Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Jaká je tvá cena, králi?

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Jaká je tvá cena, králi?

Autorka: Patoložka, Beta-read: Claire

Slash, Thorinduil (Thorin/Thranduil)

 

Shrnutí: Ani jeden z nich nechce dát tomu druhému nic zadarmo. Ale co se stane, když jeden cenu stanoví?

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

A/N: Moje druhá povídka na Hobita:-) To je tak, když si člověk představí, jak by se ti dva asi mohli dát dohromady, protože – ach ano, je to tak – ty dvě postavy se mi opravdu moc líbí. No, a když si to člověk představí a najde si okamžik, kde si v původním příběhu hledí do očí najednou mu na mysl vytane otázka, co by asi jeden z nich dělal, kdyby se druhý zeptal… A tak vznikne tohle.

 

ooOoo

 

Jaká je tvá cena, králi?

 

Byli lapeni v elfí říši. Jako nějací zloději, šejdíři, nebo ještě hůř - skřeti! Zacházeli s nimi jako s posledními poddanými. Zločinci! A přitom stačilo tak málo, aby překlenuli tu zrádnou hranici Temného hvozdu a konečně se dostali, nebo alespoň přiblížili, k cíli své cesty - k Osamělé hoře.

Jenže jim štěstí nepřálo. Cestu jim hned na počátku zastoupili obrovití pavouci; bojovali s nimi a byli by se i probili silou, ale pak se objevili nepřátelsky naladění elfi z Lesní říše a bylo po všem. Přesilu stovek ani trpaslíci nepřekonají. Ne, když mají elfové tak velkou výhodu.

A teď tu byli zavření, ve svých kobkách, ze kterých se dokonce ani svou zručností mistrů kovářů a válečníků nedokázali vylámat, odkázaní na dobrou vůli svých věznitelů, bylo-li něco takového u elfů vůbec možné...

Byli tam všichni, všech třináct společníků - jen hobit Bilbo se někde ztratil - a čekali, co s nimi bude. Ponížení, zcela zbavení své svobody. A něco takového synové Durinovi nezapomínají. Ne. Nikdy. Co budou živi ne.

ooOoo

Elfové si pro Thorina přišli zvečera a odvedli ho do trůnního sálu skalního města k samotnému králi. Všechna ta okolní okázalost, dělalo se mu z toho zle. On byl zvyklý na tmavé sluje, doly a bezmezné hloubky, ne stromoví, schody pnoucí se bezmála až do nebe a ornamenty všude kolem. Trpaslíci do tohoto světa nepatřili. Ani nechtěli. Byli stavěni pro jiné podmínky, zrozeni z drahých kovů ve výhni pece, ne z rosy a plytkého vánku.

Thranduil seděl na svém trůnu elegantně oblečen tak jako vždy. Už jako mladý trpaslík ho tehdy takto viděl, když se svým poselstvím dorazil do Thrórova domu, aby uctil Arcikam. Dlouhé vlasy uhlazené kolem tváře, špičaté uši, koruna a štíhlé prsty složené na klíně v odlesku ocelově stříbřitého roucha, které měl na sobě. Povznesený nade všechno, s chladnýma, modrýma očima shlížejícíma dolů, jako by se dívaly na někoho, kdo si po tomto světě nezasluhuje ani chodit, natož se nacházet na posvátné půdě elfů.

Thorin mu věnoval přezíravý pohled. Sic s rukama volnýma, stále byl obklopen ozbrojenými strážemi a hned za zdmi byla jistě početná družina elfů, připravená okamžitě zasáhnout. Nemínil si cestu probojovávat silou, zatím, ale bude-li muset… tak to udělá.

„Proč jsi mě sem zavolal?" ozval se svým hlubokým hlasem, oči upřené do těch elfových, protože s ním jediným byl ochoten mluvit a možná i vyjednávat.

Thranduil se ušklíbl a konečně se pohnul, zvedl se ze svého trůnu a postavil se na první schod z mnoha, které k němu vedly, vypnutý do své plné výše. Stráže odstoupily do stínů.

„Vím, o co se snažíte, trpaslíku, a nemohu říct, že bych to nedokázal pochopit. Cíl tvé cesty není tak nesnadné uhodnout. Ale když už jste neohlášeni vpadli do naší říše, chci vyřešit náš starý spor," pronesl hladce, neutrálně, ale Thorin přesto v jeho hlase zaslechl ten jízlivý, pichlavý tón, který ho dokázal dovádět k šílenství a nezměrné zuřivosti. Nebo si to třeba jen představoval. Možná ano. Léta nenávisti vykonávala své. Kdyby tu měl u sebe svůj Orkrist, již by se s ním napřahoval, ale takhle mohl jen zatínat prsty v pěst, až mu klouby na mozolnatých rukách zbělely.

„Ten spor se táhne již celá staletí a ty si myslíš, že může být vyřešen v jednom okamžiku, elfe?" zvolal, vybízel ho posměšně, nemohl si pomoci. Možná se alespoň dozví, co s nimi tento slizký had, který jeho děda před mnoha a mnoha lety zradil, zamýšlí.

Jenže elf se k jeho nelibosti jen samolibě ušklíbl. „Nic není tak složité, jak se zdá, trpaslíku, i spletité kořeny mají jeden společný základ v podobě vzrostlého kmenu stromu..."

Hádanky, příměry, nenáviděl všechny ty plané elfské řeči. Nenáviděl je stejně jako jeho vážení předci zpod Hory. Neříkaly nic, jen halily smysl do pěkných a vzletných slov nehodných pravých válečníků. A přesto... zvědavost ho nutila uvažovat, s čím tento proradný elf přichází. Protože elfové nic neříkali jen tak. Nikdy. To ho zkušenost jeho života dávno naučila.

„Nuže? Přednes svůj návrh, elfe," zavrčel, co nejklidněji mohl.

Thranduil si rukou uhladil své šaty a začal scházet schody, jedna noha za druhou, zatímco z něj nespouštěl svůj pohled. Dával si načas, než se ocitl na stejném podlaží jako Thorin, jako každý z jeho lidu ho měl habaděj, a trpaslík už měl sto chutí nevrle zavrčet.

Nakonec se před ním král elfů zastavil a sladce se na něj ze své výšky usmál. „Dej mi, co mi náleží, co náleží mému rodu, a já tě nechám jít a ještě ti zaručím... bezpečnou cestu svou říší," řekl hlasem jako samet jemným, přesto to Thorinův sluch neuchlácholilo, spíše naopak.

Bojovně vytrčil bradu dopředu a věnoval mu zamračení. „Myslíš si o mně, že jsem hloupý jako kdejaký skřet, elfe?! Myslíš si, že jsem jen nějaká loutka v tvých prackách?! I kdyby tento věk měl jednou skončit a nahradil ho jiný, lepší, nedopřál bych ti to potěšení dotýkat se našeho pokladu! I kdybys mne na kolenou prosil a líbal moje boty! I kdybys..." na okamžik se zarazil, přemýšlel, jak by mohl krále elfa ponížit co nejvíce a zachovat si přitom vlastní důstojnost, a pak řekl první věc, která mu přišla na mysl: „i kdyby ses tu přede mnou celý obnažil a já tě mohl mít!!!"

Elfí oči se zatvrdily na kámen, muž celý jako by ztuhl na místě, zatímco sálem ještě stále vibroval trpaslíkův hlas. Nečekal něco takového, pomyslel si Thorin v duchu hrdě, nečekal, že by se nějaký trpaslík někdy mohl dotknout jeho majestátu. Ale stalo se, povedlo se! Byla to výzva, výzva od hrdého trpaslíka hrdému elfovi. Záleželo jen na tom, jak moc lesní pán po svých klenotech touží. Kam až sahá jeho chamtivost? Kam?

Elf nakonec roztál, jeho přiléhavé šaty se rozvlnily spolu s jeho štíhlým tělem, a v síni jakoby se znovu dalo dýchat z plných plic.

Thorin čekal výbuch, možná výpad, koneckonců kdokoliv by jeho takto urazil, již by se měl co potýkat s jeho pěstmi, dýkou, mečem, sekerou, čímkoliv by bylo po ruce, jenže elfové vždy jednali jinak, mysleli jinak, byli pro trpasličí lid tak... nepředvídatelní...

Mračil se na něj a elf mu jeho pohled vytrvale oplácel. Ale teď se zdál jen intenzivní, ne ledový, ani bojovný, prostě ho jen provrtával, jako by ho sám kousek po kousku obnažoval na kost, právě tak, jak mu teď Thorin do očí vyhrožoval.

Zamračil se ještě víc, ale nepolevil. Neustoupí. Nikdy. To před ním budou jednoho dne všichni poklekat. Ne on před nimi!

A pak ho král elfů začal zvolna obcházet v kruzích, zatímco k němu hedvábně promlouval.

„Velká slova na trpaslíka, i na takového tvé pověsti, Thorine zvaný Pavézo… Přesvědčíme se, kam až tě tvé představy zavedly?

A Thorin musel tentokrát chtě-nechtě překvapením zamrkat. Protože touha tohoto elfa byla zřejmě tak silná jako ta jeho po návratu domů, nutící ho pro její vyplnění udělat cokoliv. Cokoliv…

Otočil hlavu přesně v okamžiku, kdy Thranduil mávl rukou a stráže se v tu ránu obrátily k odchodu. Všechny prostory mezi sloupovím byly jakoby kouzlem zakryty neprostupnými závěsy. Najednou se ocitli sami, v pološeru, dva králové proti sobě ve ztichlém trůnním sále, ve kterém byl slyšet jen jejich dech a všechno ostatní jen tlumeně v dálce. Nebo spíš Thorinův dech, jak si sám uvědomil, trochu chrčivě znějící i jeho vlastním uším.

Thranduil zvedl ruce ke svému hrdlu, kde spočívalo zapínání, a trpaslík polkl. Neplánoval to nechat zajít tak daleko, ta slova z něj vyšla v záchvatu zloby, ale teď nemohl ustoupit, Durinův lid neustupuje, to se nechá raději zahubit, než aby dovolil váznout svému kroku.

Štíhlé tělo se začalo odhalovat, kousek po kousku bledé kůže, která vypadala jako tvořená z toho nejjemnějšího alabastru. Na dotek bude jistě hřejivá a vláčná, ano. Polkl, jeho mysl mu předhazovala ty nejdivočejší představy - jeho ruce na té kůži, král elfů před ním, pod ním, dech se krátící a mysl plná těch nejslastnějších pocitů. Ale... mohl si něco takového vůbec nějaký trpaslík dovolit vůči tomuto éterickému stvoření? Protože veškerá nenávist věků nikdy nepřinutila trpaslíka ani elfa, aby zašel tak daleko. Nikdy. Až do teď. Až do těch několika zbrkle vyřčených slov, o kterých by si za celý svůj život nemyslel, že budou přijata.

Thranduil na něj tiše shlížel, pohyby vláčné, čekal na reakci jeho zrádného těla, nebo si jej možná jen dobíral, zatímco ze sebe shazoval jednotlivé části svého třpytivého oděvu.

„Věk elfů je dlouhý, Thorine Pavézo,“ zavrněl ponoukavě, „nás čas nijak neomezuje ani netrápí, zato ten váš se krátí s každým západem slunce, s každým vydechnutím. Chceš jej promarnit zbytečnou malicherností nebo využiješ příležitosti a získáš i něco víc, než pro co jsi původně zamířil?“

Thorin polkl, přimhouřil oči, sledoval ho zpod svých řas. Nevyznal se v elfech. Byli kluzcí, neuchopitelní, byli… jako med – sladcí a jiskřiví a táhliví. Ale také měli kolem sebe auru světla, jako víly, téměř jako něco posvátného, čeho když se dotknete, zasáhne vás to do srdce a povznese na svých oblacích…

Vyřkl ta proradná slova, která nemohl vzít zpět a král elfů se mu tu teď nabízel. Takže… jaká bude jeho odpověď? Jakou stezku na tomto nepřehledném rozcestí zvolit?

Thranduil se na něj usmál a stáhl blyštivou látku z ramen níž, až se odhalily jeho klíční kosti a pomalu i svaly hrudníku.

„Můžeš mě mít, trpaslíku, my elfové nejsme tak nepružní, jak se možná tvůj lid domnívá. Žijeme staletí, zakusili jsme již nejednu rozkoš na těle i na duši. Ale na oplátku chci to, co mi po právu náleží – světlo hvězd, které nemá zůstat uzamčeno ve tmě. Světlo, které má zářit a rozdávat svou moc tam, kde je třeba, stejně jako světlo těch třpytících se na obloze, které na nás shlížejí během cesty naším osudem…“

Thorin sebou cuknul. Cítil se jako uhranutý, lapený v mámivých slovech i záři elfské kůže jen krůček od něj. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se… tam… všude… Na těle cítil horkost, jeho myšlenky dávno přestaly dávat smysl, jeho smysl pro soudnost i rozum byly ty tam. A to všechno pro jednoho elfa, který ho sváděl. A kvůli čemu? Kvůli drahokamům? Jistě, drahokamům nedozírné krásy, kterých si nadevše cenil i jeho děd a otec, ale přesto… Erebor skrývá nejeden poklad nad poklady světa a korunou všeho byl Arcikam. Mohl by se pro dobro výpravy vzdát několika klenotů a získat bezpečnou cestu hvozdem i vděk elfského krále, že? Už kvůli svým věrným a pak taky…

Vzhlédl do té hladké tváře, bledé a s očima modrýma jako obloha za ranního svítání, vlasy, které se pnuly až někam na prsa, a ústy, mírně pootevřenými jakoby v očekávání, od kterých nemohl odtrhnout zrak.

„Dám…“ zachrčel, než si odkašlal a zvedl oči k těm krále Lesí říše, „dám ti, po čem toužíš, pokud ty mi dáš své slovo, že propustíš mé muže, necháš nás bezpečně projít a nebudeš nás nijak pronásledovat,“ pronesl teď již pevnějším hlasem a sledoval, jak Thranduil na důkaz souhlasu ladně pokynul hlavou, až se mu prameny vlasů sesunuly dopředu a zakryly jedno z odhalených ramen.

Dech se mu zadrhl v hrdle, natáhl ruku, zdála se tak mohutná a poskvrněná na té bílé kůži, a dotkl se jich konečky prstů. Elf vydechl, svěsil ruce a nechal své roucho pomalu, ale jistě, zcela spadnout na zem. A Thorin k němu zvedl tvář, plně si vědom jeho nahoty i své reakce. Ale nedíval se na něj. Sledoval jeho tvář, jemné rysy obličeje, které nedávaly mnoho znát.

Elfí oči zůstaly zanořené v trpasličích. I tehdy, když Thorin zvedl i druhou ruku a obkroužil jeho bok, i tehdy když se jejich těla dotkla a vousatá brada krále trpaslíků se opřela o elfův hrudní koš. I tehdy, když se Thranduil sklonil a stvrdil svůj slib polibkem. Lehkým, pak vroucnějším a nakonec žádostivým.

Nebylo to plaché, ani jeden z nich nebyl nováčkem na poli milostného umění, ale nebylo to ani hrubé, jak trpaslík a možná i elf čekal. Nebylo to, jako by léty valící se nenávist otrávila jejich mysl a nechala je napospas krutosti a bolesti. Ale ani v tom nebyla něha milenců, kteří k sobě hoří cnostnými city. Nebylo to nic z toho, možná snad jen něco mezitím, zatímco nad Temným hvozdem plála luna za doprovodu hvězd a mlhovin…

ooOoo

Byli propuštěni na druhý den ráno. Vrátili jim všechny jejich věci, zbraně i osobní maličkosti. Ale nebylo to tak, že by se k nim elfové začali chovat srdečně, oni to snad ani neuměli, přesto se z jejich chování vytratil ledový osten nenávisti, který trpaslíky provázel od počátku vstupu do tohoto lesa. A dokonce se tam objevil i Bilbo, v rukách klíče od vězení, které již ale nebyly třeba.

Doprovodili je až na hranici říše, ale ještě než odešli ze sídla krále, ještě než je pohltil stín lesa a brána do města se nadobro zavřela, otočil se Thorin a pohlédl nahoru na věž, kde je svýma očima vyprovázel elfí král.

Možná toho bude jednoho dne litovat, možná již zítra, za týden, možná ještě dřív, ale jednou je král, král, který drží své slovo, a vzpomínka na okamžik v trůnním sále s ním zůstane po zbytek jeho života, možná trvale zapečetěná a opatřená řetězy na zámek se sedmi západy, ale zůstane.

Pokynul mu hlavou a otočil se. Čekala je ještě dlouhá cesta do jejich domova.

 

KONEC

Komentáře   

 
+1 # Lanevra 2015-01-05 18:49
To je prostě souboj o to, kdo má větší ego. Opět. :lol: Člověk si tak říká, je to v nás spisovatelkách nebo v těch postavách, případně ve chlapech? :lol: Ta část, jak Thorin přemýšlí, čím Králíčka ponížit, se mi hrozně líbí. Stejně jako to, jak lehce na to Králíček zareaguje, však taky čím lze šokovat elfa? Vlastně tedy celý námět. Vždycky se u toho hrozně culím. :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-08 19:18
Ach, ano, však přece víš, co je nejhýčkanější částí muže, ne? Jeho ego;-)
Ty víš, že to mělo vypadat jinak, tedy původní myšlenka, jenže to prostě nejsem já, ale s výsledkem jsem nakonec spokojená, i když to dopadlo takto;-)
Děkuji moc!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Satsu 2015-01-06 22:07
Velmi krásné :D a velmi přesně vystižené povahy obou postav :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-08 19:18
Och, tak to jsem moc ráda. Nerada bych je pokřivila, nezasloužili by si to;-) Díky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # mravenec 2015-01-07 11:44
Krásně napsané. Opravdu. :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-08 19:18
Děkuji;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2015-01-07 16:10
Pěkný příběh. Dva dobře popsaní tvrdohlaví mezci, kteří dostali i něco víc, než mysleli...
Hezké.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-08 19:19
Joj, jistěže. Mezci to rozhodně jsou. Ani nevíš jací;-) Díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Akkarra 2015-01-08 18:49
Ou, tak tohle bylo vážně dobré. Chvílema jsem až nadskakovala na židli. :-) Charaktery se ti opravdu povedly. Thorin který necouvne, necouvne a necouvne a Thranduil který bude provokovat, provokovat a provokovat. 8) A prý že vyřešení sporu a prý že kvůli výpravě... Jo, jo, kluci, to vám tak žeru. :D Ne, dělám si srandu. Thranduil má své důvody stejně jako Thorin. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-08 19:20
Óóóó, děkuji moc, tak to jsem opravdu ráda;-) Snažila jsem se, ale občas hodně moc váhám, jestli jsem zvolila správnou linku... Ale nakonec se to zřejmě povedlo a to mě vážně těší! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Santinan 2015-01-15 10:56
Taková příjemná, sladká limonádička při mém dnešním pobíhání a úklidu domova.. Zahřálo to, hezká práce..! :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-01-16 21:04
Príbeh Hobita mám rada a mám v ňom svoje obľúbené postavy. A dokonca aj hercov a Lee ako Thranduil patrí k jedným z nich. Aj s Thorinom. Predstavovať si ich pri čítaní tohto príbehu v takom - novom :P - svetle bolo veeeeľmi zaujímavé. Ďakujem, bavila som sa :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # alisseaa 2015-01-28 07:09
Skvela vec na ráno v práci.prujemny začátek dne
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nex 2015-02-10 06:36
Pěkná stránka v deníku a snad i pohlednice s načrtnutým obrázkem Síně a očí, skrytou podobenkou.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # anni 2015-02-27 17:37
skvostné!! :) tenhle pár naprosto zbožňuju.....ob a krásní, tvrdohlaví, majestátní... :D
hodilo by se k tomu pokračování.... vážně by mě zajímalo, jestli se ještě někdy potkají a návažou tam, kde skončili ;)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # belldandy 2015-04-21 20:35
No teda Patolozko, to snad ani nejsi ty? Vis, ze jsi porad odvazanejsi a rekla bych lepsi ve svem psani.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1631
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3376193
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz