Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

K vašim službám

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

K vašim službám

Autorka: Patoložka

Fandom Hobit

Thilbo

Humor, Romance

Souhrn: Thorinovi padají šupiny z jeho brnění a Bilbo se strachuje, co za tím může být.

A/N: Ano, další z mých klasických flusů, jen Bilbo se tentokrát malinko zbláznil. Ale on prý stejně není průměrný hobit, takže jsou jeho excesy vlastně v normě;-)

A/N2: Tato povídka vznikla během výroby brnění pro cosplay Thorina, během které mi začaly odpadávat šupiny, než jsem našla to správné lepidlo. Ano, takže se dá vlastně říct, že má zcela reálný základ:-D

 

 

ooOoo

 

K vašim službám

 

Pytlíkové si vždy potrpěli na pořádek. Na pořádek v rodině a příbuzenstvu (třebaže mít v přízni Lobelii Pytlíkovou ze Sáčkova Bilbo za šťastné nepovažoval, děkuji pěkně, ale v každé rodině byla nějaká černá ovce, no), tak i ve svém bydlu a životě, který chtěli udržovat tak spořádaný, jak to jen šlo. Pravda, v Bilbově případě se do toho všeho trochu zamíchal jeden všetečný čaroděj a parta obhroublých a hlučných trpaslíků, ale což… Bilbo byl Pytlík a z poloviny taky Bral, a ani jeden z těchto ctěných hobitích rodů se nezalekl žádné výzvy rozprostírající se před nimi na míle daleko, aby si s ní mohli poradit. Kdepak. I kdyby se to všechno mělo týkat nějakého nešťastného… ehm… majestátního… ehm… královského… ehm… oděvu.

A všechno to začalo pozorováním, prozřením a jednou drobnou poznámkou.

ooOoo

Kouření bylo vždycky dobré na uvolnění. Vidět modrošedý dým opouštějící ústa stoupat vzhůru nebo se provázkovitě vlnit podle směru proudění vzduchu bylo tak nějak… uklidňující. A na vytváření kvalitních kroužků nebo jiných tvarů bylo třeba i velkého soustředění, takže všechny myšlenky – ty chmurné, truchlivé nebo třeba mrzuté – musely v tu chvíli stranou. A pobývat během pokuřování i v dobré společnosti? Hmm, co mohl Bilbo jen chtít víc? Byla sice pravda, že ani jeden z jeho současných společníků nemluvil (Thorin upíral pohled kamsi na obzor a možná ještě dál a tvářil se přitom nadmíru zamyšleně a Nori si pro sebe naopak zase pobrukoval veselou melodii, kterou Bilbo nikdy neslyšel), ale i mlčení někdy splní svůj účel a duší se rozprostře pokoj.

Bilbo se usmíval, zapřený lokty do trávy za sebou hleděl na plující červánky a pramínky vyfukovaného kouře, které jako by se v některých chvílí stékaly v jeden proud, aby se vzápětí zase rozdělily.

Klidný večer už nezažili dlouho. Být neustále obklopeni divokou přírodou nebo pronásledováni skřety, to neprospívalo dobrému trávení ani tělu jako celku. Ale dnes mohli na všechny starosti zapomenout a jen se… kochat. Protože jejich ochranu zaštiťoval Medděd a už jen jeho přítomnost hlásala daleko do světa – Mějte se na pozoru, vetřelci!

Nebylo to úplně jednoduché setkání, to musel Bilbo uznat. Medděd opravdu dokázal vzbuzovat hrůzu i úžas v jednom (byl koneckonců ohromný i ve své polidštěné podobě), ale poté, co nad nimi po jejich příchodu párkrát ohrnul nos, pod fousy si zareptal cosi o ledabylých, nenechavých trpaslících a na něj se ze své výšky zamračil, protože ho nedokázal zařadit mezi jemu známé rasy, to byl vlastně laskavý a starostlivý hostitel. Miloval příběhy, rád je poslouchal i vyprávěl, a Gandalf a brzy i někteří ostatní (třeba Kili a Fili, kterým pusa jela od samého kuropění, nebo Bofur s Gloinem a Bomburem) je s ním vyměňovali, jako by byl nějaký jejich starý známý, se kterým se jen léta neviděli. I když mu samozřejmě ani tak nepověděli nic důležitého o trpasličích tajemstvích, na to byli moc podezřívavým národem, ať se na svět usmívali zpod řas mládí nebo bělavého vousu kmetství. Trpaslíci - co říct víc. Ti se nerozpovídali o svých příbuzných jako všichni hobité z Kraje tak, že by i jeden elfí věk nestačil. Ne ne. Musel by to z nich páčit slovo za slovem, aby něco zjistil. Ale když přišlo na ztrapňující historky o jejich pitkách a potyčkách nebo naopak na ty hrdinské, to pak nejeden žasl nad jejich výřečností.

A pak to byly jejich písně. Písně plné bujarého veselí i smutku tak velkého, až mu pukalo srdce ze slov i tónů skladeb. A vidět je hrát, zpívat a tančit, ať už u ohně nebo v setnici… Ne, Bilbo občas žasl nad tím, jestli něco takového zažil doma se svým lidem.

Jen aby si uvědomil, že asi ne.

Protože…

Trpaslíci byli vášniví.

Trpaslíci byli neústupní.

Trpaslíci byli tak zádumčiví, až občas běhal mráz po zádech jen z pohledu na ně.

Ale byli také věrní až za hrob a vůči těm, které přijali mezi sebe, milující.

Bilbo začínal cítit, jako by díky nim získal… rodinu.

A o rodinu se každý správný hobit stará. Je to něco jako jeho poslání. Spolu s krásně upraveným domem, zahradou plnou květů, velkých, kyprých plodů ovoce i zeleniny, spíží vyloženou až po vrchní poličku, ohněm v krbu, který vesele plápolá, a rozsáhlou knihovnou s křeslem. Ano. Pelouch, jak má být.

Bilbo přimhouřil oči a vypustil do vzduchu další pravidelný kroužek. Možná trochu menší než ty předchozí, ale kdo by to tady měřil. Však to nebyla žádná soutěž. Dobře věděl, že je co do kroužků hned po Gandalfovi nejlepší. S tím podřadným listím, které kouřili jeho společníci, se stejně nedalo stvořit nic jiného, než co jim vznikalo u pusy. A když jim nabízel z váčku své dolanské listí, jen zakroutili hlavou. No. Jejich škoda. Každému co jeho jest. On bude bafat ze své letité dýmky, kterou cestou kupodivu neztratil, a to dokonce ani ve skřetích jeskyních, třeba až do slunce západu, třeba až do té doby, kdy padne noc a on už nebýt světla táhnoucího se z oken Meddědova domu neuvidí nic.

Spokojený.

Klidný.

Někde mezi spánkem a bděním.

Thorin po jeho levém boku si povzdechl a za pomoci ruky se zvedl na nohy. Bilbo otevřel jedno oko a díval se, jak se nad ním jeho mohutná postava tyčí. Boty pokryté hustou kožešinou, tunika spadající přes prsa až na kolena, brnění samá jedna matně se lesknoucí šupina za druhou, husté vlasy třepetající se na konečcích ve vzduchu… Počkat! Šupi-?

Překvapeně vykuckal dým, kterým si předtím naplnil pusu. „Uh, T-Thorine,“ dostal ze sebe, „tobě… tobě chybí šupina… Tam.“ Ukázal na místo na jeho pravém boku.

Trpasličí král se zamračil, pohled modrých očí klesl k místo, kam Bilbo ukazoval, a pak se přesunul ještě níž, na hobita přímo. „A co s tím?“

Bilbo znovu mávl rukou směrem k němu, jako by mluvil k nechápajícímu. „No, tvoje… šupina. Chybí,“ zopakoval, jako by se tím ledacos vyjasňovalo.

Trpaslík si to zřejmě nemyslel a nepovažoval to za hodné dalšího rozebírání. Jen něco polohlasně zavrčel, otočil se na patě a namířil si to k domu.

Bilbo překvapeně zamrkal. Co to… Co se to tu u všech ďasů stalo?

Otočil se s rozšířenýma očima na Noriho, který se na něj v odpověď šibalsky usmál a vzal ho kolem ramen.

„Nesmíš si to tak brát, půlčíku,“ domlouval mu konejšivě, „Thorin má to svý brnění už tak dlouho, že je jako živý. Zatímco my se svých vrstev občas zbavujeme, on sejme tak akorát ten svůj kabát a zbytek nechá, kde je. Ve dne, v noci. A proto je skoro jako živý. No a teď se zdá, že ho někde na cestě zasáhla ňáká nemoc a to brnění začíná samo od sebe olysávat.“

Hobit mu věnoval nevěřícný, přimhouřený pohled. „Myslíš, že budu věřit takovým báchorkám? Že existuje něco takového jako nemoc brnění? Pff! Vždyť je to kovářská práce! A trpasličí podle všeho.“

Dal si ruce křížem, aby tím ukázal svůj postoj k celé záležitosti, ale trpaslík vedle něj se jen uchechtl a vybafl nad ně další obláček kouře.

„Ach, Bilbo, copak´s na začátku naší výpravy věřil ve zlobry, mluvící orli a celý skřetí království v podzemí?“

Bilbo vzdorovitě trhnul rameny. „Věděl jsem, že existují elfové a o skřetech u nás ví každý z doslechu. Vůbec by mi nevadilo, že jsem neměl tu příležitost je vidět. To ale ještě neznamená, že uvěřím kdejaké povídačce od takového užvaněnce, jako jsi ty.“

Nori se zatvářil ublíženě a s rukou přiloženou na hrudi dramaticky vydechl: „Tak teď jsi mi ale vrazil nůž do srdce, malý zloději. Copak bych ti někdy lhal?“

Hobit pevně kývl hlavou a bez zaváhání vyprskl: „Klidně.“ A byl ve svém přesvědčení odhodlaný pokračovat dál, kdyby ten malinký hlásek v jeho hlavě nemlel něco o pochybách. O takových, které vyklíčily přesně ve chvíli, kdy druhý trpaslík ledabyle pokrčil rameny, zvedl se na nohy a řekl: „Jak myslíš, zloději. Pak mi ale netvrď, že jsem ti to neříkal…“

ooOoo

Bilbo ho pozoroval.

Pozoroval ho, když přecházel od jednoho trpaslíka k druhému, zatímco se ujišťoval, že mají všeho dost. Nedělal to okatě. Nedal každému ruce na ramena, neuzurpoval si pro sebe jeho pozornost, dokonce se ho ani nezeptal. Jen se na něj podíval, nechal si vteřinu či dvě na zvážení, pak si pro sebe pokýval hlavou a přesunul svou pozornost dál. A když se mu něco nezdálo, řekl některému z nich, aby se o to postaral. Nejčastěji asi Dwalinovi. Hobit uvažoval o tom, jestli to dělal celou jejich cestu a jestli si toho jen nevšiml, nebo jestli… Nevěděl.

Pozoroval ho, když sám odpočíval, oči přivřené, hrudník pravidelně se zdvihající pod tím hutným krunýřem věcí.

Pozoroval ho ve spánku. Když mu prameny vlasů spadaly do čela a on měl pocit, že není správné, že je nikdo bezpečně neodhrne stranou.

Pozoroval ho při jídle. Nikdy toho nesnědl tolik co ostatní, nebo spíš tolik, co Bombur a Bofur a Bifur, každý zvlášť. Byl spíš jako Oin nebo Ori – snědl sotva tolik, aby měl v tu chvíli dost.

Pozoroval ho, když promlouval k nim všem. Hrdě a vznešeně, s dravostí a neústupností, i jen potichu, skoro šeptem. Nemusel zvyšovat hlas, aby je všechny zasáhla jeho slova.

Pohledem ho vyprovázel, když se od nich vzdálil někam ven. Přemýšlet, rmoutit se nebo možná snít.

Pozoroval ho daleko, daleko víc než předtím. A celou tu dobu samozřejmě sledoval, jestli si nevšimne něčeho neobvyklého u jeho… brnění.

Chm. Bylo to směšné. Vážně. Jeho otec Bongo by se teď chechtal v hrobě, kdyby věděl, o čem to Bilbo uvažuje.

Ale on si nemohl pomoci.

Zprvu tu myšlenku zavrhl jako příliš bláznivou. Ale čím víc se díval, čím víc toho zjistil, věděl, všiml si, tím víc… slyšel to vrzání, skoro až snad sténání kůže, tolik odlišné od věcí ostatní, a neladivý cinkot kovových plátků na jeho hrudi, ramenou a stehnech. Jako by to celé – něco - bylo v bolestech.

Anebo měl jen výmluvu pro to, aby se mohl dívat.

Ano, tak to bylo.

Jistě. Jistě.

Až na to, že netušil, co bylo víc… skandální. Jestli to, že věří v nějakou pohádkovou nemoc, která může postihnout kusy oděvu, nebo to, že jeho oči stále víc přitahuje trpaslík, který je v nich zabalený…

Byl by to všechno vytřásl ze svých myšlenek. Byl by se zbavil domněnek, nemělo by mu na tom záležet, jenže on musel znát pravdu. Pořádek, pamatujete? Pořádek neznamená jen zametený práh před pelouchem, tady na cestě pro něj znamenal postarat se o sebe i o ostatní, kteří by byli v nouzi, nesnázích nebo i prachobyčejném nepohodlí.

Ano. Vědět, že je něco špatně a umět zasáhnout.

A přesto v tomto případě nehodlal jednat hned. Nehodlal se ptát, protože nechtěl být pro smích a nechtěl být… vlezlý. Stačilo, jak Thorin zareagoval, když na jeho šupinu upozornil poprvé. Brr. Nechtěl to zažít znovu. A tak se rozhodl nedělat nic přímo. Jen pozorovat. Hodnotit. Sledovat symptomy.

Tedy až do chvíle, kdy se stalo to, čeho se obával.

Do chvíle, kdy z Thorinova brnění upadla další…

ooOoo

Celé odpoledne sbíral na Meddědově zahradě bylinky – třemdavu, kostival, přesličku, měsíček, jitrocel a daší - a pak z nich vytvořil mast. Uvažoval sice o tom, že by všechny rostliny naložil, Medděd měl vy svých zásobách dokonce i jiný alkohol než jen medovinu, ale zpracování a louhování takové směsi ty trvalo dlouho a vzhledem ke zkracování slunečných dní… ne, on nesměl ztrácet čas. Ne ne. Protože jak se zdálo, ostatní byli k Thorinovu problému slepí, nepovažovali ho za důležitý, dokonce o tom ani nemluvili! No, vážně, nezaslechl ani jednu zmínku o té zvláštní nemoci. Dokonce ani od Noriho.

Ale on slepý nebude, ne. Je přece Pytlík, a co by to byl za hobita, kdyby… kdyby…

Takže, když večer po celodenním běhání odchytl Thorina venku o samotě (aby ho nezahanboval před ostatními – pokud o tom nemluví, třeba o tom nevědí, a nemusí tedy vědět ani nadále, že?), vrazil mu celý udýchaný skleničku masti do ruky a s vykulenýma očima na něj vyhrkl:

„Musíš s tím něco dělat, Thorine. Takhle to dál nejde. Copak nevidíš, jak se… to… trápí. Co když to má bolesti. A… šupiny. Ach, u Yavanny, ona už ti chybí třetí. Jak jsem jen… proč jsem to… Thorine…!“

Blábolil a držel ho za předloktí, jako by se ho snažil přesvědčit k něčemu, o čem ale trpaslík nevěděl vůbec nic.

Proto ho překvapilo, když ho Thorin rukou rázně popadl za rameno a tvrdě a asi i bolestivě s ním zatřásl. „Zbláznil ses?! Co to do tebe zase vjelo, půlčíku? Vysvětli mi to, hned!“ naléhal na něj.

Jeho hlas byl pevný a nedával prostor na vytáčky, ale když na něj hobit jen vytřeštěně hleděl, oči těkající z jeho tváře na jeho hrudník a zpět, slitoval se, zamračil se a tišeji řekl. „O co jde, zloději?“

Bilbo polkl a jako první ukázal na prázdné místo na Thorinově brnění.

„Šupiny. Chybí,“ řekl a zvedl k němu hlavu. Myšlenky tak zběsilé v jeho hlavě, že bylo myšlení moc těžké a jeho rozum přešel na jednoduchost slovních spojení.

„Ano,“ potvrdil trpasličí král. „A?“

„Nemoc… Nori… on říkal, že dostalo… nemoc,“ vysoukal ze sebe a když na něj trpaslík jen nechápavě hleděl, snažil se pokračovat dál. „Je nemocné. Nori tvrdil, že je nemocné.“

Thorin zamrkal, pak o krok ustoupil a dal si ruce křížem, opřené o hrudník. „To že tvrdil?“

„A-ano…“ vykoktal hobit. Pak se nadechl, ale pod intenzivním pohledem zase ještě před dalším přívalem slov vydechl. A pak se zarazil a zbledl. „Ne… není nemocné? Byla to všechno jen… jen báchorka a já… udělal jsem ze sebe blázna,“ jeho hlas začal znít hystericky a slova zmatečně. „Je prostě jen… staré! A rozviklané. Jsem… jak jsem… naletěl jsem… Žert. Bylo to jen žert! Ách!“

Pak se chytil za hlavu a začal poskakovat, jako by se svýma velkýma nohama dotkl něčeho žhavého. A pak si přikryl uši a vypískl.

Thorin ho jen pozoroval a čekal, až se uklidní. Být to jeden z jeho synovců, dostal by jednu takovou, až by se mu zatočila hlava, a pokud by to nestačilo, přišla by z druhé strany druhá, ale tohle byl hobit… malý a křehký… a taky dospělý… tedy, pokud se nechoval jako právě teď a tady, to si pak trpasličí král říkal, jestli se čaroděj nespletl a neposlal jim nějaké mládě (výška a malé tělo by se tím možná vysvětlovaly).

Když to ale celé trvalo až moc dlouho, vypnul se trpaslík do plné výšky a utrousil jedno jediné slovo.

„Dost.“

A hobit se jako na povel zastavil v půli kroku, jeho kučeravá hlava k němu vzhlédla, oči vyplašené jako očka nějaké rybky.

„Já… omlouvám se?“ řekl malým hláskem, nyní naopak rudý jak nejčervenější jablíčko z Jižní čtvrtky Kraje.

„Kvůli čemu byl celý ten povyk? Kvůli mému brnění?“ zeptal se Thorin a pak si promnul čelo. „Přiznávám, že nevypadá tak, jak by mělo, ale kvůli tomu přece není třeba se znepokojovat. Jakmile dobudeme Erebor, bude dost času a materiálu na obnovu starých věcí i výrobu těch nových. Železo, zlato, stříbro, dokonce i… mithril, všeho dostatek, vše tam, kde má být. Přestaň se strachovat půlčíku, bohatě stačí to, co nám stojí v cestě, abychom se dostali k cíly naší cesty, než abychom se museli potýkat s hobitem, který sotva jí a oči má červené od nevyspání.“

Ta poslední slova Thorin zavrčel a pravá ruka se mu sevřela v pěst.

„Není… nemocné?“ zeptal se hobit, jako by tom stál celý jeho svět, zcela hluchý k ostatním jeho slovům. On že by zapomněl jíst? Nepamatoval se na to… Ty poslední dny byly trochu… zmatené.

„Ne,“ potvrdil Thorin a pod fousy si zabručel: „Až se mi Nori dostane do rukou, osobně ho zaškrtím.“

Bilbo zamrkal. „Takže… takže je všechno… v pořádku?“

„Ano. Jak by to jinak mělo být?“

„Já…“ Bilbo sklonil hlavu a začal si mnout ruce, „myslel jsem, že… myslel jsem…“ začal, ale nevěděl vlastně co říct. Že se o něj strachoval tak, jako on se strachoval o ostatní? Že se bál, že přehlíží vlastní blaho? Že chtěl být tím, kdo jednou poskytne pomocnou ruku, když je tak nevšímavý, že ji odmítá nebo nevyhledá? Ale tak to nebylo, že ano. Bilbo nebyl třeba, protože Thorin…

Protože to byl Thorin. Velký, majestátní, zkušený trpaslík, který si musí vědět rady za každých okolností. Tak to bylo.

Ach, jak jen jsi byl bláhový Bilbo Pytlíku. Bláhový a zmatený a slabý, ach, tak moc slabý… Kde je teď ten Pytlík a Bral, když jsi selhal?

Bilbo svěsil hlavu ještě níž, neodvažoval se podívat do modrých očí. Nechtěl v nich vidět zklamání. Nemohl… Nenašel by sílu jim čelit.

Zůstal tak chvíli a přál si, aby se propadl pod zem. Ale pak jeho chmury přerušil hluboký povzdech a Thorinova tiše pronesená slova.

„Děkuji vám za vaši péči, pane Pytlíku. Doufám, že se ke mně připojíte dnes večer s vaší dýmkou.“

A Bilbo vzhlédl, jen aby spatřil pohled modrých očí, které se k němu neupíraly s lítostí nebo hněvem, ale něčím jako… vděkem.

A to byl pohled, který vyléčil jeho roztříštěné srdce.

„K vašim službám, Výsosti.“

 

KONEC

 

Komentáře   

 
0 # Ror 2015-09-09 20:31
Moc hezký začátek s tím poklidným pokuřováním, dalekými obzory a Thorinem po boku. Pak byl Bilbo prostě roztomilý, včetně té věty "Anebo měl jen výmluvu pro to, aby se mohl dívat." Jo jo, to známe. Ale nakonec se mu to vyplatilo, odměna se dostavila :-) Fajn kousek.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3504407
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz