Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Těžko na cvičišti, lehko na…

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Těžko na cvičišti, lehko na… ale kuš, nejdůležitější je srdce na správném místě!

Autorka: Patoložka; beta-read: Claire, Lanevra; odborný poradce: Tes

Bagginshield neboli Thilbo (Thorin Pavéza / Bilbo Pytlík), pre-slash

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Námět: Lekce šermu. Tak nějak… (Všechny nedokonalosti jsou moje, neb autor ani s poradcem si nedá někdy říct;-)

 

ooOoo

 

Těžko na cvičišti, lehko na… ale kuš, nejdůležitější je srdce na správném místě!

 

Probudil se a už nemohl usnout. Zdejší klid byl blahodárný, ale po takové době na cestě se naučil být stále ve střehu, připravený na to utéct, ukrýt se nebo bojovat. Takže teď a tady, i když by to nikomu v Kraji nepřiznal za nic na světě, ho to ticho, teplo, chrápání a oddechování trpaslíků a bzučení včel spíš znervózňovalo než naopak. A do toho jeho bystré uši zachytily ten pravidelný, tepavý zvuk. Přicházel zvenku a byl tedy tlumený dveřmi, ale byl tam a v Bilbovi rozechvíval něco, co… něco, co ho přinutilo vstát i v tuto ranní hodinu, sebrat svůj krátký meč a opustit svůj vyhřátý, útulný pelíšek.

Podvědomě si s tou zbraní pohrával, zatímco se bezcílně potuloval Meddědovým domem. Nevěděl, co dělat. Na všechno bylo moc brzy. Dokonce snad i na jídlo. Přesto z vysokého, masivního stolu sebral pár nerozbitých medových sušenek od večeře a jednu po druhé pomalu ukusoval, dokud mu v kapsičce od kabátku nezbyla žádná, jen několik drobečků sotva stojících za povšimnutí.

Kvůli tomu pravidelnému zvuku se nedokázal soustředit, mhouřil oči a několikrát se přistihl, že cvičně mává svým mečem, jako by ty rány chtěl napodobit. Jako by chtěl…

Čím pro něj ten meč vlastně byl? Zbraní? Jistěže, i když tomu vlastně ani nevěřil, když mu ji Gandalf prvně podával, ještě zabalenou v pouzdru. Nechápal, k čemu by mu byla. Jemu. Hobitovi z Kraje. Ale brzy pochopil. Vlastně až moc brzy. A pak… pak zjistil, že mít zbraň není to stejné, jako s ní i umět zacházet. A to on – musel si to sám přiznat, i kdyby se mu za to jeho společníci neposmívali – neuměl. Ano, možná byl dobrý v několika věcech, jako byly kuželky a třeba taky šipky, dokonce si poradil i s lopatou a krumpáčem, když přišlo na věc a velká voda zalila před dvaceti lety Hobitín, ale mávat s mečem a snažit se nepřítele setnout dřív, než to on udělá s ním? Ne. To nikdy nemusel a doufal, že nikdy ani nebude muset.

Jenže byl tady. Na této cestě plné nástrah a nesnází a skřetů a zlobrů a vrrků a snažil se nepadnout do nástrah smrti dřív, než se dostane do Hory, kde na něj čeká jeho úkol možná ještě strašnější než všechno ostatní.

Takže ano. Asi by se měl raději něčemu přiučit, než proti němu znovu půjde třeba i jen o polovinu menší a nezkušenější protivník, než byl ten skřet s bílou kůží a jizvami po celém těle, Azog

Nadechl se a potěžkal meč v rukách s myšlenkami stále chmurně upřenými na chvíli, než je pod Mlžnými horami zachránili velcí orli. Takhle to nemohlo pokračovat dál.

Odhodlaně vykročil ven a pak se zase zastavil.

Ale jak to udělat? Postačí mu vyjít na dvůr a prostě máchat kolem? To přece…

Vyhlédl frustrovaně oknem ven, když znovu uslyšel ten zvuk, a zamrkal.

Proč jen si myslel, že tam Medděd něco opět kutí, možná spravuje úly nebo stlouká poničené oplocení jako včera? Tolikrát ho viděl pracovat kolem domu, že ho ani nenapadlo, že by to mohl být…

Polkl a zahanbeně se poškrábal na tváři, aby se alespoň trochu dostal ze svého omámení.

Proč muselo ranní slunce svítit přesně tak, aby ho ozařovalo? Proč se muselo odrážet od té napnuté kůže? Proč musely všechny ty provazce svalů na jeho těle hrát svou podivuhodnou hru a mámit jeho bystrý zrak? Proč jenom…

Frustrovaně si povzdechl a plácnul se dlaní do čela.

Proč prostě nemohl Thorin projednou zůstat oblečený?!

Bylo toho moc na malého hobita. Všechen ten stres, únava, strachy… hromadilo se to v něm a teď tohle. Copak černovlasý trpaslík netušil, co to s ním dělá?

Prohrábl si své střapaté, kaštanové vlasy a odfrkl si. Jistěže ne. Proč by také měl? Thorin byl král, ne nějaký obyčejný krajánek, který by snad jen pomyslel na to, že…

Opřel se bokem o stěnu a opatrně pootevřel dveře. Jen škvírkou vyhlédne, to nikomu neublíží. Jen maličko, ještě trochu té odhalené, bledé kůže, které se nedostávalo dost slunce, toho hrudníku, který se namáhavě zvedal a zase klesal… formovaného břicha, mohutných paží svírajících sekyru, jejíž ostří se do kulánů dřeva zatínalo se snad až s přespříliš velkou razancí…

Ach… bláhový hobit… nemohl se nedívat, krátký meč v jeho ruce bezmála zapomenut, v současné době sloužící jen jako něco, co mohl stisknout o něco pevněji, když se ozvala další rána a nebohý špalek se rozletěl na dva kusy na hromadu již nasekaného, suchého dřeva.

Polkl, hnědé oči velké jako korálková očka sýkorky, která netrpělivě kmitá po krmítku a hledá nejlepší zrníčka, aby se jimi posilnila na zimu. Stejně jako Bilbův zrak. Mapoval ho celého… od jeho vlnitých, splývavých vlasů, které se stoupajícím slunce zářily tím víc a prokvétaly tekutým stříbrem, o kterém dobře věděl, že tam je, přes jeho soustředěnou tvář, pevná, široká ramena, ochlupený hrudník, až na boky a zadek obtažený koženými kalhotami s dlouhými nohavicemi. Dál už nedohlédl. Thorinova kolena se ztrácela někde v záplavě dřeva, přesto Bilbo věděl, že mu jeho těžké boty jistě zůstaly, tak jako téměř vždy.

Thorin… on byl… Bylo možné k němu nevhlížet? Nehřát se v paprscích jeho náklonnosti, když se mu jí dostalo? A také se netopit ve vodách trýzně, když se na vás snesl jeho hněv? Bylo to všechno nebo nic. A on chtěl všechno. A někdy by byl vděčný za nic. Věčný rozpor, který nedokázal zadusit a který se ho zadusit snažil…

Sklonil hlavu a polkl. Nemohl… nevěděl, jak dokáže pokračovat, jak bude moci… jak…

„Pane Pytlíku!“ ozvalo se náhle a hobit prudce uskočil ode dveří s dechem tak plytkým, jako by se sám právě zúčastnil soutěže ve štípání dřeva a skončil na prvním místě daleko přede všemi ostatními.

Byl přistižen. Jak hanebné na tak dobře vychovaného hobita. Byl přistižen a teď ho… znovu polkl, ještě namáhavěji… teď ho stihne zasloužený trest.

Opatrně vykoukl škvírkou ve dveřích a pak odhodlaněji, to když převládla jeho bralovská stránka osobnosti, otevřel. „Ano, pane… ehm,“ odkašlal si, „vaše výsosti?“

Thorin tam stál ve shluku dřeva s jednou nohou pokrčenou a opřenou o špalek a sekyrou majestátně odloženou o jiný. Hleděl na něj nevyzpytatelně, tak to Bilbovi alespoň přidalo. Povýšeně, to jistě, pobaveně, možná trochu, ale jinak prostě… nečitelně.

A pak jeho hluboký hlas zavelel: „Pojďte sem!“ a Bilbo znovu polkl.

Urgh.

Sunul se k němu jako vepř na porážku, nebo možná ještě něco hůř, kroky těžké a srdce ještě víc. Tohle bude… zlé.

Trpaslík ledabyle zatnul sekeru do velkého špalku, na kterém předtím štípal, a půlčík sebou při tom pohledu cuknul. Tento muž… tento trpaslík byl hrozivý i beze zbraně, stačil k tomu jediný jeho pohled nebo tiché slovo, a teď ho tu má před sebou, jen v těch jeho krátkých hobitích kalhotách se šlemi a košilí, s mečem, kterému se všichni tak smáli, v ruce…

Počkat… mečem?

Bilbo shlédl ke své elfské zbrani a zamrkal. Jak na něj jen mohl zapomenout? To se mu pro všechnu tu odhalenou kůži už dočista vytratil rozum z hlavy?

Zvedl zrak a prsty se mu samy od sebe sevřely kolem zdobeného jílce.

Thorinův výraz se změnil na definitivně pobavený, jak ho tam pozoroval svýma modrýma očima. Bylo to skoro nervy drásající ho tak vidět, nebo možná jen nezvyklé. Kdo mohl říct, když byl úsměv krále trpaslíků ke spatření tak jednou, možná dvakrát do týdne, to když měli štěstí na dobré počasí nebo rychlý únik před vrrky či jinými tvory. A teď… tento úsměv byl spíš… no, ano, podlý.

„Pojďte sem,“ přikázal Thorin a ukázal na volný prostor mezi domem a naštípaným dřevem, „vyzkoušíme si, co s tím párátkem dovedete.“

Bilbo zvedl ruku, v níž nedržel meč, před sebe, jakoby se bránil jeho slovům a následkům jeho slov, zatímco pisklavým hlasem vyjekl: „Cože? Ne! Já…“ a pak začal koktat, „já… ne… to rozhodně… to ne… neměl jsem v plánu… co kdyby k něčemu… to nejde jen tak tady… to ne…!“

Thorin nad jeho blábolením jen nakrčil čelo, načež se s odfrknutím pootočil a pro něco se sehnul k zemi. A Bilbo okamžitě zalitoval svého dřívějšího frustrovaného výkřiku ve své mysli.

Modrá lněná košile zahalila nejprve trpaslíkovu hlavu, pak krk a nakonec, to když se nahoře opět objevily ty tmavé, lesklé kadeře, zmizel i pohled na jeho pevné svaly hrudníku, paže, břicho… všechno! Bylo to… Bilbo zamrkal, jak se snažil zbavit pocitu náhlé ztráty ve své mysli. Zatracený, zatracený trpaslík!

Jakmile se Thorin oblékl, trochu se zamračil půlčíkovu otálení. Protože opravdu – Bilbo tam jen tak stál a hleděl na něj, nerozhodný ohledně… vlastně všeho, přešlapující z místa na místo téměř podobně, jako kdyby v sudu hutnil zelí.

„Řekl jsem, pojďte sem,“ zopakoval trpasličí král hlasem, který neskrýval rozmrzelost, a Bilbo se ošil.

„Ne, opravdu to… to nestojí za řeč… já vlastně ani tak nějak moc nepotřebuji to… zkoušet, vážně, už jsem si toho vyzkoušel až… dost a…“ mumlal dál a dokonce před ním o krok ustoupil.

„Pytlíku,“ zavrčel Thorin tentokrát opravdu důrazně, „sem!“ Pohled, který jeho slova provázel, nevěstil nic dobrého, zejména když byl tak intenzivní a tvrdý jako právě teď.

Bilbo znovu polkl knedlík, který se mu tlačil v hrdle. „Já… to neumím…“ přiznal šeptem zahanbeně a raději odvrátil zrak směrem k rozkvetlé zahradě za domem. Kdyby si jen přispal a pak se v klidu najedl, byl by si ušetřil všechno tohle trápení, ale to on ne… on musel vylézt z pelíšku, hezky se plížit kolem a pak se nechat nachytat při špehování tím jediným, u kterého nechtěl. Těžký to úděl malého, zbrklého hobita…

„Nejvyšší čas začít,“ dostalo se mu vážné odpovědi, již ne tím tvrdým tónem jako před chvílí, ale i tak podivně tíživým.

Zvedl hlavu ve chvíli, kdy se Thorin znovu sklonil za kupou dřeva a jemu se naskytl pohled na jeho záda a splývavé prameny rozpuštěných vlasů. Kdyby nebyl tak… kdyby nebyl hobit, kdyby se všechno odehrálo jinak, poklidněji, bez všech těch trápení, obav a pachuti smrti, a kdyby Thorin nebyl král, byl by se pokusil… Jeho srdce vynechalo úder, když na ty obrazy pomyslel, protože to nešlo. Dívat se byla jedna věc, ale přiblížit, dotknout se, ochutnat… takové myšlenky musel jednou pro vždy pustit z hlavy. A to hned!

Thorin se narovnal a v ruce držel klacek téměř stejně tak dlouhý, jaký byl jeho vlastní meč. Ale přesto to byla jen otesaná větev a Bilbo nad tím pohledem zamrkal.

„To… to… Co s tím chcete dělat?“ hlesl, zatímco sledoval, jak se k němu trpaslík blíží.

„To bude moje zbraň,“ odpověděl Thorin vyrovnaně.

„Vaše… zbraň? To přece… to přece nejde. Když já budu mít meč a vy jen…“

Zastavilo ho trpaslíkovo další odfrknutí a na jeho zarostlé tváři se objevil nový, přezíravý úšklebek. „Nebuďte směšný, zloději.“

A s těmi slovy se postavil před Bilba připravený ke střetu, kdežto on jen nechápavě zíral a netušil, co má dělat.

„Já…“ začal, ale umlknul při prvním pohledu na Thorinovu strnulou tvář.

„O co jde? Není vám snad moje společnost dost dobrá nebo potřebujete vzrušení z boje, abyste se uměl ohánět, hobite?“ cedil trpaslík svá slova, která určitým způsobem ťala přesně do živého. Protože on to dokázal, že ano? Když šlo o to postavit se za někoho, byl připravený ho bránit, i kdyby při tom měl přijít k vlastní úhoně či dokonce snad o život. Ale tady, na tomto poklidném místě, zatímco mu srdce splašeně bušilo až někde v krku, to při pohledu do modrých očí prostě… nedokázal.

Přesto se o to pokusil. Zatnul čelisti a zaujal postoj s rozkročenýma nohama a pozvednutým mečem směrem k trpaslíkovi. Strnulý a celý nesvůj, ale základ to byl. Alespoň pro něj.

Pohlédl s očekáváním na Thorina, jenže ten v tu chvíli svěsil svůj cvičný meč a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jste celý napjatý, Pytlíku,“ pronesl a pak k němu zamířil.

Abych taky nebyl! odsekl Bilbo v duchu, ale poté se vyděsil, to když měl Thorina najednou vedle sebe a pak za zády a… u všech Valar!... jeho ruku na svých bedrech a jeho hobití tělo okamžitě strnulo ještě víc, než jak tomu snad bylo ještě před chvílí.

„Co… co to děláte?“ dostal ze sebe skrz stištěné zuby.

„Uvolněte se,“ přikázal mu Thorin tichým hlasem, který ovšem nepřipouštěl námitek.

„Já… já…“ koktal hobit v rozpacích, oči navrch hlavy, aniž by věděl, co si s nastalou situací počít, ale byl opět přerušen neúprosným: „Vydechněte.“

Což bylo něco, co mohl splnit, beztak zadržoval dech bezmála na tak dlouho, že by za chvíli mohl začít modrat. Upustil ze sebe vzduch a jeho napjatost opravdu lehce povolila, i když ztratit Thorinovu postavu ze svého zorného úhlu, třebaže jen na chvíli, moc jeho rozpoložení nepomáhalo.

Trpasličí král okolo něho přecházel a bez ustání ho opravoval a Bilbo se snažil ze všech hobitích sil.

„Nohy na šíři ramen, levou nohou nakročte dopředu. Koleno víc nad špičku,“ začal a půlčík přešlápl, ale zřejmě špatně nebo moc pomalu, protože Thorin ho nemilosrdně klepl klackem zboku do lýtka a pak před ním přešel na druhou stranu.

„Špička chodidla musí směřovat do boku. Tak,“ lehce mu do ní strčil svou botou a Bilbo bez mála poskočil nad takovým jednáním. Přesto dál mlčel a poslouchal.

„Mírně nakrčit koleno… Řekl jsem mírně, tohle je moc.“ Hobit obdržel další jemné plácnutí cvičným mečem a okamžitě se poslušně trochu zvedl.

Jenže to bylo zase špatně.

„Nevystrkovat zadek!“ zavelel trpaslík rázně a teď už bylo plácnutí klackem citelnější.

„Špičkou meče míříme protivníkovy na krk nebo mezi oči, tím jej znervózníte,“ vysvětloval dál, než si zkrouceného hobita důkladně prohlédl.

„Ale vy se celý křivíte, musíte se v souboji cítit přirozeně,“ upozornil ho.

Pak zakroutil hlavou, odložil větev na zem a došel přímo před Bilba, k jeho pravé straně. Vzal jej za loket ruky, ve které držel svůj krátký meč, pokrčil mu ji do správného úhlu a zvedl tak, že měl loket ve stejné výšce s ramenem. A pak ještě poupravil směr zápěstí.

Když se posléze Bilbovi ztratil z očí, hobit se celý rozechvěl z toho dlouhého stání v pro něj nepřirozené poloze. Jenže se ani nestačil rozkoukat a trpaslík už v mžiku stál těsně za ním. Položil mu své silné, mozolnaté ruce pevně na boky a vytočil mu je kupředu. Hobit měl jen chvíli na nádech, než trpasličí král vyjel v dalším pohybu rukama nahoru po jeho zádech, položil mu je na ramena a stáhl je k sobě lehce dozadu.

„Vím, že je to pro vás nepohodlné,“ pronesl mu tiše téměř do ucha, „ale uvolněte se. Při každém výpadu meče musí přijít výdech.“

Instruktáž pokračovalo to dál a Bilbo se celý ten čas snažil uposlechnout, aniž by se při tom zahanbil ještě víc než předtím, nebo ještě hůř – třeba zhroutil k zemi. Protože všechna ta občasná blízkost, jisté doteky hbitých prstů, když ho obcházel a upevňoval jeho pozici, aby nevypadával z konceptu, ani sebou nevrtěl, a když pak trpaslík přistoupil znovu ještě víc k němu a jemu stačilo pozvednout hlavu a nosem nasát trochu té jeho zemité vůně, zamotala se mu z toho všeho hlava a mozek odmítal spolupracovat.

Byl ztracený a vlastně mu už bylo jedno, co se s ním děje, protože v tu chvíli na tom nezáleželo. Podvoloval se těm prstům, i jeho cvičné zbrani a poslouchal klidná slova a měl dojem, že snad i trochu jakoby tančí… když v tom se Thorinova zbraň setkala s jeho mečem a pak byl zprudka, aniž by si to byl uvědomil, klepnut do stehna.

Ucukl a vyjekl. „Co to…?!“

„Soustřeďte se.“

„Já se…“

„Nesoustředíte se. Někde bezcílně bloumáte,“ dostalo se mu rázné odpovědi a zavrčení. A v tom se v Bilbovi vzedmul hněv, kterého ani netušil, že se dnes ještě dočká. Založil si ruce na hrudi, jak mu jen meč v jeho ruce dovoloval, a na Thorina upřel zlostný pohled.

„Snažil jsem se.“

„Nesnažil. Ne dost,“ zamračil se na něj trpaslík. „Zasnil jste se. Byl jste jako hadrová panenka, ne jako někdo, kdo se chce naučit něčemu, co mu později může zachránit život.“

Bilbo se prudce nadechl nad takovým osočením, ale pak opět sklapl pusu. A pak s očima upřenýma někam na Thorinovu košili doprostřed jeho hrudi, aby se mu nemusel dívat do očí, pronesl o dost méně výbojným hlasem: „Zachránil jsem vás a zabil přitom skřeta.“

Trpasličí král si ho přeměřil svým podezřívavým pohledem, ovšem pak vážně kývl na souhlas. „Ano. Měl jste štěstí.“

„Měl jsem…!“ rozohnil se znovu, ale poté se zarazil, a definitivně sklonil meč. „Měl jsem štěstí…“ hlesl sklesle. Protože to byla pravda. Protože to všechno byla pravda. Od začátku až do konce. A on se místo, aby využil příležitosti, rozplýval někde na oblacích z růžové vaty a přemýšlel nad věcmi, které se nikdy nestanou.

„Máte pravdu. Omlouvám se,“ řekl nakonec a jeho ramena opět trochu povolila. „Nejsem… nejsem moc dobrý žák.“

Otočil hlavu směrem k domu a kousl se do rtu. Začínal odtamtud být slyšet rachot, jak se trpaslíci probouzeli a přeskupovali nádobí a nábytek. Trhnul sebou, když se ozvala rána tříštění skla, ale pak prudce vzhlédl, když si uvědomil, že to zachvění mělo i jiný důvod.

Thorinova ruka ležela na jeho rameni a králova tvář byla sotva dalece vzdálená té jeho. A modré oči… modré oči se do něj nořily s vážností, ale i kapkou vřelosti, jakou u nich snad ještě nespatřil.

„Žádný učený z nebe nespadl, Bilbo,“ pronesl k němu Thorin měkce, načež mu věnoval drobné pousmání. Půlčík nestihl ani zareagovat, jak byl překvapený jeho gestem, protože trpaslík se ihned po svých slovech obrátil směrem k domu a odkráčel se ke dveřím. Pak ale zpomalil, ohlédl se a s pozvednutým obočím za ním ještě polohlasně zavolal: „A vy sice můžete být učedník ještě nějakou tu dobu, ale se srdcem na správném místě byste mohl dokázat velké věci… I na tak malého muže.“

A Bilbo mohl jen zamrkat, zatímco uvnitř jeho hrudi se rozpínalo něco, co hřálo, rozechvívalo, svíralo a bolelo zároveň, protože v tu chvíli, tady a teď na tomto prostranství před Meddědovým domem, byl na okamžik ten nejšťastnější hobit ve Středozemi a jeho srdce zaplálo skutečným plamenem.

 

KONEC

 

Komentáře   

 
0 # kitty 2015-03-09 19:27
moc krásné, chtělo by to pokračování :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-23 16:29
Och, tak to nevím;-)) Ale co jsem tak přemýšlela, tak je to prostě součást mého Thorin/Bilbo univerzu;-) :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Ror 2015-03-09 21:37
To je perfektní atmosféra. Úplně cítím to vnitřní napětí... doteky, závany vzduchu, jak Thorin kolem Bilba krouží, nevyřčené věci... Moc příjemná lahůdka. Mňam :roll: Díky
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-23 16:29
Tak to jsem ráda, mělo to tak být;-)) Díky! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # anni 2015-03-10 17:04
nádhera :heart: hodilo by se pokračování :lol: :oops:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-03-23 16:30
Hihi, děkuji. Viz koment pro kitty;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Arriene 2015-09-13 16:13
Naprosto dokonale. :heart: Miluji Thorin/Bilbo... a tahle povidka je naprosto uzasna. Moc diky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3315554
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz