Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Tři světy 2 - Jotunheim

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Tři světy

Tři světy

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Lanevra

Avengers, slash, Frostiron

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy vycházejí z filmů studia Marvel a obecně známé mytologie.

Shrnutí: Tři světy… tři prameny jednoho copu nadobro zapleteného do duše jediného muže. Příběh o asgardských bozích, hrdinných lidech, podivuhodných světech, bolestných křivdách a prostém nedorozumění, který nás provede relativností času.

Rozsah: 3 kapitoly

 

A/N: Dnešní píseň je... vlastně nevím z čeho či jestli se k něčemu vztahuje, ale upoutala mě u jednoho videa a od té doby se mě drží.

Děkuji všem, kterým se první část líbila. Snad vás nezklame ta další...

 

 

Echo – Jason Walker

 

ooOoo

 

 

Svět druhý

 

Jotunheim

 

 

 

„Kde jsi byl, bratře? Postrádali jsme tě u večeře. Vlastně… u příliš mnoha večeří,“ ozval se Thor překvapeně, ale také radostně, jen co Lokiho spatřil v zádveří jídelny. Ale tentokrát na něm bylo cosi jinak než před několika týdny, kdy ho tak zblízka viděl naposledy. Poté, co se všechno tak rychle událo. Tehdy se mu skoro ztrácel před očima, teď… zářil vitalitou a odhodláním, zelené oči opět naplno předváděly ten svůj neposedný lesk a sám Loki vypadal, jako by se narodil jen pro roli veselého a neunavitelného hostitele. Zlaté zdobení na jeho hrudi se jen třpytilo, kůže na jeho šatech se mu ladně vlnila kolem úzkých boků.

 

Loki se široce usmál a zamířil k němu, ve tváři shovívavý výraz, jako kdyby hovořil k malému dítěti a ne ke svému staršímu bratrovi, který byl předurčen pro trůn. Těšilo ho, když nad ním měl navrch. „Dopřál jsem si trochu odstupu. Všechen ten zmatek kolem obrů, však víš…“ Mrknul na něj a způsobně se usadil.

 

Thor se zamračil, stále k němu otočený čelem, jeho původně radostný a dychtivý výraz se změnil na rozhněvaný. Pak bouchl pěstí do stolu, až všechny zbylé poháry nadskočily. Vztek stále ulpíval v jeho srdci jako krev v čerstvé, otevřené ráně. „Nikdy jim neodpustím, co ti provedli! Jotuni za to zaplatí, Loki! Jenže Všeotec je neústupný, stále se ho snažím přesvědčit, aby povolil trestnou výpravu na Jotunheim, pravda že ale marně!“

 

Loki pozvedl obočí, než si na talíř položil hrozen vína a začal zvolna obírat jednotlivé kuličky již teď sladké jako med. Bezstarostný, plný mládí. Alespoň tak vypadal. Jako vyměněný. „A co ti brání, bratře? Nestojíš snad v čele našich vojsk, nevedl nás tvůj úsudek snad vždy správnou cestou k vítězství? Vydáme-li se na Jotunheim s tebou po našem boku, bude stačit síla samotného Mjolniru, abychom nad nimi opět získali viditelnou převahu. Tak, jako kdysi otec a jeho bratři nad Ymirem.“

 

„Míníš je pobít, bratře?“ zeptal se Thor překvapeně. Loki ho dříve od bojechtivosti spíše zrazoval. Jenže tentokrát to vypadalo, že touží po krvi a odplatě stejně jako on. A to Thor chápal.

 

Loki nezúčastněně pokrčil rameny. „Jak jinak zajistit věčnou nadvládu Asgardu? Domluvou? Nemyslím. Pokud jim neukážeme naši sílu, pokud jim neutáhneme řetězy, až se jim samy zaříznou do masa a oni okusí bolest z područení, budou si neustále troufat na náš svět, až jednou - kéž se to nikdy nestane - tu Všeotec nebude a obři zaplaví Asgard jako potopa při velkém zrození.“

 

„Máš pravdu, bratře,“ přikývl Thor a postavil se tak prudce, až nohy od jeho židle po podlaze zaskřípaly. Shlížel na něj ze své plné výše, mohl by vypadat hrozivě a pro někoho snad hrozivý i byl, a přesto měl v očích výraz hrdosti, jako matka, když hledí na své mládě, které právě samo podniklo první krok do neznáma. „Staneš po mém boku na této výpravě?“ pronesl slavnostně.

 

Loki na něj upřel své zelené oči a usmál se. „Ano.“

 

Thor mu sevřel rameno a kývl. „Dobře, připrav se, já zatím svolám ostatní. Brzy ráno vyrazíme.“ Poté se otočil, jeho rudý plášť se za ním rozmáchle rozevlál, a vyrazil ven.

 

Ano, pomyslel si Loki slastně jako kočka při protažení, první smyčka se stahuje. Vrátí-li se pokořen, bude cesta k trůnu opět volná.

 

ooOoo

 

Nebylo to tak, že by Odin nechtěl bojovat, natolik dobře svého muže Frigga znala, jenže všechny ty spletité plány a tajemství, do kterých už za svůj stovky let dlouhý život zabředl, ho svazovaly. Nemohl připustit, aby ho zlost a touha po odplatě přemohly, aby mír mezi světy či snad samotný Asgard vydal všanc, když před lety po bitvě s Laufeym, králem dnešních mrazivých obrů a potomkem posledního přeživšího páru po velké očistě zcela na počátku dějin bohů, stvrdil svou krví příměří. Stejně jako ji samotnou nemohly přemoci její vlastní vyčítavé myšlenky. Odin věděl, co činí, vždy tomu tak bylo, ale nebylo toho i tak na jednoho muže, byť boha, tuze moc?

 

Nikdy se nikomu nesvěřoval, ani ona neměla tu moc přenést alespoň něco ze vší té tíže na bedra ostatních či alespoň svá. Netlačila, věděla dobře proč. Říká se, že víc hlav víc ví, ale rovněž je pravda, že stačí tři hlavy a hned se objeví deset protichůdných názorů. Znala to ze všech těch porad bohů – když hledali Idunyu, když řešili stavbu ochranných zdí, když se rozhodovali, co bude dál, kde bojovat a kde zachovat mír… Někdy bylo třeba zasáhnout rychle a ne se handrkovat o maličkostech. Přesto… stálo to všechno za to? Pomíjivý mír? Přetvářka a vyhoštění Tóse? Jen proto, aby ušetřili pár dalších vteřin, dní?

 

Zavrtěla hlavou a zamířila po schodech nahoru k Odinově trůnu. Byla-li patronkou života, bude jej také ve své moudrosti opatrovat, a tam dole, na Midgardu, světu lidí, byl jeden, který si její ochrannou ruku zasloužil víc než někteří ostatní…

 

ooOoo

 

Sotva ranní slunce ovlažilo hory na obzoru Asgardu svými prvními paprsky, uháněly už koně tryskem z paláce směrem k Bifrostu. Vraníci, hnědáci, bělouši, všem hříva a žíně na ocasech jen vlály ve větru, jak pod sedly svých pánů napínali svaly a kopyty naráželi do samotné podstaty duhového mostu. Cesta jim tímto tempem trvala jen chvíli a sotva se slunce stačilo nadít a osvítit celý palác se všemi jeho věžemi, byli rytíři již dávno u brány a čelili Heimdallovi, tamnímu strážci a ochránci asgardských hranic.

 

Sesedli z koní - Thor, Loki, Faindrall, Volstagg, Vogun, Sif i mnoho ostatních – a Loki spolu se svým bratem ihned zamířili k Heimdallovi, poslední překážce před výpravou na Jotunheim.

 

„Velký Heimdalle, víš, proč jsme zde,“ zvolal Thor hlubokým hlasem, zatímco si je ten statný strážce podezřívavě měřil. „Chceme jen získat zpět, co nám bylo ukradeno. Naši hrdost! Nech nás projít.“

 

„Chcete po mně, abych otevřel bránu, protivil se příkazu svého pána a tím ho zradil?“ zavrčel Heimdall a ani pohnutím svalu nedal najevo, co si doopravdy myslí. Vždy to tak bylo.

 

„Ano,“ přidal se Loki, „to přesně chceme.“

 

Heimdall zvedl hlavu a pozvedl meč, kterým se otevírá brána. Thor už měl nutkání vytasit své kladivo, ale bratrovy prsty na paži ho zadržely.

 

„Dobře,“ slyšeli Heimdallův hlas, „ještě nikdy jsem na své stráži neselhal. Také chci zjistit, jak se mohlo stát, že mě oklamali.“ Pak se otočil a pokynul jim, aby spolu s ním zamířili k bráně poutající světy, a oni přes svůj šok pochopili, že jim tím dává souhlas. Protože čekali vzdor, ano, možná i boj, ale Heimdall jim dal to, po čem všichni toužili, a dobrovolně.

 

Thor zářil, Loki se ušklíbal, ostatní se připravovali na přesun a velkou bitvu. Poté strážce brány vsunul meč do magického postavce ve středu kopule, a ještě než je vtáhl proud energie a oni zmizeli z povrchu Asgardu, Thor svým hrdým hlasem zvolal: „Buď připraven Bifrost znovu otevřít, až bude třeba. Buď připraven na náš návrat a naše slavné vítězství.“

 

„To budu,“ potvrdil Heimdall.

 

A pak byli v mžiku pryč.

 

ooOoo

 

Jakmile se ocitli na ledových pláních, pohltilo je příšeří podbarvené zvláštním namodralým světlem. Okamžitě spadli do navátého sněhu, který naštěstí ale již dál nebyl v cestě, naopak, viděli tam jen odhalenou popraskanou zmrzlou zem pokrytou blyštivou jinovatkou. Všichni si své pláště těsněji přitiskli k tělu, již teď litovali, že si s sebou zbrkle nevzali i své koně, jen Loki, jako by mráz ani sníh na své tváři necítil, jen hleděl vstříc skalám a mrazivým obloukům, které se na této planetě vytvořily během času.

 

Thor sevřel své kladivo a pobídnul je všechny, aby vyrazili kupředu. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jim bránil v cestě, jen počasí si pohrávalo s jejich vlasy, vousy i náladou. Tohle nebylo prostředí bohů, ne, bohové vyrostli a zesílili v záři paprsků slunce, tepla, jiskřivých rán a opojných nocí. Tady na ně čekal jen neklid a zmar, třebaže v té pusté krajině stáli sami, nesmrtelní a zatím nikým neporažení.

 

Stezka je zavedla až na úpatí táhlých, sloupovitých hor a ticho se stávalo stále tíživějším. Teď už věděli, že je to jen klid před bouří, zatímco nikým nerušeni vstoupili obrům přímo do pasti. Bylo jich na tucet, přesto příliš málo a v neznámé říši. Začali se kolem sebe rozhlížet, trochu zneklidněli. Thor stál stále v čele skupiny, po jeho boku byla Sif a z druhé strany Loki. A pohled na ty tři, jako by zbylým bojovníkům jim dodával odvahu. Jako by měli zcela jasný cíl, za kterým jít.

 

A pak se údolím začaly linout zvuky volání, nejprve tiché, ale s každou vteřinou hlasitější, rozeznívající všechny ledové krusty, jako by to byl hudební nástroj, na který je třeba hrát. Jako volání vlka, vytí a přesto ne.

 

Thor dal rukou pokyn k zastavení a Loki zašeptal: „Varování. Chtějí, abychom odešli tam, odkud jsme přišli.“

 

Bůh hromu přikývl, že rozumí, zatímco si očima měřil krajinu před sebou. „Ne, dokud se s nimi nesetkáme tváří v tvář,“ hlesl tlumeně k bratrovi, a pak zvolal: „Laufey, ať jsi, kde jsi, přišli jsme si pro to, co nám náleží. Ukaž se i se svými lidmi!“

 

Jeho hlas se nesl ozvěnou a na okamžik se všechny ty ozvěny slily do jedné, až vznikl takový zvláštní vrčivý zvuk.

 

A pak k jejich uším dolehlo syčení, jako když ledové kry přejíždějí po zmrzlém sněhu. „Oč jsi žádal, dostaneš, ty směšný princi, ale nemysli si, že s tebou budu mít slitování…“

 

Thor si odfrkl, všichni se začali rozhlížet do všech stran. S protivníky, kteří jsou vidět, si poradí hravě, ale s těmi, kteří vidět nejsou? To nechtěli domýšlet.

 

Všude kolem nich začal led skřípavě praskat a na okamžik byl celý obzor jako zamlžený. Kde se mlha usadila, objevil se mrazivý obr, až jako úplně naposled se vyjasnil prostor před nimi a tam stál Laufey sám. Jeho rudé oči byly jako z pekla, tělo pokryté pláty z kovu, jako ostatně u všech Jotunů, kam až oko pohlédlo, a na hlavě mu čněla ledová koruna. Na modré pokožce se mu rýsovaly pravidelné linie, jako jizvy od nože, a jeho uši, ty byly tak malé a přirostlé k hlavě, že téměř nebyly vidět.

 

„Proč jsi vstoupil na naši půdu, Thore, synu Odinův?“ zeptal se zřetelně a zástupem Jotunů to shodně zasyčelo.

 

„To ty jsi zaútočil na Asgard a porušil tak svůj slib příměří!“ oponoval Thor vztekle. Ostatní po jeho boku jen hleděli na své nepřátele, odhodlaní prolít krev.

 

„Poslal jsem je jen pro to, co mi bylo ukradeno!“ zasyčel Laufey a mraziví obři začali souhlasně mručet a podupávat nohama, jako těsně před bojovým výpadem.

 

Loki se zamračil a zašeptal. „Musí myslet skřínku prastarých zim. Ale ta byla přec součástí otcovy dohody.“

 

Thor přikývl. „Tu skřínku ti Všeotec nikdy nevrátí. Získal ji právem v bitvě, kterou jste spolu vybojovali!“

 

Laufey popošel krok vpřed a všechny je zpražil svým pohledem, až jeho rudé oči nakonec spočinuly na mladším z asgardských princů. „Neměl jsem na mysli tu skřínku, ty hlupáku. Teď ještě ne. Přišel jsem si pro syna, který mi byl vzat a který se teď tak ochotně vrátil do náruče své rodiny.“

 

Asgardskou výpravou to zašumělo, všichni se otáčeli jeden na druhého, až nakonec Thor zakřičel: „Lžeš! Nikdo takový tu není, stojím tu jen já a můj bratr a moje družina, se kterou tě nyní vyzývám k boji!“

 

Laufey se zasmál vrzavým smíchem a rozhlédl se po svých lidech. „Ach, ach, Thore, jak jsi nechápavý. Vždy jsi myslel jen svým kladivem, které sice vládne velkou sílu, ale jinak ničím. Pohleď na toho, kdo vedle tebe stojí, pohleď na toho, koho jsi nazýval svým bratrem. On není tvé krve, né, on je můj!“

 

Thor otevřel pusu a, i když snad ani nechtěl, jako omámený uposlechl jeho příkaz. Tam před jeho očima stál jeho milovaný bratr, ten, se kterým vyrůstal, hrál si, ten, který mohl být i jeho král, kdyby tak otec jednou zvolil. Zelené oči jeho pohled oplácely, ale Thor v nich spatřil popření, nevíru… pochopení a nakonec i strach.

 

„Loki…“ vydechl a chtěl ho chytit za ruku, ale mladší princ se mu vytrhl a s lapáním po dechu na něj divoce zahleděl. Oči rozšířené. Jako šelma lapená do pasti, zahnaná na okraj skály, ze které nevede jiná cesta než do propasti. „Bratře…“

 

„Ne,“ vyjekl Loki. „Ne!“

 

A pak se stalo několik věcí najednou. Nebe se zablesklo a na místo, kde stáli asgardští, se začal spouštět duhový most. Heimdall, který je celou tu dobu sledoval, si naštěstí vyvodil, že potřebují pomoc. Thor chtěl Lokiho zachytit, ale ten byl v ten moment již mimo jeho dosah. Lokimu něco podrazilo nohy a začalo ho to stahovat směrem k obrům. Ledové provazy, ovíjely se mu kolem kotníků a on je nedokázal zastavit. Možná nevěděl jak, možná mu nedošlo jak, a když je nakonec začal tavit svou magií na vodu, bylo už příliš pozdě. Prsty se zachytával zkřehlé půdy, ale nedokázal se udržet ani vyškrábat na nohy.

 

Zatímco je pohlcovala energie přenosu, Thor v zoufalství sledoval, jak na něj jeho bratr třeští oči, než nakonec pohnul rty a zašeptal: „Tak už vypadněte, vy tupci.“

 

A pak se pustil a nechal se lanem stáhnout pryč. Asgardská družina v čele s Thorem zmizela a zůstala po nich v jotunské půdě jen vypálená kruhová stopa.

 

ooOoo

 

Trýzeň. Taková, jakou ještě nezažil. Všechno, jako by se v něm bortilo. Všechny hranice, valy, které kolem sebe vystavěl, se rozpadly v prach a zůstala jen jeho obnažená duše, která netušila, co si má se sebou sama počít. Kdo je? Čím vůbec je? Všechno to byla lež? Všechno? Od prvních dětských krůčků, mateřských polibků na dobrou noc, až po bratrská objetí a otcova slova chvály? Je bůh v jotunském těle nebo Jotun v božím těle?

 

Ležel na půdě své mateřské planety a trup se mu chvěl, jako kdyby prodělával prudké záchvaty zimnice. Nedokázal se postavit, nedokázal se téměř ani nadechnout, všechno jako by mu sevřela nekonečná křeč, jeho svaly, jeho myšlenky, vědomí. Ne. Tohle ne. Tohle ne!

 

Provedl toho snad za svůj život tolik? Chtěl jen to, co všichni ostatní. Chtěl lásku, kterou ovšem ztratil, chtěl vyniknout, chtěl svou odplatu a právoplatné místo v chaosu vesmíru. A teď padal až na samé dno propasti, ze které neviděl úniku. Kdo jsem?

 

„Loki.“

 

Ano…

 

Jsem Loki, souhlasil v duchu. Jsem Loki. Loki z Asgardu. Princ a dědic tamějšího trůnu. Zrozen k vládnutí, k tomu být král. Čaroděj, mistr klamu, lstivosti a přetvářky. Nepolapitelný jako kouř nad komínem, nezlomitelný jako pružné sukno šatů, neuhasitelný jako žár božské kovárny…

 

„Loki!“ ozvalo se znovu, netrpělivěji.

 

Ale jsem také jiný Loki. Z Jotunheimu. Potomek Laufeyho, mrazivý obr, který kdysi zemřel, jen aby se v ledových pláních jotunských opět znovu zrodil…

 

Jsem Loki… a jsem to já.

 

Zatnul pěsti a přinutil své tělo, aby se přestalo třást. Žilami nechal rozproudit trochu tepla, které posléze obalil všechen ten jotunský chlad a uzavřel je uvnitř, aby nemohlo unikat. Cítil to hned, jak sem vstoupili. Jak to mohl nepoznat? Jak to mohl za celé ty roky nepoznat? Byla snad Všeotcova magie tak mocná nebo jen neviděl to, co vidět měl? A co matka? Jeho milovaná matka… co by na to všechno asi teď řekla?

 

Zvedl hlavu a zadíval se do červených očí mrazivých obrů kolem sebe. Téměř by je od sebe nepoznal. Jen Laufey se vyznačoval jistými odlišnými rysy. Možná to mělo co do činění s tím, že byl král, nebo že byl starší, každopádně tak, jako u všech jiných ras, Lokimu i Jotuni připadali na vlas stejní. K nerozeznání. Zatím.

 

„Vstaň,“ přikázal mu jotunský král a on uposlechl, neboť se to shodovalo s tím, co chtěl učinit i sám. „Vstaň, synu. Tvá matka pro tebe prolila už příliš slz a není nutné ji dál nechávat čekat.“

 

Loki na něj hleděl bez výrazu, možná se stopou vzdorovitosti v očích, než jeho pohled zamířil toužebně vzhůru, tam, kde nebyl žádný duhový most, a v hlavě se mu objevila myšlenka:

 

Jsem Loki, asgardský princ a nemám žádného otce!

 

ooOoo

 

Uběhla dlouhá doba od okamžiku, kdy se Thor přiřítil do paláce jako velká voda a vyzváněl na poplach. Dlouhá doba, během kterého se několikrát pokusili na Jotunheim dostat, ale mraziví obři se před jejich zraky skrývali tak dokonale, že je pokaždé uvítala jen pustopustá prázdnota a čím dál tím větší mráz. A otevřenou válku riskovat nechtěli. Nebo možná nemohli. Na bedrech Asgardu ležela starost o všech devět světů a tu kdyby pustili z otěží, mohlo by se stát, že by jim trvalo mnoho let, než by kontrolu znovu získali a nastolili nová, vratká příměří. Stálo to za jeden život a možná mnoho na oplátku ztracených? To nevěděl nikdo…

 

Celou tu dobu nad Asgardem hřmělo, to jak Thor přecházel po nádvoří se svým kladivem, mračna se stahovala, bylo vidět jen málo slunce. Ten obvykle tak teplý kraj jako by se choulil do hřejivého hávu a chystal na zimu.

 

Frigga si povzdechla a odvrátila se od okna. „Měli jsme mu to říct, jim oběma, ještě když byli děti… Nebo alespoň potom, co Tós…“

 

„Ne!“ odsekl Odin příkře. „Mlč, ženo hloupá, prostě mlč!“

 

Královna se zamračila a zhluboka se nadechla. Pak si před něj stoupla se zdviženou bradou. Hrdě. „Nebo co? Pošleš mě na Midgard? Zbavíš se mě jako všech, kteří se ti opovážili oponovat? Odine, vzpamatuj se přece!“

 

„Ty víš, proč jsem to udělal!“ rozkřikl se Všeotec zlostně, až se oba havrani, kteří seděli na jeho křesle, s úlekem vznesli do vzduchu a raději se usadili o kus dál.

 

„Ne,“ zakroutila Frigga hlavou, „vlastně nevím. Vždyť – co ten chlapec vykonal tak hrozného a nečestného? Vždy ti celou tu dobu, stejně jako jeho otec, věrně sloužil a jediným jeho prohřeškem bylo, že měl starost o tvého syna. Tak jak to mám pochopit, řekni?“

 

Odin zavřel oko a útrpně si povzdechl. „A co jsem měl podle tebe udělat? Nechat Lokiho v Jotunheimu, když byl ještě nemluvně?“

 

„Bože, chraň se takových myšlenek, Odine! Ne!“ vyzývala ho Frigga. „Já tady nemluvím o minulosti, já mluvím o přítomnosti. Musíme ho najít. Najít, a pokud prozřetelnost dá, opět jeho život v jeden spojit. Cožpak si nedokážeš představit, jak se asi teď cítí?“

 

Jenže Odin jen zavrtěl hlavou. Náhle beze slov.

 

Takže ne… Asi ne.

 

ooOoo

 

Neměl jsem tě opouštět… Byl jsem bláhový… Měl jsem počkat… Ale asgarďané útočili… Prohrávali jsme… Byl jsi ještě dítě… Bezmocný… Musel jsem to udělat… Věř mi, synu… Nikdy bych…

 

Slyšel ta slova, ale Laufeyovy rudé oči mluvily jinak. Byla v nich vina, ne kajícná vina nevědomé chyby, které stejně hluboce litujeme, ale vina hříšníka, který dobře věděl, co dělá, jenže teď už bylo pozdě změnit minulost. Vina, protože on věděl, jaké myšlenky mu tehdy pluly hlavou.

 

Zbav se ho. Není ti k ničemu. Mrzáček. Podměrečný. Stejně nepřežije. Zachraň si svou kůži aspoň ty. Uteč. Nech ho tady. Pryč!

 

Celou tu dobu ta slova slyšel na vlastní uši a v hrdle mu bublala žluč. Jen jeho matce, té pravé, jotunské, by možná jednoho dne mohl odpustit. Ale dnes ještě ne. Dnes nebyl připraven odpustit nikomu. Ani Laufeymu, který mu tu lhal, ani Odinovi, který mu lhal celý jeho život, možná ani Thorovi za všechna ta příkoří, možná ani matce… za svou falešnou minulost. A k tomu všemu do jeho mysli pronikala další slova zrady: Opustili tě i ti, kteří tě zvali svým synem po celá ta léta, svým bratem. Jakmile poznali, kým jsi, ani se neobtěžovali s návratem či hledáním. Ne. Celá jeho mysl byla otrávená podobnými myšlenkami, jako by do sebe nasála jed hada, sotva okamžik před smrtelnou křečí, až zbyla jen nenávist. Ke všemu a všem.

 

Přesto hrál svou roli dobře. Protože co je nejlepší školou pro mistra přetvářky? Přece schopnost oklamat ty, kteří si myslí, že sami oklamali právě jeho. Ale on se nenechá napálit. Již nikdy a v ničem.

 

Přešel přes síň ledového paláce, ruce složené za zády. Právě probíhala další hlášení jednotlivých hlídek na planetě, ale všude jako by byl zářný klid. Laufey se usmíval. A Loki měl konečně jistotu, že ho Asgard… zradil. Nadobro. Stál tam a díval se na svého biologického otce s úšklebkem na rtech a ruka se mu sama od sebe zavítala k hrdlu, kde se pod vší tou koženou zbrojí, kterou nesundal ani zde, pohupoval zlatý medailon.

 

Jednou, až dostane příležitost, bude vědět, co má udělat, a do té doby… počká.

 

ooOoo

 

„Loki…“

 

„Loki…!“

 

Zase slyšel ten hlas. Občas se mu o něm zdálo, i když to jméno vyslovovaly rty, kterým patřil, tak nějak nesměle. S bázní. Jinak než: Princi. A jistě jinak než: Pane. To druhé bylo mezi nimi běžné skoro jako dýchání, to třetí… to se objevovalo jen, když… Když byly Tósovy pocity tak zmatené, že se proti nim obrnil vlastní hradbou z dvorské etikety.

 

A přesto… Nikdy mu neodpustí, že odešel. To kvůli němu se spustila celá ta lavina, na jejímž konci spočíval teď sám pod závějemi křivd, kterých se na něm všichni dopustili.

 

„Loki…“

 

„Ne…“ zašeptal ze spánku. „Ne… jdi pryč, jdi…“

 

„Loki, to jsem já…“ opakoval ten hlas. Ne, ne ten hlas, jiný hlas, sykavější, vyšší, jak si ho jen mohl splést? Prudce se posadil a přitiskl si ruku na hrudník.

 

Před ním stála jeho matka, Nál, hleděla na něj posmutnělýma očima, tak jako pokaždé, a on se zachvěl. „Co tu děláš?“

 

„Volal jsi ze spaní. Kdo je… Tós?“ zeptala se tiše, klidná, i když v její modravé tváři viděl starost a na čele, protkaném těmi jemnými liniemi charakteristickými pro celý jotunský lid, nové vrásky.

 

„Cože? Nevím. Nikdo. Musela ses splést,“ oponoval. Shovívavě se usmála a on se zamračil. „Co tu děláš?“

 

„Volal jsi ze spaní,“ zopakovala, jako kdyby ji nechápal.

 

„To už jsi říkala,“ odvětil rozmrzele, vysoukal se z postele a jedním máchnutím ruky se oblékl.

 

„Chceš se vrátit zpátky…“ zašeptala do ticha.

 

„Samozřejmě, že se chci…!“ Prudce se na ni otočil. Jak jen bylo možné, že si pouze v její přítomnosti nedával pozor? Že ho jen ona dokázala přimět… mluvit od srdce. Ale to asi matky u svých dětí dokážou. Dokázala to i Frigga. „Ne, nikam se vracet nechci.“

 

Její oči posmutněly ještě víc. „Ale oni tě hledají.“

 

Loki se zamračil, zbystřil, další úklad na obzoru. „Ne, to není možné. Byl jsem přítomen každému hlášení. Nestalo se vůbec nic.“

 

Povzdechla si a usadila se na jeho lůžku. „Myslíš si, že jsi všechno pochopil, ale nepochopil. Laufey dělá vše proto, aby sis myslel, že tě ostatní… tví lidé… opustili. Jsi pro něj cenný spojenec, ne jen znovu navrácený syn. Tvoje schopnosti, tvá…“

 

„Magie,“ doplnil Loki.

 

„Ano, tvá magie, znalosti Asgardu, to všechno jen podtrhuje tvůj význam.“

 

Loki se na ni zadíval a pocítil mezi nimi skoro náznak nějakého pouta. Náznak něčeho hřejivého. Ale pak to bylo s jedním mrknutím oka opět pryč. Ne, on nemá rodiče, žádné. „Proč mi to říkáš? Co chceš na oplátku?“

 

„Jsi můj syn.“ Viděl v jejích očích slzy, jako ledové stružky jí uplívaly na tvářích. „Nikdy bych se tě nevzdala. Ale on…“ hlas se jí zlomil a ona se zdrceně odvrátila. Trvalo to chvíli, ale pak si rukama otřela tvář a znovu k němu otočila hlavu. „A on mi tě vzal,“ řekla tvrdě.

 

A Loki poprvé uviděl něco, co dlouhou dobu hledal.

 

Společnou nenávist.

 

A porozumění.

 

ooOoo

 

Dával si teď ještě větší pozor, přestože byl jeho pohyb omezen. Laufey mu stále nevěřil, nikdy ho nenechal odejít za hradby, měl ho v hrsti, neboť mohl ovládnout jeho jotunskou podstatu a zcela ho zmrazit, jako u všech svých lidí, ale spolu s postupujícím časem začala jeho ostražitost opadat, spolu s tím, jak narůstalo jeho vzrušení po ovládnutí Asgardu a skřínky prastarých zim, pro jejíž ztrátu tak truchlil. Více než tisíc let.

 

Loki mu prozradil některá asgardská tajemství, ale o to více jiných přeonačil. Hrál svou vlastní hru, tu, na jejímž konci stane na vrcholu Hlidskjalfu jako král on sám. Hněv ho nikdy neopouštěl a on ho používal jako hnací sílu, díky které dokázal čekat. Protože, ač to tak nevypadalo, on čas měl. Měl celý život…

 

Až nadešel den velkého útoku.

 

Vybrali si pro svůj výsadek hlubokou noční hodinu, kdy bude celý Asgard spát a jediný bdělí tak budou strážci a s nimi i Heimdall. Laufey nechal Lokiho vyjít z paláce na ledové pláně a vyrazil spolu s ním a mnoha bojovníky. Šli nalehko, pohybovali se po zmrzlé zemi rychle a s jistotou a Loki dávno navyklý na zdejší podmínky se nezpozdil ani o krok.

 

Věděl, že pokud se objeví na nechráněném místě mimo ledové hradby, Heimdall ho uzří a vyšle pro něj hlídku, zejména pokud jej opravdu hledali. A přesně to také udělal. Nechal Laufeye žít v domnění, že sám útočí, zatímco bude naopak útočeno na něj. A pokud budou jeho předpoklady chybné… nu, pak se alespoň dostane na Asgard. Ať už sám nebo ne.

 

Vyběhl před mrazivé obry a volal Heimdallovo jméno, věděl, že ho uslyší, i kdyby dřímal. A brzy se na obloze opravdu zablesklo a Loki viděl, že se blíží Bifrost. Tím pohledem se mu rozbušilo srdce. Byl blízko, tak velmi blízko. Skoro na dotek. Téměř už dokázal cítit vůni asgardského vzduchu.

 

Jenže obři se blížili k němu s Laufeym v čele. Nemohl proti nim použít žádnou jejich zbraň, ne, to by je ani nezranilo. Ale on už dávno přišel na způsob, jak jedinou ranou umocnit svůj zásah ve smrtelnou ránu, i když mu sami nedali nic k dispozici. Sáhl pod šaty na svůj hrudník a odepnul medailon. Zlato v jeho rukách zazpívalo. Hřejivý kov, spolu s Odinovou magií a schopnostmi, které si osvojil během svého dospívání v kovárně, v mžiku vykonal přesně tu práci, jakou od něj očekával.

 

Laufey téměř ani nestihl vykřiknout překvapením, když se k němu Loki mrštně jako rybka v bystřině přemístil a zasáhl ho přesně mířenou ranou do krku. Téměř ani neslyšel Lokiho nenávistná slova: „Neměl jsi mi lhát!“ než ho pohltila nekonečná temnota a Lokiho naopak energie duhového mostu, zatímco byli ostatní obři odmrštěni vlnou jeho magie.

 

Domů. Putoval domů.

 

Vykutálel v prostoru asgardské brány, lapaje po dechu, ale ještě než k němu stihl kdokoliv přiskočit, ještě než na sebe nechal dolehnout únavu, vtiskl té dýce její původní tvar a uschoval ji u sebe. Protože trumfy se nikdy nevynášejí najednou, i kdybyste měli jen poslední tah před vítězstvím.

 

Druhá smyčka se stáhla, pomyslel si. Teď už zbývala jen třetí.

 

ooOoo

 

Jakmile se vzpamatoval a stačil rozhlédnout, už byl pažemi ve stříbrném pancíři přitisknut na mohutnou hruď. Skoro se mu pod tím dotekem nedostávalo vzduchu. Na okamžik zavřel oči a dovolil si podlehnout svým pocitům, ale pak v něm opět vzkypěl jeho hněv a on se prudce vzepjal a vymanil se z bratrovy náruče.

 

„Nedotýkej se mě,“ zasyčel. „Už nikdy!“

 

„Bratře, co…“ začal Thor zmateně, jeho tvář se překvapeně zachmuřila, jak si svého mladšího bratra, kterého hledal tak dlouhý čas, prohlížel. „Co se stalo?“ zeptal se.

 

„Co se stalo? Co by se asi tak mělo stát?!“ vyjel na něj Loki vztekle, podrážděně. Jak se může takhle ptát?

 

Thorovo zmatení bylo čím dál hmatatelnější, až to najednou Lokimu přišlo prostě směšné a nahlas se rozchechtal.

 

A v tom je tam našla i jejich matka, Frigga, a vteřiny po ní i Všeotec Odin.

 

„Miláčku!“ zvolala a rozeběhla se k Lokimu. Ten zůstal zcepeněle stát, jeho smích rázem ustal, jako by mu odumřel v hrdle, jen na ni hleděl jako na zjevení. Odina v tu chvíli ani nevnímal. Zelené oči pohroužené hluboko do těch, které se na něj tolikrát usmály, které tolikrát daly utišit jeho trápení. Oči matky…

 

Od ní se obejmout nechal, dokonce si dovolil nadechnout se vůně, kterou vždy vydávala její kůže. Matka… Jenže on nemá rodiče. A přesto…

 

Co to bylo za život, když se v něm všechno přelo? Jeden pocit zápolil se druhým? Trhal jeho duši na kousky, jak ho to vnitřní pnutí přemáhalo? Ne! To nesmí. Už nikdy.

 

O poznání jemněji se vymanil i z její náruče a pak na ně všechny příkře pohlédl.

 

„Čím pro vás vlastně jsem?! Čím jsem pro tebe, Thore? Čím jsem pro tebe, matko? Čím jsem pro tebe… otče?“ V hlase pohrdání a výsměch. Všechno to, co cítil ve svém srdci, nechal proznít navenek.

 

Matčiny oči pohasly, otec nehnul ani brvou, ale Thor, vždy tak odhodlaný okamžitě jednat a útočit, se kolíbavě pohnul směrem k němu a chtěl mu chlácholivě a bodře položit ruku rameno.

 

„Jsi můj bratr, Loki,“ pronesl do ticha místnosti. „Proč to zpochybňuješ?“

 

„Protože je to lež!“ zařval Loki a ukročil další krok vzad, pryč z jeho dosahu. Pryč od všech. Thor ruku stáhl, jako by se spálil. Skoro mu ho bylo v tu chvíli líto. Jen skoro.

 

„Nechtěli jsme, aby ses to takhle dozvěděl,“ pronesl Odin do nového, napjatého ticha.

 

Lokiho pohled se vztekle přesunul k němu. „Ne? A jak jste to tedy plánovali? Že uspořádáte velkou oslavu na mou počest a tam pyšně oznámíte, že je váš druhý syn vlastně synem vašich nepřítel? Tak?“

 

„Křivdíš nám, synu,“ zvolala Frigga, ale Lokiho oči k ní ani nepohlédly. Dál fixované na Odina nemilosrdně ho probodávaly pohledem, smrtonosné ve svém hněvu, připravené smést každou námitku, každou obhajobu ze stolu a spálit ji na prach.

 

Odin útrpně přivřel oko, hlavu otočil, jako by vyhlížel z místnosti ven, i když vlastně z toho kolem sebe neviděl nic. „Pokud mám být upřímný, mým úmyslem bylo zamlčet ti to navždy.“

 

„Proč?“ zasyčel Loki. „Styděl ses?“ vybídl ho pohrdavě, bradu bojovně povystrčil vpřed, jako by čekal na to, až protivník udělá chybu a on bude moci zasadit svou poslední ránu.

 

„Ne… Chtěl jsem, abyste si byli s bratem rovni, abyste měli stejné šance,“ zaslechl zdánlivě klidný hlas. A tím víc ho to pobouřilo.

 

„Ale to jsme nikdy neměli! Nikdy jsi ani nepomyslel na to, že to já bych mohl být král!“

 

„Loki!“ zvolala matka, aby ho zadržela, ale Loki neustoupil ani o píď.

 

„Vždy jsi nám tvrdil, že vidíš naši budoucnost jasně. Řekni… otče… jak sis doopravdy představoval tu mou? Někde ve vězení? Někde hezky odsunutého na Helheimu? Nebo snad v říši trpaslíků či elfů? Náležitě pryč velkému Thorovi z cesty? Tak řekni!“

 

„Miláčku, snažně tě prosím, vyslechni nás,“ zalomila Frigga rukama a zastoupila mu cestu tak, že na ni chtě-nechtě prostě musel pohlédnout. Všechna ta bolest v její tváři ho téměř zlomila, ale pak se znovu zatvrdil. Neustoupí. Už ne! „Chtěli jsme ti to říct, tehdy, když za Odinem přišel Tós a naléhal na něj, aby…“

 

Loki se zamračil. „Co s tím má společného ten zrádce?“ zavrčel, ona ovšem konečně měla jeho plnou pozornost. Odin si v pozadí jen povzdechl, ale nechal ji být. Věděl, co bude následovat. To jen Thor se zmateně rozhlížel po svých rodičích, jako by nechápal. A také nechápal, neměl co chápat.

 

„On není… Miláčku, nesmíš věřit, že tě zradil. On… nikdy by neodešel, kdyby… On… chtěl tě jen bránit, až do konce!“

 

„O čem to mluvíš, matko?“ zeptal se Loki podezřívavě a oči se mu rozšířily.

 

„Já… on…“ Frigga polkla, nerozhodná. Ale jednou to muselo ven a teď byla stejně dobrá doba jako kdykoliv jindy. „Během útoku obrů, když tě zachránil, si musel uvědomit, že jsi jedním z nich. Nevím přesně, jak ho to napadlo, jisté však je, že si to dal dohromady, a pak přišel za… za námi a naléhal, abychom s tebou promluvili. Odin nesouhlasil, víš, jaký je, a…“ dodala s prosbou v hlase a Loki pohlédl nevěřícně na otce, než znovu spojil svůj pohled s matčiným.

 

„Kde je?“ zasyčel šeptavě, o to naléhavěji. „Řekni mi, kde je?!“

 

Frigga na moment přivřela oči, ale pak se jemně pousmála. „Na Midgardu. Pozbyl svých zkušeností i vzpomínek, narodil se do nové rodiny, ale daří se mu dobře. I když ten čas u lidí plyne tak rychle…“

 

Loki polkl a otočil se na Odina. „Vzal jsi mu jeho moc, jeho život, jen kvůli svému sobectví?!“ zavrčel.

 

„Loki, prosím!“ zaúpěla matka znovu, ale on jen zavrtěl hlavou a odmrštil její ruce, které se ho snažily zachytit.

 

„Vzal jsi mi ho jen kvůli tomu, aby sis udržel další za svých špinavých tajemství?“ cedil skrz zuby, zatímco odhodlaně kráčel směrem ke svému otci s rukama v pěst a hned zas s nataženými prsty, mezi kterými jiskřila jeho magie. „Co sis myslel?!“ zahřímal a už mu byl na dosah, když v tom před něj skočil Thor a zablokoval mu k Odinovi přístup.

 

Loki se rozzuřil a praštil bratra do tváře, ale s tím to ani nehnulo.

 

„Nedovolím ti to!“ zvolal, do ruky mu vplulo jeho mocné kladivo a sám zaujal plně bojovou pózu.

 

„Nedovolíš mi co?“ vysmál se mi Loki, jehož hněv v tu chvíli vystřídalo pohrdání. „Všichni jste stejní, hledíte jen na to, jak si vzájemně krýt záda, ušetřit své srdce, ale co moje srdce? Co to moje?!“

 

Pak se na Thora vztekle podíval, otočil se na matku, jejíž bolest byla téměř hmatatelná, a ještě, než se přemístil neznámo kam, jeho oči, nabroušené jako smrtelné dýky, zamířily se svou hrozbou k Odinovi.

 

Jednou si pro tebe přijdu, otče…

 

ooOoo

 

Ten den vypukla nad Asgardem bouře takových rozměrů, že to trhalo střechy z domů, věže z paláce, duhový most se chvěl v základech a Heimdall musel odejít z prostoru brány, jinak by ho vítr stáhl do hlubin vod. Sám Thor měl co dělat, aby za letu stihl utlumit všechny nejhorší škody způsobené blesky a povětřím. Lokiho hněv byl nezměrný, trýzeň neutišitelná. Až nakonec na druhý den všechno ustalo a zanechalo to po sobě jen zkázu, jako osten mířící na Asgard a slibující pomstu budoucí.

 

Neví se, kolik slz prolila Frigga, ani co všechno cítil Odin nebo Thor, do jejich srdcí nikdo neviděl a ani ze strachu se nahlédnout neodvážil, jisté však bylo, že Loki nadobro odešel, nehledě na jejich zármutek.

 

A třetí smyčka se stáhla, i když nebyla nikdy utažena…

 

Konec druhé části

 

Komentáře   

 
0 # ranchan 2014-10-22 08:56
Bože, budu brečet jak malá holka. :cry:
Na tuto kapitolu jsem čekala celý týden, ani dospat jsem nemohla a u další části to nebude jiný.
Teda Odin je někdy s tím svým tajnůstkářstvím fakt otravnej. Neuvědomuje si, že to nadělá víc škody než užitku.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-23 09:19
Je zajímavé, že já na tento díl nějak nahlížím jinak, než jak asi působí na čtenáře.
Pořád jsem si říkala, jak mi tam ta postava tak zmateně křouží, jenže on prostě je zmatený, musí být... A vyrovnává se s tím po svém.
Děkuji za komentář;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara* 2014-10-22 22:03
Uáááá, páni, mně úplně naskočila husina :eek: Ohromný!!! Jako fakt, Pat, klobouk dolů. Bezvadně napsaný, všechny ty pocity, postavy... prostě - wau! Paráda. Hrozně se těším na tu poslední část! :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-23 09:21
Ani nevíš, jak jsem ráda. Tahle kapitola... věděla jsem, co tam bude, a co tam musí být, jenže... je vážně zajímavé, jak jsem si nejvíc užívala popisy okolí :lol: A pak mám ráda tu část s Lokim, samozřejmě, kde si uvědomuje, kdo je...
Děkuji moc;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lanevra 2014-11-06 11:45
Abys věděla, já na tebe nezapomněla, i když se stydím za to, kolik týdnů mi to trvalo sem něco napsat. :oops:
Líbí se mi představa toho, že by Laufey zamířil do Asgardu také pro Lokiho a přivedl ho k sobě jako skutečného syna. Hmm, že by neměl se svou žádné další potomky? Je to možné, přeci jen, podle mého je tvůj Jotunheim civilizované místo (což v povídkách dost často nebývá), takže mu pak možná dala Nál košem a truchlila nad svým ztraceným synem. Vypadá to tak podle toho, jak se k Lokimu chová a jak s ním mluví. Nál... vůbec, kde si to jméno vzala? Jen tak mě to zajímá. :-)
Vím, žes asi chtěla, aby čtenáři neměli rádi Odina a možní i Friggu, ale já prostě nemůžu. Nějak na ně nemám tak negativní názor za tajení Lokiho původu jako většina lidé, které znám, a taky nepřikládám Lokiho chování jenom tomu, že zjistil kým skutečně je. Nicméně ano, chápu jeho jednání v této kapitole i jeho zlost a touhu po pomstě. Ale říkám si, možná, že kdyby tam nebyl Tós a jeho vyhnanství, tak by Loki třeba i Odinovu odpustil.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-06 20:58
Stydět se nění za co, já mám některé záložky otevřené i kolik týdnů, ale jsem moc ráda, že ses sem nakonec dostala! :heart:
Upřímně, věděla jsem, jak by asi jotunheimská společnost měla vypadat, ale nevidím detaily, takže jen naznačuju. Nevím, proč neměl Laufey jiného syna, možná to byla opravdu Nál, kdo ho za to, co jí provedl, nenáviděl, nebo k tomu došlo jinak. Nevím. Třeba to vyřeším ještě časem;-)
Jinak jméno Nál je podle mytologie druhé jméno Laufeye, což je (jak my víme) vlastně Lokiho matka, ale v Marvelu nám to nějak přeměnili;-))
Nevím, jestli jsem chtěla, aby čtenáři neměli rádi Odina a Friggu. Ne, myslím, že ne. Ale do těch postav je dost těžké vidět, nebo alespoň pro mne. Jen jsem prostě potřebovala, aby Loki prožil to, co si prožil. Ty postavy by si zaloužily vlastní příběh;-)
A ne, Loki se tak nechová jen proto, co o sobě zjistil, on to musí mít někde podprahově v sobě, takže teprve tehdy, když se jeho situace vyhrotila, se změnil neodvolatelně.
Ohledně Odina: To je vlastně velký problém - já to vidím tak, že Loki chce Odinovi odpustit, moc chce, ale zároveň si to zakázal, a to je ten rozpor, který řeší a který skoro nemá řešení...
Děkuji moc za podnětný komentář! :heart: ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # lazada philippines 2016-03-26 05:31
WOW just what I was looking for. Came here by searching for Bombur
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3439424
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz