských, z některých vycházím, jiné opomíjím. A co se použitého jazyka elfů týče, tak jsem se zaměřila na Sindarin, u kterého jsem věty složila z toho, co bylo použito v knihách/filmech, příp. z dostupných slovníků. Pokud snad někdo umíte elfsky, pak je možné, že jsem tam něco zmatlala…

Nakonec bych chtěla říct, že jsem nad tím příběhem strávila hodně času, hodně jsem si s ním hrála, a pokud jste četli můj první příběh na tento pár: „Jaká je tvá cena, králi?“ tak se tam jistě vyskytnou společné znaky, už jen kvůli tomu, že jde opět o vážné téma a tedy i vážně charaktery.

Snad se vám tedy povídka bude líbit, každopádně jsem zvědavá, co na to řeknete.

A děkuji Lanevře a Claire za předskokanství a uvedení mých omylů na správnou cestu;-)

 


 

Královský slib

První část – Noc předcházející všemu

 

Bitva pěti armád, odehrávající se na pláních pod Osamělou horou, vrcholila a Thorinovo mocné: „Du bekâr!" spolu s odhodlaným hřmotem hlasů a zbraní jeho věrných přátel se rozléhalo okolní krajinou. Spory s elfy i jezerními lidmi byly načas zapomenuty kvůli protivníkům daleko hrozivějším a strašnějším – skřetům z Mlžných a Šedých hor, odvěkým nepřátelům trpaslíků a vlastně všech národů Středozemĕ.

Bitva to byla lítá a rozhořela se rychle. Na jižních svazích zaujali svá místa elfové vedení králem Thranduilem, zatímco na východě bojovali po boku lidí z Esgarothu trpaslíci ze Železných hor v čele s Dáinem II., zvaným Železný noha. Údolím po celý čas svištěly šípy a zapichovaly se do nechráněných míst bojovníků, štíty se s mocnou silou střetávaly s brněním a zejména zbraněmi jednotlivých armád. Boj. Hluk. Chaos. Skřeti byli v první vlně zahnáni na ústup, ale pak získali posilu ze severu a chytili druhý dech. A jejich hustý a temný zástup se znovu nahrnul na pláně pod Horou jako lavina.

Zdálo se, že je vše ztraceno. Že budou životy lidí, trpaslíků i vznešených elfů zmařeny v obrovském počtu. Naděje se vytrácela spolu s ubývajícími paprsky zapadajícího podzimního slunce.

A tehdy kolem sebe král zpod Hory shromáždil své druhy a vyrazil s nimi přímo do centra všeho dění, proti veliteli skřetí armády. Prorážel si cestu nepřáteli, jako by před sebou neviděl žádné překážky, mocně se rozháněl svým mečem, v ruce štít a na sobě jen lehkou zbroj, aby se mohl svižně a rychle pohybovat jako kamzík, ostatně stejně jako Kili a Fili a Dwalin a Balin a ostatní trpaslíci z jeho skupiny. A k němu se přidávali další. Trpaslíci ze Železných hor, i jezerní lidé, dokonce i čaroděj a hobit se svým krátkým mečem. Přesto to v tu chvíli bylo málo. Skupinka se sice statečně probila do nitra nepřátel, ale byla bezodkladně obklíčena ze všech stran, sevřena jako v louskáčku na ořechy. Kolem jeden zuřivější skřet než druhý.

Bojovníci se bránili statečně, jejich výpady byly silné a přesně mířené. Nenechali skřety na pochybách, že svými zbraněmi vládnou jako ti nejodhodlanější z odhodlaných. Ale jejich síly slábly, dech se jim krátil a končetiny uvadaly, ačkoliv to na sobě nedávali znát.

„Pozor!“ zavolal Thorin do hluku a uťal pokřivenému, páchnoucímu skřetovi hlavu dřív, než jeho rezavá šavle stačila zasáhnout Bifura. A pak se hned otočil a kryl si svá vlastní záda před palicí jiného skřeta, který na něj zaútočil z druhé strany. Odrazil jeho zbraň i jiného skřeta, který se k němu hnal, a koutkem oka zahlédl odlesk ostrých zubů ve vyceněné tlamě. To se kolem nich začali srocovat vrrci, spolu se zbylými jezdci skřetí armády. Thorin zatnul zuby a vydoloval ze sebe s bojovým pokřikem poslední zbytky sil.

Kov se tříštil o kov, zuby obrovitých zvířat drtily kosti a hmoždily svaly a i mocná hůl čarodějova a jeho meč, Glamdring, pomohly mezi vší tou krutostí jen zčásti. Kdyby v tu chvíli od západu nedorazili velcí orli a Medděd k tomu, byli by nadobro ztraceni a jejich těla pohřbena v prachu bojiště.

Thorin si ulehčeně oddechl, když Pána orlů a jeho druhy spatřil, a otočil se na zavalitého trpaslíka Dáina, bratrance z dědovy strany a vůdce posil z Železných hor, a chystal se mu dát znamení, aby se začal se svým šikem stahovat k Hoře a dal prostor orlům a také elfí družně, která se blížila z východu a jihu. Ve vší té vřavě nemohl proto vidět přilétající kopí, silou a vztekem mrštěné velitelem skřetů Bolgem, nestihl ani uskočit, ani před sebe nastavit svůj štít či meč. Bodec projel jeho tělem, jako by jej nechránila kroužková halena, ani kůže jeho kabátce. Zařval a nevěřícně se obrátil za útočníkem, sic se mu vnitřnosti svíraly bolestí a z boku mu trčelo ratiště dlouhé jako stojící muž. Jeho šaty, již tak plné krve nepřátel i své vlastní, začala zkrápět další, čerstvá krev.

Šokovaní trpaslíci kolem něj na vteřinu zamrzli na místě.

Thorin polkl, oči vykulené, dech, již tak zrychlený bojem a námahou, se mu ještě více zkrátil. Nikdy nebyl z těch, které by jedna rána jen tak skolila, jenže tato dnešní nebyla zdaleka první. Kolena se mu začala podlamovat, svaly paží, jindy vždy mocně svírající rukojeť zbraně, ochabovaly, až mu nakonec meč vyklouzl z ruky a on v kruhu svých druhů padl k zemi.

Chroptěl a zavíral a otevíral oči pod náporem oslepující bolesti, ruce tiskl na ránu, která se díky násadě stále ulpívající v jeho těle trochu uzavřela, a snažil se najít polohu, ve které by se kopí dokázal zbavit, zatímco se u něj trpaslíci sešikovali, jako kolem největšího pokladu, odhodlaní bránit svého krále do poledního dechu.

Kili u něj rychle poklekl a Thorin k němu ze své polohy na boku zvedl své modré oči. V těch jeho synovce se odrážela neskrývaná starost a bol. Zachrčel a vyčerpaně mu položil ruku na předloktí. Mladý trpaslík vypadal, že mu dech vázne v hrdle; ať už z náporu předchozího boje nebo vidiny ztráty svého strýce, to nebylo podstatné. Chtěl mu jen říct, aby pokračoval v jeho odkazu, aby… pokud to přežije on a jeho bratr a ostatní… aby obnovili království ereborské a slávu síní pod Horou. Aby… Měl toho na srdci spoustu a spoustu toho měl říct již dávno, ale dechu se mu nedostávalo a mysl zahaloval mrak. Upadal do šoku. Dokázal jen pevně svírat jeho ruku a držet pohled, který mu Kili úzkostně oplácel.

A pak, v tu chvíli obklopen mořem nepřátel, ale stejně svým způsobem mezi svými, Thorin již neudržel oči otevřené a zemdlel.

ooOoo

Probudil se do křiku. Ale nebyl to křik nářků, ani křik plný utrpení, byl to křik někoho rozhořčeného, někoho, na kom byla vykonána nespravedlnost a on sám, než se mu krev v žilách ochladí, musí své rozhořčení vyjevit světu naplno.

Zasténal a pokusil se pohnout. Oční víčka se mu rozlepovala jen velmi těžko, v ústech měl sucho jako na poušti a velkou žízeň.

„Pít…“ zamumlal a někdo jeho přání o okamžik později vyhověl a přiložil mu na ústa vlhké plátno. Pokusil se z něj trochu vody vysát. Šlo to těžko, jazyk se mu sotva odlepil od patra, ale několik kapek, které vydoloval, přece jen uhasilo tu největší trýzeň, kterou pociťoval. A bolest. I přes pocit jisté otupělosti ji stále vnímal, jako kdyby měl skřetí kopí ještě pořád vražené hluboko v těle.

Což… Pohnul lehce pravou rukou a zavadil o obvazy, které byly něčím nasáklé. Jestli krví, hnisem nebo hojivými mastmi, to nedokázal říct, ale po násadě kopí nebylo ani památky. Takže tam nebyla. Museli ho odnést z bojiště někam pryč a ránu mu ošetřit, pomyslel si a znovu se pokusil zamžourat, aby získal představu o tom, kde se nachází.

Ruka mu byla odejmuta z jeho boku a položena na přikrývky a namočené plátno zmizelo. S nevolí zamručel, ale na víc se nezmohl. Všechno bylo vzdálené, obrazy před jeho očima neostré, jeho ruce byly malátné a těžké a tělo horké, jen bolest, tu vnímal jasně jako polední slunce na nebi.

A pak mu někdo položil chladivou ruku na čelo a druhou zatlačil na břicho, až musel chtě-nechtě vyheknout, a začal tiše zpívat slova, kterým nerozuměl, v melodii, kterou neznal, a Thorin znovu upadl do polospánku-polomdlob plných podivuhodných obrazů a zvuků a výjevů, které se nikdy nestaly.

ooOoo

Když procitl příště, již dokázal otevřít oči, ale nad sebou viděl jen plachtoví stanu a kolem panující tmu, kterou rušilo pouze strohé světlo z uhlíků ohniště. Pomrvil se na lůžku a vyšlo z něj zasténání. Bylo mu zle. Opravdu hodně zle. Sotva pohnul rukou, aby se trochu nadzvedl, už se mu zvedal žaludek nevolností a on vyzvrátil vše, co v něm snad ještě zbylo, na zem. Nepamatoval si, kdy naposledy jedl. Během svého pobytu v Ereboru sotva spal a sotva vzal něco do úst, na celý ten čas se pamatoval jen velmi mlhavě, a pak… pak došlo k bitvě a od okamžiku, kdy na bojišti ztratil vědomí, vlastně netušil, co se s ním dělo dál.

Zvítězili? Nebo je někde v zajetí? Ne. To nebylo možné. Skřeti neberou zajatce. Nikdy. Nemají s nikým slitování a nenechali by nikoho naživu, natož aby ho ještě ošetřovali… Ne, takže museli zvítězit nebo nepřátele alespoň částečně zahnat a teď načerpávají síly.

Zmoženě zvedl hlavu a hřbetem ruky si otřel ústa. Lapal při každém pohybu po dechu a jen sotva udržel oči otevřené. Přesto se dokázal překulit znovu na záda a ulehčeně zavřít oči. Alespoň, že ten nával nevolnosti v jeho těle na okamžik polevil.

Ale kde jsou Fili a Kili? A kde jsou ostatní? A co Bilbo? A Gandalf? A Dáin? Co se se všemi stalo? Myšlenky, na které neznal odpovědi, mu zmateně kroužily hlavou, zatímco ležel na lůžku a snažil se dýchat.

Po chvíli opatrně otočil hlavu a pohlédl do středu stanu, kde dohasínaly uhlíky, aby se pokusil prozkoumat své okolí.

Nacházel se v jednom z přístřešků elfů, to věděl jistě, a snažil se odolat úzkosti, která mu stahovala hrdlo. Jeho zkušenosti s elfy byly… neblahé, dalo by se říct. Elfí národ byl zrádný, plný okázalosti a květnatosti slov i zdobení svých síní a šatů, ale přesto úskočný jak had a nepřístupnější než nejskrytější poklad v trpasličím dole. Mnohokrát ho oklamali, mnohokrát zneuctili dané sliby, mnohokrát pravdu zaobalili do vzletných vět a krásných slov, jen aby z nich pak zbyla jen nicota s pachutí popela. Elfové byli jako… krásné jablko uvnitř prolezlé hnilobou. Jejich zevnějšek tolik klamal, ale jejich srdce byla naplněná pýchou a chtivostí a lakotou, kterou nedokázal zamaskovat ani jejich krásný vzhled.

A on teď byl, jak se tak zdálo, v jejich moci.

Jako by je myšlenkou přivolal, dveře stanu se šustivě zavlnily a někdo jimi vstoupil. Vysoká postava s dlouhými zlatavými vlasy, ve kterých měl zapletený zdobený diadém, ale v temném rouchu, takže nebylo mnoho vidět, jen ty jasné, jemně se lesknoucí prameny vlasů. Přesto… i když zůstávala ve stínech, kam na ni nedopadalo světlo, Thorin dobře věděl, kdo by to mohl být. Aniž by musel otáčet hlavu, cítil auru moci, kterou vyzařovalo jen několik elfů mezi stovkami jiných. A on znal jen jednoho jemu podobného.

„Přišel ses podívat na můj skon, Thranduile? Bažíš po mé smrti tak moc, že tě to za noci vylákalo ze tvé postele stlané z kapradí?“ zachrčel výhružně do ticha.

Elf napřímil hlavu předtím lehce sehnutou, jak procházel vchodem, a kroky tak plavnými, že to ani nevypadalo, že nějaké dělá, k němu přikročil.

„Mýlíš se. Přišel jsem se přesvědčit, jakou práci odvádějí má kouzla a masti,“ odpověděl hladce, načež zručně, jako by to dělal již stokrát předtím, odkryl hřejivou přikrývku, kterou měl Thorin na sobě, a začal prozkoumávat obvazy a ránu.

„Tvá kouzla a masti?“ ozval se Thorin nechápavě, jakmile nabyl řeči a vzpamatoval se natolik, že byl schopen mluvit. A pak hrubě vyštěkl, co mu síly stačily: „Neprosil jsem se o ně!“

Thranduil k němu zvedl své blankytné oči, s chladnou lhostejností ho provrtávaly, mrazivé a kruté, ty samé pocity, jaké z něj Thorin sám vždy cítil.

„Stejně jako se hvězdy neprosí o to, aby již slunce ukončilo svou pouť…“ odpověděl neurčitě.

Thorin sebou zazmítal, jak se snažil dostat z jeho dosahu, a pak zahekal bolestí, až se Thranduil nakonec s přehnaně hlasitým povzdechem napřímil a složil si ruce za zády.

„Přesto…“ pokračoval, jako by ho trpaslíkův vzdor nikterak nepřekvapil, „to ani slunce ani já neděláme bez podmínek.“

„A čeho si budeš žádat?“ vyprskl Thorin a byl by se posadil, aby mu mohl hledět tváří v tvář a nebyl v tak znevýhodněné pozici, jenže mu to jeho zbídačené tělo nedovolovalo a nikdo nablízku ho nemohl podložit polštářem. Thranduilovi by si nikdy neřekl. „Sukna tak hustého a velkého, aby se v něm celé slunce zahalilo a tvé milované hvězdy mohly na nebi zářit do skonání věků?“

Elf mu znovu přezíravě pohlédl do očí a pak se na jeho rtech objevil úsměv, ze kterého Thorina zamrazilo až v kostech. „Nežádám ničeho víc, než co mi náleží. Život, který visel na vlásku, jsem vrátil, života si žádám. Protože jej ale nemíním brát, žádám jej sňatkem.“

Trpaslík na něj teď hleděl naprosto šokovaně, pobouřeně, jeho ústa se zformovala do malého „o“, než zcela znechuceně vyplivl: „A koho bych si podle tebe měl vzít? Pokud je mi známo, nemá Thranduil, král Temného hvozdu, žádnou dceru, jen syna stejně ušatého jako je on sám!“

Thranduil mu věnoval další ze svých úsměvů, který mrazí, rozpojil ruce za zády, tu pravou zvedl, až se rukáv jeho roucha svezl a obnažil jeho štíhlé zápěstí, a otočil ji dlaní vzhůru. A na té dlani ležely dva stříbrné prsteny, prosté pravidelné kroužky z ryzího kovu, který každý trpaslík ihned rozpoznal i se zavřenýma očima. Po čichu i podle toho lesku, podle vln, které vysílal a které mohl zachytit jen trpaslík pro dolování a kování stvořený.

Thranduil jeden z prstenů štíhlými prsty druhé ruky vzal a uchopil trpaslíka za tu jeho, třebaže se mu snad i sama od sebe, protože Thorin byl až příliš opařený vývojem událostí, vzpínala. Ale proti síle krále elfů se ubránit nemohl, ne v tuto chvíli.

„Tímto prstenem a za život, který jsem dal,“ začal elf poklidně ale zvučně a zcela jasně, „sotva dvě luny minou, nechť započne spojenectví našich národů sňatkem, tvým a mým.“

Prsten zvolna natáhl na ukazováček trpaslíkovy pravé ruky, a jakmile se ten kov dotkl kloubu, lehce se rozzářil bledým světlem a Thorin ucítil brnění a teplo, které se z něj šířilo.

Znal sílu starých slibů i břímě životního dluhu, přesto nedokázal uvěřit vlastním očím ani uším, ničemu z toho, snad blouznění na smrt chorého by takové obrazy mohlo vyvolat…

Ano, dokázal si představit, co všechno tím král elfů sledoval. Chtěl moc. Chtěl bohatství, kterého se v Ereboru skrývalo více než dost, teď když byl Šmak mrtev a nehrozila od něj jistá smrt. I spojenectví s trpaslíky by mu vyneslo ovoce. Ale sňatek? Dohodnutý a vynucený sňatek elfa s trpaslíkem, ke kterému nedošlo snad… za celý věk?

Hleděl na Thranduila s doširoka otevřenýma očima, když vedl jeho vlastní ruku, dotekem jistým a pevným, aby zopakovala jeho předchozí jednání a nasadila mu na ukazováček druhý zásnubní prsten, a měl pocit, že opět hoří, zachvacovala ho zimnice a mrákoty, horečka nemocného těla. Zalitoval, že nemá již nic v žaludku a že si nemůže ulevit od vší té těžkosti. Všechno by bylo lepší než… toto.

Jeho oči ulpívaly na té bledé tváři lemované dlouhými zlatými vlasy, upíraly se do obličeje bytosti, která mu kdysi ukázala svá záda v nejzranitelnější hodince, a nedokázal v myšlenkách neproklít všechny své předky, že mu takový osud svými skutky přichystali.

ooOoo

Za dva dny mohl vstát a opatrně se začít pohybovat i střídmě jíst větší sousta, než jen řídké polévky ze zeleniny, kterými ho krmili jeho ošetřovatelé. Za týden byl už poměrně fit. S Thranduilem se již tváří v tvář nesetkal, občas zahlédl jeho vlas a hroty koruny tyčit se mezi jeho lidem, viděl ho vyjednávat s Bardem Drakobijcem a přihlížet rozdávání přídělů, ale to bylo vše.

Zima nebyla daleko, vrcholky hor již dávno pokrýval sníh a sem tam se snášely vločky i na tábor a krajinu. V noci přicházel mráz. Všichni se museli připravit a Thorin musel zajistit a zaopatřit svůj lid, kterého se kolem Hory začalo srocovat víc a víc. Naštěstí na tom již jeho trpaslíci začali pracovat, aniž by jim to přikázal. Vyklízeli hlavní síně, zbavovali je nepořádku, aby mohl Erebor opět žít a teď, když bylo po boji, i fungovat. Všechno to učinili, zatímco se sami zotavovali ze svých ran, aniž by s jistotou věděli, co se stalo s ním. To proto byl tehdy, poprvé, když se probudil, všechen ten křik. Balin mu to stačil objasnit při jejich prvním setkání a když ho Fili a Kili viděli stát na nohou, tiskli se k němu jako ani za svých mladých let ne. Bylo to tehdy veselé setkání, plné smíchu ale i slz dojetí, plné vyprávění a vysvětlování, třebaže jen v kruhu trpasličím, protože Bilbo a Gandalf zůstali na noc v Dole.

A když se všichni dosyta poplácali a objali, až se jim vousy skoro spletly dohromady, ujal se slova Balin, aby mu podrobně vyložil, co se stalo.

Jakmile trpaslíci uviděli, že jejich král padl, krev se jim znovu rozproudila v žilách a jejich zbraně pozvedlo nové odhodlání. Velcí orli klátili řady nepřátel a ti se začali zmateně rozhlížet na všechny strany, zatímco zástupy elfů i hloučky lidí úspěšně postupovaly vpřed a decimovaly je z boků. Bolga a jeho tělesnou stráž nakonec na kusy roztrhal Medděd, který se jako obrovitý medvěd probil až doprostřed bojiště, odkud posléze odnesl Thorinovo tělo někam, kde mu dokážou pomoci.

K elfům…

„Jo, k elfům,“ zahudral Fili a netvářil se přitom kdovíjak šťastně. Thorin jeho rozmrzelost zcela chápal, nesváry mezi trpaslíky a elfy panovaly již dlouho.

„Ty bídný ucha nás k tobě nechtěli vůbec pustit!“ přidal se Kili výbojně a když k němu Thorin otočil hlavu, měly oči jeho synovce ublížený lesk a jeho prsty si pohrávaly s knoflíky jeho haleny tak mocně, až ji celou sežmoulaly.

Všichni trpaslíci souhlasně zamručeli. Chování elfů jim vůbec nebylo po chuti, a to ještě nevěděli všechno.

Thorin se opřel v křesle do měkkého přehozu a pohlédl přes ně do ohně, který v boční ereborské síni, kam se usadili, plápolal. V duchu skřípal zuby a zatínal pěsti nad chováním těch kluzkých šotků, kteří měli ke všemu vždy co říct, aniž by to bylo k něčemu dobré. Ale navenek nemohl dát nic najevo. Teď byl právoplatný král, se statky a lidem, který musel chránit a opatrovat jako oko v hlavě, i kdyby to znamenalo vzdát se svého života jim ve prospěch.

Povzdechl si a stočil svou pozornost na své přátele.

„Král lesních elfů Thranduil vznesl nárok na mou ruku. Již brzy vejdou ve známost naše zásnuby,“ promluvil k nim tiše a ukázal na stříbrný prsten na své pravé ruce.

Mladí trpaslíci zamrkali a užuž se sbírali ke zlostnému ryku, ostatní na něj jen nechápavě hleděli. Nezazlíval jim to, ale zároveň nemohl dovolit, aby prchlivost převážila, takže pozvedl dlaň, aby zamezil jakýmkoliv výlevům vášně.

„Jeho nárok je právoplatný, není třeba jej zpochybňovat,“ pronesl tvrdě, tvrději než možná zamýšlel, asi doufal, že ta slova dolehnou i do jeho vlastní mysli, kde si ještě na tu myšlenku nestihl ani zvyknout, ale trpasličí oči na něm dál visely s nevyslovenou otázkou.

Povzdechl si tedy znovu. „Nemám jinou možnost, přátelé…“ zašeptal a v očích jeho věrných se objevila nevíra.

A pak se ozval Balin, smířlivě jako téměř vždy: „Takové spojenectví s elfy by možná našemu lidu prospělo…“

„Nesmysl!“ ostře ho přerušil jeho bratr Dwalin. „Boj! Vyhlásíme jim válku! Nemají žádné právo vznášet nároky na trpasličí trůn!“

Mezi trpaslíky to svorně zamručelo, ale Thorin si jen unaveně promnul tvář.

„Nevznášejí nároky na náš trůn. Smlouva hovoří o spojenectví, vzájemně prospěšné podpoře a obnoveném obchodování. Což je něco, co sami teď nutně potřebujeme. Protože, zatímco my jsme žili roztroušeni v Modrých horách či jinde, oni tuto zemi obhospodařovali dál a vědí tedy, jak na to.“

„Jo,“ procedil Bofur skrz zatnuté zuby, „tak dobře, až se z toho jejich lesa stal Temný hvozd.“

„Ticho!“ zvolal Thorin ostře a oči všech se k němu opět upřely jako ke svému králi a ne kamarádovi během hospodské pijanky. „Moje slovo tu nebude nikdo znevažovat! Nelíbí se mi to o nic víc než vám, ale staré úmluvy se nemohou porušovat. Svatební smlouva bude pečlivě přezkoumána a sporné body vyřešeny. Tak se stane!“ zdůraznil, a pak si musel odkašlat, jak mu všechno to mluvení podráždilo hrdlo jeho ještě ne zcela zotaveného těla. Všechen ten chlad z přicházející zimy nepomáhal. Možná kdyby namísto zimy mělo nadejít léto, uzdravil by se snáz… Jenže nad tím nemělo smysl uvažovat.

„Ale co…“ začal Kili dosti odvážně a zdráhavě najednou, protože Thorin k němu vyslal tvrdý pohled.

„Ale co co?“ vybídl ho. Neměl rád zbytečné otázky a také jim to dal právě důrazně najevo, ale trpaslíci si jistě již uvědomili vážnost celé situace a žádné zbytečné by již nepokládali.

„Ale co ty?“ dodal jeho synovec a jeho pohled prozrazoval starostlivost, jakou u něj vídal častokrát. Byli koneckonců rodina.

Ta otázka ho zaskočila. Tolik se ve skrytu duše obával reakce svých trpaslíků s ohledem na všechny jejich tradice, že ani nepomyslel na to, že by v jejich myslích nemusely vytanout na povrch jen největší obavy o soužití trpasličího lidu s tím elfím, ale o něj, jako o muže, který také musí svůj život někam vést.

„Já…“ zachmuřil se, jak promýšlel svou odpověď. Ještě nevěděl sám. Všechno to bylo příliš nové, příliš neznámé. Byl si jistý jen tím, že má velký vztek, že cítí zradu a nechuť, dokonce znechucení, když jen pomyslí, že by měl… Ale to nemůže před svými druhy odhalit. Byl král. Nemohl projevit slabost. „Pro zachování a obnovení našeho království…“ začal, ale byl hrubě přerušen Kilim, který byl vždycky impulzivnější než jeho bratr.

„Nezajímají mne slavné dohody ani podobné věci, strýče, zajímá mne, co cítíš ty! Jak se stavíš k takovému úskoku? Protože pokud máš jakékoliv…“

„Dost!“ zvedl znovu ruku. „Já jsem s tím srozuměn, Kili, a již o tom nebudeme diskutovat. Nezpochybňuj moji vůli.“

Upřel na něj pronikavý pohled a doufal, že to pochopí, i když v něm doutnají uhlíky vzteku. Miloval své synovce jako své syny a chápal jejich obavy, jenže…

„Když jen pomyslím, že na tebe ten starý bastard vztáhne svou chlípnou ruku…“ nedal se Kili brblavě a v Thorinovi se vzedmula vlna žluči nejen nad jeho neposlušností, ale i nad jeho slovy a jejich významem.

„Chlapci, chlapci…“ vložil se do toho Balin, a tak Thorina naštěstí ušetřil dalších výtek, „nechte Thorina být. Sám ví nejlépe co dělat a bude-li mít nějaké těžkosti, jistě se s námi poradí. Že?“ dodal a opravdu svá slova pro krále tak mínil.

„Jistě,“ přisvědčil černovlasý trpaslík pevně. Balin byl jedním ze starších, který toho již mnoho zažil, dokonce společně s ním bránil Erebor před ohnivým drakem, a často říkal svými slovy víc, než v nich na první pohled stálo. Teď to například znamenalo: „Jestli vám zkřiví jen vlásek na hlavě, Thorine II. Pavézo, stačí říct a trpasličí sekery najdou svůj cíl,“ nebo něco podobného. Musel se nad tím pousmát. I přes veškeré útrapy a nesnáze, i přes záchvěvy dračí horečky, kterou trpěl těch pár týdnů v Hoře, by za něj jeho trpaslíci položili svůj život, ochotně a rádi.

A on za ně.

ooOoo

O týden později, kdy byl již Dol i Erebor znovu částečně obyvatelný, se na cestu přichystala elfí družina a byly veřejně ohlášeny zásnuby krále pod Horou s králem Lesní říše. Ve stejnou dobu měl původně svůj odchod v čarodějově doprovodu naplánovaný i Bilbo, ale když se doslechl poslední novinky, přiletěl se samými obavami za Thorinem a sdělil mu, že se nikam nechystá minimálně přes zimu a že s jeho podporou i službami může počítat i nadále. Thorin se musel nad půlčíkovou zbrklostí i velkými slovy usmát, ale nakonec byl rád, že v jeho okolí mistr lupič zůstal a čaroděj, jakkoliv byl občas jako osina v zadku svými slovy i skutky, jakbysmet.

Ještě než Thranduil nasedl na svého jelena, slavnostně Thorinovi přede všemi předal návrh smlouvy, ke kterému se podle zvyklostí může král trpaslíků ještě den před svatbou vyjádřit a některé body po dohodě změnit. Thorin se zamračil a stiskl pergamen v ruce, ale víc nedal na sobě znát nějakou nelibost, ani když král elfů přejal od svého služebníka květinový věnec, sklonil se na trpaslíkovu úroveň a formálně jej svému budoucímu choti vložil na hlavu a poté mu vtiskl letmý polibek na čelo.

Bylo to jako závan větru, nic víc, jeho rty se jeho čela sotva dotkly a Thorin téměř ani necítil dotek jeho prstů na své hlavě, ani nemohl přes husté tmavé vousy a vlasy, a oplácel mu jeho pohled svým, ocelovým a neústupným. Přesto neřekl nic. Jen drobným pokývnutím hlavy dal najevo, že přijímá a že se znovu shledají za měsíc a půl, o slunovratu, v Lesní říši u příležitosti svatebního obřadu a slavnosti.

A poté elfí družina opustila pláně pod Horou, jezerní lidé se se svou částí pokladu vydali budovat své město a trpaslíci konečně dostali prostor k obnově své říše, aniž by byli rušeni ostatními rasami.

Život v Hoře se obnovoval a klany a celé rodiny se začaly navracet.

ooOoo

Thorin přecházel po své komnatě a doutnal vzteky. Alespoň tady si mohl dovolit pocítit všechnu tu nespravedlnost a nepokoj. Mnul si přitom svůj vous, rozhazoval rukama a dupal, třebaže všechny zvuky vysoký koberec na podlaze částečně tlumil. Sotva týden přejde a bude nucen oddat se elfímu králi. Sotva dva dny, než se budou muset vydat na cestu.

Tolik dní i nocí, zatímco jeho říše pomalu zapouštěla kořeny, již seděl nad smlouvou, kterou mu Thranduil předal, a hledal kličky a temná zákoutí, která tam elf mohl vystavět, a již mu z toho šla hlava kolem. Smlouva nebyl dlouhá, sňatkem si toho elfí král žádal poměrně málo. Spojenectví, smír, obchod a pak… ano, samozřejmě že na to musela padnout řeč, chtěl Nauglamír, náhrdelník vytvořený trpaslíky, který mu Thrór, jeho děd, před dávnými časy odmítl vydat, třebaže byl původně elfům určen. Z toho vznikl první, ale zdaleka ne poslední, ze svárů mezi jejich národy. Thorin se rozhodl, že jej ze smlouvy vypustí, ale aby zachoval dobrou vůli, vezme jej s sebou do Lesní říše jako dar nastávajícími manželovi namísto výstavby velkých síní a domova, co by se na řádného trpaslíka, který by se ucházel o ruku nějaké trpaslice, slušelo. Koneckonců, toto nebyla svatba z lásky nebo jiných pošetilých důvodů. Šlo jen o závazek, navrácení životního dluhu, který vůči elfímu králi choval.

A pak bylo ve smlouvě, mimo věcí veřejných, také několik řádků osobních. Ne, že by něco podobného nečekal, jen ho to spolu se všemi myšlenkami na jakýkoliv přímý kontakt s tím zlovolným elfem zaráželo. Nikdy by si nepomyslel, že by on, Thranduil, dovolil nějakému trpaslíkovi, aby jeho ruce spočinuly na jeho těle. A naopak. A přesto přesně to tyto řádky slibovaly.

„... a než se trojí luna otočí sdílet lože…“

Hleděl na ta slova, hrdlo mu přitom pod jeho vousem pracovalo. Nemohl se z toho vysmeknout, nikdo nemohl, žádné manželství nemohlo být uznáno za platné, nebylo-li naplněno. Přesto k jeho řádné konzumaci stačilo jedno ulehnutí, během kterého mohlo u běžných párů dojít i k obtěžkání, ale tady nic takového nehrálo roli. Prostě jen naplnění manželství a nic víc. Přesto elfí smlouva požadovala společnou noc minimálně jednou za tři měsíce. Ale myslí-li si král elfů, že mu to nějak ulehčí a bude se za ním plahočit jako nějaký vazal, tak to se šeredně zmýlil. Touží-li po tělesné rozkoši se svým novým manželem, bude muset sestoupit i do trpasličích síní. Tak. Usmál se pro sebe a připsal několik dalších slov. Uvidí se, co na to špičaté ucho odpoví.

ooOoo

„Thorine, tady jste!“ zvolal Gandalf, jen se co přichystaný objevil u vchodu, kde se již srocovala výprava, balily se dary a zásoby a potřeby na cestu, aby mohli jet i pohodlně. Byl oděný v kůži a kožešině tak tmavého odstínu, až vypadala skoro jako od ohně začerněná a zvýrazňovala šedé prameny jeho hustých, rozpuštěných a jen lehce spletených vlasů a modré oči. Ještě jeho nepostradatelný meč, který připevní k sedlu svého ryzáka Bocula, a bude moci vyrazit.

Strnul, ale místo, aby na čaroděje nevrle zavrčel: „A kde jste myslel, že asi tak budu?“, si povzdechl,pozvedl obočí a zeptal se skoro mile: „Hledal jste mě?“ protože věděl, že to jednou zaručeně přijde. Gandalf si ještě nikdy neodpustil do něčeho strkat svůj dlouhý nos nebo alespoň šťouchat svou holí.

„Ale jistě, můj milý, jistě, jistě, chtěl jsem si s vámi před cestou ještě promluvit o… květinách.“

„O květinách…“ zamručel Thorin ozvěnou. To mu tak věřil. Mohl klidně začít mluvit o včeličkách a motýlcích. Nebo medu a krajkách. Čemkoliv. Stejně měl pocit, že ví, o čem bude řeč. Stejně jako byl Gandalf známý svou láskou k národům malým, tedy trpaslíkům a hobitům, byl znám i svou oddaností ke vznešeným elfům, zejména tedy co se týkalo lady Galadriel z Lórienu a pana Elronda z Roklinky. Thranduil a jeho lesní lid tedy jistě nebyli výjimkou.

Pokynul mu do bočního přijímacího salónku, kde si budou moci nerušeni promluvit. Bylo to lepší, než kdyby ho Gandalf častoval svými poznámkami během cesty nebo – nedej Durinova zhouba – před jeho společníky. Bez takových perných chvilek se pro pár minut zdržení rád obejde.

Jakmile se za nimi zavřely dubové dveře, Gandalf zpříma spustil: „Thorine, co o Thranduilovi vlastně víte?“

Znovu pozvedl obočí nad tou přímostí. Čarodějové si s elfy po většinu času nezadali se svými kličkami. „Dost,“ odpověděl stroze. Však se nenarodil včera, chodil po této zemi již nějakých sto devadesát pět let a dají-li duchové jeho předků, ještě nějakých pár let bude. Alespoň, než se z Ereboru stane království, jakým bývalo, pomyslel si krátce, ale pozornost věnoval Gandalfovi, ne své truchlivé minulosti ani budoucnosti, o které ještě nic nevěděl.

„Takže málo,“ pokýval čaroděj hlavou, jako by jeho odpověď přeslechl.

„Řekl jsem dost!“ ozval se Thorin hlasitěji a v jeho hlase zazněla podrážděnost.

„Já vím, co jste řekl, Thorine, třebaže již také mám svůj věk, nejsem nedoslýchavý.“

„Tak proč jste…?“ zamračil se Thorin, ale ten starý vykuk se na něj jen pousmál a kdyby měl svou dýmku, ještě by i bafl.

„Pro někoho je dost dostatečné, pro někoho jiného je to stejné dost dost málo, jestli mi rozumíte.“

„Ne, to vám tedy nerozumím,“ zabručel Thorin a Gandalf se pousmál.

„Vy trpaslíci vidíte elfy vždy z té nejtemnější stránky, ale pravdou je, že jim ve skutečnosti nerozumíte,“ sdělil mu, jako by byl slepý a právě se před ním mělo objevit světlo.

„Stejně jako oni nám. Co ale z toho?“ vyprskl a měřil si ho zlostným pohledem. Veškerá trpělivost s čarodějem mu právě docházela a nahrazovala ji prchlivost.

Šedovlasý muž si povzdechl a pousmál se na něj. „Budete první ze svých lidí, kdo to zjistí, Thorine Pavézo,“ začal domlouvavě, „první, kdo by se mohl dostat do srdce elfa, pokud v něm již dávno není, a kdo by měl naději uvidět skrz pozlátko i elfí duši, víte to?“

Thorin si ale jen odfrkl. Všechno, co čaroděj tvrdil, zcela pozbývalo smyslu. Prý do srdce elfa, pokud v něm již dávno není. Pche! Jako by elfové nějaké měli. Jako by snad někoho mohla zahřát jejich takzvaná… láska. Těžko. Nemohl s tím souhlasit, prostě to nešlo. Tady, v tomto sňatku, šlo jen o moc, o spojenectví, o splacení dluhu, o nic víc. A nějaké hledání elfí duše? Měl dost starostí s tím, aby našel svou vlastní!

Věnoval čaroději přezíravý pohled, ale ten si jen odkašlal a pak se na něj povzbudivě usmál. Bláhový čaroděj si vždy zachovával naději, jako by v běžném životě šlo lusknout prsty a namísto utopení chodit prostě po vodě…

Společně se vrátili k výpravě. Tentokrát jich bylo na padesát namísto pouhých patnácti, měli s sebou poníky a vozy, a dokonce i koně. Přece jen, teď nebyl nutný kdovíjaký spěch a naprosté utajení. Naopak. Chystalo se něco, co ještě nemělo obdoby. Oslava spojenectví po dlouhých sto sedmdesáti letech.

Pohledem zkontroloval, zda je vše připraveno. Jakmile zhodnotil, že ano a že jeho Orkrist pevně drží na svém místě, zahleděl se ještě k samotnému trůnu a arcikamu, který byl opět zasazený do jeho zdobení jako pravé srdce Hory. Po dobu jeho nepřítomnosti jej budou strážit jiní.

Poté se vyšvihl do sedla svého hnědého poníka, za ním nasedli ostatní, včetně hobita a čaroděje, a vydal povel k odjezdu stezkou na západ. Protože tím směrem, za Horou, pláněmi a u Lesní řeky bylo sídlo lesního krále a jeho budoucího manžela.

 

Konec první části

Komentáře   

 
0 # Tesska 2015-01-22 21:04
Sakriš, na toto sa teším, ale doprajem si až v nedeľu, to už budem mať zas voľno, teším sa Paty, vážne! :P Tento pár sa mi začína u teba čím viac páčiť!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:27
Oj, tak to jsem moc ráda. Mám tyhle dva v oblibě, i když vlastně jen podle toho, co si o nich myslím, protože přečtené povídky bych spočítala na prstech jedné ruky... :lol: :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lidka H 2015-01-23 08:02
Supr, už se těším na svatbu! :lol: Toto bude ještě zajímavý. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:27
:P To se těšíme všichni;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nade 2015-01-23 21:28
Opravdu zajímavý příběh. Je typické, jak se Gandalf pokouší něco naznačit, ale "nikdo" ho neposlouchá.
Těším se na pokračování. :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:28
Jj, Gandalf se vážně snaží, ale na druhou stranu nikdy nic neřekne přímo... A tak to prostě je. Brumbál taky nikdy nic neřekl;-)) Díky;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vithra 2015-01-26 22:06
8) miluju dlouhe kapytoly a ještě když jsou kvalitní :D Bombová povídka a jdu se vrhnout na další díl :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-27 18:16
;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
-1 # Disa 2015-01-27 13:59
proč z nich děláte teplouše? :sad:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-01-27 20:51
Ufky! Tak toto bola sila! V dobrom slova zmysle! Ááááááááááááá!
Paty, som momentálne rozpoltená, lebo na jednej strane nemám slov a na tej druhej - chcela by som toho toľko povedať! Sakra jaké to bolo úžasné!
Hobita milujem. Dala som aj knihu - s menšími obtiažami, lebo sa mi zle čítala, ale dala som ju, len aby som vedela, koľko tam toho bolo vo filme inak. Tých pár detailov mi ale vôbec nevadilo, lebo film bol totálne skvelý, nehovoriac o hercoch! Thranduila zbožňujem rovnako ako herca, ktorý ho hrá, Lee je proste božský. Vrátane Thorina... A oni sú v tom Tvojom príbehu všetci taký realistický, nezmenený, sú sami sebou, až mi to berie dych. Nehovoriac už len o tom nápade. Som zvedavá, čo z toho vykrešeš a VEĽMI, VEĽMI dúfam, že to skončí dobre, inak budem šialene sklamaná!!!

Nádhera!!! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Patoložka 2015-01-27 20:58
:heart: :heart: Vlastně jsem Hobita četla až někdy v průběhu psaní této povídky. Taky mě zajímalo, jak to bylo, abych nemusela stále používat wiki nebo jiné zdroje, které mi toho stejně moc neřekly... A taky jsem byla zvědavá;-) A musím říct, že se mi četl špatně. Bylo to moc pohádkové, hodně... jiné a moje představa z filmu se s tím až tolik neztotožňovala. NA DRUHOU STRANU ale... myslím, že dohromady mi to složilo celkem pěkný obrázek o celém tom příběhu;-)
Jsem moc ráda, pokud se mi to trochu daří napsat tak, jak bych chtěla. Nechci je měnit, i když si mi to samozřejmě jistě stalo. A ano, mohu slíbit... no... myslím, že jo, dobrý konec;-)) :heart:
Děkuji;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-01-28 08:19
Vďaka, s tým dobrým koncom mi odľahlo :) Večer si dám druhú časť a už sa na ňu vážne, vážne, vážne nesmierne teším :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Kirasi 2015-02-07 21:05
moc pěkná povídka :lol: jsi doopravdy dobrá tzv písatelka :lol: :lol: doufám že budeš v podobné tvorbě pokračovat protože se tak dobře napsané povídky nevidí na každém rohu ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3315556
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz