Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Tři světy 3 - Midgard 2/2

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Tři světy

Tři světy

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Lanevra

Avengers, slash, Frostiron

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy vycházejí z filmů studia Marvel a obecně známé mytologie.

Shrnutí: Tři světy… tři prameny jednoho copu nadobro zapleteného do duše jediného muže. Příběh o asgardských bozích, hrdinných lidech, podivuhodných světech, bolestných křivdách a prostém nedorozumění, který nás provede relativností času.

Rozsah: 3 kapitoly

 

A/N: Vítejte u závěrečné částí povídky Tři světy. Bude ji doprovázet další píseň od Red - Already Over.

Povídku jsem psala moc ráda, je to konečně opět jedna z mých delších věcí, dohromady asi 25 tis. slov. Protože jsem ale ještě nedořešila hodně věcí, je možné, že se jí dostane navazující povídky, která by se měla více točit kolem Tonyho Starka a jeho života. Uvidíme, jak se mi to povede se všemi povinnostmi skloubit.

Ještě jednou děkuji Lanevře, Lady Corten, vám za komentáře. Snad se vám bude závěr líbit ;-)

 

 

Already Over – Red

 

ooOoo

 

 

Svět třetí

 

Midgard

Druhá část

 

 

Vykračoval si k obrovské, vyparáděné výletní lodi, takové té, která převážela tolik lidí, že by se jimi dalo zaplnit nejedno z asgardských menších měst, hůl v ruce, na sobě dlouhý, vlněný plášť proti zdejšímu povětří a šál kolem krku. Tady si vyzkouší své umění. Klam, přetvářka, vhodně zvolená slova a síla pevně spoutaná v jeho rukách. Pozemšťané nic jiného ani nechtěli. Kromě peněz a statků, samozřejmě, to hýbalo zdejším světem, ale to už byla maličkost, drobnost v rukách boha.

 

Zamířil k nástupnímu molu a trochu se zamračil, když tam uviděl postávat ozbrojenou stráž - agenty v těch svých směšných černých oblecích, tmavých brýlích, i když už slunce dávno nemělo svou sílu, s rukama bojovně překříženýma před tělem. Lidé vcházeli na palubu a zástupů na mole ubývalo, a přesto to vypadalo, že ti dva hledí přímo na něj. Jeden si teď dal dokonce ruku k uchu a potichu něco zamumlal do rukávu. Ta lidská svoloč! Jako by ho mohla zastavit. Tady nebo kdekoliv jinde…

 

Jeho krok zůstal sebejistý, hůl mu v jeho ruce klapala o dlážděnou zem v pravidelných intervalech, jak se blížil k můstku. Přesto, když se za ním rozezvučela kola rychle jedoucích aut a nad hlavou uslyšel to povědomé vrčení, zaklel pod fousy. Pak se ale na jeho rtech spolu s přehodnocením celé situace objevil potměšilý úšklebek. Zatočí s nimi. Tady a teď. Tak!

 

Rychle mávnul rukou a ty dva, ještě než snad stihli sáhnout po jakékoliv lidské zbrani, smetl do moře. V davu na můstku to zašumělo a pak se celé to stádo zdivočelých krav začalo urychleně tlačit dopředu, nedůstojně po sobě šlapali a křičeli, jak se snažili dostat z jeho dosahu. A on se usmál a elegantně se otočil, aby čelil protivníkům, kteří se mu blížili do zad. Díval se skoro pobaveně, jak si ukazují, jak gesty vysílají signály – ty jdi tam a ty zas tuhle, obklíčíme ho, nemá šanci uniknout. Midgardští zahnívající červi. Napíchnul by je na háček a hodil do asgardských temných vod – schválně, co by připlulo jako první? Krakatice nebo žraloci?

 

Mířili na něj těmi svými směšnými zbraněmi, pistolkami, samopaly, dokonce zahlédl i luk, monitorovali jeho pohyb ze země i ze vzduchu, před ním oni, za ním… moře a ještě samozřejmě ta loď. Ale ta už teď byla bezpředmětná. Jeho plány se změnily, protože změny někdy přicházejí rychle, že ano, otče? Uchechtl se, tahle myšlenka skoro jako kdyby pocházela z Odinovy učebnice pro začínající vladaře.

 

Pomalu odložil hůl, aby jim poskytl pocit bezpečí a sám měl obě ruce volné. A pak je pomalu zvedal, zatímco očima přejížděl po těch lidech a přemítal, komu z nich zasadit ránu jako prvnímu, aby to navíc bylo i zábavné.

 

Oči mu spočinuly na té rusovlasé děvě. Hleděla na něj vyzývavě, s chladnou zuřivostí ve výrazu a on její pohled jen tak pro legraci chvíli oplácel, než jeho zrak upoutalo něco nad její hlavou a on se zamračil.

 

Přímo z města sem mířil on, s kovovým oblekem opět na svém místě. Teď už věděl, o koho jde, poznal zář těch světel i jeho let. Mohl ho cítit, vnímat pulzování energie a něčeho tak důvěrně známého… Tak tedy dobře. Pokud si myslí, že se s ním může měřit, vyzkouší proti sobě znovu své zbraně. Po překonání toho podivného bodnutí na hrudi se na to vlastně i těšil. Protože tohle už zažil mnohokrát. Naučil se tím žít.

 

Iron Man přistál, tak jako předtím, na jednom koleni, opírající se o ruku, a pak se rázně zvedl, stále čelem k němu. Přes jeho zlatou přilbu nebylo vidět nic a jeho hlas zněl jako nějaký vzdálený skřípot, vůbec ne tak hedvábně jako v jeho věži, když řekl: „Přestaň, prosím.“

 

Přesto Loki hleděl do těch dvou svítících očnic připravený bojovat.

 

Vpředu pozvedlo několik agentů zbraně, ten s páskou přes oči ve vrtulníku divoce gestikuloval a snad i něco řval do vysílačky, ale železný muž zřejmě nic z toho nevnímal, vykročil k nim otočený zády, až k němu došel téměř na dosah a zastavil se před ním.

 

Loki na své tváři vykouzlil jeden ze svých zářivých úsměvů. Okouzlující. Nevinný. A smrtelně nebezpečný jako medúza ve vteřině připravená k žahnutí. „S čím?“

 

Iron Man odklopil svou helmu a vykoukla na něj Starkova tvář, ne… Tósova tvář, Starkova a Tósova tvář v jednom. Bylo to matoucí, všechno na něm bylo matoucí, jako věčně spletitý labyrint bez východu. A přesto ty oči… ty, které na něj ještě před pár hodinami hleděly s naprostým opovržením a špatně maskovanými obavami, byly najednou opět jiné. Vážné. Prosily. O co? On snad…

 

Chtěl něco říct, něco… Měl…

 

Jenže v tu chvíli vydal ten panák bez oka povel k útoku a všichni jeho poskoci začali pálit. Loki zvedl hlavu, ani se mu nestihly rozšířit zorničky, nebyl čas vymyslet strategii obrany a útoku, ale ani to nebylo třeba. Iron Man skryl svou tvář, ještě o krok se k němu přiblížil a pak se otočil a… zůstal stát před ním jako štít.

 

Štít? Jak to… jak to bylo možné? Ne. Nemohl tomu uvěřit. Historie se většinou neopakovala. Nikdy. Dostanete jen jednu šanci a pak už nikdy víc. A přesto… stál tam před ním, tentokrát bez meče a pozbývající jakýkoliv šermířský postoj, ale jeho póza byla jasná.

 

Nedovolím…

 

Loki polkl, srdce vynechalo úder, soustředěný jen na něj a na jeho záda obrněná v plátech lesklého kovu, šíji, široká ramena. Bylo by možné, aby… Bylo by? V hlavě prázdno, přeplněno, všechno najednou, a pak, za vteřinu na to pocit naprostého šoku, když uslyšel, jak něco cvaklo přímo za ním a tělem se mu rozlilo podivné a znepokojivým způsobem povědomé teplo.

 

Nestihl se ani obrátit, zpražit útočníka svým ledovým pohledem, než rukou v bezděčném gestu sklouzl přes Iron Manova záda a bez možnosti se něčeho zachytit pomalu klesl k zemi.

 

Jeho chyba… neměl mít s těmi smrtelníky slitování. Až se probere, bude muset vymyslet plán útěku. Jestli tedy přesněji řečeno bude mít, do čeho se probrat.

 

ooOoo

 

Když ho viděl stát před všemi Avengery s takovým tím sebejistým úsměvem na tváři, málem ve svých úmyslech zakolísal. Pak si ale připomněl, proč sem vůbec spěchal, a udělal to, co ve svém rozháraném nitru považoval za správné, ať už byl, kým byl. Pochyby si nepřipouštěl, to se jako Tony Stark naučil dobře, a odhodlání bránit Lokiho mu zřejmě zbylo z jeho minulého života. A když se to všechno spojilo v jedno, stál tam a hleděl do tváří svých přátel, či známých, či neznámých, do jejich nevěřícných obličejů a Furyho rozzuřeného oka, na které málem ukázal prostředníček. Ale nakonec si to odpustil. Už tak bude mít dost práce, pokud ho navíc ještě Loki neudeří svou magií či jinými věcmi do zad. Jenže ty zelené oči mu na okamžik prozradily tolik zmatené nevíry, že si byl téměř jistý, že se tomu tentokrát vyhne.

 

A pak mu Jarvis přetlumočil Furyho povel k útoku, jen o setinu vteřiny později, než ho sám vydal, a on měl co dělat, aby se situace nezvrhla ještě v něco horšího. Trvalo to půl minuty, možná čtyřicet vteřin, byl si vědom toho, že alespoň někteří neútočí naplno, jinak by měl brnění dávno prošpikované kulkami rozličného kalibru a už by ho dostali na lopatky.

 

Pokusil se stihnout ještě pár střel, odhodit několik slzných granátů, které si přibalil, aby se situace stala dostatečně nepřehlednou - kouř, dým, zmatek -, a pak se chtěl otočit, Lokiho popadnout a oba by vypadli z tohohle vachrlatého přístavu. Nepočítal s nikým v zádech a už vůbec ne s někým, kdo vyleze po železných schůdcích z posledních sil z moře, namíří navlhlou zbraň, stiskne spoušť a vystřelí.

 

Zatracená technika ozbrojených složek!

 

Lapl po dechu, když ucítil za svými zády pohyb. Rychle se otočil a našel Lokiho ležet na zemi, oči přivřené a s krvácející ránou na hrudi. Přesto zatnul zuby a uskutečnil svůj prvotní plán. Ani se nerozhlédl, popadl asgardského boha a vylétl s ním směrem na moře a pryč.

 

Dokud ještě obleku zbývalo dost energie a jemu v hlavě pár soudných myšlenek.

 

ooOoo

 

„… kulka v žebru…“

 

„… ztratil hodně krve…“

 

„… rána sama uzavírá, pane…“

 

„… funkce stabilní…“

 

Někde ležel. Viděl rozmazaně, jestli vůbec, ale dýchal, mohl se nadechnout téměř bez obtíží, jen kdyby ho nebolela hlava a neměl v ní usazenou vatu, která bránila všem myšlenkám se projevit. Zlaté regenerační schopnosti bohů! Ještě pár hodin v klidu a bude moci klidně dělat stojky na hlavě i přemety, kdyby se k něčemu takovému samozřejmě odhodlal.

 

Zatím si ale dovolil ten luxus jen ležet a poslouchat. Nebylo nutné, aby dal najevo, že vnímá. Pokud ovšem…

 

„Pane Starku, podle mých měření je pan Loki již při vědomí. Krevní ztráty se doplňují a otok na jeho hrudníku ustupuje. Dovoluji si upozornit, že k tomu došlo desetkrát rychleji, než u běžného člověka,“ pronesl ten stroj-všeználek odněkud ze stropu.

 

„Já taky nejsem člověk,“ utrousil Loki, aniž by se stihl zastavit. A pak si povzdechl a otevřel oči. Místnost byla tlumeně osvětlená, všude žíněnky a kolem stěn dokonce i pár strojů vzdáleně podobných takovým, které měli na Asgardu na cvičištích pro bojovníky z Valhaly.

 

Když se dosyta vynadíval, otočil se nalevo za mužem, o jehož přítomnosti dobře věděl; smysly se mu ostřily každou vteřinou. Stark na něj hleděl tak nějak vyčkávavě. Snad si nemyslel, že mu poděkuje, nebo ano? Bláhovost zdejším světem vládne…

 

„Kde to jsme? Doufám, že se nedomníváš, že mě tyhle čtyři stěny zadrží na dlouho?“ vybídl ho chladně a tak přezíravě, jak jen ze své pozice dokázal. Bůh zůstane bohem, i když spočívá na zemi s hrudníkem ovinutým páskou.

 

Muž se ale zamračil a v té klečící poloze u jeho provizorního ležení si prohrábl vlasy. „Prosté dík by stačilo, ale to jsi po těch letech už asi zapomněl, že?“ vybídl ho a zavrtěl hlavou, jako by se chtěl zbavit nevítaných myšlenek. Nebo si je jen chtěl srovnat v hlavě. Vypadal nerozhodně. Smutně.

 

Loki na něj dál jen bez výrazu hleděl, chvíle vyčkávání, než… „Já nemám děkování v povaze,“ utrousil jako vzpurné dítě.

 

Stark se znovu zamračil, na jeho jinak pěkné tváři se objevily hluboké vrásky, a pak se postavil a zadíval se do zdi. „Loki, kterého jsem znal, to v povaze měl. I když trvalo roky ho to naučit. Přemýšlím, jestli jsi zapomněl i na tohle.“

 

Trhlo to s ním, bolelo to skoro víc než to současné pnutí na hrudi, ale muž otočený k němu bokem to neviděl. Nemohl. A to bylo dobře. K čemu to všechno vzpomínání? Vždyť… vždyť… Najednou si nemohl vybavit, proč mu to vlastně připadalo špatné.

 

Stark se k němu opět obrátil, samotnému mu jasnozřivě došlo, že se mu odpovědi nedostane, a rozmáchl se po místnosti, na rtech pojednou poměrně vychytralý škleb. Zřejmě se opět dostali na známý píseček. „Jsme ve Stark Tower v podzemí, na mém území. Fury bude tak zaslepený, že ho ani nenapadne u mě doma hledat. A mimo to - o tomhle patře nemá nikdo ani zdání. Nějak jsem se stavebním byrokracii zapomněl o některých věcech zmínit… Jarvis by mi mohl zjistit, jestli náhodou nejsme i suverénní stát.“

 

Loki zamrkal a pojednou ten jeho nedostatek slov nepramenil jen ze vzdoru, ale i z toho, že prostě v tuhle vteřinu žádná nedokázal vydolovat z hlavy.

 

Přinesl ho sem, ošetřil ho, nebo se o to alespoň pod vedením toho počítače snažil, a ještě se ho stále snaží bránit, stejně jako předtím? Bylo to… matoucí. A zvláštním způsobem přece ne. Nepamatoval si, kdy naposledy něco takového cítil.

 

„Jaký bude tvůj další postup, Tó-Starku?“ zeptal se tak nezaujatě, jak dokázal. Protože ty potlačované emoce se v něm bouřily. Nebyly zkamenělé ani zledovatělé, dokonce je nesežehl ani žár ohňové planety nebo zášť vládnoucí na Midgardu. Ne, všechny tam byly, jedna vedle druhé, jako korálky na hedvábné šňůrce, různě barevné a velké, neladící k sobě, přesto… Byly tam a chtěly konečně zazářit na světle. Chtěly to, co jim Loki tak dlouho upíral.

 

„Suverénní stát s jistotou nejsme, pane,“ ozval se znovu po krátké pauze hlas toho počítače, „tímto statusem vládnou podle vašich zamýšlených parametrů pouze ambasády a velvyslanectví cizích zemí, ale pokud byste se rozhodl stát například…“

 

„Děkuji, Jarvisi, ale to byl pokus o vtip,“ přerušil ho Stark, než si pro sebe zabručel: „Ale asi ne moc dobrý.“ Pak věnoval Lokimu zamyšlený pohled a pomalu k němu zamířil.

 

„Myslím,“ začal, hnědé oči přímo namířené do zelených, jako by ho propalovaly a nedovolily mu uhnout ani o píď, „že to bude záležet na tobě, Loki. Jaká jsou teď přání asgardského prince? Jaká jsou teď přání boha? Ba co víc…“ zašeptal a nahnul se k němu opřený o ruku sotva na vzdálenost půle metru, „jaká jsou teď přání muže?“

 

Zelené oči zamrkaly, Loki polkl. Tohle… tohle bylo něco, co by udělal Tós. Tohle bylo něco, o čem by ho přinutil přemýšlet, i kdyby mu kvůli tomu musel ruce přikovat ke stěně a nechat ho tam strávit celou noc. A měl pravdu. Protože… co on vlastně chtěl? Otázka, o které nevěděl, zda na ni chce znát odpověď. Taková, jejíž zodpovězení by ho mohl stát celý život…

 

Nechal se pohltit hnědýma očima, rukou zavadil o jeho hřejivé prsty, než je sevřel ve svých, a poprvé za dlouhý čas nechal někoho, aby mu pomohl.

 

ooOoo

 

Jak mohl? Jak jen mohl? Steve to nedokázal pochopit. Stark byl už nějakou tu dobu jeho přítel, chodili spolu do… no… spíš Stark ho tahal po hospodách a on ho blahosklonně nechával. Stejně se nemohl opít ani jinak podobně znemožnit, ale jeho společnost mu nebyla nemilá, vlastně přicházela člověku ztracenému sedmdesát let v čase poměrně vhod, a když si odmyslel ty jeho povýšenecké a občas dosti urážlivé řeči a četl mezi řádky, zjistil, že Tony není špatný člověk, vůbec ne. Nejedenou ho vysekal z průšvihu a on nejednou vysekal jeho. Tak to mezi nimi všemi prostě chodilo.

 

Tak jak mohl tak najednou změnit názor? Věděl něco víc, než jim řekl, než ho Fury rozezleně poslal domů? To jistě ano. On vždycky věděl něco víc a nechával si to pro sebe, aby to pak mohl v pravou chvíli a pro efekt okamžiku použít. Ale toto bylo něco… jiného. Něco příliš bláznivého i na tohohle excentrického milionáře v nablyštěném oděvu Iron Mana.

 

Odmítal uvěřit, že by je Stark zradil, ne, tak agresivní slovo snad nikdy nebude nucen použít, ale sedět tady, dívat se znovu na záznam celého boje a poslouchat ředitelovy jedovaté řeči mu nepomáhalo dobrat se k řešení, ať už mělo být jakékoliv.

 

Pohledem znovu sklouzl na videoprojekci nacházející se v okamžiku, kdy Tony tak neočekávaně změnil strany a postavil se před jejich cíl, Lokiho, útočníka původem z planety Asgardu, jako jeho ochránce. Ale jeho zrak tentokrát nepatřil Starkovi v Iron Manském brnění, ne, zaměřil se na toho samozvaného boha za ním. A pak se zamračil, protože to, co viděl, přece nedávalo už vůbec žádný smysl. To přece…

 

Zmáčkl tlačítko na ovládači a přetočil záznam o čtyři vteřiny zpět. A pak ho zastavil, přiblížil, nechal projet obrázek za obrázkem. A vrásky na čele se mu ještě prohloubily. Ať si o něm, kdo chtěl, říkal cokoliv, on nebyl jen mechanický voják do puntíku plnící rozkazy. On měl emoce. Znal je dobře. A ty, které se na pár vteřin zračily v mikrovýrazech Lokiho tváře, v těch jeho pronikavých očích, byly až příliš jasné.

 

Zastavil záznam a rozhlédl se na všechny strany. Komu se svěřit? Kdo by ho v tuhle chvíli poslouchal? A proč taky? Všichni se zaměřovali jen na to, kde Starka a Lokiho najít, aby se s nimi mohli vypořádat, zajmout je a vyslechnout. Prohledávali přístav, letiště, jakékoliv spoje, všechny Starkovy nemovitosti, zdroje, účty… A on se znovu podíval na přístrojovou desku a položil si obyčejnou otázku - kde by hledal on, kdyby někdo, kdo je mu blízký, potřeboval ošetřit, chtěl si s ním promluvit a poskytnout mu alespoň chvilkové přístřeší?

 

Před očima mu vytanul obraz jeho bytu - vší té pokojné atmosféry, obyčejného, možná trochu nesoudobého zařízení, ale jeho! Všechno to bylo jen jeho.

 

Zamyslel se. Stark možná nebyl jeho krevní skupina, ale v podobné situaci by možná uvažovali stejně. A teď zbývalo jediné - co s tím udělat? Protože rozum velel k okamžitému útoku a srdce tepalo o chvilku strpení…

 

ooOoo

 

V její říši byla hluboká noc, přesto byla vzhůru. Stála v tom ztichlém sále až nahoře za Hlidskjalfem, opírajíc se o něj jednou rukou, aby dohlédla přes mezihvězdný prostor jejich říší až na Midgard. Odin od toho pohledu raději odpoutával zrak a upíral jej jinam, Thor, ten by nejraději s kladivem v ruce vyrazil bratra hledat, ale ona věděla, že bude stačit chvíle a syn, který kdysi odešel, se znovu vrátí domů. Věřila tomu.

 

Sledovala Tóse, jeho kroky na Midgardu, a sledovala i Lokiho, když jí konečně dovolil, aby ho mohla uzřít. Nejednou zasáhla ve prospěch obou. Tu stačilo Tóse trochu popostrčit svou magií, aby se přestal bránit tomu, co mu bylo předurčeno, tu nabídla jeho počítači informace, které se zdály pravdivější než jiné… protože on si také zasloužil spočinout opět oběma nohama na své rodné půdě, tak jako její druhé dítě. Dítě, pro které už neplakala. Ne. Neplakala ani pro jednoho z nich. Ty tam byly děti, zmizeli chlapci, nadobro se z nich stali muži, silní, odhodlaní, s jasnými cíly a touhami. Odloučení je posílilo a shledání posílí ještě víc.

 

Dívala se, jak Tós Lokiho ošetřuje, s láskou sledovala celý jejich rozhovor, viděla, jaké emoce střídají Lokiho tvář, měl to v očích, viděla ho vyrůstat, co by to byla za matku, kdyby byla tak slepá a nic z toho nepoznala? Když všechen ten hněv, pocit ztráty, záchvěv strachu nakonec vystřídala zkraje ještě váhavá touha po novém životě, přijetí, poznání a uznání v očích druhého. Ano.

 

Vzpomněla si na první roky jeho života, kdy nadobro odsunula všechny pochybnosti stranou a přisahala si, že mu bude matkou, ač z ní nevzešel. Nebylo to jednoduché, ale se kterými dětmi je, i když jsou vlastní? A Loki byl… tichý i hovorný najednou, zasmušilý i veselostí hýřící, všechno v něm zůstávalo hluboko zakořeněné. Ale pak začaly protiklady smývat své hranice, otupovat své konce. Všechno pro něj mohlo být tak snadné nebýt povinností, které na něj nakládalo jeho postavení. A ztratit v tak zranitelném věku někoho, o kom si myslel, že ho nadobro opustil a prostě odešel jen tak…?

 

Frigga zavrtěla hlavou. Nemělo cenu teď vzpomínat na minulost, na bolestné desítky let, které už pomalu končily. Protože její chlapci se vrátí domů. Vrátí. A ona jim k tomu dopomůže. Stejně jako vždy.

 

ooOoo

 

Tony hleděl do zelených očí, které v jednu chvíli zazářily tak, jak si to pamatoval ze svého minulého života, a neodolal pousmání. Asi mu nedokázal odolat nikdy, už od chvíle, kdy se u něj objevil poprvé. Že by to měl pevně zakódováno ve svém už tak dost komplikovaném osudu?

 

Zvedl ruku, zlehka ji přiložil na hojící se hruď; vzduch z Lokiho plic, jako by se vypařil. Ale on se dál skláněl blíž k němu, níž, očima uzamčený v těch druhých. Tohle mezi nimi byl zvláštní žár, cítil ho kolem svého srdce, v těle, ulpíval na konečcích prstů, když pomalu přejížděl k hrdlu, dotýkal se odhalené kůže a nebyl zastaven, ne, bůh klamu a lstivosti na něj jen hleděl, zpomezi úst se mu dech dral mělce, zuby opřené o spodní ret, jako by nevěděl, kam s nimi, zatínaly se do tkáně s každou vteřinou naléhavěji.

 

Tohle si chtěl pamatovat. Protože tehdy, tehdy mu tu vzpomínku, sotva vyspělou a jen jemně ulpívající v jeho mysli, vzali. Vytrhli mu ji z duše a spolu s ní i kus jeho osobnosti. Ale teď už ne. Byl celý a zpět. Tós i Tony, kovář i Iron Man. Zbýval poslední krok – přesvědčit o tom Lokiho.

 

„Dovolíš mi…?“ zašeptal vážně a sám se trochu zastyděl, když si uvědomil, že o souhlas žádá na Midgardu zřejmě poprvé. Tony Stark žádat nemusel, on všechno měl. Ale Tony/Tós se něčeho takového neštítil. Pravidla se změnila a s nimi i jejich cena. A on chtěl, aby tomu tak bylo.

 

Přesto se své odpovědi nedočkal. Lokiho krk se napjal, hlava odlepila od polštáře, Tonyho prsty sklouzly dozadu na jeho týl, jak se druhý muž lehce nadzvedl a s prudkým nádechem začal dorážet na jeho rty.

 

Sklonil se k němu, až se jeho černé hlasy opět šustivě snesly na polštář, a opětoval ten útok ze všech sil. Tehdy, před všemi těmi lety, si myslel, že nemůže, tehdy si myslel, že nemůže vůbec nic, ale teď… teď se všechno změnilo, teď mohl, věděl to, byl o tom přesvědčen, chtěl to… Doteky rtů, chladné i měkké, tající jako led, všechny ty nádechy a výdechy, lapání po dechu, oči otevřené, víčka divoce kmitající, srdce v trysk… Ano.

 

Cítil na svých zádech jeho ruce, ty jeho byly dávno uhnízděné pod Lokiho tělem, jak si ho přitahoval k sobě, majetnicky ale dost jemně na to, aby mu nechtě neublížil. Málem ho ztratil. Znovu. Málem. Ale už ne. Už ne, nikdy víc. Pokud je nerozdělí vlastní rozhodnutí nebo nepřekonatelná propast.

 

„Co chceš? Řekni, co chceš?“ šeptal mu mezi doteky rtů, rukou, ale Loki nevypadal, že by se chtěl vyjádřit. Přesto odpovídal beze slov. Dostatečně důrazně. Jeho prsty ve vlasech, na ramenou, přejíždějící po pažích, svalech zad… jako by zjišťoval, zda je to skutečnost a ne jen zdání, jedna z jeho iluzí.

 

Tony sklonil hlavu k jeho krku, rty přímo u jeho ucha. „Řekni sakra něco, nebo tu samým čekáním umřu!“

 

A Loki se rozesmál. Zvonivě. Lehce. Převalil se s ním, vlasy rozházené kolem tváře, a ač lapal po dechu, nevypadalo to, že by ho bolest trápila, když na něj hleděl z výšky a v očích se mu třpytilo. „Jsi bůh, i když z nižší třídy, ty neumřeš,“ osvětlil mu s poklidem.

 

Tony pozvedl obočí, zorničky rozšířené. „Ani třeba… co já vím… očekáváním?“ nevinně na něj při těch slovech zamrkal.

 

„Očekáváním?“ zavrněl Loki a provokativně se k němu sehnul, obě ruce podél jeho hlavy. „Mohl bych to zkusit… co myslíš…?“

 

Hleděl na něj trochu zoufale, trochu nevěřícně, v mysli mu hučelo: To nemyslíš vážně?! Ale navenek neříkal nic. Co by z něj vyšlo? Zakňučení?

 

Loki se pousmál a spokojen sám se sebou se slitoval. „Poněvadž mám ale právě teď blahosklonnou náladu, tak tě takové potupné smrti ušetřím…“

 

A než stačil Tony potěšeně zacukat obočím, usmát se či odpovědět, ty rty byly zpět. I ruce. A tíha jeho hubeného těla. Sevřel ho svými pažemi kolem pasu, byl jako proutek, prsty zatínal do svalů beder, výš i níž, tam, kde si vzpomněl a kde mu Lokiho kočičí vrnění dávalo svolení.

 

Tohle neplánoval, když ho sem přinesl. Vlastně neměl žádný plán. Jen představu, utkvělou představu, že jednou… až si o mnohém promluví, by se to třeba mohlo znovu stát. Protože oni budou muset mluvit, ještě je to čeká, jedno jestli zde nebo jinde. Ale teď ne. Ponořil se do toho pocitu a vychutnával si to. Ničím nerušený, nikým neuháněný, k čertu se všemi povinnostmi!

 

Lokiho ruce zabloudily pod jeho košili, zručně ji rozepnuly a shrnuly na stranu. A pak ty rty náhle zmizely a Tony uviděl na jeho odtažené tváři hluboké zamračení.

 

„Co ti to provedli?!“ zeptal se rozhořčeně, tvář zcela strnulou a zelené oči upřené doprostřed jeho hrudi na ten svítící objekt.

 

Povzdechl si. Ano, bylo to trochu šílené, trochu nechutné a zároveň naprosto geniální. Něco, co on přetvořil na svou zbraň, z nutnosti se bránit vytvořil nástroj vhodný k útoku. Byla to jeho součást už… pár let, součást Iron Mana i jeho osobnosti. Jako by to bylo něco, co mu na hrudi tady na Zemi chybělo spolu s jeho vzpomínkami. Podobně mocné, podobně stavěné, jedno stvořené magií bohů, jiné vědeckým počínáním smrtelných lidí.

 

„Vlastně mě tím zachránili,“ pronesl tiše, tak klidně, jak dokázal. Zelené oči v sobě nesly nevěřícný lesk, a tak se to pokusil vysvětlit a rozvést. „Nebyl jsem na Zemi vždy tím, čím jsem teď – hrdina… Iron Man. Před lety jsem byl ředitel největší korporace vyrábějící v této zemi zbraně, a i když jsem jím stále, byl jsem tehdy… no… stalo se toho víc, ale souhrnem je, že mě tehdy zajali v cizí zemi a jedna z mých vlastních zbraní mě tehdy málem zabila. Kdybych neměl tohle, střepiny šrapnelu by se mi dostaly do srdce a…“

 

Loki přejel prsty kolem reaktoru jako zaujatý student archeologie u svého prvního objevu, chladilo to, hřálo, obojí, vše najednou, jako všechno s ním. Bylo to… intenzivní. „Cítím…“ začal zvolna, „velkou energii…“

 

„Ano,“ potvrdil Tony s pokývnutím hlavy, „pohon celého obleku a mě. Obloukový reaktor, který…“

 

„… a magii,“ přerušil ho Loki prudkým výdechem. Překvapeně. Divil se, kde se tam vzala.

 

Zůstal na něj šokovaně civět. On to…! „Nevěděl jsi, co to se mnou udělá?“

 

Loki naklonil hlavu mírně na stranu, rukama stále zapřený na jeho hrudi, díval se zmateně.

 

„Ten medailon!“ zopakoval, přitvrdil, chtěl mu to objasnit, chtěl, aby to pochopil. „Nevěděl jsi, co se mnou provede a přesto jsi mi ho vrátil?!“ Hlasem mu proznívala výčitka. Nevěděl jsi to? Mohlo mi to něco udělat… Zabít… Cokoliv!

 

Loki klapl pusou, jako by chtěl něco říct. Ale nevyšlo z něj nic. Jen na Tonyho upíral svůj zrak, výraz plný otázek. Pak polkl a přinutil se k odpovědi. „Měl jsem ho v držení celou tu dobu, nikdy by… nikdy by ti neublížil. Patřil ti. Zcela právoplatně. Magie se nedá jen tak…“

 

„A co kdyby se s ním něco stalo?“ vběhl mu znovu do řeči, důrazně. „Třeba poté, co jsi s ním zabil svého skutečného otce. Co pak?!“ Měl vztek, na sebe, na něj, na všechny.

 

Loki se zcela odtáhl, posadil se stranou. Trochu chrčivě se nadechl, jak mu změna polohy ještě neudělala dobře, a zahleděl se na stěnu na druhém konci místnosti pokrytou samými žebřinami. „Takže to víš…“ zamumlal.

 

„Ano,“ odpověděl, teď už klidně. Přidusil to všechno v sobě, jen ho pozoroval.

 

„A teď mě nenávidíš jako všichni,“ vyvodil si Loki jako ztracené dítě, a aniž by čekal na odpověď, souhlasně kývl. Chvilka slabosti, kterou se snažil přemoci sám v sobě. Ale ta pomíjela. Mizela s každou další vteřinou jako písek rozbitých přesýpacích hodin do propasti. Ještě chvíli a ztratil by ho. Ještě vteřinu a ztratí ho.

 

„Ne,“ odpověděl a Loki k němu prudce otočil hlavu.

 

„Ne?“ vyzval ho nedůvěřivě, i když to v hlase potlačoval a ve výrazu neukázal.

 

Tony si povzdechl a vysvětlil: „Spolu s mými starými vzpomínky tam byly i ty tvoje. Nějak… netuším jak, se na sebe navázaly. Takže vím, proč jsi to udělal. Udělal jsem to stejné,“ dodal a dotkl se své hrudi v místě reaktoru. „Nedlouho poté, co se mi stalo tohle… vrátil jsem se na to místo a pomstil se.“

 

Lokimu to chvíli trvalo, ale pak přikývl, výraz bez emocí, strnule, zahleděný do hlubin modrých světel reaktoru, jako by ho k sobě poutaly. Asi se to snažil pochopit, zjistit, co to všechno znamená.

 

„Ale ať sis myslel, že to se mnou provede cokoliv, pomohlo mi to,“ usmál se Tony, oči mu opět potěšeně zazářily. „Ať už na to Odinova magie zapůsobila jakkoliv, ty střepiny jsou teď pryč. Už to nade mnou nevisí jako…“

 

Chtěl ještě pokračovat, mluvit dál, ale nedostal k tomu příležitost, protože Loki pobouřeně vykřikl: „Odinova?!“ A najednou byl jeho výraz protkaný hněvem, nesmiřitelností. „Ne! Nikdy! Už nikdy se tě…!“

 

„Přestaň,“ utnul ho silnějším hlasem, než chtěl. Rozléhal se tím podzemím ozvěnou, odrážel od nabílených stěn.

 

Reakcí mu byl výraz, který viděl naposledy, když byl Loki ještě mladý, přesvědčený jen o vlastní jedinečnosti, tehdy v jeho kovárně. Křičelo to na něj jasněji a hlasitěji než všechna slova světa: Jak ses opovážil! To já jsem tvůj pán!

 

Přesto zůstala nepronesená, i když ho jazyk jistě svrběl po reakci. A to mohlo být dobrým znamením. Mohlo, ale nemuselo.

 

Zvedl se a přiblížil se k němu. Zvolna. Trochu jako ke zvířeti zahnanému do kouta, trochu jako lovec ke své kořisti. Nevyplašit. Nezmást. Vlastně se neznali. Musí si tím projít znovu. A možná to teď bude ještě náročnější než tehdy.

 

„Mrzí mě, co se stalo…“ začal, „ale nelituji. Ničeho z toho,“ dodal a přemýšlel, jaká další slova zvolit. Protože Loki neříkal nic, netvářil se nijak. Kdyby to šlo, byl by přesvědčen, že se z něj stala socha. Až na to mělké dýchání.

 

Posunul se ještě trochu, už mu byl na dosah. Rukou se dotkl obvazů, které nebyly skryté jeho košilí. Jedinou známkou vnímání mu bylo zachvění řas, jinak nic. To nevadilo. Mají čas. Doufal v to.

 

„Jak se cítíš?“ vyzval ho, aby alespoň něco, co ho tížilo, vyřešili.

 

Ale Loki neodpověděl, zornice se mu pohnuly směrem dolů a ty jeho štíhlé ruce se v mžiku zastavily před Tonyho hrudí. Skoro mu vynechalo srdce. Tak rychle se to stalo. Už se viděl ležet na zemi s vytrženým reaktorem, bezmocný a krvácející, s Jarvisem volajícím pohotovost, která by jistě nedojela dost svižně. Protože to by starý Loki jistě bez zaváhání udělal. Ještě před… pár hodinami, možná. Doufal, že to teď už nebude ten případ.

 

Loki se ho však nedotkl. Jen doširoka rozepjal prsty, do kůže se mu vsákla jeho magie. Byla známá. Pronikavá. Horká i chladná. Vlnila se v něm. Pak asgardský princ znovu zalapal po dechu a stáhl se.

 

„Je to Všeotcova magie,“ potvrdil jeho slova, „a do ní je vmícháno něco z té mojí. Protože ti medailon patřil, nemohl ti ublížit. Naopak. Posílil tě. Zničil všechno škodlivé, co tě ohrožovalo. A jelikož tvoje tělo odmítlo tuto věc vydat, vytvořila kolem ní magie ochranný obal, který ti dovolí s ní bez obav žít, pokud si to budeš žádat.“

 

Přikývl. Ano, něco takového tušil. „Takže…“ pronesl skoro rozverně, jeho nálada se změnila, jak se snažil trochu překlopit misky vah na druhou stranu, „moje baterky fungují dál a jsou teď ještě obohacené o božskou šťávu.“ Usmál se, už v tom konečně začínal vidět humor. V tom všem.

 

Lokimu se nakrčilo čelo, ale oči ho zradily svým leskem. Trochu ho to pobavilo. Konečně.

 

Jak by se asi tvářil Fury a co teprv Kápo, kdyby se to o něm doslechli? Bruce by ho možná poplácal po rameni a řekl: „Vždycky jsme věděli, co v tobě je.“ Ostatní by zřejmě… No, pokud ho budou dál chtít do týmu, budou se s tím muset smířit.

 

Domem se rozezněl tichý alarm.

 

Tony rychle vystřízlivěl a Loki s ním. Někdo vešel do věže násilím. A tím násilím myslel minimálně bombu nebo protitankovou střelu, protože nic menšího by Stark Tower nezdolalo, to si sám ověřil už dávno, když spolu s Jarvisem vybudovali kompletní a dosti účinný zabezpečovací systém založený na několika algoritmech, pár pastech a v neposlední řadě i systému kladek.

 

Zvedl se právě ve chvíli, kdy se ozval Jarvisův uměle vytvořený hlas: „Pane, nerad vás tuším, ale ředitel Fury a pět agentů včetně Kapitána Rogerse právě velice destruktivním způsobem vešli do vstupní haly.“

 

Přikývl, bylo to pochopitelné. Nemohl doufat ve víc než pár hodin. Bude muset vymyslet plán. „Propočítej únikovou cestu, zapoj všechny obleky, bude-li to třeba. Hlavně, ať jsme rychle pryč a pokud možno nepozorovaně,“ vychrlil s pohledem upřeným na Lokiho, zatímco dumal nad tím, čeho všechno už je asgardský princ neschopen či schopen.

 

A pak musel zprudka zamrkat, když ho do očí udeřilo oslepující světlo. Něco takového už zažil. Ale bylo to dávno, tak dávno… Hučení v uších, tah, brnění na kůži, jako by mu po těle tančily tisíce pavoučích nožiček.

 

Bifrost.

 

No, tak to byl tedy rozhodně únik z dosahu Furyho dlouhých prstů k nezaplacení. Jen nějak dřív, než si maloval…

 

ooOoo

 

Jen co přistáli na pevném povrchu, Loki se okamžitě, třebaže lehce vrávoravě, napřímil. Snažil se o důstojnost, přesto ho tělo ještě zrazovalo. Nacházeli se v prostoru brány. Stark/Tós po jeho boku zmateně těkal kolem, ale jeho zelené oči neomylně zamířily doprostřed místnosti ke kruhovému podstavci a meči, který Bifrost otevíral. A tam za ním stál…

 

Cože?

 

Měl tam stát Heimdall, při všech bozích, ale byl to někdo jiný! Někdo, kdo…

 

„Pomátla ses, mat-… ženo?!“ rozkřikl se. „Co jsi to učinila?!“ Co? Proč? Jak jsi jen mohla?

 

Jen se pousmála, zářivá jako ranní slunce, ve kterém stála, vždy taková, pohledem přecházejíc od jednoho k druhému. Nesnesl, když tak činila, nemohl dovolit, aby ho znovu…

 

„Vítejte doma,“ pronesla měkkým hlasem a v jejích očích, v celém jejím výrazu to viděl. Nemohl nevidět. Chtěla ho tu, chtěla… Být mladší, být… jiný, rozběhl by se k ní a sevřel ji v náruči. Chyběla mu. Tak moc. Ale on nemohl. Ne…

 

Nakratinko zavřel oči, svolával svůj klid, který jako by ho opustil. Pak je otevřel a úkosem zachytil, že Tony, teď už opět spíše Tós, stojí stále těsně vedle něj, připravený na cokoliv. Přikývl a poté se znovu, tišeji zeptal: „Co jsi to učinila?“

 

Vykročila k němu a on strnul. Byla tak krásná, zlaté kadeře kolem té tváře, která nestárla a ani nikdy nezestárne. Vzala jeho ruce do svých. Do rukou, které ho vískaly, zatímco k němu v dětství šeptem promlouvala. Miloval je… byly tak… jemné, něžné, cítil jejich láskyplnost v tom prostém doteku. Jen na něj hleděla. Beze slov. Jak mohla jen…? Propadal se do toho pohledu. Nenáviděl se za to, bojoval proti tomu, stačilo by se odvrátit, otočit zády, získat všechen svůj nedozírný hněv zpět, stačilo by…

 

Ale k čemu?

 

K ČEMU?!

 

Sevřel ty ruce ve svých dlaních a ve tváři se mu objevila zranitelnost, když naposledy zašeptal: „Co jsi to učinila, matko?“

 

A tehdy se opravdu ocitl v její náruči. Vlastně oni oba, cítil, jak se natáhla a přivinula i Tóse. Chtěl se smát, chtěl plakat, chtěl běsnit, nevěděl, co chtěl, všechno to a ještě mnohem víc. Chtěl toho tolik…

 

„Vítejte doma, děti,“ řekla tiše, jen k jejich uším, než ho políbila do vlasů a on s tím přestal bojovat.

 

Protože… protože to tak bylo správné. Alespoň pro tuto pomíjivou chvíli.

 

ooOoo

 

Jen co se dostal ze svého sídla, z domu, kde přebýval se svou rodinou, zvedl Mjolnir vysoko do vzduchu a spolu s ním se vznesl. Nezáleželo na tom, že bylo ještě příliš brzy ráno. Od chvíle, kdy obdržel ten vzkaz, už nezáleželo na ničem. Protože Loki se vrátil. Byl zpět! Thor nepochyboval, že ho Asgard znovu přijme. Důležitější však bylo, jestli on dokáže přijmout Asgard, jestli se ten stín na jeho srdci již zvedl, nebo jestli ho stále překrývá svými pevnými úponky a rozdírá mu maso do krve.

 

Letěl přímo do paláce. Přítomnost všech vycítil ve velkém sále. Spěchal, věděl, že se chystá bouře. Od té poslední sice už uplynula pořádná řádka let, ale do teď si vzpomínal na mocné poryvy větrů, které se v Asgardu rozprostřely a trhaly střechy i stěny obydlí, když Loki odešel.

 

Jen co se objevil v sále, slyšel ty hlasy a praskající magie bratra i otce všude kolem mu dávala znát, že se nemýlil.

 

„Podívej se na mě!“ křičel Loki na Všeotce. „Podívej se na mě a řekni mi do očí, co sis od toho všeho sliboval! Co sis myslel, že se stane?!“

 

Scéna, jako by byla opakováním té předešlé, přesto… matka již nevypadala tak zkroušeně, jen ustaraně, hněv valící se z jeho bratra jako přílivová vlna měl jiný nádech a po jeho boku stál ten tajemný muž, na kterého si Thor matně vzpomínal, kterého sice nevídal v paláci, přesto… jako by jeho přítomnost teď byla kotvou.

 

Rozešel se k nim. Neodolal. Nedokázal by to, ani kdyby ho zadržovalo deset spřažených volů za sebou. „Bratře!“ zvolal šťastně. „Vrátil ses!“

 

Zelené oči k němu zamířily a s nimi i všechny ostatní. Ale ty nevnímal, jen ty žhnoucí plamenem ve tváři bratra, kterého neviděl celé věky. Přikročil k němu a pak už ho znovu svíral, kladivo zůstalo zapomenuto někde na cestě od balkonu, kterým se dovnitř dostal.

 

„Přestaň,“ slyšel ho prskat do své hrudi. „Přestaň, nejsem nějaká tvoje znovunalezená hračka!“

 

Trochu se odtáhl a usmál se na něj, odhalil své zuby v širokém úsměvu. „Ne, jsi můj bratr,“ řekl bodře a tím, jak se zdálo, umlčel jeho protesty i další zmítání.

 

Pak odstoupil trochu stranou, ale stále ho držel za rameno a spolu s ním se hrdě otočil na otce, který jejich výměnu sledoval mlčky. Vzhlížel k němu a vybízel ho, aby Lokimu poskytl svou odpověď. Protože na ní teď záleželo, že ano? Ač nevlastní, vždy zůstane bratrem a synem své matky, ale jestli bude ve svých očích i synem všeotcovým, to záviselo na Odinovi.

 

Asgardský král se nadechl, hlavu zdviženou, žezlo ve své pravé ruce, důstojný, přesto byl jeho hlas tichý, když odpovídal. „Já nevím, Loki. Vskutku nevím,“ začal. „Můžeš vinit rodiče za jejich chyby, ale dokážeš po pravdě říct, že by ses podobného jednání nedopustil sám, kdybys stál na mém místě? Kolik tajemství bys neprozradil svému synovi? Kolik břemen bys nepoložil na jeho ramena v domnění, že je to tak správné?“

 

Matka k němu přistoupila a položila mu ruku na volnou paži. A Odin jí věnoval jeden ze svých velmi zřídkavých, drobných úsměvů, než stočil svůj pohled zpět na druhorozeného asgardského prince.

 

Protože na něm v tu chvíli ležel všechen soud. Jen na něm.

 

ooOoo

 

Když na to Tós později vzpomínal přecházeje po svém asgardském domě v podhradí, měl pocit, že to byl třebas všechno jen sen. Po boji bohů, po všem tom nedorozumění následoval sice opatrný, ale přesto mír. A on získal zpět svou moc, své postavení i život, dokonce dvojí život, protože ať zde byl, kým byl, své pozemské existence se vzdávat nehodlal. Ani by to nešlo. Mohl být Tós, kovář bohů, ale byl také Anthony Edward Stark, Iron Man s určitým posláním, ať si o tom, kdo chtěl, myslel cokoliv. Vyrovná se s tím. Jako se vším. Třebaže to bude možná nějaký čas trvat. Ale ten už teď nehraje takovou roli, že? A se zatykačem a vším ostatním na Zemi si nějak poradí. Možná by mohl vymyslet i to, jak sem zavést Jarvise a zabalit si k tomu návdavkem také pár hraček? Ano, to by mohl. Anebo bude korzovat tam a zpět, dokud ho to neomrzí.

 

Přešel k výhni, která se sama začala probouzet k životu, na kůži ucítil teplo a na konečcích prstů to známé toužebné brnění.

 

Mohl by…?

 

Zvedl své staré kladivo a na tváři se mu objevil uličnický úšklebek. Jistěže by mohl a proč by také ne?

 

ooOoo

 

Ptačí podobu už nepoužil roky. Vlastně ani nevěděl, proč tomu tak bylo. Na Midgardu se prostě přenesl, kam potřeboval, pro jeho potřeby to bylo praktičtější a rychlejší. Možná si odvykl na Jotunheimu, nebo pak ve světě ledu či ohně, tam by tímto vzezřením jen upoutával zbytečnou a nevítanou pozornost. Teď ale pod křídly proudy vzduchu, které ho nesly na svých vlnách, vítal. Jako opeřence s dutými kostmi ho netížilo to, co v jeho skutečné podobě. Tady měl rozhled, řeklo by se, že cítil téměř vítr ve vlasech. Skutečnou volnost.

 

Snesl se níž, v nozdrách ucítil kouř, pach páleného dřeva. Věděl, odkud v této době pochází. Ale ještě počká, ještě chvíli…

 

Očekávání. To bylo ono. Očekávání bylo tím smyslem, očekávání toho, co všechno se ještě nachází před ním. Bez ohledu na to, co všechno mu Odin vzal, o co všechno sám přišel, stále tu bylo něco, co ho bude provázet na jeho další cestě.

 

Máchl křídlem, provedl otočku, rychle překlenul zbylou vzdálenost a v otevřeném okně se neslyšně přeměnil. Usazen na parapetu jen tak sledoval práci kováře. Ne. Ne jen kováře.

 

Putoval po něm očima. Klouzal po křivkách vydaných na odiv. Díval se otevřeně. Bez dřívějšího ostychu. Na tváři potměšilost.

 

Chvíli mu to bylo dopřáno a pak se domem ozvalo: „Co tu děláš princi? Nemáš snad být někde jinde?“

 

A Lokiho úsměv se šibalsky rozšířil, zatímco sám ladně seskočil na udusanou zem.

 

„Nemám,“ zavrněl, než si toho zvláštního muže přitáhl k sobě a hluboce ho políbil. Oba se spletitým osudem, oba s dvojím srdcem. Těšil se, co jim život přinese, a věděl, že to bude stát za to.

 

Očekávání věcí příštích. Bez ohledu na všechnu minulost. Pro tohle všechno se vyplatilo žit…

 

 

 

KONEC povídky Tři světy

 

 

 

I říká se, že z rozmíšek bohů, mrazivých obrů a bytostí lidských vznikl obrovitý mořský had. Je-li tomu tak či nikoliv, to nikdo ze smrtelných neví. Ovšem mocný Jörmungandr neohroženě křižoval vodní hlubiny Asgardu, zdržuje se zejména tam pod Bifrostem. Oči měl jako dva smaragdy, jeho šupiny se leskly zlatem a na zádech mu spočívala křivolaká kresba, vskutku podobná té, jež před mnoha a mnoha pozemskými lety vznikla z umíněnosti a ještě nepoznané náklonnosti v božské kovárně.

 

Ten had se pak i přes svou hrůzostrašnou pověst dožil tisíců let, stejně jako osminohý kůň a další bájní tvorové, i všichni bozi a v jejich srdcích dokonce i… někteří lidé.

 

Komentáře   

 
0 # Tamias01 2014-11-04 21:39
Krásný konec stejně jako celá povídka. Sice jak se střílélo tak jsem se o oba bála, ale skončilo to dobře opba jsou šťastní a to je hlavní.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-05 16:23
Ach, tak píšu to já, že ano, takže přece nečekáš, že bych jim něco udělala... Tady jsem sice Lokiho nechala svým způsobem neobvykle dlouho trpět, ale asi to bylo potřeba;-))
Díky moc! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lanevra 2014-11-06 12:42
Popravdě se mi na bojové scéně nejvíc líbila poslední Lokiho myšlenka. :lol: Prý, že až se probere, hezky si to s Midgarďany vyříká. :lol:
Každopádně je vidět, že láska v tomto případě zvítězila nad vším, včetně zdravého rozumu nebo logiky. To není výtka, přeci jen je to hlavně povídka o lásce a proto je to správně. :-)
Hihi, Frigga ex machina! :D Schválně by mě zajímalo, jak si to u Heimdalla obhájila nebo že by ho nějak nenápadně odstranila z cesty? :-*
Dobré je to, že kluci přišli za Odinem, protože jak jsem říkala, podle mého by zrovna Odin neuznal žádnou chybu a nikdy by nepřišel on za nimi.
A o té spojitosti konce s začátkem už jsme mluvili... ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-06 21:15
Víš, mně ty bojové scéna nejdou. Neumím si je dost dobře představit;-)
A co by měl Loki taky jiného říct?
Ano, já vím, je to dosti předvídatelný průběh, možná to tak být nemělo, ale směřovalo to k tomu, i když to není logické a tak vůbec.
Ano, Frigga ex machina ala Lanevra;-)) A Frigga si obhájí všechno, věřila bych tomu, že je jí Heimdall naprosto oddaný, i když samozřejmě nade vše miluje Odina. Jenže on měl přece Lokiho hlídat, že? Takže se ničím neprovinil;-)
Ano, tu cestu za nimi vs. za ním jsme řešily. Tohle byla ta lepší varianta. Odin by nikdy svou vinu nebo chybu nepřiznal. Stejně si stále myslím, že to vlastně neudělal i tak;-)
A ano, spojitost začátku s koncem... nevím, jestli už jsem to někde použila, ale asi ano. Nějak mi to sem sedělo. A uvidíme - protože plánuji pokračování, tak ještě nejsme zdaleka u konce. Jen za prvním oddílem.
Děkuji moc za podněty a rady;-) :heart:
PS: Ještě stále si to můžeš přepsat, víš to, viď? :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara* 2014-11-06 21:36
Páni! Při dočítání toho konce mi úplně naskočila husí kůže. Úžasné! Vážně paráda, musím si to celé přečíst znova. Prosím piš, piš dál a zásobuj nás dalšími Avengers povídkami :roll: Děkuju moc za tuhle, moc jsem si ji užila, Pat :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-10 16:27
Snažím se, snažím;-) Ale nejprve možná dokončím aspoň nějaký ten rest. Uvidíme;-)
Děkuji moc, že ses do toho pustila!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nade 2014-11-09 09:34
Do tohoto fandomu se teprve propracovávám.. . :D Ale povídka se mi moc líbila. To propojení Tonyho s Tósem... super. :heart: :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-10 16:28
No, já v podstatě také, ale snažím se. Ono jedno je znát prostředí a druhé je pochopit ho;-) Děkuji moc za koment!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # mariaa 2015-03-09 16:49
Děkuji za příběh, čtení jsem si opravdu užila :).
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3439363
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz