Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Tři světy 1 - Asgard

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Tři světy

Tři světy

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Lanevra

Avengers, slash, Frostiron

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy vycházejí z filmů studia Marvel a obecně známé mytologie.

Shrnutí: Tři světy… tři prameny jednoho copu nadobro zapleteného do duše jediného muže. Příběh o asgardských bozích, hrdinných lidech, podivuhodných světech, bolestných křivdách a prostém nedorozumění, který nás provede relativností času.

Rozsah: 3 kapitoly a možná samostatný epilog

 

A/N: Tato povídka vzniká (na moje poměry) už docela dlouho, hodně o ní mluvím a moje okolí to musí snášet, hodně o ní přemýšlím a hodně často se mi ji nechce psát nebo ji raději nechodím psát, protože ji nechci zbytečně pokazit. Prvotní nápad vypadal skvěle, ale zkombinovat severskou mytologii, postavy, které se mnou zaboha nechtěly spolupracovat (protože byly zkraje moc… jemné, takže jsem občas odbíhala do jejich budoucnosti, abych je nemusela ohýbat přes koleno a fackovat je, aby se krucinál už probraly), a marvelovský svět plný meziplanetárního prostoru, bylo pro mě skoro neřešitelné. Mlátila jsem hlavou o stůl a po polovině první kapitolu jsem to všechno málem vzdala. Jenže tu byl někdo, kdo mi řekl: „Tak, jak to pokračuje? Píšeš, píšeš?“ a při mém úpění vyřešil neřešitelné otázky logickou radou k nezaplacení.

Takže celý tento výlev vlastně vede k tomu, že bych velice ráda poděkovala Lanevře, bez níž by se původní nápad nikam neposunul, bez níž by se určitá postava asi ani nedostala ke slovu, jazyk postav by měl ještě více vad než obvykle a návdavkem k tomu bych to ještě celé zahodila do koše. Suma sumárum - nevzniklo by vůbec nic…

 

Děkuji moc, Lanevro, snad tě potěší, když ti povídku Tři světy věnuji ;-)

 

A za opravy a povzbuzení v pravou chvíli moc děkuji Lady Corten.

 

Takže teď, když jste dočetli až sem, by se ještě hodilo říct, že sice vycházím ze severské mytologie a hodně nového jsem se při psaní dozvěděla, ale na druhou stranu si ji také upravuji k obrazu svému či ohýbám podle Marvelu (filmů Avengers, Iron Man, Thor atd.), který taky měním. Pokud vám to nevadí, můžete se pustit do první kapitoly. A buďte hodní, vlastně za to nemůžu, protože si za všechno můžou postavy vždycky samy;-)

A ještě PS: Zároveň je to první povídka, u které dám dohromady i Playlist, protože když už ty písničky nedokážu vyhnat z hlavy já, tak vám je tu přidám taky;-) A první bude z The Twilight Saga: Breaking Dawn, prvního dílu, neptejte se mne proč (tedy kromě toho, že tak nějak vyjadřuje skoro celou povídku)...

 

 

A Thousand Years - Christina Perri

 

ooOoo

 

Tři světy

od Patoložky, věnováno Lanevře

 

Před dávnými časy, v době kdy Ásové ještě nebyli velebenými bohy, v době, když ještě nestála ani nebesa, nebyly ani hvězdy, kdy ani slunce ani měsíc ještě nezářily na obloze, žili mezi Ásy mocní mraziví obři. Jejich plémě se množilo tak rychle, že z toho byli bratři Odinovi i Odin sám převelice znepokojení. A tehdy se rozhodli, že jejich vůdce Ymira, toho, z jehož částí vznikli všichni ostatní obři, zabijí.

I přikradli se k němu ve spánku a po lítém boji padl mrazivý obr nakonec mrtev k zemi. S ním byli v proudu krve spláchnuti do propasti i všichni, kdož z jeho rodu v jeho blízkosti se nacházeli. Jen jediný pár přežil tato jatka a ukrytý před zraky Ásů odešel do bezpečí do vzdáleného světa, kde založil nové pokolení.

A tehdy vznikla mezi Ásy a mrazivými obry nepřekonatelná pře. Pře, která se táhla po tisíce let…

 

Svět první

Asgard

 

Hlahol, veselice, první den oslav Thorova dalšího velkého vítězství byl v plném proudu. Sladké víno prýštilo z fontán, hudebníci přáli zpěvu, ženy oděné do barevných šatů i muži srotili se v hlavní síni paláce, aby blahopřáli svému princi, jenž vedl slavnou výpravu proti horským skřetům.

Thor seděl v čele tabule, po boku svému otci Odinovi, jemuž z očí sálala hrdost, a z druhé strany se na něj usmívala jeho matka Frigga, neméně pyšná na svého syna. Jeho bratr Loki tam byl také, sledoval všechen ten dav před sebou a pozvedal svou číši spolu s nimi na počest Thorovi a jeho věrné družině. Usmíval se přitom, i se z plna hrdla smál, neb tak to praví dobrý mrav – že bratru svému vždy přejete jeho velkou chvíli. Přesto jeho srdce ve stejný okamžik zaplavoval stín. Kradl se mu do myšlenek, odnímal mu teplo z žil, až najednou měl Loki pocit, že musí alespoň na chvíli uniknout tomuto veselí a vzdálit se do zahrad.

Procházel po cestách a přemýšlel nad osudem svým i své rodiny. Do myšli se mu vkrádal nepokoj a chlad, přestože to byl dobrý rok. Asgard vzkvétal, nepřátelé se jen při zaslechnutí jeho jména chvěli. Ostatní světy se klaněly svým bohům a vzhlížely k nim. A Ásové se rádi podělili o svůj blahobyt s těmi, kdož přáli jim sluchu a uposlechli jejich rad. Jen Midgard, ten prchavý svět lidí, byl stále nepokojný, Midgard a ještě, až na samém kraji říše… Jotunheim.

Loki se otočil a zahleděl se na slunce, jež se začínalo ztrácet za obzorem. Přesto cítil jeho sílu, teplo stovek tisíc svící a ještě víc. Ale jeho nepokoj mu nedovolil vychutnat si tu krásu, náhle pocítil potřebu se rozlétnout v širý kraj, získat zpět volnost, kterou jeho postavení mladšího bratra Thorova a prince svazovalo. Proměnil se v drobného okřídlence, černou vlaštovku, a rozlétl se do města. Na své cestě sbíral drobný hmyz, jenž se ukládal na noc ke spánku, zatímco pravidelně máchal křídly či se nechával unášet proudy vzduchu. Díval se a všechno sledoval, zrakem ostrým jako rys, mrštně jako veveřička z jara, volný jako opravdový pták… Zalétl až k nebi do výšin, neuvidí-li právě tam něco, co by mu napovědělo, co dělat dál. Ale nikde nebylo nic. Jen ticho se neslo nad městem, ticho rušené jen vzdálenou ozvěnou oslav v paláci.

Až tu ho v podzámčí zaujal pravidelný zvuk. Cinkot, který dobře znal.

Přistál v otevřeném okně, odkud sálal žár, a upřel své korálkové oči dovnitř. A tam, u výhně, stál mladý kovář, rozkročený nad kovadlinou právě na něčem usilovně pracoval.

Cink. Cink. Cink.

Ten pravidelný cinkot, jako by zklidnil jeho rozbušené srdce tažené koňmi, kteří ještě nesladili krok. Usedl na parapet, potichu se přeměnil do své lidské podoby a jen ho sledoval. Světla z plamenů se kováři odrážela na kůži, provazce jeho svalů na jeho postavě jen hrály, tmavé vlasy svázané stužkou a umně sestřižené vousy tu podívanou dokonávaly.

Loki vyjmul z kapsy svých šatů jablko a začal si s ním v ruce pohrávat do rytmu toho cinkání. Hop, hop, vyhodit a chytit. Vyhodit a chytit. A tak dál. A přestože nedal kovář ničím znát, že si jeho přítomnosti všiml, po chvíli se místností ozvalo: „Co tu děláš, princi? Nemáš snad být někde jinde?“

Loki pozvednul obočí nad tou troufalostí. Kdyby se něčeho podobného odvážili jeho sloužící, stihl by je krutý trest, ale tady v této poklidné kovárně… nakonec jen trnul ramenem. „A proč nejsi na slavnosti ty, Tósi? Nemáš snad ambice postoupit výš?“

Kovář ustal ve své práci, smočil ve vědru zlatý lístek, na němž předtím tak usilovně pracoval, a pak si otřel ruce do sukna, které měl zastrčené za pasem. Teprve tehdy se na něj otočil. „A kam, Loki? Kde mě tvá bystrá mysl vidí? U rokovacího stolu bohů? Po vladařově boku? Mě?“ zeptal se a rozpřáhl přitom doširoka ruce, jako by ze sebe chtěl udělat terč.

Lokiho zrak se upřed do středu jeho hrudi, kde se na samém konci řetězu pohupoval jeho zlatý medailon. Ten, který získal za své služby králi a který mu propůjčoval ještě větší moc nad jeho řemeslem. Pak se od něj ale jeho oči rychle odpoutaly a princ se zamračil. „Přijď zítra.“

Jenže Tós zavrtěl hlavou. „Pff. Ani by sis mě nevšiml, i kdybych se objevil přímo před tebou, princi. Stejně jako všichni ostatní.“

Zelené oči zazářily zvláštním, hněvivým světlem a mladík seskočil z okna dolů, zatímco ho celou dobu upřeně sledoval. „Dovoluješ si mi odporovat?“ zavrčel výhružně. „Mně?“

Kovář otočil hlavu k oknu, za obzorem byly vidět poslední paprsky umírajícího slunce, a útrpně si povzdechl. „Neměl bys tu být, to Thor si dnes večer žádá tvoji pozornost, ne já.“

„Můj bratr má pozornosti ažaž!“ zasyčel Loki vztekle a kovář k němu znovu stočil svůj zrak, nechápavě, lehce… bolestně?

„Proč si potom žádáš ještě i tu mou?“

Zelené oči se prudce přimhouřily, štíhlé prsty se rozmáchly ve vzduchu a prostorem se štiplavě zavlnila magie. Zlatý lístek, který kovář předtím s takovou pečlivostí vykoval, se před jeho očima vznesl z vědra a začal se tavit, kroutit, proměňovat, až nakonec ve vzduchu nevisel lístek božské cesmíny, ale drobný hádek se zvednutou hlavičkou, s jemnou klikatou kresbou na svém hřbetě a smaragdovýma očima.

Loki nechal hádka vklouznout do své dlaně a podal ho Tósovi, aniž by se v jeho urozené tváři pohnul jediný sval. „Pohleď na to, co jsi mě naučil, a sám si odpověz.“

A pak se vypařil ve víru vzduchu, zatímco kovář v ruce svíral tu nejumnější věc, jakou jeho urozený učeň kdy vykoval… či vyčaroval…

ooOoo

Nadešel další večer a s ním i další den plný oslav a radování. Loki ale přesto netrpělivě přecházel po svých komnatách jako tygr uvězněný v železné kleci, lapený, zamčený na ten nejdůmyslnější zámek bez možnosti uniknout. Proč jen cítil takový nepokoj, proč nedokázal své myšlenky odtrhnout z té chmurné stezky? Což mu obvykle nestačilo ke štěstí vyvézt pár povedených žertů u hodovního stolu? Čím to, že mu úsměv na tváři nedokázal vykouzlit ani bratrův neobratný pokus o tanec s krásnou bohyní Sif? Či to, že mu kouzlem nohu podrazil a on se skácel k zemi jako shnilá hruška? Thor se smál a všichni se smáli, neb už byli opilí, jen Loki, navenek tak veselý, nebyl sto spokojenost s dobře odvedenou prací cítit i uvnitř.

Vyšel ze svých komnat a zamířil k otcovu stolu v hlavní síni. Nad zvukem hudby a zpěvu se už na chodbě zamračil, přesto nezpomalil, jen hrdě zvedl hlavu a pokračoval dál, jak se na prince slušelo. Už byl skoro u vchodu, když ho tu napadlo, že by se nejprve mohl podívat, kdo všechno dnes přišel a jak to tam právě vypadá. Mávl rukou před svým šatem z jemné příze a učinil se neviditelným. Neslyšen neviděn pak prošel dveřmi do síně, kde probíhala oslava.

Bragi, bůh básníků, právě všemi povzbuzován přednášel za doprovodu harfy jednu ze svých oslavných ód, zatímco trio bojovníků halasně připíjelo Thorovi na zdraví. Stoly byly přeplněné a džbány s vínem lákaly svou vůní k ochutnání. Přítomni byli téměř všichni obyvatelé Asgardu, z nichž velkou většinu Loki sám znal alespoň podle jejich tváře. Proklouzl mezi nimi a dostal se až ke svému bratrovi, který právě hltal další mok z poháru s hlavou zakloněnou. Sehnul se a pak mu hlasitě vybafl za zády. Thor se lekl a zlil se vínem od hlavy až k patě.

„Loki!“ vybuchl smíchy. Vyskočil ze židle, ohnal se vzad a popadl svého stále neviditelného bratra za ramena. „Tohle mi nedělej!“ zvolal, než ho pojal do náruče a bohu nejlstivějšímu ze všech bohů pod tím náporem nezbylo nic jiného, než se odhalit.

„Vypadal jsi tak samolibě, bratře, že jsem si nemohl pomoci,“ usmíval se Loki a oči mu šibalsky zazářily, když ho Thor konečně propustil ze svého sevření.

„Pojď, sedni si, musíš si s námi dát víno,“ nabádal ho ihned bratr a vedl ho zpět ke svému místu.

Ale Loki se jen zdráhavě uchechtl. „Nemyslím. Vypadá to, že už jste toho vypili více než dost. Za chvíli budou naše vyhlášené sklepy prázdné.“

„Nesmysl,“ oponoval Thor a hned si od sloužícího nechal přinést nový pohár, do kterého mu štědře nalil. „Slavíme velké vítězství, bratře, skřeti se nadobro uložili do svých nor a již nás nebudou obtěžovat, a u toho prostě nesmíš chybět.“

Loki protočil panenky a chopil se nabízeného poháru. Pak mu ale položil ruku na rameno a zamyšleně se na něj podíval. „Ještě bude třeba vybojovat mnohá vítězství, bratře, nedovol, aby tvá ostražitost polevila.“

„To nedovolím, bratře,“ slíbil Thor, pozvedl pohár a oba odpili. Pak si otřel ústa do rukávu a zahleděl se Lokimu do očí tak zpříma, jak mu jen jeho stav dovoloval. „Je čas oslav. Zdalipak sis již vybral nějakou sličnou pannu, se kterou strávíš dnešní noc?“

Loki si povzdechl, ale pak se na jeho mladé tváři objevil vychytralý úšklebek, který nikdy nevěstil nic dobrého. „Copak by asi řekla krásná Sif, kdyby tě slyšela takto promlouvat?“

Thor polkl a trochu bázlivě se rozhlédl po okolí. Pak se ovšem uvolněně rozesmál. „Bratře, ty a ty tvé šprýmy. Nedovol, aby tě někdy přemohla zahořklost a ty ses změnil, protože pak by už svět nikdy nebyl tím, čím dřív,“ pronesl a pak ho znovu, tentokrát trochu umírněněji, objal jednou rukou kolem ramen.

Na to se Loki pousmál, ale neřekl nic. A Thorovi to zřejmě nevadilo, protože se opět chopil svého poháru a zhluboka se napil.

A pak to stejně nemělo už více smyslu, protože se v síni začalo zpívat a stěny paláce se pod tím vším duněním bezmála chvěly v základech. Loki se k nim na chvíli přidal, zatímco očima pozorně sledoval okolí, nenaskytne-li se mu příležitost k zábavě či rozptýlení. Ze rtů se mu linuly tóny jedné z asgardských písní, té o slávě a vítězství a nekonečné radosti, a on bezcílně pozoroval ten rozprouděný dav, ale nic ani nikdo ho neupoutal a nakonec naznal, že už ho tady nic nečeká a odešel pryč.

ooOoo

„Nepřišel jsi…“ obvinil druhorozený princ asgardský kováře Tóse, jen co se zhmotnil u něj v dílně, a jeho hlas jako by těmi pouhými dvěma slovy pulzoval prolitou křivdou. Noční hodina už dalece pokročila, ale tam v tom domě v podzámčí se stále ještě svítilo.

„Ne, nepřišel,“ odpověděl kovář tiše, aniž by vzhlédl, zatímco mu pod prsty vyrůstal nový cesmínový list ze zlata, náhradou za ten předešlý. „Kvůli čemu bych měl? Kvůli tanci?“

„Třeba kvůli mně!“ rozlítil se Loki jako dítě, které nedostalo oblíbenou hračku, ale jen panenku z šustí a ještě k tomu bez hlavy, a Tós se na něj poprvé za celou to dobu opravdu podíval. A pak mu, jako kdyby to bylo vnuknutí, na mysli vytanula vzpomínka na jejich první setkání.

Loki byl ještě mládě, sotva odrostlé matčině sukni a rozjívené, když se v domě Tósova otce tehdy před lety objevil. Sám Tós právě kul ze železa ozdobnou mříž a v zelených očích mladičkého prince zahořela dychtivost a zvídavost, když viděl, jak se mu ten těžký rozžhavěný kov poddává pod rukama. Jeho bratr Thor oplýval podobnou zručností už od dětství, ne nadarmo byl nejen bohem hromů a blesků, ale i patronem kovářství, ale jeho k tomu nikdy nepustil, tvrdil, že je příliš slabý, měkký říkával, na podobnou práci a řemeslo samotné. Jenže v srdci mladého áského prince vždy hořela touha se svému bratru vyrovnat, třebaže sám oplýval jinými dary, bystrou myslí a mocí magickou.

Mladý kovář neuvyklý na přítomnost pánů, neb s nimi vždy jednal jeho otec, se vyděsil, když prince uviděl a rovnou se na něj celkem neurvale utrhl. „Co tu pohledáváš?“

„A co ty?“ vyprskl princ a zkřížil si ruce na hrudi. Na čele mu vystoupla hluboká vráska a bradu vystrčil bojovně dopředu. Bylo by to skoro směšné nebýt toho, že to byl princ.

„Já tady pracuji,“ odvětil kovář a dál na druhého chlapce upíral svůj zrak.

„A já tady…“ začal Loki už trochu méně útočně, ale vlastně ho nenapadlo, co říct, „stojím.“

„Jo, to vidím,“ uchechtl se kovář, čímž dal průchod svému pobavení, a princ zrudnul vzteky.

„Co jako vidíš?“ zasyčel na něj ostře a Tós si pomyslel, že to s ním v paláci asi opravdu nemají jednoduché. Takový malý had, hubený a nedomrlý, přesto s ostřížím zrakem a tělem plným výbušné energie i magie, jak věděl, protože možná nebyl z nejurozenějších, ale nebyl ani hluchý.

„Tebe,“ pokrčil rameny lehce ledabyle, „asgardského prince, syna našeho milostivého krále.“

„Ty… ty… víš, kdo jsem?“ zakoktal se Loki překvapeně a kovář znovu pokrčil rameny.

„Každý v Asgardu ví, kdo jsi. A proto se tě znovu ptám – co tu pohledáváš? Nestojím o problémy,“ dodal smířlivě, i když se tak ve svém nitru vlastně ani trochu necítil.

„Tvé chování tomu nenapovídá,“ prohlásil princ vzpurně, ale zůstal stát na místě, ani se nehnul.

Měřili se pohledy, oba příliš mladí, prchliví, nervózní ohledně sebe navzájem, jeden kvůli postavení druhého, druhý… vlastně pro totéž jen obráceně, až si Tós nakonec povzdechl. „Tak, co tu chceš?“ zeptal se a čekal. Myslel na ledacos, zatímco upíral své oči na ty zelené. Tento princ, třebaže druhorozený, který byl pověstný svou vrtošivou magií a často velmi krutými šprýmy, mohl žádat cokoliv, vlastně… skoro vše. Přesto když přišla odpověď: „Uč mě,“ Tós překvapeně zamrkal.

Přezíravě si ho prohlédl od hlavy až k patě. Ale ač byl kostnatý jak věchýtek, z jeho očí sálalo odhodlání.

„Bude to trvat roky,“ podotkl Tós a v duchu doufal, že to prince odradí. Už teď měl starostí nad hlavu, zakázek přibývalo, otec začal stonat a do toho se ještě muset zabývat tímhle nanicovatým frackem…? To nevěstilo nic dobrého.

„Tak ať si,“ trhnul princ rameny v povýšeném gestu. „A kromě toho – já se učím rychle!“ dodal a pak náhle pozvedl ruku a z vědra i přes blízkost výhně začaly zvolna stoupat téměř dokonalé sněhové vločky. Takové ty třpytivé a s krajkou na okraji. „Vidíš?“ vybídl jej pyšně.

A Tós viděl.

Přesto trvalo rok, než dokázal kout železo správně, výheň přesně rozdmýchat, než ho kladivo v ruce začalo jakžtakž poslouchat. A během té doby častokrát z kovárny vyběhl či vylétl či změněn jinak zběhl poté, co se něco pokazilo, či co mezi nimi propukla pře, jen aby se posléze s omluvným leskem v očích po nějakém čase opět vrátil, když z něj již vznětlivost vyprchala.

Ale nepolevil. A když do své zručnosti zapojil i svou magii, začaly jeho prsty vytvářet nečekaná díla. A je dva, prince a kováře, začalo pojit pouto velmi podobné přátelství…

„Mohl jsi přijít kvůli mně,“ pronesl princ trochu smířlivěji, než se rozešel po místnosti. Plášť mu povlával kolem těla, ozdobná zbroj rozšiřovala ramena. Vypadal statnější, starší a možná že i byl... na těle i duchu. Přesto se v tu chvíli zdál jako ztracené štěně, vydané na milost a nemilost venkovnímu nelítostnému povětří. Tu se dotkl výčnělku ve zdi, tu kroucené rukojeti hole, kterou spolu vyrobili, helmice, kterou tu nechal opravit jeden z rytířů.

On tam jen stál a sledoval ho. Nešlo to jinak. Nešlo.

„Trčíš tu teď celé dny,“ povzdechl si Loki. „Skoro nikdo v celém Asgardu už tě nezná. Kdybys jen vytáhl paty…“

„Není to třeba!“ ohradil se kovář zostra a praštil rukou do stěny.

Zelené oči k němu poplašeně zalétly. Tós nikdy nezvyšoval hlas, pokud to nebylo nezbytně nutné, ne kvůli takové… pošetilosti. Tak co ho to… popadlo?

Zůstal na místě, rozdýchával se, sám na sebe nahněvaný, svalnatá ramena povislá, a hleděl do ohně, jako by to byl jeho jediný přítel na zdejším světě. Jeho středobod. A Loki si najednou představil, jak by v té hodovní síni asi právě teď vypadal.

Nepatřičně. Osamoceně. Ale možná i velkolepě, sám ve svém malém vesmíru…

Odkašlal si a napřímil se, černé vlasy se mu svezly dozadu a daly vyniknout těm jeho zeleným očím. „Nemusíš tam chodit, když nechceš. Té povinnosti tě ušetřím. Zítřkem slavnost končí a pak bude snad na nějaký čas zase klid.“

Pokud si myslel, že ho snad Tós obdaří úsměvem jako dřív, takovým tím drobným, prchavým, mýlil se. Kovář dál hleděl do výhně, jakoby uzamknut ve svých chmurných myšlenkách. Pak se ale od plamenů odpoutal a kývl.

„Jsi šlechetný, pane…“ řekl a možná to i tak cítil, jenže jeho smutné oči říkaly, že ne… a Loki se v myšlenkách vrátil do doby, kdy bylo ještě všechno jinak.

To léto po svém prvním roce stráveném v kovárně – když právě neměl povinnosti u dvora - se z Lokiho dle asgardského věku konečně stával mladý muž. Tós byl o něco starší a přec, i kdyby nebyl, nikdy by asi nesršel takovou neuhasitelnou energií a elánem jako mladý áský princ. Přesto bylo jeho veselí nakažlivé a oni se často po práci vykradli do nočního města a plížili se ve stínech, číhajíce na kdejakou oběť, na které mohli předvádět své rošťáctví.

Nebylo výjimkou, že hosté hostinců zakousli se do šťavnatého masa, jen aby se jim v puse přeměnilo na kámen, že bohyně i bohové museli své šaty a vlasy pečlivě střežit, aby jim na hlavě nevyrostly místo bujných kudrlin prasečí štětiny či muži si nemuseli pyšně vykračovat v dámských šatech a naopak. Z jedné z jejich výprav vzešel i kůň, který měl osm nohou – naštěstí byl nejrychlejší a nejstatnější v celém okolí, a tak se nad ním král smiloval a pojal jej za svého. Tomu koni se začalo říkat Sleipnir a Odin už jiného nesedlá.

Loki tehdy ještě stále rozvíjel své schopnosti a učil se, a protože nebyl zcela jediný, kdo dar magie obdržel do vínku, občas se střetli i s protivníkem sobě rovným. To pak museli rychle utíkat a ukrývat se ve stínech, aby je nestihl výprask, zatímco se od smíchu a veselí za břicha popadali a nestačili chytit dech.

Tehdy to byl ještě čas, kdy propast mezi princem a kovářem nebyla tak velká. Jenže čas, ten neúprosný protivník, neúnavně chvátal vpřed a na nikoho se neohlížel.

A proto v ten večer Loki zarmouceně zavřel oči a odešel.

ooOoo

Nadešel třetí den oslav na počest Thora a jeho družiny a ten den bylo rázem všechno jinak, než v dny předešlé, třebaže o tom zatím ještě nikdo z přítomných nevěděl.

Brzy ráno, kdy téměř celý kraj ještě spal, usedl Odin na svůj trůn, Hlidskjalf, aby se jako pravidelně zpravil o tom, co se děje v jeho světě i v těch ostatních. Díval se, jak se jedny planety probouzí, jiné usínají, jak obři kráčí po ledových pláních, trpaslíci schází do podzemí a lidé se jako obvykle hašteří. Pak stočil svůj zrak na Asgard. Téměř všichni ještě odpočívali, vyspávali po další z dlouhých nocí - bohové, bojovníci z Valhaly i Valkýry. Jen Heimdall stál věrně na stráži u brány mezi světy a pak tam byl… ještě jeden. Odin se zamračil a přimhouřil své jediné oko, aby lépe viděl. Mladý kovář s tornou přes rameno a mečem u pasu se městem ubíral směrem k Bifrostu, jako by měl namířeno pryč. Jeho krok byl svižný, jeho pohled odhodlaný, půjde-li to takhle dál, za chvíli bude za horama v cizím světě.

Všeotec spěšně přivolal své dva havrany a poslal po nich zprávu Heimdallovi. Ať už měl mladý kovář v úmyslu cokoliv, přes bránu mezi světy mu projít nedovolí. Dnes jistě ne.

ooOoo

Když se do kovárny ten den dostal Loki, již lehce posilněn dobrým vínem z posledního dne slavnosti, našel ji již zcela prázdnou. Výheň byla vyhaslá, všude mrtvolný klid a na kovadlině ležel jeho zlatý had spolu se vzkazem:

Musel jsem. Snad mi jednou odpustíš. T.

Loki nechápavě vrtěl hlavou nad tou zprávou. Co musel? Co má odpouštět? Všechno bylo přece v pořádku…

A pak se zachmuřil ještě víc. Ne… Nic nebylo v pořádku, a to již nějaký čas.

Schoval hada i vzkaz do kapsy a vyklouzl zadním vchodem ven. Protože jestli si Tós myslí, že ho nechá, aby si jen tak zmizel s několika nic neříkajícími slůvky, pak… vyšly všechny ty roky naplano a oni dva se nikdy nepoznali. Ne tak, jak si myslel a možná i… doufal.

Přikrčil se, rozprostřel svou magii jako plášť kolem svého těla a pak již stoupal k obloze v rouše ptačím. Jeho zbraní měla být tentokrát rychlost a bystré smysly, a tak se změnil na jestřába. Proletěl svižně každý kout od paláce až k duhovému mostu, ale po mladém kováři s hnědými vlasy s vousy na tváři, jako by se slehla zem.

To až když se obrátil a vracel se zpět, všiml si, že zamyšleně sedí dole na břehu u vody a hledí do vln, jako by se jim měl každou chvíli vrhnout vstříc, nechat se jimi polapit.

Prudce slétl dolů, těsně před ním se obrátil, nastavil své pařáty a zatnul je překvapenému Tósovi do hrudi. Společně upadli na zem, lapající po dechu, s pohledy rozzuřenými a vyděšenými zároveň. Nárazem tak prudkým, až zlatý had z kapsy princových šatů vylétl a zmizel ve vodních hlubinách. Ani jeden to ale nevnímal.

„Co to má znamenat?!“ rozkřikl se Loki a sevřel kovářovu halenu v pěst. Zíral mu do očí tak zblízka, že dokázal rozeznat skoro všechna vlákénka v jeho duhovkách, jednotlivé řasy na víčkách, jizvu na spánku tenkou jako vlas, kterou si přivodil před lety. Hleděl na něj a čekal vzdor, čekal třeba výsměch, čekal cokoliv, ale Tós jen sklonil hlavu ke své hrudi a řekl: „Neměl bys tu být. Tohle se pro prince nesluší…“

Ale Lokiho to neukonejšilo, ani zdaleka. „Proč? Řekni mi proč a já tě nechám jít, když po té své zpropadené samotě tolik toužíš, kováři!“

Tós na chvíli zavřel oči, skoro jako Loki včerejší noci, a ztěžka polkl. Lokiho ruku překryl svou, věda, že ho jeho srdce bušící jako stádo neomalených slonů stejně již zradilo. Pak zvedl hlavu a věnoval mu jeden ze svých pohledů, který promlouval i beze slov.

Viděl jsem tě vyrůstat, viděl jsem tě zrát a teď, když je z tebe konečně muž, já musím se tě vzdát. Protože jaký osud čeká prince a kováře? Řekni?

Asgardský princ na něj hleděl zcela strnule. Oči rozšířené, ta neposedná ústa dokořán, ruce na jeho hrudi sevřel znovu v pěst.

Loki… tohle nejde jen tak říct. A pokud jsi to nepoznal? Jak mohl bych se odvážit?

Pak ale princ zřejmě našel hlas, když zašeptal: „Není to žert, že?“

„Myslel jsem, že to je tvůj úděl, ne můj…“ odpověděl Tós a víc ze sebe nedostal, protože v tu ránu měl náruč plnou mladíka rozvášněného touhou i vztekem, horká ústa přitisknutá na ta jeho, v hlavě prázdno a zároveň pocit, že by se mohl na tisíc kousků rozskočit.

A zatímco jeho srdce volalo: Ano!, jeho rozum vytrvale oponoval: Ne!

Vytrhl se mu a prudce oddechující se vysoukal na nohy.

„Ne! Ne! Tohle jsem nechtěl! Copak to nechápeš?“ zvolal, ruce mu vylétly k čelu v podrážděném gestu a on si začal třít nos, jako by ho právě rozbolela hlava.

Loki zůstával, kde byl, hlavu lehce nakloněnou na stranu, čelo dětsky nakrčené, jako by se pokoušel přijít na to, o co tady kráčí, ale jako by přesto východisko neviděl, i když tomu bylo jinak. „Chtěl jsi mě?“ zeptal se nevinně. „Celé ty roky?“

„Ano!“ vykřikl Tós zprudka, jen aby to vzápětí opět popřel. „Ne! Já nevím! Jak bych mohl?“ Frustrací se téměř chvěl.

„Nikdy ses ani slůvkem nezmínil,“ pronesl Loki tiše, stále zamyšleně, a dál ho svýma zelenýma, upřenýma očima studoval.

Tós mu věnoval zmučený pohled. „A co bych řekl? Pohleď, princi, je nám spolu dobře, co kdybychom místo společné práce sdíleli i lože? Hmm?“ Ten sarkasmus byl v jeho hlase cizí, celý jeho postoj, celé to pnutí vyzařovalo urputný boj. Boj sám se sebou, se svým údělem, boj s celým světem.

Nastalo mezi nimi ticho. A pak Loki vstal a to ticho jednoduše, jak měl zvykem, šeptavě prolomil. „Asi bych neřekl ne…“

Tós se na něj prudce otočil. „Co?!

„Asi bych neřekl ne,“ zopakoval Loki zlehka a na jeho tváři se objevil přidrzlý úšklebek. „Jen bys to musel formulovat trochu jinak, poetičtěji,“ pronesl líně a čekal.

Jenže kováře tím ještě víc rozrušil. Bylo vidět, jak v duchu úpí. „Loki, prosím, prosím, odejdi a nech mě tady. Nezahrávej si se mnou. Já… já…“ Ten vždy tak poklidný muž se najednou rozechvěl jako list osiky ve větru, skoro zlomený.

„Ššš, ničeho se neobávej. Od toho jsem přece bůh,“ zavrněl Loki měkkým hlasem nebezpečně blízko něj, než znovu polapil jeho ústa jako motýla do své síťky a ochutnal je. A Tós měl na chvíli pocit, že by to třeba všechno opravdu mohlo být v pořádku. Pocit něčeho dobrého, co svíral ve svých mozolnatých dlaních, něčeho skutečného, skoro… skoro… posvátného. Chvíle blaženosti z nejstřeženějších snů, která neměla mít konce.

Jenže, jak se měl dozvědět hned v zápětí, konec byl nevyhnutelný.

Z Bifrostu nad nimi se ozval hluk a v mžiku k nim dolů seskočil mrazivý obr, ihned následovaný druhým. A aniž by se nějak rozmýšleli, okamžitě společně zaútočili na Lokiho, který k nim stál zády a jehož pozornost byla v tu chvíli upřená jen na Tóse. Kovář ukvapeně otevřel oči a pokusil se mladšího muže v poslední vteřině odstrčit z jejich dosahu, jenže z druhé strany si k němu razil cestu další obr, zjevil se tam, jako by odněkud přilétl, a prudkou ranou ho srazil k zemi. Tós se ihned překulil, hrábl pro svůj meč a další výpad mohutných rukou ozbrojených ledovou dýkou opravdu v poslední vteřině odrazil. Jenže stačil jeden pohled a věděl, že je zle, protože Loki tam ležel bez hnutí, vydaný na milost těm stvůrám z Jotunheimu a z temene mu crčela čerstvá krev.

A pak se ti první dva seskupili kolem něj, jako by byl tou poslední překážkou k získání toho, proč si přišli, a znemožňovali mu únik. Třetí měl volnou cestu a užuž se se zbraní v ruce napřahoval, že bezvědomému princi zasadí smrtelnou ránu. Tós se ale s hurónským řevem rozeběhl a usekl prvnímu mečem paži i s dýkou, čímž na sebe upoutal pozornost všech. Obr zaskučel bolestí, z rány se mu začala valit tmavá krev, přesto se na něj spolu se svým společníkem po svém boku znovu vrhl. Tós využil příležitosti a bodl druhého obra ihned do břicha. Ten se skácel k zemi vedle Lokiho. Už zbývali jen dva a z toho jeden už krvácel a pozbyl ruky skoro až k rameni.

Tós byl zkušený šermíř, sám všechny ukované zbraně testoval, a to ne jen cvičně, ale s tolika nepřáteli kolem sebe mu rychle ubývalo sil. Když ale uviděl, že je Lokiho pleť nezdravě modrá, že se jeho hrudník jen sotva nazdvihuje, zatmělo se mu hněvem před očima, zaútočil znovu a setnul těm dvěma obrům hlavu.

Pak je nechal, kde byli, zmáčené krví a bez života a rozběhl se k asgardskému princi.

„Loki. Loki,“ promlouval k němu horečně. „Řekni něco!“ Přikládal mu ruce k tváři, kůži měl studenou jako led a zbarvenou, jako kdyby se mu v plicích nedostálo kyslíku, i když dýchal, třebaže jen mělce, ale jen co se Tósovy hřejivé prsty dotkly jeho kůže, zase pozvolna získala svou obvyklou barvu. Přesto dál krvácel a Tós neměl čas přemýšlet nad tím, co se to s ním dělo.

„Je mi… zima,“ vysoukal ze sebe Loki chrčivě a Tós si ho ihned přitiskl k sobě, zatímco hledal, kde a čím by ošetřil jeho ránu.

A teprve tehdy se konečně ukázali stráže v létající lodi, které přivolal Heimdall, opatrně prince naložili na palubu a spěšně ho přemístili do paláce, kde se o něj postarají královští léčitelé.

Tóse odvezla druhá loď, která se objevila vzápětí, přesto měl pocit, jako by tam zůstal sám jen se svými chmurnými myšlenkami.

ooOoo

Loki byl stále ještě v péči léčitelů a nikoho k němu nepouštěli, když si to Tós dalšího rána rázoval ze svého domu do paláce. Celý Asgard už věděl, co se stalo a čeho se obři odvážili. Narušení ochran Asgardu byla vážná věc a útok na královského syna, ať už byl mladší princ jejich jediným cílem, nebo měli naopak políčeno na něco zcela jiného a on jim jen vběhl do cesty, bylo možná ještě závažnější. V říši to vřelo jako v úle, bojovníci volali po krvi a odplatě. Přesto se většina ze starších ptala - jak bylo možné, že překonali hranice? Znali snad i nějakou jinou stezku, jak se do Asgardu dostat? Existovala taková?

Hlídky byly posíleny a Heimdall pravidelně dohlížel na Jotunheim, aby zjistil, nemají-li obři v plánu další útok. Ale všude jinde v říších bylo ticho, dokonce i na ledových pláních, a Tósova mysl by tedy v tomto ohledu měla být pokojná. Jenže nebyla. Stalo se toho příliš mnoho. Všechen ten zmatek, útok, chaos přepínaných citů a navíc ještě…

Přemýšlel nad tím celičkou noc. A poprvé za dlouhou dobu se jeho myšlenky netočily kolem jeho zapovězených pocitů, ale jen a jen kolem chlapce, který ležel v palácových komnatách, a nad jeho osudem.

Kdysi dávno od svého otce, ještě než před několika lety, poté, co onemocněl, tak náhle zemřel, slyšel příběh o dítěti, které Odin nalezl na mrazivé planetě. Jeho otec ten příběh vyslechl od svého zákazníka, byl tehdy ve svém řemesle také dobře známý a Ásové se mu rádi svěřovali, vědouce, že pouhý kovář, který si navíc hledí jen a pouze své práce, u dvora stejně velkého slova nemá a ani mít nechce. Mělo se to stát po velké bitvě s králem mrazivých obrů Laufeyem, tehdy, když se Asgarďané zmocnili jejich skřínky prastarých zim a odnesli ji z Jotunheimu pryč, aby již nemohli rozpínat svou moc na zbytek říší. To dítě bylo na obra tuze malé. Možná nedonošené či málo vzrostlé, ať tak či tak, sotva se narodilo, už ho někdo odložil a zanechal na kraji bojiště napospas svému osudu. A tehdy se prý Odinovi toho dítěte zželelo, zabalil ho do svého pláště, zahalil svou magií a odnesl s sebou do Asgardu.

Tós si nikdy nemyslel, že by ten příběh mohl být pravdivý a jeho otec také ne. Dávno by se přece poznalo, kdyby mezi nimi přebýval mrazivý obr, jenže… Jenže teď to vypadalo, že tady jeden přece jen je a že to možná ani sám netuší.

A proto Tós mířil za svým králem. Nemyslel si, že by byl Loki pro ně hrozbou, naopak, on Asgard miloval, i když to možná nikdy neřekl… Ovšem pokud nezná svůj původ, měl by ho poznat dříve, než bude pozdě. Protože jinak by se mohlo přihodit… všelicos.

ooOoo

Gladsheim, soudní síň Argardu, byla stejná, jakou si ji pamatoval z dob, kdy se mu dostalo té příležitosti tam vstoupit, ať už s otcem nebo posléze i samotnému, když získal potřebou vážnost. Vysoké sloupoví a zlatem zdobený strop a na jejím konci na vyvýšeném místě umístěný Hlidskjalf, Odinův trůn, na který mohl usednout jen on nebo jeho manželka, bohyně Frigga, případně jeho právoplatný nástupce.

Došel až k trůnu a poklonil se svému králi. Když přicházel, míjel se právě s početným zástupem Ásů, kteří tu byli na poradě, ale v současné chvíli zůstali v místnosti sami. Jen on a Odin. Dovolil si ho tedy oslovit. „Všeotče, přichází v naléhavé záležitosti.“

„Dnešní den je plný naléhavých záležitostí,“ odvětil Odin celkem příkře přes svitek pergamenu, do kterého nahlížel. Zřejmě se i na něm podepsala všechna ta nervozita a starost o jeho syna. Pak se ale zamračil a pokynul mu rukou, protože Tós vypadal, že se nenechá odbýt. „A čeho se tedy tato záležitost týká?“ zeptal se a upřel na něj své jediné oko.

Tósem projel, aniž by tušil proč, nepříjemný pocit. Přesto zvedl hlavu a odhodlaně prohlásil: „Vašeho syna, můj králi. Myslím, že by si zasloužil znát pravdu o tom, kým je.“

„A kým dle tebe je?“ vybídl ho Odin najednou velmi trpělivě. Snad si myslel, že se mýlí, snad v to i doufal, možná si usmyslel, že ho svou změnou postoje najednou zmate.

Jenže to se pletl. „Potomkem mrazivých obrů. A měl by to, můj pane, znát.“

Odin vstal ze svého trůnu tak rychle, až mu ten svitek spadl k nohám, ale nestaraje se o to, sevřel své zlaté kopí pevně v ruce a zahřímal: „ Je to můj syn! Vždy jím byl! Kdo jsi, že se mi opovažuješ říkat, co mám dělat? Ty, který jsi mého syna odváděl z jeho domu a učil ho něčemu, co mu nepřísluší. Ty, kdos ho svedl?! Ty se mi ještě odvažuješ radit, co si zaslouží a nezaslouží vědět? Měl bys být rád, že tě za taková smělá slova okamžitě nesvrhnu do nespodnější části našeho vězení. Sám rozhodnu, kdy nastane pro Lokiho pravý čas. A dá-li prozřetelnost, třeba se to nestane nikdy!“

Jenže v Tósovi vzkypěl vztek, krev, jindy tak poklidně plynoucí, se mu začala vařit v žilách. Nechal si líbit všelicos, ale tohle ne. Tohle u všech ďasů ne! „Možná jste můj král, ale on je můj přítel! Byl jím tehdy, kdy nedokázal ještě ani najít sám sebe, tehdy, když potřeboval pomocnou ruku a neměl se na koho obrátit, a je jím i teď! Nenechám ho, aby sešel na scestí jen kvůli své nevědomosti a vaší hlouposti. Vy nemáte právo…!!“

„Právo?!“ ozval se znovu Odin, ostře, tvář zčervenalou zuřivostí, jeho hlas se nesl síní jako příliv hromů a možná až za hranice paláce. „Já mám všechna práva světa a ještě víc. Mám právo otce, mám právo stvořitele, mám právo samotného všemocného boha!“

„Tak to tedy zatraceně nemáte!“ naléhal Tós, zrychleně dýchal a sotva se držel, aby mu nedal pěstí. Jenže to by k ničemu nevedlo a navíc by ho to do vězení dostalo zcela jistě. Už takhle balancoval na příliš tenké hraně a jen sotva se držel nad propastí. Raději pokračoval ve své řeči dál, zatímco to vypadalo, že o ni Odin na chvíli naprostým šokem přišel. „Nesmíte to udělat, můj pane! Nesmíte mu to zamlčet!“ nabádal ho, jak jen to dokázal kajícně. „Uvažte to ještě, prosím. Loki je možná stále mladý, ale jeho srdce je neústupné, řekl byste možná tvrdohlavé. Jakmile se vydá jednou cestou, už ho nikdo obrátí na jinou. Prosím, můj pane, povězte mu to, vysvětlete mu, co se stalo a proč. Protože až se to dozví, a to on se jistě dozví, tak…“

„Tak?“ vybídl ho Odin ostře, sešel těch několik schodů, které ještě zbývaly, a postavil se až těsně před něj. Teď vypadal naopak až nezdravě poklidně.

Tós jeho pohled udržel. „Tak vás bude nenávidět, můj pane, a s vámi i sám sebe. Znám ho. Nikdy se nesmíří s tím, že není tím, za koho se měl. Že není synem svého otce a možná ani následník trůnu. A to nesmíte připustit. Nesmíte!“

„Ne, to nedovolím,“ zachrčel Odin, „tobě to nedovolím.“

Tós chtěl něco namítat, ještě své tvrzení obhájit, ale Odin k němu prudce napřáhl ruku a strhl mu jeho medailon z krku. Tós sebou pobouřeně škubl, oči vytřeštěné, jenže asgardské král bouchl svým kopím do země, až se síní zablesklo a k Tósovým uším dolehlo: „A proto tě, Tósi, synu Svarogův, vykazuji z naší říše asgardské, zbavuji tě vší moci a odkazuji tě midgardské chudo…“

„Zadrž, muži!“ vykřikla v tu chvíli Frigga, Odinova manželka a královna Ásů, vyřítila se rychlými kroky zpoza bočních dveří a vrhla se k nim. „Přestaň s tím bláznovstvím! Copak nechápeš, že má ten chlapec pravdu?!“

V síni se vzedmul mocný vítr, jak prastaré síly začaly plnit Odinův příkaz a shlukovaly se kolem Tóse, který nemohl dělat vůbec nic. Ovšem, ještě než Tós navždy zmizel z Asgardu, ještě než ho síly bohů a jejich předků stáhly na Midgard, prostřední z devíti světů, Frigga Odinovo proroctví doplnila a magie ji vyslyšela.

„Přijdeš, do dobré rodiny, chlapče, o to se postarám.“

A pak bylo po všem. A on byl všude a nikde. Všude a zároveň vůbec… nikde

ooOoo

Když se Loki probudil, dlela u jeho lůžka jeho matka. Oči měla lesklé od slz, ale usmívala se a vískala ho ve vlasech tak, jak to kdysi dělávala, když byl ještě malý.

„Co tu děláš, matko?“ zeptal se Loki slabým hlasem. „Co se stalo? A kde je Tós? Byl se mnou, když…“

Vytřeštil oči a ihned se zvedal, ale hlava se mu zatočila tak, že znovu ztěžka ulehl do polštářů a jen sípavě lapal po dechu.

„Lež klidně, miláčku, všeho dočasu. Už je to v pořádku,“ promlouvala k němu Frigga a kouzlem ho přiměla znovu usnout, protože na zlé zprávy bude muset být silný. A že pro něj budou zlé, tím si byla jistá…

ooOoo

Když se probudil příště, byl už další den a on byl v místnosti sám. Zamrkal, aby se zbavil té podivné mlhoviny před očima, a pomalu se posadil. Ještě se cítil trochu slabý, ale na stolku u postele na něj čekala nakrájená Idunynina jablka a on se celkem s chutí do jednoho kousku zakousl. Když měl pocit, že už má dost sil, oblékl si přes noční úbor hřejivý župan a pomalu vyšel z pokoje na chodbu.

Dostal se až do pokojů svých rodičů a rozhlédl se kolem. Všude panovalo ticho a on si to trochu nedokázal vysvětlit. Kde byli všichni? Že by probíhala velká rada? Už chtěl zavolat na služebnou, když v tom si na otcově stole povšiml něčeho zvláštního, něčeho až příliš povědomého.

Ležel tam Tósův medailon!

Lapl po dechu a jen, co se tam doploužil a sevřel ho v třesoucích se prstech, hrudníkem mu projel svíravý pocit v děsivé předtuše. „Otče…! Otče!“ volal a jeho hlas s každým slovem sílil.

Odin se objevil u dveří ve svém zdobeném medovém rouchu a hned, co se k Lokimu dostal, pevně ho sevřel v náruči. „Už jsi díky všemohoucnosti v pořádku, jak vidím.“

„Otče,“ vysoukal ze sebe Loki. „Co se stalo? Kde je Tós? Když obři zaútočili, byl tam se mnou a…“

Odin se zachmuřil a přinutil ho, aby se posadil. Ruku mu položil na rameno. „Ano, já vím,“ povzdechl si. „Hned druhý den poté, co tě zachránil a stráže tě dostali do bezpečí, přišel za mnou a žádal mě o svolení odejít z Asgardu. Plánoval to už před vpádem obrů, ale já ho tehdy zadržel. Ovšem teď jsem mu byl dlužen za tvůj život, nemohl jsem odmítnout…“

„Ne, to přece…“ šeptl Loki nevěřícně a oči mu divoce těkaly po místnosti, až spočinuly na tváři jeho otce. Jenže on jeho pohled jen klidně oplácel a neříkal nic.

Nakonec se Loki zeptal jen: „Proč?“

Odin pokrčil rameny. „Někdy nevíme, kam nás cesty zavanou, a Tós zřejmě nalezl nějakou novou…“

Všechna ta slova se mu ozývala v mysli, kroužila v ní. Novou… To nemohlo… prostě nemohlo!

Zvedl se, vyběhl z místnosti, a jakmile se za ním zavřely dveře jeho komnat, svalil se do postele, stočil se do klubíčka a tiše truchlil. Ten medailon jeho dotek už neopustil a Odin to považoval za neškodné gesto, které časem odezní.

ooOoo

Sedával na balkoně, až nahoře, na hrazení z leštěného, pískového mramoru, a shlížel dolů. Před ním byl ve své kráse rozprostřen bezmála celý Asgard, všechny ty věze, náměstí, lázně, aleje a vonné zahrady, ale on se z toho pohledu nedokázal těšit. Možná už nikdy… Všechna jeho hravost, všechny veselé myšlenky, i touha objevovat se vytratily spolu s jeho zlomeným srdcem a nahradil ji neuhasitelný hněv. Spaloval ho. Jako žíravina. Dusil, ale zároveň zoceloval. Brousil v čistý diamant, neporušitelný, nezlomitelný… Všechno to příkoří, zrada, příčilo se mu to. To, jak nad ním měl Thor vždycky navrch, jak si na něj ukazovali, jak byl vždycky jenom druhý, mladší, menší, méněcenný. Předtím to tak nebylo, mohl se uchýlit do své malé svatyně, oázy bezpečí, obyčejnosti a porozumění, ale teď… když to bylo pryč… VŠECHNO bylo pryč?!

Proč?! U všech bohů! Proč to udělal?

Snesl by mu k nohám celý svět, kdyby o to stál. Měl tu moc. Získal by ji. Jen kdyby počkal. Co znamenal v očích bohů jediný den? Méně než vteřina lidského bytí. Méně než jedno jejich nadechnutí. Tak proč?!

Doléhalo to na něj ze všech stran, viděl to v matčiných očích, útěšných slovech velkého bratra i v chlácholivém doteku otce. Nesnesl nic z toho a raději zůstával sám. Neunesl by to.

Přimhouřil oči a pohlédl na obzor. Až tam, na místo, kde končil duhový most, božská brána do všech ostatních osmi světů. Na tváři se mu po dlouhé době objevil úšklebek, jeden koutek úst se pozvedl vzhůru a odhalil perličky jeho zubů. Nenechá se zastavit. Nikdy a ničím. On je bůh, bůh seslaný z nebes, a jednou… jednou bude i jejich král. Král jich všech. A všechny ty, kteří ho podceňovali, kteří si mysleli, že je příliš slabý, těm všem ukáže, zač je toho loket! A bude mu k tomu stačit jen jeho bystrá mysl, pár vhodně zvolených slov a možná ždibet magie! Tak to bude snadné. Protože oni… oni jsou proti němu jen červi nízce se plazící zemí! A jednou mu všichni padnou k nohám!

Pokud jim to tedy dovolí…

 

Konec první části

 

 

Komentáře   

 
0 # Lanevra 2014-10-15 20:16
Nejvíc se mi na celé povídce líbí námět. Jakmile jsem ho slyšela poprvé, byla jsme jím naprosto nadšená. Úplně vidím Tonyho v kožených kalhotách, jak usilovně tluče do kovadliny a malého Lokiho, co ho při tom pozoruje a pomalu se do něj zamilovává.
Líbí se mi tu i to, že vnímám Lokiho hodně mladého. Jde o to, že když se nad vším zamyslím, nejspíš takový opravdu byl. Z úhlu pohledu Asgarďanů, samozřejmě. A proto se mi to líbí.
Odin... je pravdou, hodně na něj nadávám a se spoustou jeho rozhodnutí nesouhlasím, jenže třeba právě tady, já mám dojem, že Odin je prostě nejistý v tom, co má dělat. Miluje Lokiho jako vlastního syna, bojí se, že když mu řekne, kým skutečně je, tak se Loki sebere a odejde, a tak raději mlčí. A pak náhle přijde někdo, kdo má jiný názor, nebojí se ho projevit, je Lokimu blízko... to je obrovské nebezpečí. Podle mého prostě Odin v tu chvíli zazmatkoval, aneb raději Tóse nenápadně zabít na Midgardu, než riskovat, že se Loki někdy od něj dozví pravdu. třeba i za dalších tisíc let.
A nakonec je tu samozřejmě Frigga. Neptejte se nikdo proč, já mám tu postavu ráda a myslím si, že přesně tohle by udělala. Nenápadně popostrčila plány svého manžela úplně jiným směrem, než kterými je chtěl vést. Ona totiž ví moc dobře, že všechny lži jednou vyjdou najevo. Úplně nejvíc se mi na ní líbí, když říká Tósovi "chlapec", protože tím je krásně vidět dlouhověkost Asgarďanů, když Tós byl v době, kdy se setkal s Lokim už tak nějak... dospělí, rozhodně starší, než Loki, a přitom je pro Friggu stále chlapcem. Člověk se pak zamýšlí, jak vlastně stará je.
PS. Děkuji za věnování. Já jsem prostě všetečka a budu do tebe píchat kdykoliv to bude třeba.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-15 21:04
Děkuji, Lanevro, vím, jak se ti ten námět líbil od začátku, co jsem o něm mluvila;-)) Vlastně jsi to vymyslela a dost často, když nad tím uvažuju, mám pocit, že je ta povídka skoro víc tvoje než moje (ale stále si ji můžeš přepsat, když se ti nebude líbit, co jsem s tím provedla :P a ještě není úplně jistý, co provedu... ;-) )
To, jak jsou oba dost mladí a zároveň ne byl pro mě dost podstatný problém. Pořád jsem potřebovala, aby byli vyspělí a oni prostě nechtěli. V prostředí toho Asgardu si mi tam rostli, jak chtěli;-) Prostě chlapci, jak říkáš (a pro Friggu rozhodně. Stále jimi budou.) Když má člověk/bůh před sebou potencionálně tisíce let a autor musí pracovat s roky, tak je to prostě... složité i na představu.
A Odin je tady hodně složitá postava. On je složitý už jen sám o sobě, ale tahle role... Máš jistě pravdu v tom, že on vlastně neví. A protože neví, tak tady má celkem velou úlohu právě Frigga, která sice taky neví, ale tolik se tím netrápí, protože něco přece jen ví a tuší a vidí na konci to světýlko...
Teď jsem se do toho zamotala;-)
Každopádně děkuji moc, možná ještě nevíš, na co všechno jsem všetečka zas já, takže píchání kdykoliv;-) :lol: :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara* 2014-10-15 22:40
Páni. Mě se ten námět taky ohromně líbí! Vážně jo a ohromně se těším na pokračování :-)
Děkuju za opravdu prima počtení :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-16 07:12
Oj, tak to jsem ráda;-) Neb... začínám se dobírat konce, i když mě to na jednu stranu mrzí a na druhou stranu ne;-) Děkuji! :P :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Akkarra 2014-10-16 05:44
Tak tohle se mi líbí, tohle se mi moc líbí. :-) Opravdu jsem zvědavá a natěšená, jak to bude pokračovat.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-16 07:12
:lol: Děkuji, to jsem ráda. Mohla bych říct, že já taky, ale naštěstí už vím, jak to bude dál, takže jsem zvědavá na vaše reakce;-) :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3439396
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz